Modrá liška

Když jsem v e-shopu Modrá liška začal nabízet křesadlo a troud, pořád jsem nebyl spokojený. Chyběl kvalitní křesací kámen. Tedy pazourek. K čemu je křesadlo, když není čím do něj fláknout, že ano. Naplánoval jsem tedy loveckou výpravu k Baltu a pazourek dovezl. Odnesla to ramena několika lidí, ovšem dovolená to byla exkluzivní. Pazourku mám zásobu, díky které bych byl v době kamenné velmi bohatý pračlověk. Pazourek je tedy v nabídce, přibyla křesací sada a nyní i článek o tomto zvláštním kameni.

Geologicky řečeno patří pazourek mezi diagenetické silicity, vzniklé zatlačováním původního sedimentu křemitou hmotou. Jako silicity označujeme zpevněné i nezpevněné neklastické sedimenty chemogenního nebo organogenního původu (při vzniku těchto hornin se významně uplatnily živé organismy).

Geologicky neumím, ale požádal jsem svého geologického kamaráda o překlad: „Diageneze je proces, který probíhá v sedimentech – usazených horninách po jejich usazení. Dalo by se říct, že diageneze začíná zpevňováním usazenin (původně to bylo jemné bahýnko nebo písek, nakonec je z toho šutr) a při tom často dochází i ke změně chemického složení, jak to vysychá, něco se z toho vyluhuje, je v tom tlak, něco do toho nateče odněkud jinud a tak podobně. Pazourek typicky vzniká v křídě (název horniny), což je velmi jemný a velmi čistý vápnitý sediment (s vysokým obsahem ‚vápna’, tedy CaCO3) vzniklý usazováním schránek mikroorganismů s vápnitými schránkami. Pazourek se tam objevuje zhuba tak, že dutiny v křídě se vyplní křemičitou hmotou, která vzniká rozpouštěním křemičitých schránek mikroorganismů. Ty křemičité roztoky jsou poměrně agresivní, takže původní vápnitou hmotu vytlačují a jak v křídových dutinách tvrdnou, vytvářejí všelijaké, zpravidla sférické tvary. No a potom jak ta křída zvětrává či eroduje silou mořských vln, což je celkem jednoduché, neb je měkká, vápnitý materiál se odplaví či rozfouká a zbydou pazourky, kterých jsou u Baltu či v jižní Anglii plné pláže. Hlavním mineriálem, který tvoří pazourek, je chalcedon (SiO2), což je odrůda křemene.

Zjednodušeně by se tedy asi dalo říct, že pazourek je hornina, která vzniká uvnitř křídových usazenin z křemičitých roztoků, které do křídy proniknou v době, kdy se hornina zpevňuje, a při tuhnutí v křídě vytvoří křemičité pecky všelijakých tvarů.“

Z bílých křídových útesů vystupují černé hlízy pazourků, nikoliv namátkou, ale v dokonalých rovnoběžných pruzích několik metrů nad sebou. Působí to impozantně, když si malý člověk, nad kterým se tyčí obrovský křídový útes, představí, kolik mikroorganismů s vápnitými a křemičitými schránkami vytvořilo tu masu bělostné horniny. Pokud se nad tím nespočitatelným množstvím zamyslím, mám chuť konvertovat z evolucionismu ke kreativismu.

Nacházeli jsme pazourek černý, i když sem tam i v barvě bílé kávy. Pazourkové hlízy jsou obalené tenkou bílou slupkou, po rozbití získá kámen velmi ostré hrany, místo lomu připomíná sklo. Díky svojí tvrdosti je sice pazourek sice velmi ostrý, je ale také velmi křehký. Nedoporučuje se s jemným ostřím sekat nebo páčit. Nejstarší nálezy opracovaného kamene jsou staré asi dva miliony let, mají je na svědomí naši hominidní předci. Pokoušel jsem se na nalezišti pazourek opracovat do alespoň trochu použitelného tvaru, ale nedařilo se mi to. Zdálo se, jakoby lom byl zcela náhodný. Ovšem byl jsem vyzbrojen informacemi o tom, že pazourek má díky vysokému obsahu chalcedonu dostatečnou tvrdost a lasturnatý lom a že se po úderu do kamene šíří tlaková vlna předvídatelně. Také jsem viděl dokonale opracované listové čepele a šípové hroty, takže to jít musí. Na techniku jsem ale nepřišel. Pokud se chce někdo naučit pazourek opracovávat, vřele doporučuji web Jak na pazourek, kde najdete popis techniky, můžete absolvovat kurz opracovávání pazourku nebo si koupit pazourkovou repliku.

Díky vysokému podílu chalcedonu (odrůda křemene) je pazourek nejvhodnější ze všech hornin ke křesání. Když ostrou hranou pazourku udeříte o křesadlo, dostanete množství jisker s dlouhou životností, troud zapálíte prakticky napoprvé. Hrana kamene se křesáním poněkud tupí a odlamuje (pazourek je křehký), ovšem snadno vyštípnete novou hranu. Více o rozdělávání ohně křesáním si můžete přečíst v dalším článku.

Dá se říct, že pazourek provázel lidstvo od samotných počátků až do současnosti. Od prvních kamenných nástrojů až po použití jako křesací kámen v křesadlových puškách, kterým se proto začalo říkat flinty (anglický název pro pazourek je flint). Pazourek je v mušketách ve výzbroji anglické armády doložen ještě v roce 1842. Dnes je na nás, aby neupadl pazourek a techniky jeho zpracování a využití v zapomnění. Díky living history jsou stále podnikány cesty na sever za tímto zajímavým kamenem, jsou pořádány kurzy v jeho štípání a i nadále se s ním rozdělává oheň. Pazourek je kus naší historie.

Oheň provází lidstvo odpradávna. Hřeje nás, svítí nám, brání nás. Zkrocení ohně, zvládnutí technologie jeho rozdělávání, posunulo lidstvo o nesmírný krok vpřed. Kdo ví, zda bychom tu teď vůbec byli, nebýt toho vzácného okamžiku, kdy člověk poprvé vykřesal jiskru, zachytil ji a rozfoukal z ní svůj první oheň.

Dnes nám stačí málo. Škrtnout zápalkou, stisknout tlačítko piezoelektrického zapalovače, otočit regulátorem plynového hořáku. Rychlé, funkční a odosobnělé. Poprvé jsem pochopil, že je rozdíl mezi ohněm a ohněm, když jsem v ruce držel hrst doutnající suché trávy, černý obdélníček troudu uvnitř. Uprostřed troudu oranžově sálalo žhavé oko a z trávy začal stoupat sloup bílého dýmu. Dvakrát jsem fouknul a plameny vyskočily tak rychle, až mě to překvapilo. Můj první oheň. Hořel jinak, hřál jinak. Byl můj a kolem předvádělo září to nejkrásnější babí léto. Rád bych vám zprostředkoval stejný zážitek, vložil do vašich rukou kus železa a pazourku, kus přepáleného plátna, suchou trávu nebo chmýří z bodláků, sebrané na podzim u polních cest.

Chvíli trvalo, než jsme s kovářem přišli na to, který tvar je pro křesadlo nejvhodnější. Byl to kompromis mezi hmotností a účelností. Křesadlo se navléká na čtyři prsty levé ruky a ostrou hranou křesacího kamene se do křesadla zprudka udeří. Moje křesadlo je příliš nízké, než jsem se s ním naučil, každou chvíli jsem se křísnul do kloubů. Tvar křesadla jsem upravil, průřez se z čtvercového změnil v obdélníkový a do kloubů se už netrefím ani když chci. Křesadlo je ukuté z vysoce uhlíkaté oceli, okartáčované a navoskované rozpuštěným včelím voskem, což je klasická povrchová úprava, zajišťující větší odolnost vůči korozi. Vrstva vosku je velmi tenká, na křesání nemá žádný vliv.

Nejvhodnější křesací kámen je pazourek. K rozdělávání ohně křesáním byl používán od pradávna až po nedávnou minulost, kdy byl vkládán do křesacích zámků křesadlových pušek. Z anglického názvu pro pazourek (flint) vzniklo i obecné označení pušky – flinta. Pazourek lze najít ve formě pecek, ovšem ke správnému křesání je třeba získat na kameni ostrou hranu, kterou se udeří do křesadla. Pazourek lze nahradit křemenem, ale nedoporučuji to. Důležité je rozdělat oheň rychle a bez námahy – křísnout jednou o křesadlo, zachytit jiskry do troudu, rozfoukat plamen. Nic víc, nic míň. Mám za sebou výpravu na sever Evropy, pazourku je dostatečné množství.

Co by bylo křesadlo a pazourek bez troudu. Nejlépe se mi jako troud osvědčila přírodní látka, buď plátno nebo len, které jsem přepálil bez přístupu kyslíku. Je to vlastně stejný proces, jakým se v milířích vyrábělo dřevěné uhlí. Stačí jeden lístek troudu o velikosti asi 4 x 4 cm a trefit se do něj vykřesanou jiskrou. Troud ji spolehlivě zachytí a v místě jejího dopadu se rozsvítí žhavé oranžové oko. V ten moment máme prakticky vyhráno. Lístek žhnoucího troudu obalíme suchou trávou, chmýřím z bodláčí, kousíčkem tenké březové kůry. Několik fouknutí a plamen je tu.

Kdesi jsem četl, že je dobré rozfoukávat troud v ptačím hnízdě (pochopitelně opuštěném). Náhodou jsem dvě našel, jedno spadlé v lese pod stromem, druhé z loňska opuštěné drozdicí, která nám na balkoně vyvedla mladé. Těšil jsem se, jak s pomocí hnízda ve sněmovním tee-pee zažehnu první oheň, avšak výsledek byl více než žalostný. Vykřesal jsem jiskru, zachytil ji do troudu, troud obalil suchou trávou a vložil do hnízda. Hned po prvním fouknutí jsem poznal svou chybu. Ptačí hnízdo bylo uvnitř hladké, dokonale okrouhlé. Vnitřní stěny drozdice nejspíš slinami s nějakým pojivem dokonale vyhladila a dým vznikající hořením se mi při každém fouknutí vracel do očí. Nakonec jsem oheň rozfoukal, ale trvalo to neúměrně dlouho, z pálících očí mi tekly slzy a nechávaly světlé cestičky ve tváři umouněné od popela. A navíc přede svědky. Hnízdo ano – je to hromádka suchých tenoučkých větviček, dokonalých na podpal. Ale vložte do něj až hořící trávu, nerozfoukávejte ji uvnitř.

Nakonec mi zbývá zmínit se o přírodninách, ze kterých snadno s pomocí žhnoucího troudu rozfoukáte oheň. V okamžiku, kdy jsem dokázal rychle a účelně zachytit troudem vykřesanou jiskru, začal jsem hledat suché hořlavé materiály všude. Nejvíc se mi osvědčila dokonale suchá tráva, které je podél cest a na loukách všude dost. Stejně tak na podzim sbírané chmýří z bodláků. Pokud máte kliku a dostatek dobrého chmýří, lze je výjimečně zapálit i bez troudu. Potřebujete jen zdroj silných jisker. Povedlo se mi to dvakrát, ale vynaložené úsilí za to nestojí. Troud to jistí. Ptačí hnízda jsem již zmínil, nejsou vhodná k rozfoukávání, ale jako přikládka na slabý plamen.

Doufám, že vám tohle povídání přiblížilo radost, kterou mám z rozdělávání ohně křesáním. Mám pocit, že se tak přibližuji předkům, jejichž um a píle nás dovedly až k dnešku. A samozřejmě nezastírám, že mě těší obdiv, který rozdělání ohně křesáním vzbuzuje v okolí.

Stále častěji se na mne obracíte s žádostí o střih na kroužkovou zbroj. Rozhodl jsem se tedy napsat tento seriál, ve kterém se pokusím výrobu zbroje vysvětlit od A do Z, pokud možno jednoduše a pochopitelně.

Jako nejvhodnější materiál doporučuji kroužky z pozinkového drátu o vnitřním průměru 8 mm a průměru drátu 1,4 mm (kroužky 8/1,4 mm pozink otevřené a kroužky 8/1,4 mm pozink zavřené), které uvidíte také na doprovodných obrázcích. Samozřejmě můžete pracovat s jakýmkoliv jiným materiálem, například s nýtovanými kroužky. Můžete použít i CO drát, je pevnější, ale také dražší a hůř se z něho plete. Naprosto se odvracím od zbrojí pletených z pérových podložek. Jsou těžké, drahé, nevzhledné a ruce by musely krvácet…

Nejčastější způsob pletení kroužkové zbroje je splétání čtyř kroužků v jednom (4v1). Systém jejich vzájemného propletení je velmi prostý a z obrázků, domnívám se, plně pochopitelný. Provázanost kroužků připomíná olympijské kruhy. Takže jaký postup výroby kroužkové zbroje doporučuje Modrá liška?

Nejprve si seženete kleště. Na nich dost záleží, vystřídal jsem několik typů, než jsem kápnul na ty pravé. Je nezbytné, aby kleště byly malé a lehké a aby měly pružinku, která je bude otevírat. Tím ušetříte dlaňovým svalům mnoho námahy a zrychlíte svou práci. Nabídnout vám mohu kleště hladké nebo kleště vroubkaté, oboje dostatečně malé, aby padly pohodlně do dlaně a oboje s pružinou.

V druhé řadě je ergonomie vašeho pracoviště. Není nad pohodlnou židli, na které se můžete opřít a přitáhnout si stůl s kroužky až pod nos. Žádné ohýbání, žádné křeče v ramenou a za krkem. Plést budete jen tak na stole, všelijaké napínací desky a rámy, na které připevňujete rozdělanou zbroj hřebíky, jsou k ničemu. Zpočátku se vám bude prvních pár spojených kroužků v prstech všelijak obracet a kroutit, ale jakmile busete mít spojeno tak 5 x 5 kroužků, už nebudete mít problém.

Dále si opatříte kroužky, že ano. Poté následuje poměrně nudná záležitost – jejich zavírání. Polovinu kroužků je třeba zavřít, je to otravná práce a proto Modrá liška nabízí i kroužky zavřené, které ušetří tolik času při pletení kroužkové zbroje, že se vyplatí trochu za ně připlatit. U nýtovaných kroužků je problém opačný – je třeba je otevřít. Po krátké době získáte rutinu a večer u televize zavřete pěknou hromádku. Nedoporučuji zavírat kroužky až při pletení, zdržuje to.

Do jednoho otevřeného kroužku (černý) zavřete čtyři zavřené.

Začnete připojovat další trojice (dva zavřené kroužky v jednom otevřeném), čímž vytvoříte vertikální řetízek. Nedělejte ho moc dlouhý, stačí tak deset párů (na obrázku vidíte tři páry – stříbrné, pospojované černými), abyste viděli, jak zbroj přibývá.

Každou novou řadu začínáte připojením dvou kroužků v jednom.

A pokračujete připlétáním jednoho kroužku v jednom.

Za chvíli se z pletení stane rutina. Zjistíte, že se nevyplácí odkládat z rukou kleště; že čas, jinak zbůhdarma strávený u televize, využijete k upletení dost velkého kusu a pokud není film s titulky, tak vám ani nic neuteče; že se z pletení stanou novodobé přástky, kdy děti přebírají kroužky, manželka má svého posluchače a veskrze vládne idyla.

Výšivka z Bayeux, jinak nazývaná Tapiserie z Bayeux nebo Tapiserie královny Matyldy je nejmonumentálnější výšivkou středověku. Vznikla v letech 1067 až 1077 na objednávku biskupa v Bayeux Odona de Contenville, hraběte z Kentu, bratra Viléma Dobyvatele a je cenným dokladem historie a zvyků dané doby. Byla vyšita barevnou vlnou na lněném podkladu jako vzkaz příštím generacím, aby bez stínu jakýchkoliv pochybností oslavovala a zachycovala události a následky bitvy. Výšivka je dlouhá přibližně 70 metrů, na výšku měří 0,5 metru a znázorňuje v 58 výjevech dobytí Anglie Normany, jmenovitě Vilémem Dobyvatelem v bitvě u Hastingsu (r. 1066), a boj o moc, odehrávající se mezi Haroldem z Wessexu a vévodou Vilémem. Výšivka obsahuje 623 osob, 55 psů, 202 koní, 41 lodí, 49 stromů a téměř 2000 latinských slov.

Původ a doba vzniku výšivky byly dlouho předmětem sporu. Podle způsobu provedení byla výšivka přičítána královně Matyldě, manželce Viléma Dobyvatele a jejím služebným, ale nyní se spíše předpokládá, že vznikla později a pravděpodobně jako práce anglických výšivkářů. Je téměř jisté, že výšivku nechal zhotovit biskup Odo, avšak různí se názory nad místem jejího vzniku. Francouzi by rádi věřili, že byla zhotovena ve Francii, avšak mnoho indicií tuto tezi popírá. Zatímco v Anglii je tapisérie známa pod názvem Tapisérie z Bayeux, ve Francii je nazývána Tapisserie de la reine Mathilde neboli Tapisérie královny Matyldy. Matylda byla ženou Viléma Dobyvatele. Z toho důvodu se zdá velmi nepravděpodobné, že by ona a jen ona vytvořila toto dílo. Jako královna Anglie a vévodkyně z Normandie by na tak rozsáhlé dílo nejspíš nikdy neměla čas. Dalším nepřímým důkazem, který popírá Matyldino autorství, je absence jí samé (ačkoliv je možné, že by mohla být vyšita na chybějící části). Naopak určitá historická fakta doby a rysů tapisérie ukazují, že výšivka vznikla právě v Anglii.

Tapisérie byla zhotovena v dekádě následující po bitvě (přesné datum zhotovení není známo), pak byla transportována do Bayeux. Předpokládá se, že byla vystavena v katedrále Notre Dame, vysvěcené biskupem Odou v roce 1077. Ze soupisu majetku katedrály je zřejmé, že v jejím vlastnictví zůstala výšivka po 400 let. O jejím osudu v dalších 300 letech už tak přesné informace nejsou. Má se za to, že zůstala v majetku katedrály. Okolo roku 1750 se o tapiserii objevila zmínka v anglické práci s názvem Palaeographia Britannicus.

V období Francouzské revoluce byla existence tohoto mistrovského díla vážně ohrožena. Nebýt činu Lamberta Leonarda Leforestiera, byla by tapiserie navždy ztracena. Lidé z Bayeux bojovali za republiku, používajíce všech možných tkanin na zakrytí vozů. Látek a plachet byl v té době nedostatek, až si někdo vzpomněl, že v katedrále je jich velká zásoba. Když Lambert viděl, že tapisérie byla použita tímto způsobem, sňal ji z vozu a vyměnil za jinou tkaninu. Následně vydala městská rada nařízení, které mělo podobné památky chránit. Částečně bylo toto nařízení vydáno také proto, že o dva roky později, v roce 1794, měla být tapisérie rozřezána a využita jako dekorace při lidových slavnostech. V roce 1803 byla výšivka Napoleonem přemístěna do Paříže. Napoleon použil tapisérii jako inspiraci pro svůj plánovaný útok na Anglii. Po zastavení této akce se tapisérie vrátila do Bayeux.

Z obavy o ztrátu tapisérie bylo rozhodnuto, že bude srolována. Byla ukazována pouze významným hostům a církevním hodnostářům. To vedlo k tomu, že se výšivka neustálým rozbalováním a svinováním natahovala, ale alespoň byla v bezpečí. Dalších 15 let byla výšivka z bezpečnostních důvodů přemísťována. V roce 1818 vzbudila její existence velkou pozornost v Anglii. Nakonec byl vyslán do Bayeux kreslíř, aby ji zdokumentoval. Podrobným zkoumáním strávil 2 roky a nakonec navrhl způsob její restaurace. V roce 1842 byla tapiserie v Bayeux zrestaurována a poté byla vystavována v prosklenné vitríně.

Tapisérie byla znovu přemístěna v roce 1870 za francouzsko – pruské války, ale vrátila v plné slávě o dva roky později. Byla vystavena až do roku 1913. Dříve než propukla první světová válka byla opět přemístěna na bezpečné místo. Stejně to dopadlo během druhé světové války, kdy byla výšivka ukryta před nacisty, kteří v okupovaných zemích vyhledávali právě takovéto cenné památky. 6. června 1944 proběhla invaze spojenců do Normandie, den „D“. Aby se zabránilo případnému zničení tapisérie, byla tato přemístěna tajně do Louvru v Paříži, kde byla uschována v jeho sklepeních. Po kapitulaci Německa byla tapisérie vystavena v Paříži a následující rok se vrátila do Bayeux pod pravomoc místní knihovny. Dnes je vystavována v Bayeux, umístěna je v centru Guillaume le Conqunt a je volně přístupná veřejnosti.

Výšivka z Bayeux ke stažení:
bayeux_vol1.zip – [813 kB]
bayeux_vol2.zip – [838 kB]
bayeux_vol3.zip – [836 kB]
bayeux_vol4.zip – [808 kB]
bayeux_vol5.zip – [787 kB]

Odkazy:
Historic Tale Construction Kit
The Reading Bayeux Tapestry