Tokugawa

Skok na navigaci

Náhoda není

Tokugawa | 31. července 2003, 7:50 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera jsme byli s Bobem chvíli posedět a náš rozhovor se stočil na náhodu. Věc se má tak: já tvrdím, že náhoda neexistuje, Bob tvrdí, že svět je na náhodě postaven. Z mého pohledu jsou děje, které se stávají bez viditelné příčiny, vazby nebo souvislosti, buď dané, nebo nejsme schopni tu příčinu, vazbu a souvislost rozpoznat. Z Bobova pohledu vládne životu Chaos.

Toto rozdílné nazírání je podle mého názoru způsobeno jinou duchovní kvalitou (tím nemyslím, že jedno je lepší než druhé), jiným přesvědčením v otázkách metafyziky života. Ovšem na mou otázku, zdali je materialista, Bob znejistěl a prý zas až takový materialista není.

Mou teorii provázanosti všech dějů a souvislostí vám osvětlím na hypotetickém příkladu (nebojte, dojde i na konkrétní).

Náhodou se někde dozvím o vlivu mravenců na nahlodávání zemské osy. Téma, o kterém jsem do té doby vůbec neslyšel. A najednou otevřu jakousi knihu kdesi uprostřed (opět náhodně) a můj zrak padne na odstavec věnovaný právě tomuto problému. Podivím se, ale nešť. Pak zapnu rádio. Téma dne: ano, vliv mravenců na nahlodávání zemské osy. Druhý den v práci mi kolega říká, že přemýšlel o tom, zda mohou mít mravenci vliv na nahlodávání zemské osy...

To se mi děje pravidelně. Taková jako informační matrice, kde se napojím na jedno téma a jsem jím nesen dál a dál... (Někde už jsem o tom četl).

Teď dojde na konkrétní případ, který má začátek právě v tom včerejším posezení s Bobem. Bob se doma přiživuje sazbou. Také na compu stále něco kutí, teď kupříkladu připravoval nějaký osobní web. Když tu – crash – systém se sám vrátil do stavu před třemi měsíci. Veškerá práce pryč. Bob z toho byl špatnej, protože ho čeká formátování disku a nová instalace Woken a jelikož je odkojen MacIntoshem, chtěl ode mne pomoc. Huh, naposledy jsem reinstaloval před třemi lety... To ti, Bobe asi nepomohu, ale neboj, pokusím se.

Přišel jsem domů, kde na mne přátelsky pomrkávala dioda mého vlastního computeru a lákala mě k posezení. Windovs nabíhají... a nabíhají... a hajednou hups! Aplikace Explorer způsobila chybu tam a tam... A víc nic. Spousta restartů – nic. Nouzový režim nic. Nic, nic, nic. Takže hodinu po půlnoci format c: /s a reinstalace. Dobrý trénink. Tak co, Bobe, je to NÁHODA?


Přidat na linkovací servery

Nixon a Watergate aneb nevěřme jim ani slovo

Tokugawa | 29. července 2003, 12:33 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Pravda ohledně aféry Watergate konečně vyplula na světlo světa. Po téměř 30 letech. A to se jednalo jen o pouhé odposlouchání kandidáta jedné strany kandidátem druhé strany a nějaké to pohrdání Kongresem a manipulace volebními hlasy. Což teprve události, o kterých se všeobecně domnívá, že za nimi stojí kdovíkdo a kdovíproč, aby s jejich pomocí kdovíco.

Kupříkladu nešťastný atentát na JFK. Podezřelý Lee Harvey Oswald je dávno po smrti, kdo něco ví, nepoví. Nikdy se nedozvíme, kdo si atentát objednal a proč. Nebo Roswell a Area 51. A tak dále, a tak podobně. Nevidím za vším UFO nebo nadnárodní spiknutí. Ale nevěřím jim ani slovo. Ani jedno jediné.


Přidat na linkovací servery

Vousaté policistky

Tokugawa | 29. července 2003, 10:12 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

V Austrálii učinili převratné rozhodnutí. Policisté mohou mít dlohé vlasy. A policistky si mohou nechat narůst vousy. Děkuji Ti, pane Bože, žes mě nechal narodit v České republice, kde vousatá žena patří do prvorepublikového spektáklu a je bílou vránou. Nebo černou ovcí. I když vzpomínám si na svou třídní... Nechme toho. Gaia vousy nemá. Já ano. Gaia má dlouhé vlasy. Já ne. A tak je to správny, protože tak to musí byt.


Přidat na linkovací servery

Střelba v metru

Tokugawa | 29. července 2003, 7:21 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Je opravdu smutné sledovat, za co všechno můžete být zastřeleni. Případ z pražského metra mě poněkud vyvádí z míry. Sleduji tu zprávu a pranic jí nerozumím: Postřelen proto, že strčil do spolucestujícího, to mi hlava nebere.

Co za tím bezdůvodným násilím je? Několik důvodů mě samozřejmě napadá, ovšem the truth is out there.

– Velkoměstská přeplněnost lidmi (počet obyvatel na km2).
– Úpadek víry, mravů a etiky (prý je Bůh mrtev).
– Prezentace násilí médii (ve zpravodajství, ve filmech, dokonce i v pohádkách).
– Pracovní nasazení (rodiče nemají čas na své děti).

Atd. Nechce se mi pokračovat. Jen se bojím, že až někam pojedu prostředkem hromadné dopravy a tento s sebou (i se mnou) cukne, budu zastřelen jako pes.

Moje žena Gaia má na nepříjemné historky z MHD více než štěstí. Je obtěžována co chvíli (snad proto, jak je krásná). Nikdy, upozorňuji znovu: NIKDY se jí nikdo nezastal, nikdy nikdo nepomohl.

Po střelbě v metru útočník utekl po otevření dveří ve stanici. To znamená, že byl nějaký čas uvězněn ve vagónu. Vím, jak je metro celodenně na Muzeu narvané, takže je mi jasné, že vůz byl pojednou plný lidí zaujatě čtoucích noviny. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.

Jeden čas jsem chodil na sprosťáky frekventovaných místech dvacet kroků za Gaiou a číhal jsem. Snad ty dobytky nějak odpuzuji či co, nikdy jsem se nedočkal. Asi je to lepší, on by to ten dotyčný odnesl za všechny předchozí a já bych nakonec ještě šel mručet do báně.

Když o tom přemýšlím, vlastně mi ani tolik nevadí ti otrapové a násilníci, jako nevšímavost vůkol. Himbajs, už dávno jsem chtěl tenhle článek ukončit, ale nová témata stále vyskakují a nutí mě pokračovat. Proč jsme nevšímaví? To se o sebe opravdu tolik bojíme? Vždyť útočník je jen jeden a nás stovky. A to ani nemusí jít o útok zbraní. Stačí ústní napadení. A co my na to? Stáhneme se do ulity strachu a modlíme se za příští zastávku, abychom konečně mohli vypadnout.

Jednou jsem se zastal, chtěl jsem pomoci nebohé cizí studentce v přeplněném autobuse. To jsem dopadl. Nejenže mi nikdo nepomohl, dokonce mě ona studentka začala přesvědčovat, ať se na to vykašlu, vždyť se vlastně nic nestalo. Tehdy jsem si řekl, že se na to příště vykašlu. Ale nevykašlu.


Přidat na linkovací servery

Rolling Stones – psáno za zdí

Tokugawa | 28. července 2003, 6:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Svého času byla moje žena Gaia velmi aktivní. Každý větší koncert musela vidět. Samozřejmě se tam díky svým přirozeným tělesným proporcím vždy dostala zadarmo. Pak potkala mě. A utrum. Až do včerejška, kdy jsme usoudili, že by byl hřích na Rolling Stones nejít, když nám de facto hrají pod okny.

Letná byla narvaná k prasknutí. Jako bychom se octli na jakémsi multisubkulturálním happeningu. Mladí, staří, frikulíni, frikulauti, hippies, pankáči, paničky s psama, opilci atd. Na zemi deky jak někde u vody. Mluvím samozřejmě o společenství, které si přišlo koncert jen poslechnout. O těch za zdí.

Usadili jsme se s Gaiou na trávu, nějaká předkapela nás nezajímala a tak jsme pozorovali okolostojící, okolochodící a okoločekající. Blížil se k nám opilý mladý cizinec. Sdělil nám informaci: "Only, only, only, only, only, only Beatles!" a zase odešel.

Nebe se černalo přicházející bouřkou, ale nikomu to nevadilo. Dokud nezačaly padat kapky velké jako dětské hlavy. Zaplněná Letná se rázem vyprázdnila, jen pod stromy to vypadalo na včelí rojení. "Kam letěj, blázni?" ptala se sama pro sebe dívka tančící mezi kapkami deště... Podivným řízením osudu jsme si vybrali s Gaiou strom s rojem marihuánovým. Za chvíli nám začal být déšť jedno, i Pupajs v břiše usnul. Vrátili jsme se na naše původní stanoviště.

Koncert právě začínal. A uvedl ho... Václav Havel. Já prohlásil, že jdu domů, ale Gaia vydržela a nepustila mě. Vencovi trvaly ty tři věty asi dvacet minut. Plkal něco o nějaké sametové revoluci (víte vo co gou?), o totalitě a tak. Děs běs. Ti politici jsou vážně všude. "Ať je už zticha!" povzdechlo si mládě za mnou.

Pokračoval Jagger: "Ahoj Prahó! Ahoj Cáchy, ja!" Asi myslel Čechy, yeah! ale znělo to dobře. "My móc stástný." Pak skončily kydy a začalo se hrát. Řeknu vám, ti Stouni měli snad smlouvu na světelnou show se samotným Bohem. Oblohu nad jevištěm křižovaly blesky přesně do rytmu. My za zdí viděli jen horní část pódia, jen pár reflektorů a šmidra. Ale což, také jsme nepřišli na kukačku, ale poslouchat. Když tu – Jagger buď veleben – na pódium vjely zvolna čtyři obrovské velkoplošné obrazovky. Jako bychom stáli v první řadě.

Povím vám, představit si na pódiu mého nebo Gaina tátu, kteří jsou ve stouním věku... Nechci ani domyslet ty konce. Ti dědečkové jsou vážně třída.

Pupajzovi se hudba líbila, vlněl se v břiše tak, až to vypadalo, že Gaia tančí. Vydrželi jsme tam stát asi osm skladeb a pomalu se skrz davy začali prodírat domů. Šli jsme letenským tunelem, který byl otevřen pouze pro pěší. A vzhledem k tomu, že jsme odcházeli před koncem koncertu, byli jsme tam téměř sami. Saticfaction jsme si poslechli už doma z postele.


Přidat na linkovací servery

Indie, sloni a reflektory

Tokugawa | 25. července 2003, 7:43 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

To je ale plodný den na ptákoviny. Tak v Indii od tohoto týdne přivazují slonům na zadek reflektory. Podle neověřené zprávy toto opatření nebylo zavedeno pro ochranu slonů, alébrž nabouravších řidičů. On je ten naťuknutý slon vždycky strašlivě seřezal chobotem. Nepozorný indický řidič Švámhárášprnda vydal děsivé svědectví:
"Ten slon si mě po havárii vytáhl chobotem z vozu a co se dělo pak raději ani nechtějte slyšet..."

Chěli jsme, ale Švámhárášprnda se při té hrůzné vzpomínce chytil oběma rukama za zadek a s křikem utekl...


Přidat na linkovací servery

O popelářích, vedru, kotelně a nespavosti

Tokugawa | 25. července 2003, 6:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Dnešní nadpis zní téměř pohádkově. Ale nedejte na první zdání – to obvykle klame. Rád bych vám vysvětlil, proč každodenně balancuji na pokraji smrti vyčerpáním...

Věc se má tak. Jsem chronicky nedospalý. Ani nevím proč, dokud jsem bydlel u maminky podobné potíže jsem neměl. Uvádím to do souvislosti s nástupem pracovního procesu, který souvisí i s odchodem z rodného bytu ve třetím patře, ale mohu se mýlit.

Dnes žiji v přízemním bytě v centrální Praze. Ano, i já jsem si říkal: To je paráda, konečně jsem tam, kde jsem celý život být chtěl. Malá Strana na dosah jedné ruky, tajemná Řásnovka a její zákoutí na dosah druhé ruky, Hradčany a Letná na dosah třetí ruky atd. To jsem byl ještě fit a plný elánu a dlouhé toulání po Petříně nebo na nábřeží mě naplňovalo radostí.

Jenže všechno má své jenže (jsem skeptik). Náš byt, jak jsem předeslal, je přízemní. To znamená, že se na noc nedají otevřít okna. Neříkejte, že dají, prostě nedají. Odpadky vhozené dovnitř nebo přivší opilý turista mě vážně nezajímají. Takže vedro a nehybný vzduch – to je první protispánkový element.

Druhý element: Nevím z jakého důvodu (snad je jím římsa pod oknem) si u nás dává polovina Prahy, vracející se odněkud z flámu, dostaveníčko. To vás najednou vytrhne ze sna hovor dvou a více podroušených lidí a vy máte pocit, že sedí u postele. Navíc máme za rohem metadonové centrum a donedávna za druhým rohem i klub Bunkr.

Další mínus je tříděný odpad. Bohužel máme popelnice ve dvoře. Bohužel do dvora jsou to tři schůdky nahoru a tři schůdky dolů. Popeláři jezdí čtyřikrát do týdne. Vždy kolem půlnoci a pak kolem páté ráno. Popelář si odemkne dům, dojde pro popelnici a teď to přijde: Tahne ji za sebou přes těch šest schodů, popelnice dělá neskutečnej randál a my spíme hned u stěny, která sousedí s chodbou. Pak ten popelář odvleče popelnici zase zpátky. Zážitek končí aretací dveří. Popelář si je zajistí otevřené a když odchází, rád by je zase zavřel. Ale ouha – aretace je rozbitá a tak dveřmi všelijak mlátí a práská, aby se zavřely. A ráno znovu.

Kotelna. Náš dům má vlastní plynovou kotelnu. Kotelna je pořád nějak nespokojená a dává to najevo hlasitou sirénou. Kupříkladu dnes v noci se pětivteřinový signál opakoval až do rána s železnou pravidelností po půl hodině. Odpovědné lidi to nezajímá, neboť servisní firma sídlí až v Táboře. Byla to nefalšovaná digitální noc.

A nakonec to děsné vedro, které mě sužuje od konce května do začátku října. V tom se prostě spát nedá! Můj kamarád M. H. to řeší tak, že si ustele na podlaze v předsíni, kde na něho táhne aspoň spodkem vstupních dveří. Už aby byl podzim.

Uznejte sami – já prostě NEMOHU být vyspalý...


Přidat na linkovací servery

Předpovědi budoucnosti a Hollywood

Tokugawa | 22. července 2003, 12:04 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Občas mívám při sledování zpravodajství ze světa déja vu. Jako bych to všechno už kdysi kdesi viděl... Mám to – v amerických filmech!

Připomenu jen dva snímky, které mnou doslova otřásly: Prvním z nich je Klub rváčů (Fight Club). Film, který končí demolicí finančnických mrakodrapů. Závěrečná scéna, kdy sledujete pád jednoho věžáku za druhým se zdá být přehnaně hollywoodská, kdyby... Kdyby nebylo pádu WTC.

Druhým filmem jsou Slzy slunce (Tears Of The Sun). Film popisuje občanskou válku v Nigérii a jednotku NAVY SEAL, která má za úkol odvést ze země americké občany. Jednoduché klišé akčního filmu, kdyby... Kdyby nedošlo k občanské válce v Libérii a následnému vyslání jednotek k evakuaci amerických občanů. Nigérie nebo Libérie – i zde je podobnost.

Jsou ještě jiné, stejně nápadné prekognice? Pokud ano (předpokládám, že ano), byl bych rád, kdybyste mě na ně upozornili.

Je to čirá náhoda? Podotýkám, že já osobně na náhodu nevěřím. Kdysi jsem studoval kulturní antropologii, velmi zajímavý předmět, kde se hovořilo o sympatetické magii. Podobné plodí podobné.

Např.: Lovce, který si zhotovil napodobeninu zvířete a předvedl na ní jeho zabití, vede očekávání, že bude schopen přivodit odpovídající zranění skutečnému zvířeti a to, co se přihodí věrné podobizně, potká dříve či později zvíře samotné.
James George Frazer: Zlatá ratolest

Americké filmy, zdá se, fungují na stejném principu. Doufám jen, že se nenaplní všechny. Takový Drtivý dopad (Deep Impact) nebo Den nezávislosti (Independence Day) bych zažít nechtěl.


Přidat na linkovací servery

Ta naše Amerika

Tokugawa | 21. července 2003, 11:25 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Po přečtení článku o popravování nezletilých v USA mi to nedá a šťouchnu si do vosího hnízda.

USA. Po dlouhá léta vysněný stát. Vzor. Co dím – pravzor. Země zaslíbená, země neomezených možností. Jsa utlačeni pod jhem Sovětského svazu, vzhlíželi jsme dlouhá léta k demokratické Americe, k onomu Novému světu.

Dnes neúpíme. Díky volně dostupným informacím můžeme nahlédnout i pod pokličku dění, neseného na křídlech superlativů. Nahlédněme tedy na některé činy, které pentlí zemi vysněnou:

* Hrůzná genocida na původním obyvatelstvu, za tichého souhlasu a podpory americké vlády. Doporučuji přečíst si knihu "Brown Dee: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee".
* Američané jako jediní použili jaderné zbraně proti civilnímu obyvatelstvu. A hned dvakrát. Kdo by neznal historii měst Hirošima a Nagasaki.
* Nepřetržité zásahy USA do vnitřní politiky jiných států, které obvykle končily vojenskou intervencí a sesazením dosazených.
* Nespočet atentátů na vlastní politické vůdce. Za příklad mohou sloužit Abraham Lincoln, John Fitzgerald Kennedy, Ronald Reagan...
* Neustálé rasové problémy. Zmíním jen namátkou atentát na Martina Luthera Kinga.
* V mnohých státech přetrvává trest smrti v nejrůznějších formách: injekce, plynová komora, elektrické křeslo...
* Popravování mladistvých, na které poukazuji výše.
* Imunita amerických občanů před Mezinárodním trestním soudem (ICC). Ten byl ustaven loni k postihování nejhorších zločinů proti lidskosti. USA jsou z tohoto práva opět vyjmuty.
* Lhaní světové veřejnosti za účelem vytvoření atmosféry strachu, potažmo umožňující bezostyšné válčení. Za příklad nechť slouží informační kolotoč kolem Iráku a zbraní hromadného ničení nebo právě se roztáčející kolotoč kolem Severní Koreje.

Jsou USA opravdu tím pravým obhájcem lidských a světových práv? Obhájcem, kterého do jeho role pasuje čest a právo? Nebo jsou jen nejsilnější...

Aktualizováno: Tak bezpečnostní služby USA jsou rozlícené díky karikatuře George Bushe. Už je to tady... někdo zvoní... Tak já si jdu vzít kartáček a trenýrky za 5.000 dolarů...


Přidat na linkovací servery

Trenýrky Johna Fitzgeralda

Tokugawa | 21. července 2003, 7:47 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Ach. Také bych chtěl, aby mé trenýrky někdo koupil za 5.000 dolarů. Jak to ale udělat? Stát se prezidentem nebo se nechat zastřelit? Nebo obojí? Nebo konečně opustit slipy a začít trenýrky vůbec nosit? Měl snad John ty trenýrky při atentátu v Dallasu v roce 1963 na sobě?

Nejen tyto, ale i další otázky mě napadají:
- Kde se po 40 letech od prezidentovy smrti jeho trenýrky vzaly?
- Kdo schovával tyto vojenské trenýrky od ukončení prezidentovy aktivní vojenské služby a proč?
- Byly trenýrky uschovány i s fofrčárou, nebo byly čisté?
- Proč se tyto trenýrky dostaly na světlo světa až po šedesáti letech?
- Byly trenýrky za 5.000 dolarů zakoupeny proto, že zadní kapsička obsahuje mikrofilm s pravdou o Vietnamské válce?
- Nebo naopak vydala trenýrky po důkladném prověření (40 let) CIA poté, co se ujistila, že prostřednictvím trenýrek se neprovalí pravda o atentátu?
- Měl trenýrky v úschově prezidentův patolog? Nebo snad Lindon Johnson?
- Kdo má zájem na zteřelých trenýrkách, že obětuje 5.000 dolarů?
- Bude nový majitel trenýrky nosit, nebo plánuje novou aukci, kde hodlá na trenýrkách značky JFK vydělat alespoň 5.001 dolar?
- Měl John Fitzgerald Kennedy trenýrky podepsané?

Musím se jít podívat do skříně, zdali tam ještě jsou červené školní trenýrky s kostrbatě vyšitými písmeny: TOKUGAWA 1.C

Aktualizováno: Johnovy trenýrky jsou vystaveny ve výkladní skříni. Jistý dublinský krejčí soudí, že je JFK musel mít na misi v Pacifiku, kdy byla jeho hlídková loď potopena japonským torpédoborcem. To se musel JFK asi pokakat hrůzou...


Přidat na linkovací servery

Svět je v ohrožení

Tokugawa | 17. července 2003, 9:33 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Poslední dny se všude píše o suchu, které ohrožuje Evropu. Před tím se psalo o povodních, které ohrožovaly Evropu. Mezitím se psalo o SARS, který ohrožoval svět. Po tom se psalo o porhrané arbitráži, která ohrožovala Českou republiku. Dávno před tím se psalo o pádu WTC, který ohrožoval celý svět. To mělo za následek psaní o válce proti Saddámovi, který také ohrožoval celý svět. Občas se píše o BSE, která ohrožuje každého z nás. Také se píše o slunci, které ohrožuje každého z nás. Průběžně se píše o AIDS, který ohrožuje celý svět.

Médii vládne strach. Bojme se, zločiny, ekologie, terorismus, požáry, války, domácí násilí, drogy... Nechci se bát a nebojím se. Proto nemám televizi, nečtu noviny, proto mě paňácové v politice nezajímají. Přijdou mi směšné šarvátky o tom, zda sledujeme Novu či ne. Jako kdyby násilí stálo a padalo s Novou. Kdepak, je všude. Je v nás, importované každý den sdělovacími prostředky.

Mé rodině se podařilo osvobodit, paradoxně díky loňské povodni, která odnesla TV tam, kam patří. Jsem šťastný.


Přidat na linkovací servery

Tupost před přepážkou

Tokugawa | 17. července 2003, 7:09 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Scéna: Přepážka České spořitelny
Účinkující: Paní před přepážkou, Úřednice, Já

Paní před přepážkou: ...a může to vybírat každý?
Úřednice: Ne, je to oproti občanskému průkazu.
Paní před přepážkou: Aha. Takže bez občanského průkazu to nevyplatíte?
Úřednice: Ne. Jedině po předložení občanského průkazu.
Paní před přepážkou: Takže musím mít občanský průkaz?
Úřednice: Ano.
Paní před přepážkou: Ani manžel?
Úřednice: Jedině vy a jedině s občanským průkazem.
Paní před přepážkou: A děti?
Úřednice: Ne. Jak jsem řekla: Jedině vy a jedině s občanským průkazem.
Paní před přepážkou: Ano. Děkuji.
Já (pro sebe): Zaplať pámbu...
Paní před přepážkou: Ještě jsem se chtěla zeptat...
Já (pro sebe): Ježíši Kriste...!
Úřednice: Ano?
Paní před přepážkou: Takže abyste mi to dali, tak potřebuji občanský průkaz?
Já naprosto zoufalý odcházím.


Přidat na linkovací servery

Jak jsem učil Huga čůrat

Tokugawa | 16. července 2003, 8:51 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Když zrovna nevím, jakým moudrem bych své čtenáře počastoval, napadne mě Hugo. Drsnosrstý jezevčík Hugo, který nikdy nezklame. Hugo, který je studnice historek. Naposledy jsem psal Jak jsme Huga uspávali. Dnes přišla řada na téma nevzletné, na vyměšování.

Je to zvláštní, ale Hugovi dělalo vyměšování v některých prostředích značné potíže. Namátkou vzpomenu naši dovolenou v Jizerských horách. Přijeli jsme v podvečer, všude čerstvý sníh. Hugo sníh miluje, běhal jako smyslů zbavený, strkal do sněhu čumák, frkal, skákal v závějích jako srna. Za chvíli vypadal jako ledová koule s čer- tovskýma očima. Ale nevyčůral se. Nu což, řekli jsme si s Gaiou, asi se mu nechce.

Před spaním jsme šli Huga vyvenčit. Drobně sněžilo a nebýt Hugova nepřetržitého frkání, snad bychom slyšeli, jak vločky při dopadu cinkají. Ušli jsme asi pět kilometrů, ale Hugo pořád nečůral. Himbajs, proč? Že by přes sníh necítil pachy, které by přeznačil? Nebo mu sníh připomíná koberec?

Už se nám chtělo dost spát, mráz zalézal pod nehty a za krk a Hugo pořád nic. Napadl mě drobný fígl. Počurám strom a třeba se Hugo chytne. Chytil. Zavětřil a šup ke stromu. Sláva!

Když o tom přemýšlím dnes, už se tolik neraduji. Uvažuji, zda právě tohle nebyl ten okamžik, kdy se Hugo stal neoficiálním vůdcem v naší domácnosti. Vždyť on přeznačil vlastního pána!


Přidat na linkovací servery

Nepřetržitý útok na můj nos

Tokugawa | 15. července 2003, 8:35 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jistě to znáte: Ráno jedete za pomocí MHD (městské hromadné dopravy) do zaměstnání, a protože je ráno – sotva žijete. Veškerou sílu, kterou máte, věnujete úsilí udržet se ohmatané tyče. MHD cukne, jak zastavuje v další stanici a vy, začteni do novin nebo do knihy, vyrovnáte hrozící pád. Zhluboka se nadechnete, chca zanadávat nad kvalitou přepravy osob ve vašem městě, jenže...

...pojednou vám plíce zaplní hustá mazlavá jedovatá zplodina, vycházející z úst kteréhosi z pasažérů ve vaší blízkosti. Silou vůle vymačknete ze svých plic i poslední krychlový centimetr toho zkaženého vzduchu. Fialovíte nedostatkem kyslíku a hledáte otevřené okénko. Opatrně se nadechujete, cedíte vzduch mezi zuby, noviny nebo knihu před obličejem, aby se ten kyanid zředil aspoň vůní tiskařské černi a modlíte se, aby už byla další zastávka. Co na tom, že není vaše...

Stává se mi to pravidelně. Včera jsem stál frontu ve spořitelně, když vzduch kolem zhoustl oním charakteristickým zápachem. Nakláněl jsem se dopředu, až mé tělo svíralo s podlahou naprosto nepravděpodobný úhel popírající jakékoliv fyzikální zákony, díky za každý milimetr od bacilonosiče. Zadržoval jsem dech, oči mi slzely. Nevydržel jsem, frontu opustil a vyběhl ven. Áááách, jak voňavý je pražský vzduch...

Došel jsem na tramvajovou zastávku a hltavě polykal kyslík. Na červenou zastavila obrovská tatrovka a zastávka se zahalila oblaky šedomodrých výfukových zplodin. Myslel jsem, že se mi plíce snad rozskočí. A červená stále svítila. Proč proboha musí mít každé osobní auto katalyzátor a tyhle důlní stroje ne? Jeden z nich zaneřádí za den krychlových metrů vzduchu jako tisíc osobáků!

Tramvaj konečně přijela. Nastoupil jsem, vyndal knihu a začetl se. Najednou mi na čele vyrazil pot a vzduch kolem podvědomě zhoustl...


Přidat na linkovací servery

Pozor na jasmínový čaj!

Tokugawa | 14. července 2003, 13:21 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Zdá se, že jasmínový čaj může mít halucinogenní účinky. To takhle jdete do čínské restaurace, kde si objednáte jídlo a k němu – tradičně – čaj. "Zelení nebo jasmííín," zeptá se vás čínská obsluha. Zvolíte jasmín a pak už se jen vezete. Útočí na vás porcelánoví psíci a tak všelijak. Konvička stojí obvykle kolem 30 Kč, což je k LSD nebo Lysohlávkám více než vstřícné. Jen pozor na ty porcelánové psy. Zajímalo by mě jen, kde ten dotyčný psychopat vzal meč. Ehm, tedy... také mám vlastně jeden doma...


Přidat na linkovací servery

Seppuku – čest nad vlastní život

Tokugawa | 14. července 2003, 11:39 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Japonsko je v mnohém pro člověka srostlého se západní kulturou nepochopitelné. Nabízí se četná srovnání, nad kterými kroutíme hlavou, někdy nechápavě, jindy pohoršeně. Dnešním tématem je seppuku, jinak řečeno harakiri, rituální sebevražda.

Jedná se o velmi bolestivé rozříznutí břicha vlastní rukou. Okolí pupku se japonsky nazývá hara. Hara je centrum člověka, sídlo duše. Otevřením břicha člověk svou duši obnaží a ukáže přihlížejícím, že je duše čistá, neposkvrněná. Čest je zachována.

Důvodů k seppuku bylo několik:

Smrt pána (daimjó). Samuraj, japonský válečník, sloužil v souladu s konfucianismem pouze jednomu pánovi. V okamžiku daimjóovy smrti přišel samuraj o smysl svého života a jediným východiskem bylo následovat svého pána. Takovéto sebevraždě se říká džunši.

Východisko z neřešitelné situace. Tou mohl být například rozpor mezi osobní ctí a loajalitou k pánovi.

Smytí hanby. Pokud samuraj nesplnil úkol, který mu byl dán, bylo seppuku jediným způsobem, jak očistit svou čest.

Seppuku nebylo jen sebevraždou. V mnoha případech se jednalo o jakousi popravu, která ovšem odsouzenému "vrátila tvář". Pro odsouzeného bylo ctí, když mu bylo seppuku povoleno. Odsouzený obvykle seděl na patách (seiza) na pódiu, potaženém rudým suknem. Oblečen byl v bílé smuteční roucho. Často před smrtí složil krátkou báseň haiku. Poté dýkou tantó nebo krátkým mečem wakizaši provedl řez odspodu nahoru a zleva doprava. Pokud přálo odsouzenému štěstí, stál nad ním sekundant, který mu v okamžiku vnoření meče do břišní dutiny sťal hlavu, čímž zkrátil jeho utrpení.

I ženy měly svou verzi seppuku, která spočívala v proříznutí hrdla. Ženy ovšem musely mít při sebevraždě svázané nohy, aby po smrti jejich tělo nezaujalo neslušnou pozici.

Další oblíbenou formou sebevraždy v Japonsku bylo šindžu, společná smrt milenců, jejichž vztah byl nenaplněn, kupříkladu pro příslušnost k rozdílným kastám.

Pro samuraje stála loajalita k pánovi a čest nad smrtí, kterou pohrdal. Vliv kodexu válečníka bušidó je jasně patrný. Stejně tak vliv konfucianismu. Sebevražda není nazírána jako útěk od problému, nýbrž jako důstojný odchod, počátek nového zrození.

Japonsko je tradičně zemí s největším počtem sebevražd.

Vítej, meči věčnosti! Skrze Buddhu a skrze Dharmu musel sis razit cestu!


Přidat na linkovací servery

Sinusoida

Tokugawa | 11. července 2003, 7:18 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Je to zvláštní s těmi mými zájmy. Až je všechny vyjmenuji, zeptáte se asi, jestli mi stačí 24 hodinový den. Nestačil by, kdyby tu nebyla Sinusoida...

Věc se má tak. Rád fotografuji. Rád čtu. Rád spím pod širákem. Rád se věnuji čajům. Mám rád Japonsko. Rád jezdím na kole. Rád vařím asijská jídla. Rád šermuji. Mám rád Aikido a Iaido. Rád trhám a suším bylinky. Rád hraju na kytaru. Rád cokoli macerací nebo kvasem měním na alkohol. A na konec co mám rád nejvíc: svou ženu Gaiu. A jak to stíhám? Jen díky Sinusoidě.

O její existenci jsem neměl ani páru, dokud jsem nežil tak dlouho, abych ji retro- spektivním pohledem zpět objevil. Sinusoida významným způsobem reguluje tu haldu mých zájmů. Je to jakýsi ventil, který dává v plném nasazení propuknout jen něčemu. Teď kupříkladu věnuji maximum času CSS stylům, zatímco třeba Aikido a Iaido jsou hluboko na záporné amplitudě.

Sinusoida není statická. Vše plyne, i ona. Posouvá se mým životem a já cítím, že zatímco CSS pomalu ustupují, nastává doba fotografování a hry na kytaru. Problém je, že můj aparát odešel do věčných lovišť a než našetřím na vyhlédnutý Sony DSC–F717 bude Sinusoida zase o pěkný kus dál.

Ovšem nejen křivky vládnou mému životu. Co jsem poznal Gaiu, tahne se nad Sinusoidou přímka...


Přidat na linkovací servery

Mami, ty jsi hodná jako Lenin

Tokugawa | 10. července 2003, 12:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

V polovině sedmdesátých let minulého století stojí ustaraná máma v Ovoce–Zelenina s.p. frontu na malé zelené banány. Lepší něco než nic, říká si. Její čtyřletý synek skotačí mezi nohama ostatních stojících.
Konečně na ni přijde řada. Koupí dvě kila, na víc nemá nárok. Platí. Synek na ni obrátí svůj bezelstný pohled a povídá: "Mami, ty jsi hodná. Ty jsi tak hodná, skoro jako Lenin..."
Máma chytá synka za ruku a urychleně opouští Ovoce–Zelenina s.p. se smějící se frontou. Banány tam zapomněla...

P.S.: Dodnes nevím, co mě to tehdy napadlo. Asi nás takhle politicky angažovali už v mateřské školce.


Přidat na linkovací servery

Fragmenty z několika Silvestrů

Tokugawa | 10. července 2003, 11:51 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tyto útržky příběhů se staly velmi dávno. Tak dávno, že si ani nevzpomenu na letopočet. Někdy v minulém století...

Fragment 1.
Místo: Castellum Pesztyn, mikrochatička na okraji české Sibiře.
Osoby: Švejk, Žabák, Zdeňous a já. Striktně mužská záležitost.

Zmoženi dlouhou procházkou přes den a bujarými oslavami v noci, jali jsme se spát. Všichni čtyři na manželském dvoulůžku. Bohužel kluci usnuli dřív než já. Vlastně bohudík, aspoň mohu vyprávět, jak novoroční spaní vypadalo:
Zdeňous celou noc strašně skřípal zubama.
Žabák chrápal jak Zetor při měření emisí.
Švejk několikrát za noc spadl z postele.

Vůbec jsem se nevyspal. Ráno jsem opuchlý a se zarudlýma očima vylezl z postele a ty tři probudil.
"Ach jo, to byla noc," povídá Žabák, "vůbec jsem nespal, jak Tokugawa pořád mluvil ze spaní."
"No bodejť," přidal se Zdeňous, "už s nim nikam nejedu. Takhle hroznou noc jsem snad nezažil..."
Švejk neříkal nic, právě si totiž zamačkával lžící bouli.
Myslel jsem, že je zabiju...

Fragment 2.
Místo: Mikrochatička strýce známého jednoho známého kdesi u Čerčan.
Osoby: Myšák, Míša, Bambus, Bob a já.

Celkem jsme na chatě trávili čtyři dny. Vzhledem k tomu, že stavba byla svým zateplením určena do rovníkové Afriky, tři dny pobytu jsme vyplnili řezáním a sekáním dříví. Jednak jsme jím zevnitř obložili stěny až ke stropu, druhak jsme jím čtvrtý den topili. Ty předchozí tři dny jsme netopili, bylo nám horko u pily a sekery.

Zima byla jak na Špicberkách, ven už se nám nechtělo a v televizi měl jít jakýsi akční film, který nás tehdy moc zajímal. Příjem signálu byl ale úděsný, a tak jsme vyráběli tzv. nástavec. Na anténu jsme postupně drátem navázali:
pohrabáč, pekáč, několik příborů, jízdní kolo, pilu kaprovku a konstrukci Myšákova batohu. Na výsledný obraz to nemělo sebemenší vliv, jen místa uvnitř jaksi ubylo. Vypli jsme bednu a šli se radši vykoupat do Sázavy.

Fragment 3.
Místo: Chalupa kdesi. Už se nepamatuji.
Osoby: Vlastně jsem jich většinu ani neznal.

Tento Silvestr byl zvláštní tím, že jsme ho oslavili už v noci 30. prosince. Někoho tehdy napadlo jít se vyvětrat do zámecké zahrady. Bohužel vstupní brána byla zavřená. Značně povzbuzeni moravskou slivovičkou nás všech dvacet vysokou bránu přelezlo. Až na posledního, který vzal za kliku a bránu i s hrozny lidí nahoře normálně otevřel...


Přidat na linkovací servery

Poslanci a imunita

Tokugawa | 9. července 2003, 8:19 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Proč já se ještě divím? Proč mě to neustále vyvádí z míry? Včera Poslanecká sněmovna přerušila jednání o Přímé volbě prezidenta. Zdálo se, že se zákonem (resp. změnou ústavy) nebude problém. Ovšem pak vláda k návrhu přidala jeden kontroverzní bod: Omezení poslanecké imunity na dobu výkonu funkce.

A páni poslanci? No nepřišli na hlasování, nebo byli proti. Samozřejmě. Pročpak by si schvalovali zákon, který je omezí? Jak prohlásil Karel Vymětal (KSČM): "...na konci volebního období před Sněmovnou a Senátem budou stát řady příslušníků policie a jak poslanci a senátoři vyjdou ze Sněmovny a ze Senátu, neb jim skončil mandát, tak jim budou nasazovat klepeta" (zdroj: Novinky.cz, Lidovky.cz).

Jsem jen prostý apolitik, ovšem z výroku pana Vymětala nabývám dojmu, že co poslanec a senátor, to zločinec. Čeho se politici tak obávají? To mají opravdu tak černé svědomí? Opravdu stojí v pozadí všelijakých afér počínaje lehkými topnými oleji a konče lopotnou prací na bankovních tunelech? Opravdu mohou beztrestně používat vysokoškolské tituly? Opravdu mohou řídit pod vlivem alkoholu? Opravdu nám to nevadí?


Přidat na linkovací servery

Pu-Er

Tokugawa | 9. července 2003, 7:28 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Dnešní ráno je jako stvořené pro misku dobrého černého čaje. Do práce se moc nechtělo, venku to vypadá na déšť... Z hromady čajů v šuplíku jsem vybral Pu-Er, černý čaj, který buď milujete, nebo nesnášíte.

Tajemství výroby Pu-Eru střeží číňané jako oko v hlavě. Je to národní specialita a státní tajemství, o které se nehodlají s nikým dělit. Přesto jsem pil nedávno v čajovně U cesty, kterou považuji za nejlepší v Praze tzv. Vietnamský Pu-Er. Nebo to bylo v Amaně?

Slyšel jsem pověst, která popisovala vznik Pu-Eru takto: Kdysi dávno vezli obchodnící čínskému císaři pravidelnou zásilku jeho oblíbeného čaje. Těžce naložené muly šplhaly po stezkách vysokých hor. Zásilka byla opožděna a obchodníci, aby se vyhnuli císařovu hněvu, hnali zvířata vysokým tempem. Mulám se to moc nelíbilo, ale co mohly dělat. Aspoň se potily. A jak se tak potily, propotily pytle ve kterých nesly císařův čaj.

Obchodníci to samozřejmě zjistili, leč jiný čaj neměli, a tak pokračovali v cestě a strachy bez sebe vzývali Buddhu. V Pekinu (nebo kde) předali propocený čaj do císařských kuchyní a tiše čekali na svůj osud. Císař se nedočkavě napil... a dal si obchodníky neprodleně zavolat. Vyděšení muži padli na kolena. Jejich život visel na vlásku. Císař se kupodivu usmíval a vlídně sdělil obchodníkům, že lepší čaj než Pu-Er ještě nepil.

Co se týče vůně, říká se, že Pu-Er připomíná hlínu na podlahách buddhistických chrámů, udusanou nemytýma hohama mnichů. Něco na tom bude. Vůně je těžká a zemitá. Chuť taktéž. Barva čaje je tmavě medová až hnědočervená. Doporučuji pít z kameninových číšek v chladných dnech.

Příprava podle Tokugawy:
2 čajové lžičky Pu-Eru na dvě deci vody.
Čaj přelijete vodou horkou cca 80°C a necháte louhovat asi tři až pět minut – podle chuti.
Z čajových lístků je možné ještě minimálně jedno přelití.


Přidat na linkovací servery

Kterak Kája vraždil krůty

Tokugawa | 8. července 2003, 9:49 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Vlastně bylo. Takže znovu: Bylo. Jednoho krásného dne odjel Kája s Boženkou na domeček, obohatit obsah mrazáku. Pět živých krůt není zrovna málo, leč Kája není žádná třasořitka.

"Boženko, nebudeme čekat na Hanu, zabijeme ty ptáky sami. Tady mi tu krůtu přidržíš, sekérka zasviští a je to..." povídá Kája.
Boženka si na krůtu sedla, krůta se hnula a Boženka i s krůtou vylétla na kadibudku.
"To nejsou krůty, to jsou pštrosi..." odtušil Kája a sundal Boženku, stále sedící na krůtě, dolů.
"Ukaž, prosim tě, já si jí podržím sám."
Sekérka zasvištěla, krůta se hnula podruhé a ze špalku neodpadla krutihlava, anóbrž část Kájova palce.

Kája zbledl, Boženka zbledla, špalek zrudl. Kája sebral torzo palce a položil ho na parapet okna. Poté se sám odvezl k doktorovi. Krůty vesele pobíhaly po zahrádce.

Když se Kája vrátil od lékaře, došel s Boženkou pro Hanu, která krůty bezpečně popravila. Hana je totiž k podobným případům volána vždy. Po vsi o ní koluje pověst, že zabila vola pěstí. Ptal jsem se na to a Hana mi objasnila, že nešlo o vola, nýbrž o krávu a že ji nezabila pěstí, ale rybičkou. Prostě zabila krávu rybičkou, tím drobným dětským nožíkem, chápete to?

Jak se u Káji s Boženkou něco stane, ihned přijde teta Lenka. Nevím jak to dělá, má na to prostě nos. Tedy teta Lenka přišla, prohodila směrem ke Kájovi něco o pražácích co přijeli vyžrat vesnici a šla se podívat na zahrádku. A jak tak stojí u okna, všimne si čehosi malého a ušmudlaného, jak si to leží na parapetu. I sebrala to, prohlíží to a ptá se: "Co to je, tohleto?" A Kája pravdivě odpoví: "To je můj palec..."
Teta Lenka zavřeštěla, palec vysokým obloukem přistál mezi povražděnými krůtami, následován omdlivší tetou...


Přidat na linkovací servery

Faustův dům

Tokugawa | 7. července 2003, 7:34 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Lidovky.cz píší 4. 7. 2003 o požáru Faustova domu v Praze. Stejně tak Novinky.cz, které dokonce tvrdí, že za požár nemohou nadpřirozené síly. Cha cha.

Jak známo, je Faustův dům coby součást Prahy magické opředen legendou o doktoru Faustovi a jeho služebníku Mefistofelovi. Každý ví, že si Mefisto nakonec Fausta odnesl dírou ve stropě a že ta díra se sem tam obnoví. Jistě, Johannes doktor Faust v domě nežil, ale žil v něm magister Kelly, známý alchimikus Prahy rudolfínské a to už je zřetelný signál.

Zlí jazykové tvrdí, že byl Edvard Kelly šarlatán a že byl z Prahy vyhnán. No bodejť ne. Jak by asi pražané reagovali, kdyby jim tiskový mluvčí Jeho císařského veličenstva Rudolfa II. přiznal, jak to s Kellym bylo doopravdy? Že blízkého důvěrníka samotného císaře vzal čert? To by je mohlo napadnout, že by si ten čert mohl vzít i císaře. A to by jako nešlo.

Kelly si zahrával s nečistými silami. Kdo ví, třeba mu Mefisto za duši nabídl kámen mudrců, třeba transmutaci olova ve zlato, třeba elixír života. Nakonec ale Kelly prohrál. Mefisto získal svou duši a Praha legendu. Vlastně pověst, legenda popisuje život svatých, a to Kelly při nejlepší vůli nebyl.

Teď se pověst vrátila. Oficiální místa tvrdí, stejně jako za Rudolfa II. blahé paměti, že jde jen o obyčejný požár. Bodejť. Oficiální místa se totiž bojí, tudíž se snaží popřít původce svého strachu. Ono totiž to, že neustále přečurávají nás, ještě neznamená, že se jim podaří přečurat i Mefista...


Přidat na linkovací servery

Předpremiéra na mé otcovství

Tokugawa | 4. července 2003, 7:38 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jak nám oznámila paní doktorka, staneme se s Gaiou rodiči 13. září roku tohoto. Máme to na papíru s razítkem, proto o datu ani v nejmenším nepochybujeme. A zatímco Gaie utěšeně roste bříško, jehož pohyby mi připomínají klubajícího se vetřelce, se mnou se neděje zhola nic.

Kamarád Tomáš už je dvojnásobným otcem a pokaždé se zdálo, že je to právě on, kdo je těhotný. Po ránu zvracíval, pravidelně přibýval na váze, trpěl velmi specifickými chutěmi, pálila ho žáha a tak. Já nic – tedy pokud se do chutí nepočítá to, že až donedávna jsem U Konfucia konzumoval POUZE kuře s houbami a bambusovými výhonky a zapíjel to jasmínovým čajem, zatímco poslední dobou nejím NIC JINÉHO, než kuře ve sladkokyselé omáčce a zapíjím to Plzní.

Roli otce mám stále ještě kdesi před sebou, zatímco roli strýce již úspěšně vykonávám. A hned dvakrát. Princeznička Carmen a lumpík Vojta.

Jednoho dne mi Gaia povídá: "Musíš se na to otcovství připravit. Ze čtvrtka na pátek u nás bude Vojta." Himbajs, pomyslel jsem si, proč ne Carmen? Nebije mě, nevynucuje si důrazem na slovo HOP! vyhazování do výše čtyř metrů, neukazuje nám všude po bytě jak pěkně umí čůrat a umí vyslovit moje jméno...

V zápětí Gaia se zasněným výrazem budoucí matky špitla: "U tety na prázdniny..." U tety? A co já? Tak to ne. Začal jsem se na Vojtu těšit.

Odemkl jsem dveře a už slyším Gaiu: "Kdo je to, Vojto?" "Pátí... Pátí..." volal Vojta. Ten můj kluk zlatej, on už to taky umí... A hned začalo rodeo. Vojta lítal až ke stropu, lezl po mně, házel po mně Pó a Lálu (ale ano, jsou to ONI), plácal mě po hlavě a tak vůbec. Však víte, jak si kluci hrají.

Když jsem ho koupal, způsobil Vojta menší potopu světa, ale nešť, hlavně že iniciativu mám já a že si bude pamatovat, že byl u strejdy!
"Co je to?" povídá a vytahuje z vody plastovou ponorku.
"Ponorka," odtuším chytře.
"Éro!" na to Vojta.
"Ponorka," nedám se.
"Éro!"
"Ponorka!"
"Éro, éro, éro!" Vojta buší ponorkou do hladiny, voda cáká až ke stropu.
"Tak jo," ustupuju, "je to éro..." Syčák, takhle se vztekat. "Pátí," na to Vojta mazlivě. Kluk jeden zlatej...

"Uspíš ho, já zatím uvařím kašičku," rozhodla Gaia. Tak jo. Leháme si s Vojtou do postele a já vyprávím pohádku o červené Karkulce. "Karka, Karka..." brouká si Vojta. Jsem po dnešku docela znaven a tak si konec pohádky nepamatuji – usnul jsem. Probudila mě rána Lálou do hlavy. Nebo to byl Pó? Pak mě Vojta objal, dal mi pusu a usnul.

Ještě že se nám narodí miminko a ne hned dvouletý raubíř :) Už se těšim.


Přidat na linkovací servery

Sprostota a pendlovky

Tokugawa | 3. července 2003, 12:20 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Hulvátství a sprostota jsou v dnešní době zcela legitimní, neb se projevují z pozice síly. Zákon kyje a tesáku. Málokdo se tomu dokáže vzepřít, obvykle to člověka natolik vyvede z kontextu, že ho správná reakce napadne až posléze (k tomuto slovu se ještě vrátím v dalším článku).

Občas sprostota proklouzne i k nám domů. Se svou ženou Gaiou proti tomu bojujeme způsobem prostým: vybíráním sprostného. Co sprosťárna (ano, patří tam i slovo blbec), to 20,- Kč. Naše modré porcelánové prasátko těžkne a těžkne a my se radujeme. Utržené peníze jsou totiž určeny na koupi vytoužených předmětů, které by jinak nebyly zakoupeny.

Zrovna ondy (2 roky zpátky) jsme si pořídili krásné tikající a bimbající secesní pendlovky. Po čase následovaly další, bohužel netikající a nebimbající. Ale nešť. Právě teď šetříme na jejich opravu.

Leckdo by mohl namítnout: "To ale když něco moc chcete, tak mluvte jako dlaždiči a máte hodiny hned." Ano, to je pravda.


Přidat na linkovací servery

Zítra se změní můj život

Tokugawa | 3. července 2003, 8:10 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera jsem se vracel z práce domů tradičně pěšky, ač nemám na krku žádnou cedulku (znalci performerů vědí). Mám tu procházku rád, pomáhá mi vyčistit hlavu. Vypnu mozek a jenom jdu. Kdesi v Thajsku je buddhistická sekta, kde meditují v chůzi. A jak tak jdu a opájím se sluncem a zelení stromů, blikne mi do očí plakátek: ZÍTRA SE ZMĚNÍ TVŮJ ŽIVOT. JSEŠ READY? Mozek naskočil. Cože? Už zítra?

Ten den byl úplně v čudu. Na nic jsem se nedokázal soustředit. Ani na kroužky ne, a to už je co říct. Stále dokola mě napadala slovní spojení jako Nové obzory, Nová doba, Zářné zítřky a podobně. Byl jsem v napjatém očekávání. Gaia ženským instinktem vycítila, že se něco děje a raději odešla s kamarádkou do čajovny.

Ráno jsem vyskočil z postele ještě dřív, než zazvonil budík. Tak je to tady, dnes se změnil můj život. Zatím to tak sice nevypadá, ale psali to a já jim věřím. Ani jsem neposnídal, jak jsem byl lačný Nového dneška. Usmíval jsem se na celý svět, když tu...

ZÍTRA SE ZMĚNÍ TVŮJ ŽIVOT. JSEŠ READY? hlásil ten plakátek. Cože? Až zítra? Vždyť zítra je dnes! Nebo není? Takže zase všechno při starém? Zklamán jsem se přestal usmívat a koupil jsem si k snídani dvacet deka bůčku. Záda se mi pod tíhou Starého dneška ohnula a já se znaveně doploužil do práce.

Až půjdu domů, sloupu s plakátkem se vyhnu. Bude mi slibovat, ale já se nedám. Večer přivedu Huga, aby ten sloupek počůral.


Přidat na linkovací servery

IMAX 3D

Tokugawa | 2. července 2003, 6:59 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tak jsem byl včera v kině. Ne v ledajakém. V kině, vedle jehož plátna by se vešlo osm slonů na sebe (chudák ten úplně vespod), v kině, které vás vtáhne do děje.

Na několik dní nám přijel Marek, přerovský kamarád. Zhruba po půl roce pořádáme v akci Česko-moravsko-slezská družba výměnné pobyty. Jednou on tady, podruhé my tam. Pokaždé ho žene touha účastnit se velkoměstského dění, vidět od poslední návštěvy všechno nové. Proto jsme zašli do IMAXU, reklamou tolik opěvovaného trojrozměrného kina.

Cena lístku nebyla na dnešní dobu nijak závratná: 155 Kč. Řekl bych vyšší standard multikin. Mdloby se o mě začaly pokoušet až po zjištění stopáže filmu: 30 minut. Před začátkem představení jsme si vystáli dlouhou frontu – ještě si na tento jev matně pamatuji z dob svého dětství (banány, hajzlpapír, mandarinky, Favorit...).

Usmívající se mládež nám vydala jakési kosmické brýle, které Vám záhadným způsobem zkroutí zrak. Jednak proto, že jsou polarizační, druhak proto, že jsou špinavé jak jetel.

Usadili jsme se do pohodlných sedadel a zázrak kinematografie mohl začít. Další mládež s mikrofonem v ruce naživo představení uvedla, čímž ho ještě víc ozvláštnila. Nasadili jsme si brýle a napjatě vyčkávali. Kino setmělo, film HLUBINA začal. Hudba, která mi připomínala zvukové pozadí meditačně-sebevylepšujících audiokazet, měla zřejmě diváky oblbnout, stejně jako paní, která četla komentář. Nejvíc mi utkvěla v paměti scéna pářících se olihní, které vzápětí po aktu hromadně umírají. Ona osoba četla komentář (...a umírají... a umírají... a umírají...) takovým způsobem, že jsem:
1) byl vzteky bez sebe,
2) usínal,
3) přemýšlel, proč je její hlas modulovaný právě takto,
4) toužebně si přál zemřít, nabádán k tomu medově-laskavým hlasem.
A to všechno současně. Mám-li její hlas přirovnat k něčemu konkrétně, pak byl velmi podobný českému dabingu hlasu Galadriel (úvodní slovo k Pánu prstenů – Společenstvo prstenu).

Co se týče dojmu prostoru, měl jsem ho během představení celkem 3x. Z třiceti minut zhruba desetina času. Ale byl jsem natolik oblblý tím kolébavým hlasem, že mi to bylo jedno. Oči mě trochu bolely, obzvlášť při velmi blízkých záběrech a jistě také kvůli tomu, jak urputně se snažily pojmout ten jakoby prostor. Částečně i kvůli špinavým sklům.

Konec filmu přerušil opět hlas mládeže, která nám připomněla, jak úchvatný zážitek máme za sebou. Zřejmě ji najali proto, aby drtivou většinu zhypnotizovaných diváků probudila. Famózní. Už mi nevadilo, že představení trvalo 30 minut. Byl jsem za to vděčný. Déle bych to totiž nevydržel.


Přidat na linkovací servery