Tokugawa

Hodinář

Tokugawa | 29. srpna 2003, 6:55 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Miluji hodiny. Rozumějte starožitné hodiny. Všechny ty kyvadlové kolosy i smaltované kuchyňské, závěsné i stojací, na klíček nebo se závažím, s jedním i více ciferníky, kapesní cibule s vyrytým věnováním a rokem 1900, se zvonivou melodií i bez...

Doma mám dvoje pendlovky z poloviny minulého století, možná meziválečné, ale ne starší. Mám je rád. Mám rád hlasitý tikot a odbíjení každou čtvrt hodinu. Už bych bez toho zvuku nedokázal ani usnout. Jedny z nich, ty menší, jsem odnesl k hodináři. Koupil jsem je před dvěma lety už rozbité, a tak jen visely na stěně a oblažovaly mě svou krásou. Za tři týdny je poprvé uslyším odbíjet.

Kdysi jsem četl povídku Gustav Meyrink: Hodinář. Je to dokonalé dílo, stejně jako veškerá další Meyrinkova literatura. V hodinářství, specializujícím se pouze na starožitné hodiny (a to jak prodej a odkup, tak i opravy) jsem si připadal, jakobych se jakousi časoprostorovou dírou propadl do Meyrinkovy povídky. Přes hodiny nebyla vidět zeď. Hodiny vlevo, hodiny vpravo, hodiny vpřed a hodiny vzad. Všechny tikaly, bylo to staccato, které mi přineslo jakousi vnitřní radost. A když ve tři čtvrtě začaly odbíjet, byl jsem u vytržení...

"Závidím vám vaši práci..." vydechl jsem. Trošku jsem doufal v hodinářovu nabídku vzít mě do učení.
"Ale kdeže, byl byste deset hodin denně ohnutý nad hodinami jako luk," odpověděl s úsměvem.
"To já jsem u počítače také. A navíc je to nuda. Tohle je Povolání. Chtěl bych, aby zdi u nás doma vypadaly jako tady..."
"To vám mohu splnit," usmál se opět hodinář, zamyšleně prohlížející strojek mých hodin.
Stál jsem tam čtvrt hodiny, abych si vychutnal odbíjení v celou. Zbytek dne jsem se usmíval.

Přidat na linkovací servery

Pupajzovy pendlovky

Tokugawa | 28. srpna 2003, 7:37 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

V článku Sprostota a pendlovky jsem popisoval, kterak doma kultivujeme mluvu pomocí starých hodin. Dnes bych vám rád pověděl, co bude dál.

Už jsme se s Gaiou nasprosťačili dost. Máme ušetřeno na opravu druhých pendlovek. A právě včas. Náš Pupajz (miminko, které se co nevidět narodí) dostane k nultým narozeninám právě tyhle hodiny. Až se narodí, tak je poprvé natáhnu. Přesně jako v písničce od Taxmenů Dědečkovy hodiny.

Pendlovky budou Pupajzovi tikat a odbíjet každou významnou událost v jeho životě. Budu je pravidelně natahovat a až Pupajz doroste rozumného věku, předám mu klíč k natahování. Tik tak tik tak...

Přidat na linkovací servery

Mám fotit svatbu!

Tokugawa | 27. srpna 2003, 11:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Mrkvička se v pátek žení. Švestka se v pátek vdává. Shodou okolností si bere Švestka Mrkvičku. A naopak. Snad právě proto mají oba svatbu ve stejný den, ve stejnou hodinu a na stejném místě. I u nás (Gaia a Tokugawa) to tak bylo.

Mrkvička mě ranil. Chce, abych mu svatbu zfotodokumentoval! Já, který po exitu svého fotoaparátu nefotil mnoho měsíců! Navíc svatba! Taková neopakovatelná záležitost. Ale no tak, nechte toho, jistě že se dá zopakovat. Ale ne dvakrát v téže řece.

Svého času jsem byl pověřen nafilmováním veledůležité akce. Skok smrti se jmenovala. Jak to dopadlo se můžete dočíst jinde. Ale stejně vám to prozradím: katastrofa!

I některé svatby jsem fotografoval. Nedělám to rád. Za prvé mi velmi vadí, kterak při obřadu pobíhám před oddávajícím, za oddávajícím, kolem snoubenců, mezi snoubenci a tak dále. Připadám si velmi rušivě. Za druhé nemám pořádný blesk, ten mi půjčí Honza_p. Jako minule. Jenže minule nebleskl ani jednou. Musel jsem používat zabudovaný miniblesk. A nakonec vůbec nic z obřadu nemám...

A čím že to budu fotit? Naštěstí má Mrkvička stejný fotoaparát, jako byl ten můj, blahé paměti Canon EOS 500 N. Aspoň něco. A ještě dodatek: Zachránila mě Švestka, která po spatření mého vyděšeně zoufalého výrazu objednala profíka. Zaplať jí to pámbu.

Přidat na linkovací servery

Jak se učil Tokugawa kouřit

Tokugawa | 25. srpna 2003, 12:36 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Scéna: Letní pionýrský tábor Tažovice
Osoby a obsazení: Malý Tokugawa, Kamarádi, Vedoucí

Bylo nebylo. Ale spíš bylo, protože kdykoliv si na to vzpomenu, udělá se mi šoufl... Malý Tokugawa nikdy nebyl, není a doufá že ani nikdy nebude kuřák. Jistěže má za sebou několik pokusů, jak tento stav zvrátit, žádný ale zatím nevyšel. Zde popisovanou příhodu řadí Tokugawa k těm lepším.

Už se neví, koho to napadlo, zda Tokugawu samého či kamarády, kteří byli bez dvou za dvacet. Jisté je jen to, že během závěrečné akce LPT Tažovice, Velké steeplechase, se sešel Tokugawa s kamarády ve stanu. Na stolku bylo několik papírových trubiček, umně slepených z dopisního papíru kanagomem či bílou lepící pastou. Ty zajistil Tokugawa. Kamarádi na oplátku přinesli spoustu uschlého listí: javorového, dubového, bukového a kdoví jakého ještě. Listí bylo srolováno, rozdrceno a našťoucháno do papírových trubiček. Jenže ouha, druhým koncem vypadávalo zase ven.

"To chce filtr," prohodil světácky Tokugawa.
"Filtr, jó?" odpověděli kamarádi. "A kde ho jako vezmem?"
"Cha cha," významně se ušklíbl Tokugawa. "Vždy připraven!" Načež vytáhl zpod postele umělohmotnou šňůru na prádlo. Během okamžení z ní nakrájel kapesním nožíkem zn. Rybička krátké špalíky, které nacupoval a vecpal do dutinek. Cigarety byly hotové.

Kamarádi sešněrovali stan, aby nikdo nezjistil, co se vevnitř děje. Spiklenci si rozdělili cigarety z papíru popsaného od maminek. Zapálili si. Hustý bílý dým zaplnil stan. Oči slzely, jazyk pálil, ale chlapci statečně nasávali a frajersky vypouštěli dusivý dým nosem.

Najednou se rozhrnula přední část stanu. Tokugawa s kamarády nevěděli, kdo to udělal, protože přes dým a uslzené oči neviděli na krok. Byl to vedoucí. Zhluboka se nadechl a pronikl kouřovou clonou do stanu. Chytil nás všechny.

O chvíli později u vedoucího na koberečku:
"Co to je?" ptal se nepříliš důvtipně vedoucí.
"No, to je na tó, na kouření..." odpovídali jsme také nepříliš důvtipně.
"Tak cigára, jo?!"
"Hmmm. To je jenom suchý listí..."
"A co je... TOHLE?!" vedoucí třímal kus umělohmotného provazu. "Vy ste fetovali!"
"Ne-e, to... to fakt ne..."
"Tak proč to tam je?!"
"Aby nám nelítalo listí do pusy..."

Domů nás neposlali, asi z ekonomických důvodů, protože tábor druhý den končil. Když si vzpomenu na to, jak jsme byli blbí, chce se mi smát. Poté, co nás vedoucí vyvlekl ze stanu, spatřili jsme naše dílo v celé kráse. Hustý bílý kouř stoupal z každého póru celtoviny, bylo úplně jedno, že jsme se ve stanu zalígrovali. Nebo to listí: kdo ví, jaké jedovaté trávy jsme to bafali. A to už ani nemluvím o tom lepidle a provazu. Druhej den nám bylo pěkně mizerně. Na cestu autobusem domů nerad vzpomínám.

Přidat na linkovací servery

Jak jsem se stal příznivcem digitální fotografie

Tokugawa | 25. srpna 2003, 7:40 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Dovolená za pár šupů. Peloponés. Nic moc. Až na jednu drobnost: letovisko bylo TAK malebné, že se má duše nadšeného fotoamatéra, který svého času získal i 2. místo časopisu PhotoLife v kategorii Architektura, blahem zatetelila. Polaskal jsem svůj Canon EOS 500 N a vyrazil do ulic, fotografovat pravoslavné popy sedící na schodech bazilik, babičky v černých šatech klábosící v oknech, rybáře při ranním návratu z nočního lovu a tak. Jenže při snaze o zachycení prvního snímku ze sebe můj EOS vydal jen: huiiiííííííí.... a nepřestal, dokud jsem z něj nevyjmul baterie. Jinými slovy zemřel. Chcípnul. Vykašlal se na mě. To pronikavé pískání mi znělo v hlavě po zbytek dovolené. A jako na potvoru se kolem mne vynořovaly momenty více než vhodné k zachycení...

Krátce nato koupili ve firmě malý kompaktní digitálek Camedia 400 a něco. Překonal jsem svůj odpor ke kompaktům a půjčil si ho. A tehdy jsem se transformoval ze zastánce fotografování na filmový materiál v milovníka digitální fotografie. Jak jsem již předeslal výše, dá se tušit, že jsem se fotografování na film věnoval více než zapáleně. Přesto se domnívám, že pro mou tvorbu je digitální záznam výrazně vhodnější. Například: už nebudu mít ten děsnej čurbes v archivu negativů. Z CD mi udělají při vhodném rozlišení digitálu stejně kvalitní fotografii jako z negativu. Za téměř stejné peníze. Nebo nebudu muset každou fotografii skenovat (fotky na papíru už téměř neprohlížím), atd...

Už je to pomalu dva roky, co jsem naposledy fotil svým aparátem. Od té neblahé dovolené se jen trápím. Naděje mi svitla v těchto dvou digitálech:

Canon EOS 300D má tu výhodu, že je to Canon a na ten jsem zvyklý. Ještě větší výhoda je, že má vyměnitelné objektivy. A pak to rozlišení: 6 MPx. Jenže cena. Jen tělo bez objektivů cca 40 000,- Kč.

Sony DSC-F717 stojí "jen" 29 990,- Kč. Nemá ale vyměnitelné objektivy. I když rozsah 38 – 190 mm je pro mé potřeby dostačující. Rozlišení 5 MPx.

V soutěži zmíněných dvou přístrojů patrně vyhraje Soňák. Jenomže. Za tři týdny se nám narodí Pupajz. Takže: nejsou prachy. Gaia má jen mateřskou, která za čas přejde v almužnu 2 500 měsíčně. Takže: nejsou prachy. Platíme úvěr na náš nový byt, kam se příští rok přestěhujeme. Takže: nejsou prachy. Stále ještě dozařizujeme byt po loňské povodňové čistce, takže: nejsou prachy...

Ale právěže se nám narodí Pupajz! Krucinálfagot, vždyť já ten aparát potřebuju! Abych mohl zdokumentovat každý Pupajzův den, první krok, první zub, první cokoliv. Aby měl jednou Pupajz tolik fotek z dětství jako mám já (díky, táto)... Co mám dělat, co mám dělat...

Přidat na linkovací servery

Kterak se malý tokugawa bál much

Tokugawa | 22. srpna 2003, 8:48 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Tato historka se stala tak hluboko v minulosti, že ani paměť hlavního hrdiny tak daleko nesahá. Takže spíš nebylo. A nebo přece bylo?

Malý Tokugawa měl jako batole panickou hrůzu z much. Když se v jeho blízkosti nějaká usadila, malý Tokugawa propukl v křik: "Mia, mama mia!" Ne, opravdu neuměl italsky. Mia znamenala v jeho dětském slovníku mouchu a mama je, myslím, jasné. Rodiče neměli z Tokugawowy fobie radost, neboť:

- lidé si mysleli, že máma má malého Tokugawu s nějakým italem
- mouchy jsou ve starých Vršovicích opravdu všude

Rozhodli se tedy, že malého Tokugawu strachu z much zbaví. A jak rozhodli, tak také učinili. Systematicky svého synka zpracovávali, chytali mouchy do ruky a ukazovali mu, že opravdu nepředstavují žádné nebezpečí. Dokonce se jim podařilo naučit malého Tokugawu mouchy plácat. Malý Tokugawa měl samosebou radost, neboť se zbavil své noční můry.

I stalo se, že rodiče odjeli s malým Tokugawou na dovolenou do Dubu. Táta rybařil, máma smažila tátou ulovené ryby, houbařilo se a i jinak bylo veskrze pohodově. Jednoho dne Rodiče zaslechli volání malého Tokugawy: "Mia, mama mia!" Věděli, že se malý Tokugawa much už nebojí, přesto se vydali po synkově hlase.

Malý Tokugawa chtěl rodičům ukázat, jak pěkně umí plácat mouchy. Těšil se na pochvalu a trochu se chtěl i pochlubit. Rodiče spatřili synka u stromu, na kterém viselo vosí hnízdo. Pochopili a rozeběhli se, aby zabránili neštěstí.

PLÁC, PLÁC.

Pozdě. Od těch dob se malý Tokugawa panicky bál much. "Mia, mama mia!!!

Přidat na linkovací servery

Jak nás změní 110 100 000 Kč

Tokugawa | 21. srpna 2003, 7:11 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Crrrrr crrrr crrrr...
"Prosím, Tokugawa."
"Ahoj, hele, až pojedeš domů, zastav se v trafice a vsaď Sportku."
"Cože? Proč?"
"Trochu popohnat štěstí."
"Ale já nevím jak, nikdy jsem nevsázel."
"Oni ti poradí, řekni jen, že to chceš na dnešek."
"A kolik to stojí? Mám prázdnou šrajtofli."
"Asi šest korun."
"Šest korun? Ach jo, tak já tam zajdu."

Cestou domů jsem se zastavil u bankomatu. Šest korun nevydává a tak jsem vzal víc. Hned vedle je trafika.

"Dobrý den, mohu si tu vsadit Sportku?"
"Vedle u terminálu."
U terminálu? Jak jako u terminálu? Ono se už nekřížkuje?
"Dobrý den, rád bych si vsadil Sportku."
"A jak to chcete?"
"Na dnes."
"A kolik sloupců?"
Kolik jich asi je, pomyslel jsem si: "Všechny."
"Máte tip nebo chcete náhodný výběr?"
"Náhodný."
"Chcete šanci?"
Na co se mě ta dobrá paní ptá? "Šanci? Co to znamená?"
"Znamená to deset korun."
Deset korun? Nějaká šance je dražší než vsazení tiketu? "Tak jsem to nemyslel. Tak jo, dejte mi i šanci."
Paní cosi vyťukala do terminálu. Terminál zahučel a ztichl. Byl tichý minutu, pět minut, třicet minut. Paní byla klidná. Já také. Ne tak fronta, co se začala tvořit za mnou. Fronta výhrůžně šuměla. Asi se bála, že na ni nezbyde ten pravý výherní tiket.

Přišla druhá prodavačka: "To je dneska za trest, ten terminál. Ten pán pořád ještě čeká?" Tím myslela mě. "No jo. Je to náký zašvihaný. Vsadila si polovina národa." Začínal jsem rudnout. Já, Tokugawa, odpůrce vymožeností a masových zábav, tu stojím a půl hodiny čekám na nějaký tiket. Nota bene stejně ve výhru nevěřím. Terminál zachrčel.
"Tak, tady to je. Sto padesát korun."
"Prosím?" očekával jsem šestnáct. Šest za vsazení, deset za šanci.
"Sto padesát korun."
Já tu Gaiu zabiju...

Uložil jsem rychle tiket do batohu, aby aspoň na ulici nikdo neviděl, že jsem si i JÁ vsadil na ten nesmyslný poměr 1 : 14 000 000. A jak tak jdu, začíná mě napadat, co s těmi penězi budu asi dělat. Hlavně bydlení. Zaplatit dluh tátovi. A aspoň jednoho veterána: Felicii. Ale proč jednoho? Sto melounů je dost. Pořídím si konečně Willyse. A Indiana se sajdou. A statek. A dva koně... Tokugawo, zapomněl jsi na rodinu!

A jo. Tak všechny bych podělil deseti melouny. Ne ne, je jich moc, to by nic nezbylo. Tak pěti. Ale co když to rozšustrují a budou chtít zase? Tak jenom dva a zbytek jim měsíčně posílat jako rentu. A co pro sebe? Vyučit se všechna historická řemesla. Odejít od lidí do ústraní. Rozdělit prachy na půl, protože s Gaiou se určitě neshodneme, jak investovat. A hodně cestovat. Sakra, ten náš Pupajz si ale vybral dobu na narození, teď budeme kvůli němu uvázaní na jednom místě... Tokugawo pozor, nerouhej se!

Já to tak nemyslel. Pro Pupajze zařídím to nejkrásnější dětství. Pro Mrkvičku čajovnu. Pro Armanda salsa klub... Za chvíli jsem uvažoval, jako bych ty peníze nesl v batohu namísto tiketu.

Večer po losování jsem ani nechtěl čísla kontrolovat. Stejně je to zbytečné. Vzala si to na starost Gaia. Bylo to zbytečné. Zaplať pán Bůh za to!

Přidat na linkovací servery

Nesmrtelnost

Tokugawa | 20. srpna 2003, 14:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Nesmrtelnost. Pro jedny lákadlo, pro druhé zatracení. Tisíce let se lidé snaží ošálit smrt. Alchymisté, balzamovači, kouzelníci, vědci, prorokové. Mají pro to různé důvody:

* strach ze smrti
* touhu po moci
* touhu po poznání
* touhu překonat výzvu...

Mají na to různé prostředky:

* ve starém Egyptě (a v Moskvě) to byla mumifikace
* v obci alchymistické bádání nad elixírem života
* v obci náboženské věčný život na nebesích (či v zatracení)
* v obci sci-fistické zkopírování informací z mozku do externí matrice
* v obci cyberkulturní zmrazení...

Mnoho forem – jeden výsledek. Víte kupříkladu, že existují dva druhy DNA? Jedna, říkejme jí lidská, která má tvar tyčinky. Tato tyčinka časen ztrácí z obou konců část svého kódu. To způsobuje stárnutí, ztrátu některých funkcí organismu, potažmo smrt.

Na straně druhé existuje DNA, říkejme jí kvasinková, která má tvar kruhu. Tedy nikde neubývá. Ale ano, správně, kvasinka JE nesmrtelná.

Všechna pro mají i svá proti. Daň, kterou za dar nesmrtelnosti kvasinka platí, je uniformita. Naprostá stejnost všech příslušníků druhu. Nerůznorodost. Absence vývoje.

Naopak my, lidé, potažmo všichni majitelé tyčinkovité DNA sice umíráme, ovšem část naší DNA se přenáší na naše potomstvo, a tak žijeme dál v našich dětech. Tím, že potomek dostane kus kódu otce a kus kódu matky, vznikne naprosto odlišný a jedinečný tvor.

Pro mne tedy na základě hlubokomyslné úvahy vyplývá, že život je životem pouze díky smrti. Díky ní je život pestrý a různorodý, plný stále nových vjemů, informací a dějů, plný tolika odlišností, že je nikdy nebudeme schopni obsáhnout.

Já osobně se na smrt těším. Nechápejte mě špatně, kdybych věděl, že zítra je můj poslední den, patrně bych hořce zaplakal. Tolik jsem toho ještě neudělal. Ale jsem zvědav na ten okamžik smrti. Na tu milisekundu přechodu mezi životem a smrtí. Myslím si, že v tom okamžiku je PROZŘENÍ. Poznání a pochopení smyslu života. A smyslu smrti. Je něco pak? Nevím. Poznám to, až přijde čas. Ale budu spokojen i tehdy, když pochopím, že není nic. Budu tu dál ve svých dětech, ve výsledcích své práce, v knihách, které napíši, v objevech, které dám lidstvu či v myšlenkách, které obohatí filozofy. Třeba.

Související články: Digitální nesmrtelnost
Nad digitální nesmrtelností
Stárnutí a nesmrtelnost
Nesmrtelnost – bahai.cz
Budeme mít možnost žít navždy – budeme to ale chtít?
Nesmrtelnost – přednáška z buddhismu
Nesmrtelnost a chemie
Nesmrtelnost – referát
Sneseme vědomí smrti? – Trillian
Život věčný – Arthur

Přidat na linkovací servery

Placky všude kam se podívám

Tokugawa | 20. srpna 2003, 7:27 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Tak a mám to za sebou. Nastalo to, co jsem nastíníl v článku Mrkvička a plackový e-mail. Úderem páté u nás zazvonil Mrkvička, ověšený x + 1 taškou a zahalený vůní vařených brambor a čerstvě vysmahlých škvarků.

Práce začaly o půl šesté a ukončeny byly ve čtvrt na dvanáct. Placky byly před námi, za námi, vedle nás, pod námi, nad námi, v nás, v troubě, placky byly všude. A aby toho nebylo málo, dožadoval se Mrkvička ještě placek rýžových k okamžité konzumaci, takže jsem poslušně nastoupil a vytvořil navíc pár kilogramů této poživatiny. Naštěstí jsem pomlčel o tom, že znám také placky grahamové, moučné, bramboráky, zelné, bramborové...

I přes fakt, že je mi dnes od žaludku nějak těžko, začínám se těšit na oslavu Švestko–Mrkvičkovské svatby a na ty překvapené tváře, až před nimi Mrkvička rozprostře na plachtě z trojstěžníku bambilión placek.

Vůně pečených škvarkových placek zútulnila celý neútulný činžák a lidé v něm žijící na sebe začali být z jim neznámého důvodu hodnější a usměvavější. Holt:

Bramborový placky se škvarkama,
takový co pekla moje máma (nebo Mrkvička),
takový nenajdeš nikde na světě,
ani na žádné jiné planetě,
můj Bóžééé...

Přidat na linkovací servery

Nechtěná přeřeknutí

Tokugawa | 19. srpna 2003, 14:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bob je můj kamarád. Bob je ženatý. Bobova žena je také moje kamarádka. Bobova žena by se měla nazývat Zlatoústá. Výroky Bobovy ženy jsou nezapomenutelné. Odpusťte mi vulgární podtext, leč nemohu si pomoci. Jednalo se o divokého holuba s poraněným křídlem: ...a pan Zajíček přišel k Bobový mámě, dal jí ptáka do ruky a řekl, ať s ním něco udělá...

Přidat na linkovací servery

Lov velryb

Tokugawa | 19. srpna 2003, 7:44 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Boha jeho! Co je zase tohle! Proč právě státy, které mám nejraději ze všech, musí neustále kašlat na fakt, že velryby jsou ohrožený druh? Doprčic, to mají v mořích málo jiné potravy? Lov velryb byl zakázán Mezinárodní velrybářskou komisí v roce 1986. Japonsko, Norsko a teď i Island smlouvu ignorují. A nikdo jim nic nemůže. Ano, psal jsem článek o guláši. Ale, kurňa, nemusíme si tu sežrat všechno, no ne?!

Přidat na linkovací servery

Obchodníci se vzduchem

Tokugawa | 19. srpna 2003, 7:28 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Říkal jsem si: Co se to děje? Nějak dlouho nebylo co napsat do rubriky Boha jeho. Že by svět dostával (z mého pohledu) rozum? Až se ke mně dostala zpráva Obchod s čistým vzduchem. A co to vlastně je, ten obchod s čistým vzduchem?

To se 1. – 11. prosince 1997 sešly hlavy z průmyslových států v Kjótu a dohodly, že do období let 2008 – 2012 sníží své emise oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, fluorovaných uhlovodíků a hexafluoridu síry. A této dohodě začali říkat Kjótský protokol.

A teď to přijde. V případě, že některý stát splní limity Kjótského protokolu, ba co dím, ještě uspoří něco emisí navíc, může uspořený čistý vzduch prodat státu, který na zlepšování čistého ovzduší z vysoka kašle, leč má peníze!

Tohle mi hlava nebere! Zdá se mi, že na zdraví naší planety těm chytrolínům vlastně ani nezáleží. Ve výsledku všechny státy průměrně zlepší své ovzduší, co na tom, že někde jsou smogové mlhy. Stát lidem přeci koupil čistý vzduch na Slovensku.

Přidat na linkovací servery

Jak trpěl v Londýně Tokugawa hlady

Tokugawa | 18. srpna 2003, 8:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Ale spíš bylo, neboť žaludek si na to dodnes pamatuje. Kdysi dávno byla naše kamarádka Karáčo v Londýně. Ale ano, samozřejmě že se tam starala o bandu nezvedených dětí. A tahle Karáčo nás s Gaiou pozvala na deset dní na návštěvu. Nebudu se tu rozepisovat o tom, že to byla ta nejlepší poznávací dovolená co jsem kdy zažil, ani o tom, jak mě imigrační úředníci do země zaslíbené nechtěli pustit. Dokonce ani o tom, jak jsme za těch deset dní nachodili po Londýně přinejmenším 300 km. Budu psát o hladu.

Karáčo nás instruovala, ať se o potraviny nestaráme, že prý budeme hosty domácnosti. OK. To jsme ale netušili, že dva dny před naším příjezdem vnikne do domu policie a oba Karáčovy živitele, otce i matku oněch nezvedených dětí, odvede neznámo kam za přechovávání a prodej drog. Ani Karáčo to netušila a vzhledem k tomu, že jsme už s Gaiou seděli v autobuse, nám to nemohla dát vědět.

Přijeli jsme do Londýna jako správní čeští studenti. Téměř bez koruny. Tedy bez libry. A ty libry, které jsme měli, jsme hodlali investovat do kulturnějších záležitostí než je jídlo. Nakoupili jsme si tedy v Tescu nějaké špagety a fazole. Ty plechovky byly označeny nápisem Economy a kromě nás si je kupovali jen ti nejhorší bezdomovci. Ale nešť.

Jenže ono nějak nejde jíst jen plechovku fazolí v tomatě denně a přitom našlapat 30 kilometrů. Plácli jsme se tedy přes kapsu a koupili si chléb. Tedy – anglický chléb. To je něco tak řídkého, že když ten "bochník" postavíte na výšku a splácnete, dostanete asi tak jeden krajíc solidní české hustoty. Takže zase nic, protože jsme celý bochník snědli k svačince na Trafalgar Square.

Když už dosáhlo vyčerpání z hladu kritické hranice, doploužili jsme se do Tesca a tam koupili kuře. Co kuře – kuřátečko, mládě od normálního kuřete. A že si ho v rodině upečeme. Jenže. Oba zatknutí angličané se mezitím vrátili domů a že co to máme a že to tedy ne, oni že jsou vegetariáni a v jejich troubě se maso dělat nebude. Začal jsem plakat a chtěl kuře sníst syrové. Gaia a Karáčo mi ptáčka násilím odebraly.

Prchli jsme z domu do nočních ulic této poslední z posledních londýnských čtvrtí a s kuřetem pod paží bloumali setmělým parkem. Nakonec jsme kuře vyměnili s nějakým turkem za dvě hašišové cigarety. Když už se nenajíme, aspoň si o jídle necháme halucinovat. Ale protože nikdo z nás není kuřák, tak jsme ani z této náhražky nic neměli a domátožili se do postele.

Poslední den v Londýně nastal a nám zbyly tři libry. Ve čtvrti Soho jsme objevili čínský bufet, kde si za tři libry můžete koupit talíř a kolik si na něj nandáte jídla a kolikrát si půjdete přidat už nikoho nezajímá. Všichni jsme se z toho jednoho talíře tak strašlivě nažrali, až se na nás ti číňané chodili dívat. Sladké, slané, pálivé, kyselé, jedno přes druhé... Málem nám ujel autobus do země české, mlékem, strdím a medem oplývající.

Přidat na linkovací servery

Mrkvička a plackový e-mail

Tokugawa | 15. srpna 2003, 14:06 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Už je to tak. Mrkvička se bude ženit a brát si Švestku. Možná by ti dva mohli pomoci Arturu Dentistovi rozřešit jeho problém o ovoci a zelenině. Mají k tomu blízko.

Ale o tom psát nechci. E-mailovou korespondenci obvykle neuchovávám, zde se s vámi ale podělit musím, abyste pochopili, jaký je Mrkvička neskutečný pták.

Hoja Mrkef!
Tvá budoucí žena říkala, že plánuješ na oslavu jakési placky. Pokud bys uvítal pomoc, jsem k dispozici (obzvlášť budou-li to placky mrkvové... ehm... škvarkové).
Ahoj Tokugawa
– – – – –

Zdravíčko,
Švestka samozřejmě mluvila pravdu. Chystám se vyrobit menší množství škvarkových a možná i rýžových placek. Co se nabízené pomoci týká, jak si to představuješ? Pokud by tvá pomoc spočívala v účasti na výrobě a jen "nutné degustaci" kvůli zachování stálé kvality, je tvá pomoc vítána, avšak jestliže se ve tvých představách zformovala obludná myšlenka jen za stálého přísunu nových placek vše dodegustovat coby stoprocentní kontrolu, budeš odehnán. Vše by mělo probíhat někdy příští týden, pravděpodobně více než jeden den. Mohlo by to klidně být i u vás, jak chceš, já budu mít doma rodiče. Jinak dík za nabídku a jsem zvědav jak to s tebou dopadne.
Kukri J. Mrkvička
– – – – –

Pokud by se ti chtělo péci to u nás, domluvím to a jsem ti plně k dispozici. Neboj, z každé placky v zájmu zajištění kvality ukousnu jen jednou. Suroviny přineseš?
Tokugawa
– – – – –

Samozřejmě že suroviny přinesu, vždyť ty dvacetikilové sáčky brambor a mouky se mi do batůžku zaručeně nevejdou. Takže tedy u vás! Jak jste na tom s časem příští týden? Které dny se vám nejvíc hodí?
Mrkvička
– – – – –

Hoja Mrkef!
Mimo pondělka kdykoliv. Budu se těšit. Mňam
Tokugawa
– – – – –

Zdravíčko,
beru na vědomí. Už se těším a nejlepší je, že se nemusím bát nějekého toho upadlého drobečku, přeci jen doma bych to musel uklidit, ale u vás ..., taky se moc těším. V pondělí nebo v neděli napíšu kdy přijdu. Myslíš, že by se daly udělat do zásoby i ty tvoje rýžové placky?
Maj sa, Mrkvička
– – – – –

Jistě daly, ovšem tak den předem. Víc bych neriskoval. A, Mrkvičko, nejenže si po sobě uklidíš drobečky, ale ty, aniž to zatím tušíš, uklidíš i celý náš byt, umyješ okna a na dvorku po dělnících konečně doděláš ten chodníček a trávník.
Tvůj Tokugawa
– – – – –

Ale ale, tak to tak vypadá, že bys měl okamžitě, ale okamžitě jít domů ve sprše se polaskat s ledovou vodou a lehnout si do postýlky. Gaia by tě ještě eventuelně mohla něžně hladit po vlasech (po hlavě) a sladce ti zpívat, neboť to tak vypadá že jsi z těch veder chytil horkou nemoc. No nic si z toho nedělej na to se neumírá (někdy).
Mrkvička
P.S: počítej s úterkem
– – – – –

S outerkem počítám, ovšem co ty rýžové placky? Do soboty by nevydržely, ale Ty je budeš potřebovat připlácnout na ty krvavé mozoly, co se Ti u nás z toho gruntování udělají... Starostlivý Tokugawa
– – – – –

A jakou mají tvé placky trvanlivost? Vydržely by eventuelně od čtvrtka či pátka? Každopádně i v úterý by nebylo špatné nějaké vytvořit, jen nemnoho, že.
Mrkvička
– – – – –

Ale jistě, pane, samozřejmě, pane, vytvoříme. A jak se tvoří Tvé placky? Na pánvi? V troubě?
Domnívám se, že z pátka by jistě vydržely, ze čtvrtka možná – nikdy tak dlouho nebyly. Hned jsem je sežral
Tokugawa
– – – – –

Tak to vidíte. Mám já to ale kamarády, co? Nejen že Mrkvička naráží na mé prořídlé vlasy, ale dokonce by mi nedopřál ochutnat jeho báječné škvarkové placičky. Mizera.

Přidat na linkovací servery

Gulášové slavnosti

Tokugawa | 15. srpna 2003, 13:18 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Ve Frenštátu pod Radhoštěm se utkají mistři guláše. Jo jo, gulášek – to můžu... Škoda jen, že ta soutěž je už teď odsouzena k průměrnosti a šedosti, neboť můj táta, Tokugawa starší, se nezúčastní, protože o soutěži neví.

Tátův guláš, to je jedna báseň. Sbíhají se mi sliny i při psaní o něm. O tom vysmahlém masíčku, hovězí kližtičce, o té hnědorudé omáčičce, o papričkách a kořeníčku, o té lásce, s kterou táta guláš připravuje. Kdysi táta vařil guláš na jedné svatbě, 20 kilogramů masa, chápete to? Ach jo, a já tam NEBYL!

Ondávejc jsem tátu uprosil, aby mi napsal recept. BOHA JEHO! Jak mám uvařit něco, kde se návod hemží hesly jako:

* s citem
* přiměřeně
* asi tak
* podle chuti
* jak se ti bude zdát
* uvidíš sám a podobně!

To mi dělá naschvál, tohleto! Asi abych k němu častěji jezdil! Ale já to z něj vytáhnu! Já už něco vymyslím! A pak, pak vám to tady napíšu. Celej recept, krok za krokem, abyste i vy pochopili SMYSL ŽIVOTA.

A nebo radši ne. Nechám to jako rodinné tajemství. Tokugawův guláš – jak krásně to zní... Hlavně z táty vydloubat ten recept...

Přidat na linkovací servery

Jak dostal Tokugawa poznámku

Tokugawa | 15. srpna 2003, 9:08 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Před mnoha lety všetečný Tokugawa prohrabal maminčin šuplík a našel tam malinkou červenou krabičku s cizokrajným nápisem. A protože byl všetečný, krabičku otevřel. Obsahem byl zklamán, neboť uvnitř nebyl ani tajný mikrofilm, ani zlatý prach, nýbrž nějaká indiferentní hmota. Tokugawa si přičichl a rázem mu na půl dne vytryskly slzy. Ta hmota v krabičce byla Tygří mast. Made in China (zde můžete vysledovat počátky Tokugawovy fascinace Asií).

Tokugawovy oči nejprve plakaly, pojednou ale zahořely čertovskými plamínky. Tokugawa se zase jednou začal těšit do školy.

Na druhý den si pod lavicí malý Tokugawa napatlal mast na prsty a vyrazil do boje. Nebylo spolužáka a nebylo spolužačky, kteří by neměli během přestávky mast pod nosem. Zazvonilo na hodinu.

Paní (vlastně tehdy soudružka) učitelka vešla do třídy, kde bylo aroma Tygří masti více než znatelné. Dnes by Tokugawa řekl, že zápach masti byl hmatatelný. V lavicích sedělo 34 žáků a všichni plakali a smrkali a frkali. Dokonce soudružka učitelka si poplakala.

Domů přinesl malý Tokugawa v žákovské knížce tento šperk: Váš syn rozplakal celou třídu. Prosím o nápravu.

Přidat na linkovací servery

Skákal pes v Japonsku přes oves

Tokugawa | 15. srpna 2003, 8:35 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Na MorrisLogu se opět začal probírat remake písně Skákal pes. A protože Morrisovi nějak nefungují komentáře (aspoň pro mne), musím to rozebrat u sebe.

Došlo i na dotaz ohledně japonštiny. Ale bez přípravy? To by znělo asi takhle:

Šel pes přes zelenou zahradu,
Šel vedle něho zelený muž, slepici na hlavě.
Pejsku náš, co děláš, jsi hezký.
Řeknu vám, nerozumím.
Ten pes šel tam.

Inu wa midori niwa no mukó ni ikimašta.
Inu no soba ni midori otoko wa ikimašta. Atama no ue ni niwatori ga arimasu.
Watašitači no inu wa nani wo šimas ka. Anata wa kiirei desu.
Wataši wa anata ni hanašimasu. Wakarimasen.
Kono inu wa asoko ni ikimašta.

Dám si to k přepracování prolistováním slovníku přes víkend, neboť japonce by z tohohle trefil šlak (širaku). Že prý haiku, Oťuldo? To je velmi těžké.

Ovesným polem
zpěv o psu a myslivci
cikády pějí...

Přidat na linkovací servery

Staré versus nové

Tokugawa | 14. srpna 2003, 8:35 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Čas letí, svět se mění, staré hodnoty jsou nahrazovány novými, pokrok kráčí krok za krokem. Nezastaví se. Lidé, věci i příběhy mizí, zbývají vzpomínky a nostalgie. Tokugawa je nostalgik. Tvrdí, že to co bylo je lepší než to co je a snaží se obohacovat se o věci, ze kterých sálá historie. Oč je lepší krásná leštěná stará singrovka než nový hnusně plastový superfunkční šicí stroj! Jak krásný je dřevěný penál našich dědečků oproti plastovým taštičkám s Mikymauzem! Oč hezčí je středověký hrad i nuzná chýše v podhradí oproti sklo-železo-betonovým palácům a panelákům dneška! Nebo měchový fotoaparát versus papírák na jedno použití!

Ale nechám toho plkání a povím vám o sporu, který mi leží v hlavě. Mnoho lidí jezdí a jezdilo do přírody. Trampové, skauti, čundráci, vandráci, tuláci... Mnoho jich jezdit začíná. Cyklisti, adrenalinoví sportovci, extremisté.

A pozor, teď přijde ten spor. Za mého mládí platilo pravidlo neviditelnosti. Pokud chceč splynout s lesem, oblékej se v barvách lesa. Přírodní barvy, přírodní materiály. Maskáče, občas džíny a košili. Je jedno, že zmokneš – zase uschneš.

Dnes potkávám třeba na Brdech stále více lidí v červeném nebo žlutém GoreTexu, místo feldflašky lahev od Dobré vody přivázanou na super kletru, na čele sluneční brýle typ Masařka, na šňůrce na krku GPS.

Nikdy bych to na sebe nevzal (pokud nepojedu někam na Matterhorn) a tak se ptám: PROČ? Je to lenost, co nás nutí používat samá zlepšovátka? Pohodlnost? Snaha být free, cool a in? Co za tím, sakra, vězí?

Přidat na linkovací servery

Jak Tokugawa lovil zajíce

Tokugawa | 13. srpna 2003, 8:09 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Scéna: Živohošť, osada na Slapské přehradě Před 20 lety
Osoby a obsazení: Malý Tokugawa, Parta Dětí, Rodiče

Malý Tokugawa zase jednou přišel za rodiči s nápadem: "Rodiče, strašně nutně potřebuju provázek a sichrhajsku. Fakt strašně nutně."
Rodiče nemohli odmítnout, že jde o něco velmi vážného jim bylo jasné. Už proto, že Malý Tokugawa zanechal řádění s Partou Dětí v jezeře a vzal Rodiče na vědomí. I sehnali Rodiče Malému Tokugawovi klubko provázku a velkou sichrhajsku.
Malý Tokugawa nadšeně odběhl za Partou Dětí. Rodiče na sebe pohlédli a jali se Malého Tokugawu sledovat. Zpočátku marně, neboť až do večerních hodin se nic nedělo.
Pomalu nastal soumrak. Rodiče stáli za chatkou a pozorovali počínání Malého Tokugawy a Party Dětí. Parta dětí s Tokugawou v čele poněkud chaoticky pobíhala po louce. Najednou všichni zmizeli: zalehli do trávy.

Rodiče viděli, že přes louku je natažen provázek, uprostřed něhož je připevněná otevřená sichrhajska. Malý Tokugawa i Parta Dětí leželi a ani nedutali téměř tři hodiny. Někteří usnuli. Rodiče přivedli jiné Rodiče a ti si nás polospící rozebrali a odnesli do svých chatek.

Na druhý den začalo vyptávání: "Copak jste to tam na louce včera večer dělali, Malý Tokugawo?"
Malý Tokugawa zakroutil hlavou, aby bylo jasné, jak jsou Rodiče nechápaví: "Přece jsme chytali zajíce. Až poběží přes louku, zakopne o provázek, sichrhajsku si píchne do tlapky a my ho pak snadno chytíme!"

Přidat na linkovací servery

Typologie žebráka

Tokugawa | 12. srpna 2003, 8:39 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Plodný autor Artur Dent mě zase jednou podnítil svým příspěvkem Rozhovor se sockou k článku. Bude to nejprve o mém svědomí a pak uvedu pár příkladů žebroty z vlastní zkušenosti – tedy ne že bych žebral já.

Svědomí
V pátek jsem měl dost nakvap. Letěl jsem z práce rovnou na Florenc, aby mi neujel autobus. Vedro k padnutí, střed Prahy rozkopanej, musel jsem jít s deseti kily v ruce pěšky. Lilo ze mne a čas neúprosně běžel. Na lavičce před nádražím seděla podivně vypadající stará paní.
"Pane, prosím vás..."
Obvykle se zastavím a s oslovujícím se dám do řeči. Vyslechnu, co si přeje a pak jdu dál. Ne tak teď.
"Nemám čas," zavolal jsem za sebe ledabyle a pádil dál. Dle svých četných zkušeností jsem usoudil, že paní byla další z řady žebráků. Autobus jsem tak tak stihl, usadil se a začal přemýšlet. Co když se paní chtěla jen zeptat na cestu? Co když se jí udělalo špatně z horka a potřebovala pomoc? Měl jsem zkažený celý víkend.

Okradli mě
"Pomozte mi, já su z Brna, přijel jsem navštívit tetičku v domově důchodců. Okradli mě a já nemám na cestu dom..." Jistě, proč by se to nemohlo stát. Mohlo. Ale pak má jít dotyčný na policii a vše vyřídit tam. Kdysi mě jeden takový potkal. Myslel jsem si něco o pěkně vymyšlené lži, ale měl jsem dobrou náladu a dal mu všechny své drobné. Asi 40 Kč.
Žebrák se na mě podíval tak, že jsem se úzkostí až zachvěl a pravil: "No za tohle se domu nestanu!"
Dnes bych mu peníze zase sebral, tehdy jsem byl ale tak konsternován, že jsem jen údivem otevřel pusu.

Jindy jsem potkal slečnu, která se po okradení nemohla dostat do Strakonic. Nic jsem jí nedal, že to byly prachy na fet bylo víc než jasné. Za týden jsem ji potkal znovu. Škoda, že nemám auto. Jak by se asi tvářila, kdybych jí naložil a vysadil ve Strakonicích :o)

Schází mi 14 korun
Postávám si takhle na nástupišti a přijde ke mně žebrák: "Schází mi 14 korun..." Dal jsem mu je.
Druhý den stejná scéna: "Schází mi 16 korun..." Nedostal nic. Třetí den: "Schází mi 18 korun..."
Kdyby si aspoň pamatoval lidi.

Dej mi na pivo
Toto je kategorie žebráků, které si vážím. Prosté – Dej mi na pivo – namísto složitých lží. Pokud mám, dám. Jeden měl tolik cti, že za bakšiš stál na zastávce se mnou a povídal si. O focení, o pivu a tak. Prima zážitek.

Rumunka s dítětem
Typ, který bytostně nesnáším. Jednou pojala mojí matku lítost kvůli děcku, zastavila se u žebračky a praví: "Peněz moc nemám, ale dám vám banány pro to dítě." Podala žebračce velký trs banánů. Žebračka kouká na banány, na mámu a zase na banány.
"Na to ti seru!" vyštěkla žebračka a banány letěly do silnice...

Závěr
Myslím si, že časopis Nový Prostor je výborné řešení pro ty, kteří si chtějí pomoci. Kupuji ho. Občas.

Přidat na linkovací servery

Revizor a osobní svoboda

Tokugawa | 12. srpna 2003, 7:50 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Scéna: Tramvaj
Osoby a obsazení: Revizor, Černá Pasažérka, Dav

Revizor prochází tramvají a jeho "Revize jízdenek" je šeptané tak diskrétně, že to zaslechne pouze oslovená osoba. Revizor dojde až k Černé Pasažérce. Ta odmítá vydat jakýkoliv doklad a diskutuje s Revizorem o rozbitém strojku na označování jízdenek. Těžko říct, zda má pravdu nebo ne. Na příští stanici (kupodivu) vystupuje Černá Pasažérka s Revizorem ven.

POZOR, teď přijde pointa! Černá Pasažérka má očividně dost té neplodné diskuse a chce odejít. Revizor chytá pod krkem Černou Pasažérku za šaty. Zpočátku ji jen drží, posléze s ní i třese. Nepouští ji. Dav čumí. Tramvaj zavírá dveře. Dav si za zavřenými dveřmi dodá odvahu a začne nesouhlasně šumět. Revizor stále cloumá Černou Pasažérkou, tramvaj odjíždí.

Úvaha: Ač jsem zpočátku fandil Revizorovi (zásadně nejezdím na černo), mé sympatie se během okamžiku přenesly na Černou Pasažérku. Domnívám se, že Revizor by měl mít u sebe Muže Zákona, jinak nemá nad Černou Pasažérkou žádnou moc. Kdyby chytil Revizor pod krkem Tokugawu, okamžitě by přišel o ramenní kloub a o jemnou pleť na obličeji. Tokugawa je na to cvičený, což Revizor netuší. Ale pozor, milý Revizore, jednou chytnete pod krkem Jemnou Dívku, která bude také cvičená a pak – pán Bůh s vámi. Být tou Černou Pasažérkou, vznesl bych na Revizora obvinění za omezování osobní svobody, napadení a ublížení na těle.

Přidat na linkovací servery

22 měsíců podmíněně za literaturu

Tokugawa | 11. srpna 2003, 9:35 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Vydavatel Hitlerovy knihy Mein Kampf dostal 22 měsíců podmíněně na tři roky. Samozřejmě chápu, že je to kniha plná rasistických blábolů a fašisticko-nacionalistických vizí, nicméně je to kniha. V článku se hovoří o tom, že se vydavatel hájil tím, že pokud ho odsoudí, pak by se nesměly vydávat takové knihy, jako komunistický Manifest nebo Kladivo na čarodějnice, které obsahují stejně tak ožehavá témata jako Mein Kampf.

Jaký na to mám názor já: Literatura je jen literatura. Má hodnotu nejen kulturní, ale i historickou. Bránit se nepříteli budeme moci tehdy, když jej poznáme. Proč by kniha nemohla být vydána, to nechápu. Snad se důvod knihu vydat měl prezentovat v předmluvě či doslovu, ale 22 měsíců? Myslím, že by měl vydavatel maximálně zaplatit pokutu, bez odnětí svobody. Vždyť pokud je tolerována Komunistická strana a neofašistické spolky, proč trestat odnětím svobody vydavatele knih? Budou snad některé knihy na indexu jako to bylo za komančů?

Přidat na linkovací servery

Nagasaki

Tokugawa | 8. srpna 2003, 8:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Zítra si připomeneme 58. výročí svržení atomové bomby na druhé japonské město: Nagasaki. Diskuse pod článkem o útoku na Hirošimu mě nutí publikovat další texty, údaje a odkazy o tomto nelidském zakončení 2. světové války v Pacifiku.

Od počátku roku 1945 plánovalo spojenecké velení operaci Zánik – invazi do Japonska. Ta měla být provedena ve dvou vlnách. První útok „Olympic" v listopadu 1945 a druhý útok "Coronet" v březnu 1946. Americké vedení počítalo s obrovskými ztrátami a to až 250.000 mužů. Bylo to zřejmě toto číslo, které prezidenta USA Trumana donutilo nasadit nukleární bombu...

...6. srpna 1945 svrhnul bombardér B-29 Superfortres z 509. skupiny 20. letecké armády atomovou bombu na japonské město Hirošima. Při explozi okamžitě umírá 78 tisíc lidí a přibližně stejný počet je popálen či zasažen radiací. I přesto japonský císař nepřijímá možnost kapitulace, a tak je ve Washingtonu rozhodnuto o dalším útoku. Ten je uskutečněn 9. srpna na Nagasaki. Při tomto druhém útoku zahynulo dalších 40 tisíc Japonců. Po atomovém nátlaku (spolu s faktem, že Sovětský svaz vypověděl Japonsku 8. srpna válku), se císař Hirohito 15. srpna 1945 rozhodl přijmout podmínky kapitulace.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda měli Američané právo na toto řešení. Pokud se na tento čin díváme z lidského pohledu, je odpověď nasnadě – ne! Američané použili nejničivější zbraň všech dob na ryze civilní cíle. Avšak tento problém je možné vidět i z jiného úhlu. Třeba předpokládané ztráty při již zmíněných operacích Olympic a Coronet. Američané předem počítali se ztrátou čtvrt miliónu mužů a neméně mrtvých by jistě bylo i na straně protivníka.
Zdroj: Dějiny 20. století

Nad Nagasaki vybuchla bomba 9. srpna 1949 v 11:02. V Hirošimě byly domy zničeny na ploše asi 13 km², v Nagasaki na asi 7 km². V obou městech zemřelo okamžitě po výbuchu asi 120 tisíc lidí, v následujících třiceti letech dalších 100 tisíc lidí. Oba tyto výbuchy nastaly ve výšce okolo 500 m nad zemí. V takové situaci se vytvoří minimum radioaktivních materiálů, ale působení bořivé tlakové vlny – větrná smršť, tepelného a radioaktivního záření je maximální.

Letadlo s atomovou bombou několikrát zakroužilo nad Kókurou, kvůli mrakům ale nemohlo zaměřit cíl. Posádka navíc zaslechla radiovou konverzaci mezi japonskými stíhačkami, a proto se rozhodla letět na Nagasaki. Také nad tímto městem bylo zataženo. Na poslední chvíli zahlédla posádka mezeru v mracích a bombu na město svrhla. Puma ale minula určený cíl, a tak byly celkové škody a oběti na životech nižší než v Hirošimě. 14. srpna Japonsko kapitulovalo.

K oběma atomovým úderům při větší diplomatické uvážlivosti nemuselo dojít. Klíčový mrtvý bod, na němž jednání ztroskotalo, ponechání císaře na trůnu, nakonec dopadl ve prospěch Japonska. A navíc USA o sesazení císaře neusilovalo. Tvrzení, že k použití atomových bomb došlo kvůli tomu, aby při americké invazi nepřišlo o život daleko více lidí, se tak ukazuje jako přinejmenším zavádějící.