Tokugawa

Skok na navigaci

Milníky v životě lidském

Tokugawa | 30. září 2003, 9:08 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tak se zdá, že PŠT Blog ustrnul na tématu Akce Pupajz. Ano, přiznávám bez mučení: Je to tak! Ono totiž narození dítěte je skutečná změna v životě lidském. Během svých třiceti let jsem vždy čekal na předěl.

Všechny tyto okamžiky byly s napětím očekávány. Teď přijde ta velká změna. A ono nic. Prostě nic. Přišlo to a zase odešlo a přede mnou další meta. Další očekávání. A vždy běžel život dál ve vyjetých kolejích. Až doposud.

Narození Aničky je taková změna, kterou nejen že jsem pociťoval bezprostředně, ale kterou budu zřejmě pociťovat do konce svého obyčejného života. Vlastně teď už neobyčejného života. Třeba včera večer. Seděli jsme s Gaiou u postýlky, drželi se za ruce a dívali se na spící Aničku! Jak je nádherná!

Abych si holky trochu užil, mám týden dovolené. Obzor se mi zúžil na rodinné zážitky, takže nic víc a nic míň zde ani v nejbližších dnech nemůžete očekávat. Snad časem. Takže – trpělivost a zachovejte mi přízeň.


Přidat na linkovací servery

Veřejné koupání

Tokugawa | 28. září 2003, 21:00 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Klap. Právě za nimi zapadly dveře. Za kým? Za babičkovsko tetičkovským procesím. Opravdu nevím, co všechny na prvním koupání tak přitahuje...

Crrrr... zvonek.
"Ahój... Tak nás tady máte."
"Jé ahoj, to už jste tady?" povídám ještě poněkud rozespalý. Můj kalný zrak padl na teplomet, který nesla babička Boží pod pažím. "Já se z toho Káji zblázním..."
"No jo, znáš ho, prej tu máte zimu, no, to nech bejt, to přejdi. Bojí se, aby Aničce nebyla zima. Vy tu prej máte zimu a mě v prosinci vypíná topení, to je celej von."

A hned hlavní bod programu: prohlížení dravé zvěře. Domníval jsem se, že předvedou ukázkový špalír a projdou kolem Andulčiny postýlky jako apoštolové v orloji. Opak je pravdou. Postýlka i s Andulkou zmizela pod hroznem lidských těl.
"Jééé..."
"Óch!"
"Ťu ťu ťu..."
"Ách..."
"Ňu ňu.."
Do toho sebral dvouletý synovec Vojta Andulce z postýlky medvídka a začal mě s ním mlátit do hlavy.

Koupání proběhlo dobře, voda 37°C, dav srocen kolem vaničky. Gaia se tam málem ani neprotlačila. Andulce se ve vodě líbilo. Zřejmě na ní zapůsobilo, že ji mylo pět párů rukou a že si Vojta hrál s teploměrem ve tvaru ryby, až lítala voda ke stropu. Ale pak!

Andulku vyndali, Gaia byla bezmocná. Něčí ruce ji odstrčily, jiné utřely Andulu. Další vyčistily pupík. Kde se vzaly tu se vzaly ruce s vatičkou na špejli a projely našemu miminku uši a nos dřív, než jsme se z toho šoku vzpamatovali. To teda ne! Ale než jsme to řekli, bylo vykonáno.

Zaplať pámbu, že už je po všem a že Andulka je nám vrácena do láskylné a něžné náruče. Na vstupní dveře vyvěsím kromě cedule Nekuřácké pracoviště ještě cedulku Zákaz vstupu. Už chceme být s naším dítětem konečně chvíli sami!


Přidat na linkovací servery

Omluva za absenci

Tokugawa | 28. září 2003, 19:47 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Andulka

Už jdou domů, holky moje. Konečně! Teď teprve všichni uvidí, jakej jsem táta! Tak druhý Prablog už je za námi. Ovšem, že ano, jaksi jsem tó, no... chyběl. Tak se nezlobte...

Měl jsem Gaiu s Andulkou vyzvednout z porodnice v neděli. Tomu jsem přizpůsobil vše. V pátek u nás bylo menší mecheche, které trvalo zhruba do půl třetí následujícího dne. Myslel jsem si, jak se přes sobotu vyspím, uklidím tu spoušť po oslavě, koupím obrovskou kytku, připravím uvítací vlajkoslávu a transparenty, zajdu na návštěvu do porodnice a večer v klídku a v pohodě přijdu na PraBlog.

Po zapíjení jsem spal spánkem spravedlivých. Z bezesna mě vytrhl telefon. Bylo 10:00.
"Ahoj Toku, tak si pro nás můžeš dneska přijet. V 10:30."
Nevěděl jsem, jestli náhodou ještě nespím. "Co-cože?"
"No, už nás pustěj dneska. V půl jedenácté."
Podíval jsem se na hodinky – 10:02.
"Gaio, nešlo by to aspoň v jedenáct? To nemůžu stihnout..."
"Tak jo, v jedenáct. Pa pa."

Sakra sakra sakra! Vyvenčit Huga. Blbost. Nejdřív ten bordel. Ne, Huga. To bych mohl uklízet i po něm. Ošidil jsem ho sprintem kolem kostela. Kadil v poklusu. Pak doma naházet do myčky milión plus jednu skleničku. Vysát drobky. Narovnat ubrus, hodit do sebe pár brambůrků místo snídaně. Ošplouchnout se víc pro formu než kvůli čistotě. A rychle ven. STOP! Kde mám oblečeníčko pro malou? Někde na přebalovacím pultě. Ale kde?
"Ahoj Gaio, prosim tě, kde jsou ty věci na Andulku? Cože? Na přebalovacím pultu? Jé, já jsem slepej, tak pa, letím. Co? Gaio, spěchám abych to stihnul! Pa. Ne, nevím, opravdu. Pa. Jo, mluvil jsem s vašima sejdeme se tam. Pa. Cože, spěchám... Ahoj."

Pět minut jsem hledal klíče a už jsem byl venku. Poklusem ke květináři. Zavřeno. Herdek. Ještě že jsou v ulici tři. V peněžence po včerejšku jen dvě stovky. Ach jo. Nakonec jsem měl štěstí a kytice vypadala nádherně. K Bulovce mi jede přímá tramvaj. Kvůli čekání jsem raděj dvakrát přestupoval. Stanice Bulovka, 11:03. Sláva.

Takže: Omlouvám se, že jsem se na PraBlog nedostavil, ač jsem byl objednán. Andulka s Gaiou byly doma první den a já jsem z nich naprosto unešen. Nedokázal jsem je tu nechat a odtrhnout se. A stálo to za to. Takže příště, slibuju.


Přidat na linkovací servery

Dědečkové

Tokugawa | 25. září 2003, 23:03 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Dědečkové
Dědečkové

Dnes jsem přemluvil tátu, aby se se mnou šel podívat na Gaiu do porodnice. A on šel, představte si. On, který trpí, když má koupit kytku nebo jít na nějakou hromadnou akci. Šel i přes to, že jsem mu řekl, že tam bude ještě máma. Jenom zakoulel očima. Tak jsem mu řekl, že tam také bude ségra a Carmen. Znovu zakoulel očima. Pak jsem mu ještě řekl, že přijde také Boženka a Kája. Zakoulel očima víc. Nakonec jsem mu řekl, že budou na návštěvě nejspíš také obě Dufčata. Řekl jen: "Já to tušil. Jako Hujerovi..." Očima už nekoulel, asi ho z toho věčného koulení rozbolely.

V porodnici bylo nádherně. Andulka spala, Gaia se usmívala, mě bylo dobře u srdce i na duši. Pravda, táta tam nevydržel dlouho, za tři čtvrtě hodiny už mě pohledem prosil abychom šli. Cestou jsme se zastavili u Gainých rodičů, kde jsme trošku poklábosili, naložili Kájovi do auta postýlku a kolíbku a hurá k nám, připravit hnízdečko.

Co vám mám povídat. Oba dědové, Kája i Libulínek, se vrhli na postýlku. Samozřejmě jsem se vrhl s nimi. Vybalovali jsme a šroubovali a zase rozebírali, radost pohledět.
"Podej mi šroubovák..."
"Vždyť ho držíš v ruce..."
"A jo."
"Kde je imbus?"
"Sem to nedávej, to musíš takhle..."
"Ne, to je naopak, vyndej to a otočíme postýlku dnem vzhůru."
"Ona není polohovací? To je blbý, Gaiu budou bolet záda."
"No to je fakt blbý."
"Hele, co je tohle? Je polohovací."
"No jo, ale musej tu bejt někde kolíčky."
"Koukej, to není na kolíčky, to se vyšroubujou tyhle očka a posunou se."
"Tak kde je ten šroubovák?"

Připadal jsem si jako ve snu. Bylo mi najednou tak dobře, když jsem ty dva dědky viděl, jak čančají nebesa a upravují mašličky, převazují kličky a povlíkají peřinku. Pak nad hotovou postýlkou postáli se slzou v oku a šli si vedle společně zakouřit. "Jo, chlapče," říkal jeden, "měl bys jít spát. Už se nikdy v klidu nevyspíš, to ti povídám."
"No jo, to jo," děl druhý, "vod teďka už budeš mít jenom starost. Jako já, jako můj táta a jeho taky... Di spát."
"Sem si vždycky říkal, proč máma nespí, když jsem přišel z flámu. Byl jsem po vojně, chlap jak hora, a vona se vo mě bála."
"Přesně jak řikáš," souhlasil druhý, "tak to je a tak to bude..."

Vypili jsme lahev domácí višňovky, tedy Kája ne, ten řídí, ale s Libulínkem jsme to zvládli ve dvou. Kája odjel, tátu jsem doprovodil na tramvaj a teď píšu tenhle článek, dokud to mám na paměti. V hlavě ještě slyším tátu, jak na mě volá z odjíždějící tramvaje: "...vyprdni se na všechno a di spát." A já jdu.


Přidat na linkovací servery

Tak mě objeď

Tokugawa | 25. září 2003, 14:35 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tokugawův kamarád Ivan jel vozem. Řídil. Přiblížila se odbočka vlevo. Šoféři vědí, že při odbočování vlevo musíte najet do středu vozovky a dát přednost protijedoucím vozidlům. Pak teprve, když už nic proti nejede, odbočíte. Tolik teorie.

Praxe v tomto konkrétním případě vypadala poněkud jinak. Kde byl problém? Ale ano – v tramvajovém pásu. Ivan najel na koleje a dával přednost protijedoucím. Nutno podotknout, že v protisměru jeli samí knedlíci, nikoho nenapadlo přibrzdit a Ivanovu dodávku pustit. Takže se stalo, co se stát muselo. Za Ivanem zastavila tramvaj. A začala cinkat. Cililink, cililililink, cink, cililink, pořád dokola. Protisměrný pruh byl stále plný a řidič tramvaje to jistě také viděl.

Jenže Ivan se s ničím nemazlí. Počkal si, dokud se protijedoucí pruh neuvolnil, vypnul motor, vyndal klíčky a vystoupil. Tramvaják se mohl ucinkat. Ivan k němu pomalým krokem došel a klidným hlasem řekl: "Tak mě vobjeď, vole." Nastoupil zpět do vozu, počkal, až se protisměrný pruh znovu uvolní a pomalu a s noblesou opustil koleje.

Nevím, jestli to tramvaják přežil ve zdraví, domnívám se ale, že nikoliv. Věta: Tak mě objeď v sobě obsahuje celý tramvajácký komplex, takže Ivan s chirurgickou přesností trefil hřebík na hlavičku. Myslím si, že ta tramvaj tam cinká ještě teď.


Přidat na linkovací servery

Udělám z Andulky kluka

Tokugawa | 25. září 2003, 8:23 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Celé těhotenství se nás lidé ptali, jestli čekáme kluka nebo holku. Nám to bylo ale ÚPLNĚ šumafuk. Těšili jsme se na děťátko. Odhaduji, že takových 70% lidí to vůbec nechápalo. "A jak kupujete věci?" zněl nejčastější argument.

Protože se Gaia musela dostavit na amniocentézu, bylo pohlaví miminka hned jasné. Jenže! Ti problematičtí Tokugawovi ho nechtěli vědět. Doktoři jakoby už ani neočekávali, že někteří rodiče nebudou chtít znát pohlaví miminka dopředu. A tak jsme při každé návštěvě lékaře už mezi dveřmi pro jistotu hlásili: "Nechceme to vědět!"

Na kartě o miminku je kolonka Pohlaví. Nakonec tam doktorka napsala Normální. A tak jsme věděli, že náš Pupajz má normální pohlaví. Uf, to nám spadl kámen ze srdce – co kdyby měl pohlaví nenormální?

Andulka dostane pořádnou lesní výchovu. Budu jí brát na čundry, pod stan, na výlety a tak. Prostě sukně z trávy a špína za nehty. Říkal jsem si ještě včera, že ta naše holčička, co se rozhodla, že bude trošku panna a trošku váha (potěš nás pán Bůh), bude muset dostat klučičí výchovu. A pak zavolala Gaia z porodnice...

Tak si představte, že zatímco já, muž ve věku 30 let, jsem za celý svůj život neobdržel nižádnou zlomeninu, tak ta naše holka si zlomila klíční kost už při cestě na svět! Prdelka malá! Takže je vlastně víc klučičí než já.

Ale řeknu vám: Lepší zlomená klíční kost, než porod kleštěma, což?


Přidat na linkovací servery

Asijský víkend

Tokugawa | 24. září 2003, 9:27 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

O co šlo? Asijský víkend byla akce papací, abych tak řekl. V pátek vařil Kukri J. Mrkvička stravu čínskou, šlo konkrétně o švej-šou-žou vynikající kvality, zapité excelentním Oolongem Butterfly of Tchaiwan. Musím říct, že čaj od Mrkvičky je vždy delikatesní, tentokrát však ještě o něco víc. A v sobotu jsem připravoval já, šílený Tokugawa, stravu žapanskou, již dříve zmiňovanou Tempuru a suši. K jídlu se podával japonský čaj (teď už si nevzpomínám který, tuším že Banča). Po večeři pak nástin čajového obřadu, respektive podávání čaje Mačča. Tempuru jsem zvládl jen za přispění a pomoci všech zúčastněných.

Asijský víkend se odehrál na nádherné staročeské chalupě, tudíž velmi stylově. Máme v plánu pokračovat v pořádání podobných zábav. Další se chystá staročeský víkend, uvidíme, jestli se bude servírovat na tatami.


Přidat na linkovací servery

Jak přišla Andulka na svět

Tokugawa | 24. září 2003, 7:57 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Po třech hodinách spánku (spíš smrti než spánku) mi zazvonil telefon. Gaia! "Toku," slyšel jsem velmi slabý hlas, "už asi přijeď..." Vyskočil jsem z postele a probudil Káju, Gainého tátu. Obvykle trvá Kájovi něco kolem dvou hodin, než se probere a dostane své tělo na provozní hodnoty. Tentokrát ne. Za devět minut už jsme seděli v autě a frčeli za Gaiou.

Celý článek

Přidat na linkovací servery

Akce Pupajz zdárně završena!

Tokugawa | 24. září 2003, 6:49 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Hola hola!
Vidím, že Honza_p vás už informoval, ale – nezlobte se na mě – jako pyšný otec to musím udělat ještě jednou, osobně. Parametry malé Tokugawy:

Jméno: Anna, Andula, Andulka, Andulička, Anča, Aninka, Anynka, Anička, Anče, Anýsek
Délka: 0,5 m
Hmotnost: 3440 g, 344 dkg, 3.44 kg, 0.00344 tuny
Vzhled: krásná (celá Gaia)
Vlasy: zatím po tátovi (množství), barva neurčitá. Chvíli blonďatá, chvíli trochu zrz, při změně osvětlení tmavá
Narozena: 23. 9. 2003, 10:02 SEČ

Tak to je ona. To je Pupajz, naše dítě! Všem vám moc děkujeme za držení palců a přání všeho dobrého, opravdu jsme to potřebovali. Tedy hlavně Gaia a Anynka. Anynce se totiž nechtělo ven, ale vezmu to popořádku...

Ve 12:20 hodin, 22. 9. začaly Gaie první bolesti. Byli jsme všichni vyplašení, chápejte, rodili jsme poprvé. Průměrně cítila Gaia stahy do 18:00 zhruba po deseti minutách. Od 18:00 po pěti minutách neustále. Bolesti nabíraly pomalu na intenzitě. Během Indiana Jonese (TO JE PECH!) jsme sedli s tchánem Kájou do auta a odvezli Gaiu do porodnice.

Čekali jsme, až jí vyšetří, když tu jsme zaslechli zvuky porodu.
"Ty vole, slyšíš to?!" vyhrkl Kája a výrazně zbledl. Chtěl prchnout ven, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.
Ta maminka byla velmi statečná a my jí s Kájou drželi palce, až nám klouby bělaly. Když se pak čekárnou rozlehl dětský pláč, zaplakali jsme také. Takže chlapečku, který ses narodil na Bulovce asi ve 21:15 a vážíš úctyhodných 4,91 kg, dva vyplašení chlapi na tebe mysleli při celém tvém přicházení na svět! Tehdy mě napadlo, co teprve budu dělat, až se vyklube Pupajz!

Gaia přemluvila personál, že to máme na Bulovku 3 minuty, ať jí ještě pustí domů. Pustili. Indiana Jones právě končil. Bolesti se stupňovaly, pokoušeli jsme se usnout, ale nešlo to. Každých 5 minut Gaiu i mne ty kontrakce dokonale probraly. Ve 3:00 23. září jsme jeli na Bulovku podruhé. Zase čekání. Tentokrát si tam Gaiu mojí zlatou nechali. Ale mě poslali domů. No to mě nedělejte! Prý je ještě brzy a že mi zavolají. Sotva jsme přijeli, usnul jsem jako špalek a zbytek vám dopovím za chvíli.


Přidat na linkovací servery

Telefon 4

Tokugawa | 22. září 2003, 15:17 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Crrrr crrrr...
"Ahoj, tak co?"
"Ahoj, hele Toku, já nevim. Už zase půl hodiny nic. Co mám dělat?"
"Já nevim. Jak jako nic?"
"No prostě nic. Tak pojedeme domů?"
"Já nevim. Co myslíš?"
"Já taky nevim. ...ségra, co myslíš? ...Ségra taky neví."
"Sakra, vždyť už rodila, ne?"
"Tak pojedem domu?"
"Tak jo."
"Tak já tam přijedu."
"Počkej, jako sama?"
"Noo, jo."
"A co když se ti po cestě něco stane?"
"Maximálně mi praskne voda..."
"Tak to ne. Vaši nás snad dva dny vydržej, ne?"
"To asi jo."
"Tak já přijedu tam. Fakt nic?"
"Nic."
"Tak ahoj."

Bože můj, je tohle normální? Jo, ne, jo, ne... Už abychom to měli všichni za sebou, tohleto. Pupajzi, Pupajzi...


Přidat na linkovací servery

Telefon 3

Tokugawa | 22. září 2003, 14:35 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Crrrr crrrr... 'hrklo ve mně'
"Ahoj Toku. Tak už se mi to zase zrychlilo."
"Jo."
"Uděláme to takhle. Zajeď z práce domů a vem mi tu taštičku..."
"Počkej, počkej, jakou taštičku?"
"Tu malou s kosmetikou. Mám jí na topení v koupelně. Pak mi vezmi knížku, toho Zrzavého Orma, leží na posteli. A Šaty. Ty krátký. Jsou v koupelně hozené přez šňůry..."
"Počkej, jsem trochu mimo, musim si to napsat..."
"A vem si něco k pití, termosku s čajem nebo tak, dneska určitě pojedeme do porodnice."
"Jasně, termosku... Proč?"
"Kdybysme tam byli dlouho..."
"Aha..."
"Zavolám tátovi. Odveze mě k nim, tak přijď, jo?"
"Jo, přijdu. Kam vlastně? Promiň, jsem nějak nervózní..."
"K našim. Nebuď, já tě tam budu potřebovat. Tak pa."

Cvak.
A je to. Mám instrukce načmárané na papírku. Mám zpocený ruce. Pořád klepu nohou o zem. Ještě hodinu v práci. Sakryš. Trochu si koušu nehet. Herdek, co teprv Gaia? Vypadá to, že je ve větší pohodě než já. Tak jo. Klid. KLID. KLID!


Přidat na linkovací servery

Gaia mě asi zabije

Tokugawa | 22. září 2003, 13:30 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Teda až se tohle dozví Gaia, asi mě zabije. Jenže já se potřebuju trošku odreagovat, tak o tom aspoň píšu. To je mi pěkná spravedlnost. Gaia si všechno pěkně prožívá, ví, co se právě děje a já tu sedím a vím prd.

Už to vidím, až zase jednou Gaia zasedne k počítači a zjistí, že se o ní a o její hodince debatuje na několika blozích. Musí mě zabít, jinak to nevidím!


Přidat na linkovací servery

Telefon 2

Tokugawa | 22. září 2003, 12:46 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

"Prosím..."
"No nazdar, tady zase Tokugawa. Nevydržel jsem to celou hodinu. Tak co? Jak jí je?"
"Pořád stejný... ...To je Toku, prej jak ti je..."
"Jak stejný? A co ty? Nepoznáváš to?"
"Jak nepoznávám?"
"No užs' to jednou zažila..."
"Já měla nejdřív po deseti minutách a pak po pěti. Ale trvalo to spoustu hodin..."
"Spoustu hodin?"
"No jo."
"Sakra. Co mám dělat? Neměly jste mi to říkat."
"Já ti jí dám... ...Gaio, vem si Toka... ...Zatím ahoj."

"No ahoj, já to nemoh' vydržet a tak volám už teď."
"Je to pořád stejný. Hele, dneska toho veterináře asi vynecháme..."
"Asi jo."
"To je blbý, abys přišel z práce už teď, viď. Kdyby to nic nebylo..."
"No to je. Ale kdyby se něco změnilo, hned mi dej vědět, přiletím bleskem..."
"Naši to ještě nevědí..."
"Tak jim to ani neříkej, znáš je, hned by přijeli a vytlačili to z tebe, i kdyby o nic nešlo...


Přidat na linkovací servery

Telefon 1

Tokugawa | 22. září 2003, 12:20 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Před minutou:
"Prosím, Tokugawa..."
"Ahoj, tady sestra tvojí ženy."
"Jé nazdááár, copak?"
"No, Gaia je u nás na návštěvě."
"Jo? Tak ji pozdravuj..."
"Má bolesti. Po čtyřech minutách."
"Cože?!"
"Teď jí to přešlo, já ti jí dám... Gaio, chce s tebou mluvit Tokugawa..."

"No nazdar, co ti je?"
"Toku, už je to asi tady."
"A není to jako onehdy v noci?"
"Asi ne, tohle je jiný."
"A jaký?"
"Jiný. Mám bolesti po čtyřech minutách."
"Po čtyřech minutách? A co to znamená?"
"Ségra, prej co to znamená po čtyřech minutách... ...Nic... Tak prej nic. Hele, zavolej sem za půl hodiny, uvidíme co a jak. Když tak bys mi přivezl tašku na Bulovku."
"Fakt už, jo?"
"Uvidíme."

Chápete to? Mám tu sedět a čekat. No kdo to má ale vydržet? Co jen budu dělat? Jééé. Já budu fotr. Stárnu. Já, který se cítím na dvacet, je mi třicet a budu fotr vlastního syna nebo dcerky...


Přidat na linkovací servery

Černá nepadne

Tokugawa | 22. září 2003, 10:37 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

I vracel se jednou Tokugawa odkudsi domů. Stojí na přechodu na červenou a čeká. Na druhé straně vozovky vyčkávají dvě černě oblečená individua. Tokugawa nedokáže popsat do jakého klanu spadali. Řekl by, že byli částečně pankáči, depešáci a hardrokeři. Ověšeni řetězy, opícháni piercingem, makeup zásadně černou barvou. Černá rtěnka, černé stíny. Cigarety v ústech. Roztrhané džíny (černé), černá kožená bunda ocvočkovaná stříbrnými pyramidami. U nohou černý pes.

Skočila zelená. Tokugawa přechází a blíží se k těm temným lidem. Oni stále stojí. Když je Tokugawa míjí, zaslechne:
"Dem, vole, černá asi nepadne...


Přidat na linkovací servery

Tak už pojď!

Tokugawa | 22. září 2003, 8:26 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Milý Pupajzi,
tak už jsem myslel, že Tě tu budu dneska mít. Včera v noci maminka začala vyvádět, že už je to tady. Vzhledem k tomu, že tohle říká už dva týdny, bral jsem to s klidem Angličana. Ale tentokrát to přecijen bylo trošinku jiné...

"Tokugawo!" vyhrkla maminka, oči navrch hlavy.
"Co?" odpověděl jsem.
"Já už něco cítím. Kontrakce. Máš hodinky?"
Podal jsem jí hodinky a po chvíli se zeptal: "Tak po kolika minutách?"
"Po minutě..."
"To je nějaká blbina. To se asi Pupajz trochu hýbá..."

Na chvíli dala mamka pokoj, ale ve dvě ráno mě budila a znovu: "Já se bojím, už je to asi vážně tady..."
"Spi, Gaio, to zaspíš," řekl jsem a usnul. Měl jsem pravdu – zaspala to.

A tak si říkám, Pupajzi, kdy se nám konečně vyklubeš. Chápu, že se Ti nechce ven, mě by se také nechtělo, ale pochop, už se na Tebe fakt těšíme. Tak už pojď...


Přidat na linkovací servery

Tempura – japonské národní jídlo

Tokugawa | 19. září 2003, 9:36 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Abych si udržel některé čtenáře, kteří jsou mi milí, zařadím mezi články recept na japonské národní jídlo. Tím je bezpochyby Tempura. Jedinou vadou na kráse Tempury je to, že není zase až tak japonská, neboť ji na ostrovy přivezli někdy koncem 16. století Portugalci. I ten název – Tempura – lze vysledovat spojitost se slovem čas (i když portugalsky ani latinsky neumím). Znamená rychlost přípravy. S tím ovšem já, šílený Tokugawa, nemohu souhlasit. Když připravuji Tempuru (a že ji umím připravit), zabere mi to spoustu času a ruce aspoň jednoho pomocníka. Přesto není jídlo nikdy celé teplé...

Celý článek

Přidat na linkovací servery

Člověk, kterého nikdo nechce

Tokugawa | 19. září 2003, 7:50 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

V tranzitu Ruzyně žije řadu týdnů Palestinec. Na první pohled běžný titulek ze zpravodajského serveru. Když jsem ale viděl spot ve včerejším televizním zpravodajství a přečetl zmiňovaný článek, připadal jsem si chvíli jak hluboko uvnitř politicko-fantastické satirické literatury.

Člověk, kterého nikdo nechce (ale že jsem ten nadpis vymyslel pěkně, co?). Nemá doklady a tak žije v tranzitním prostoru letiště, v zemi nikoho. Už bezmála dva měsíce. Letecké společnosti ho přepravují sem a tam, nikde ho nechtějí, protože nemá doklady. Cizineckou policii nezajímá, nemá doklady. Už zbývá jen nějaký úředník, který prohlásí, že člověk bez dokladů pro lidi neexistuje. Nemá karty, neexistuje pro automaty. Co s ním? Nic. Nebýt poukázek na stravu od ČSA, zemřel by hlady? Co s ním pak? Nic, vždyť neměl doklady.

Po několika dnech: "Co to tu tak zapáchá? Ukliďte to smetí!


Přidat na linkovací servery

Jaroslav Foglar – můj průvodce nemocí

Tokugawa | 18. září 2003, 11:22 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Vzpomínám si, kdysi dávno v dobách hluboce totalitních, vždy když jsem ochořel, navštívil můj táta svého kamaráda a přinesl mi od něj všechny díly kreslených Rychlých šípů. Nemoc pro mne byla plná vzrušujícího klučičího počtení. Proháněl jsem se Stínadly za tajemným Širokkem, slyšel dunivou Kateřinu a sváděl bitvy s Bratrstvem kočičí pracky. Vlastně jsem se i těšil, až zase onemocním.

Přešla léta a já nešťastným rozchodem přišel o své stařičké foglarovky, ještě ilustrované Zdeňkem Burianem. Moc mě to mrzí, těšil jsem se, že je jednou předám svému Pupajzovi tak, jako je dal táta mně. Bylo mi asi deset let a já dostal několik knih pod stromeček. Hoši od Bobří řeky, Boj o první místo, Chata v Jezerní kotlině a mnohé další. Některé knihy byly od jiných autorů, jako například Bílá stráž. Tu svatou noc jsem vůbec nespal a četl a četl a četl.

Minulý týden jsem byl po velmi dlouhé době nemocný. Poslouchal jsem Mozartovo Requiem a do toho četl Memfiskou krásku od plk. Roberta K. Morgana, USAFR. Vražedná kombinace, někdy si to zkuste. Ale Foglar to není.


Přidat na linkovací servery

Jak zadarmo vyčistit sochy

Tokugawa | 18. září 2003, 8:06 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jak píše Lukyn.cz ve svém článku Pražské postřehy, turisté chodí po Karlově mostě a hladí sochy. Ano, je to očividné. Bronzová deska, téměř černá věkem. A uprostřed té desky je nádherně zlaté místo.

Začalo to křížem, který označuje místo, odkud byl máchán svatý Jan z Nepomuku (nebo z Pomuku?). Lidé stáli u kříže frontu na přání. Přistoupí, položí na kříž dlaň a... čáry máry... sen bude splněn.

Teď k mé teorii čištění soch. Domnívám se, že šel po mostě bystrý restaurátor a všiml si vyleštěného kříže. No ano, řekl si a běžel za nejvyšším restaurátorem. Chvíli si cosi šuškali a už na druhý den začali turisté hladit jakéhosi psíka – to dostali od restaurátorů befel všichni průvodci, aby upozornili zázrakulačné turisty na nové přání plnící místo. Pes je dnes dokonale vyleštěn. Všiml jsem si nedávno, že začíná být leštěna i postava vedle psíka. Je to rozumné, vždyť lidská dlaň je svým způsobem jemnější než nejjemnější jelenice. Ale jen svým způsobem, o čemž svědčí ulomená šavle pověstného Turka.


Přidat na linkovací servery

Na samotě u lesa

Tokugawa | 18. září 2003, 7:47 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Nedá mi to, abych nevzpomenul tohoto báječného filmu. Vylezl jsem z postele, zalomil se na gauči (horečka nehorečka) a zapl televizi. Vlastně počítač, televizi nemáme. Kdybych třeba umíral, kdyby na chleba nebylo, tak Na samotě u lesa musím vidět.

Všechny ty podivné postavy jsem si doslova zamiloval: dědu Komárka (A chčije a chčije...), jeho sklerotického otce (...týýý vypadají....), pana otce (...u... ...u...), hadaře, kterého nemohou znát, protože ten chodí už v osm, pana Lorence (Nehoupat!), obě děti (Mami, von už zase brečí... Jitko, krávo...) a tak. Mohl bych citovat donekonečna, ale nebudu, určitě to všichni znáte.

Vyslovuji tímto dík pánů Smoljakovi, Svěrákovi a Menzelovi. "No, Radime, až bude někdy trochu klidu, docela bych si to poslech ještě jednou..."


Přidat na linkovací servery

Chci vidět Pupajze přijít na svět

Tokugawa | 11. září 2003, 23:41 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Akce Pupajz ohrožena. Dnes mě sklátila chřipka. Obvykle se kurýruji sám, k lékařům mám vrozenou nedůvěru...

Před několika lety:
"Vy tu nemáte celou kartu, chybí posledních šest let..." podivovala se doktorka.
"Tak to bude v pořádku," na to já, "tak dlouho jsem tu nebyl..."

Jenže zrovna teď. Gaia má termín 13. 9. a já si klidně onemocním. Tak to ne. Sebral jsem zbytek sil a vydal se k lékaři. Osvětlil jsem mu situaci a požádal o superrychlé léky, klidně si doplatím, ale musím být fit v rekordním čase. To, co mi předepsal je natolik neznámé, že to ani nedokážu vyslovit. Takže si kapu a foukám a polykám, ach jo. Horečka ne a ne zmizet, Gaiu jsem přestěhoval k jejím rodičům, aby se náhodou také nenakazila.

Gain táta nás, členy své rodiny, léčí vždy těmi nejodpornějšími babskými lektvary. Kupříkladu svařená cibule s medem. Bleee. Podezřívám ho, že mu tento druh mučení poskytuje jisté potěšení, jinak si naléhavost s jakou nám patok nutí, nedovedu vysvětlit. Jenže teď to vypadá, že si ten blivajz půjdu připravit sám. Nikde nikdo, jenom já a moje horečka. Jestli se budu muset sám zabalit do ledového prostěradla...!

Omluvte proto, prosím, sníženou kvalitu tohoto spotu, sotva sedím. Pokud se mi v dohledné době uleví, začnu vás opět oblažovat svými články, jinak až do vyléčení šlus. Dobrou noc.


Přidat na linkovací servery

Podomní obchodník do bytu – hůl do ruky

Tokugawa | 10. září 2003, 15:49 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera se mi stala příhoda, která potvrzuje můj zkušenostmi podložený názor: Podomní obchodník do bytu – hůl do ruky. Gaia slavila významné životní jubileum. Sedělo se, povídalo, popíjelo. Když tu: CRRRRR... Zvonek.

"To bude táta," oznamuji ostatním a jdu otevřít.
Za dveřmi stojí nesympatická cizí žena. "Dobrý den," povídám.
"Snižujeme tarify hovorů. Potřebuju váš účet od Telecomu za minulej měsíc."
Chvíli jsem na ni zíral s otevřenou pusou. "Teď není vhodná chvíle, nezlobte se."
"No," řekla ta paní mírně řečeno nakvašeně a pohrdavě se ušklíbla, "vaše mínus." Otočila se ke mně zády a začala si něco zapisovat.
"Na shledanou," řekl jsem a zavřel dveře.

Pominu to, jak se ta osoba vůbec dostala k nám do domu a rovnou se zamyslím nad celou akcí. Nejprve k oné ženě:

A teď k firmě:

Za svůj život jsem několikrát na podobnou akci naletěl. Různé nadace pro postižené, nebohé a strádající, které byly propagovány slavnými osobnostmi, různé výhodné dovolené a výhry nabízené po telefonu, levná CD, z nichž se vždy vyklubaly Cover version... Stálo mě to hodně. Psychických sil i peněz. A stačilo tak málo: naučit se říkat NE.


Přidat na linkovací servery

Domácí višňovka

Tokugawa | 9. září 2003, 15:35 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera se stal skutečností ten okamžik, na který jsem se mnoho dní a týdnů těšil. Naše domácí višňovka uzrála. Jsme taková zvláštní rodina. Bob říká, že u nás stále něco kvasí a bublá. Má pravdu. Nejen kvasí a nejen bublá. Také se maceruje a louhuje a vaří a suší.

Višňovka je delikatesní. Přes šest litrů. A dva se ještě dodělávají. Mezitím jsme stihli s Gaiou navařit tři litry bezového likéru. Excelentní. Letos se urodil dobrý bez. Až se narodí Pupajz, to mě bude bolet palice.

Také jsme dělali domácí saké – žel bohu nebylo moc dobré. I když... Všechno jsem ho vylil (já netrpělivý), až na jednu zapomenutou lahev. Po dvou letech jsem ji našel zapadlou na dně špajzu a... Co vám budu povídat! Šetřil jsem si ten nažloutlý mok jako oko v hlavě. Tak báječně to dozrálo... Jenže čekejte dva roky, že.

Rybízové víno nám letos zplesnivělo. Věčná škoda, bylo toho hodně přes deset litrů. Ale vloni, to byl pamlsek. Obzvlášť náš experiment: rybízové víno z černého rybízu. Kdo to neochutnal – neuvěří.

Také jsme macerovali mátu ve vodce. Ano, přiznávám, v zájmu zajímavosti jsme přidali i snítku marjánky. Lahůdka, i když pro poněkud otřelejší povahy. Žádný babský likérek, anóbrž smrťák.

Napřesrok se chystáme na ořechovici. Jen sehnat někoho, komu by nevadilo, že mu ze stromu orveme ještě nezralé ořechy. Domácímu alkoholu ZDAR!


Přidat na linkovací servery

Sony DSC-P10 – Co jsem jinde nenašel

Tokugawa | 9. září 2003, 11:15 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

V mém posledním článku o Sony DSC–P10 jsem uveřejnil parametry tohoto ultrakompaktního digitálního fotoaparátu. Ovšem čím déle si s přístrojem hraju, tím víc přicházím na věci, které jsem se nikde nedočetl a které mi třeba i trošku kazí radost.

Plus:

Mínus:

Až zase na něco přijdu, ať už vychytávku nebo nedostatek, doplním to sem.


Přidat na linkovací servery

Syrečky v pivě

Tokugawa | 9. září 2003, 9:30 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Aktuální přepis e-mailového rozhovoru. S Mrkvičkou, samozřejmě. Uvnitř hovoru obsažený recept na nakládané syrečky ocení zřejmě Válečná Reportérka z ponožkového párku Jen tak zlehka.

Zdravíčko,
tak pořád čekám a nic! Co ta Gaia chce snad Pupaje nosit do patnácti let, bo co? Jak se jí daří a fakt se ještě nenarodil nebo to tutláte?
Snad budeš sdílný a nějakou tu informaci pustíš.
Krom těchto podstatných věcí mám ještě jeden dotaz ryze konzumní. Po oslavě svatby nám zbylo větší množství syrečků a skrzevá tyto jsem si vzpomněl na tebe.
Byl bys tak hodný a napsal mi ten váš úžasný recept na nakládání syrečků, díky.
Když se to povede dáme určitě ochutnat.
No tak čao Mrkvička
– – – – –

Hoja Mrkef!
I mně se zdá, že si Gaia řekla: "Ne, já si to rozmyslela a rodit nebudu!" Ale dočkej času, já to z ní vyženu.
Syrečky nakrájíš na čtvrtky. Zasypeš jimi dno sklenice, posypeš (vydatně) pálivou i sladkou paprikou a pepřem (trochu). A zase: syrečky, papriky a pepř. Syrečky, papriky a pepř... Až bude sklenice plná.
Otevřeš světlé pivo a liješ do na syrečky, co se ho tam vejde. Uzavřeš sklenici a necháš na slunném místě asi dva až tři dny. (Ta sklenice by vlastně až tak plná být neměla, nebo se ti rozlezou syrečky do všech koutů).
No a pak to jenom namažeš na chleba a posypeš čerstvě nakrájenou cibulkou. Mňam!
Doufám, že chápeš, že k této potravě se čaj opravdu NEHODÍ! Jedině pivo
Ahoj Tokugawa
– – – – –

Díky ti dobrý člověče za tvou radu, už se na to těším, ještě se koupí čerstvý chléb, nejlépe ještě teplý a mlask. Pivo jistě vede, ale myslíš, že ani phu-erh by jaksi nebyl, ehm, vhodný? A co víno, podle mne například bílé (zelený Veltlín), no rozvaž to. No a tu Gaiu zas tak nehoň, třeba se v ní dopéká génius a potřebuje trochu víc času, i já, tuším, jsem lehce přenošený.
Maj sa Mrkvička
– – – – –

Ty jsi ale pták. Já to asi zase vyvěsím na net, tenhle hovor. Lehce přenošený!
Jak s vínem, to nevím. Čaj zavrhuji. Jedině pivo. Ale proti gustu žádné učené rozpravy, že. Až to bude, ozvi se a já Ti to přijedu sežrat.
Tokugawa


Přidat na linkovací servery

Chovejme se jako děti

Tokugawa | 8. září 2003, 8:26 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Scéna: tramvaj
Osoby a obsazení: Bílé dítě, Hnědé dítě, Matka

Jeli jsme s Gaiou odněkud někam tramvají. Hovor po čase odumřel a nás zaujal dialog mezi dvěma dětmi naproti nám:

Bílé dítě: Mami, ten má ale hnědou kůži, viď?
Matka: ...
Bílé dítě: Já bych tak moc chtěla mít takovouhle krásnou hnědou kůži... Ale nechtěla bych být tak tlustá.
Hnědé dítě: Já jsem se tak narodil. Kdybych se narodil hubený, tak bych si to udržel. Táta také není hubený.
Bílé dítě: Aha... Já jsem se narodila hubená, viď, mami...

Kdy a kde se v nás bere rasová nesnášenlivost a nenávist? Vždyť jako děti jsme tak čistí, bez předsudků, bez přetvářky, schopni diskutovat o všem a s kýmkoliv...


Přidat na linkovací servery

Obří asteroid Zemi nezasáhne – zasloužíme si to?

Tokugawa | 5. září 2003, 7:08 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Napětí. Stres. Strach. To jsou synonyma stavu naší kultury. Média chrlí jednu poplašnou zprávu za druhou a my je hltáme a bojíme se. Uveďme si pro ilustraci konkrétní případ – jeden z tisíce:

Na Zemi se řítí asteroid – Novinky.cz 2. 9. 2003 13:32
Proboha, řítí se sem asteroid – Blesk.cz 3. 9. 2003 ( ! )
Dráhu země může zkřížit obří asteroid – Ihned.cz 2. 9. 2003 17:05

Rozpoutává se panika. Lidé nejprve skupují zásoby v obchodech, rabují, budují podzemní kryty, opatřují si zbraně, pořádají happeningy, souloží na ulici, sebevraždí se, vraždí se, vznikají nové sekty, dochází ke stěhování národů... Jako datum střetu uvedli vědci (američtí) 21. března 2014. K výše popsaným situacím by stačilo tak málo: 21. března 2004...

Následující den jsou vydány opravné patche:
Obří asteroid Zemi nezasáhne – Lidovky.cz 3. 9. 2003 16:11
Planý poplach: asteroid Zemi nezasáhne – Novinky.cz 3. 9. 2003 16:30
Pravděpodobnost střetu je prý pouze jedna ku 909 tisícům. Kde je tedy chyba?

Opravdu toužíme po podobných informacích? Jsme to my, kdo nutí média dávat nám zprávy, které chceme slyšet? Nebo nám média vnucují, co se nám má líbit, co je "in" a co ne?

Někdy se mi zdá, že by podobného asteroidu bylo opravdu třeby. Matka Země by sice utrpěla další jizvu na své modrozelené tváři, ale po jejím zhojení by si oddychla: "Cizopasníci jsou konečně pryč." Její vydechnutí by bylo slyšet po celém vesmíru...


Přidat na linkovací servery

Paměť a vůně

Tokugawa | 4. září 2003, 12:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Stává se mi občas, že mě některá vůně přenese zpět do dětství. Jen tak, bez varování. Prostě si jdu po ulici, když tu odněkud ucítím vůni drožďové polévky. A hups... jsem zase v mateřské školce. Sedím u stolečku, talíř polévky přede mnou a mně jsou zase čtyři roky...

Nebo omítka. Vůně mokré omítky mě vrací na první stupeň základní školy. Stejně tak vůně rozlitého piva na kamenné podlaze. Zcela jasně vidím, jak jsem šel tátovi pro pivo se džbánkem a zakopl jsem na schodech. Nebo vůně domu, kde jsem vyrůstal...

Je mnoho vůní, které odněkud hluboko ve mně vydolují pocity tak jasné a ostré, jako bych je právě zažíval. Rozpomenu se i na to, co jsem měl právě na sobě a jakou jsem měl náladu. Čím to, že zrovna vůně je takový stimulátor? Pamatujeme si skutečně všechno, jen si neumíme rozpomenout?


Přidat na linkovací servery

Podzim, podzim přichází

Tokugawa | 3. září 2003, 9:01 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Podzim

Konečně je to tady! Cítím to každé ráno na vlastní husí kůži, cítím to ve vzduchu! Podzim. PODZIM. PODZIM. Najednou se mi začínají dobíjet baterie, aniž bych se o to jakkoliv přičinil, několikrát jsem se nachytal, že se na ulici bezdůvodně usmívám a závidím dětem jdoucím do školy! Táhne mě to ven, do lesů a strání, mezi skály, do hor a k řekám. Oprašuji kytaru stále častěji, začínám být zoufalý z toho, že nemám fotoaparát. Teploty kolem 16°C na mne blahodárně působí. A když je v noci na nule, to je teprve to správné pospaní si. Miluju podzim.


Přidat na linkovací servery

Tokugawa u odvodu

Tokugawa | 2. září 2003, 8:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Musím reagovat na Lukynův článek Doktorka v mírném lihovém koma a vyprávět vám o mém odvodu...

Sedělo nás v čekárně asi dvacet. Jako obvykle (protože jsem Tokugawa a T je na konci abecedy) mě zavolali téměř posledního. Vystrašeně jsem vstoupil. U stolu seděla jakási komise, na lůžku pod oknem poloseděl a pololežel lékař. Komise mi sdělila, že půjdu nejspíš řídit tank. Podivil jsem se, nevím, kde se ve mně ta drzost vzala, a sdělil komisi, že měřím 192 cm a tudíž se do tanku nevejdu. Komise si něco poznamenala (asi mě pro drzost dají k PTP) a předala mě lékaři.

Zvážil mě a změřil. "Sto devadesát dva, fakt," zavolal směrem ke komisi. Z kapsičky u pláště vytáhl malou baterku. Šlo mu to dost těžko. Pojal jsem podezření o jeho střízlivosti. Pak na mne dýchl (podezření se změnilo v krutou jistotu).
"Sleduj to světýlko..." řekl a začal mi baterkou míhat před očima. Za chvilku se rozkomíhal sám, div neupadl. Baterku uložil zpět do kapsičky. Napočtvrté.

Stál jsem před ním jen v červených trenýrkách. Chytil mě za gumu a zatáhl. Jeho nekoordinovaný zrak se zahleděl do mých trenek: "Má ho, odveden."


Přidat na linkovací servery

Odvedu vás do Sierry Madre

Tokugawa | 1. září 2003, 9:27 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jedním dechem jsem přečetl knihu Forrest Carter: Odvedu vás do Sierry Madre. Kniha o zoufalém odporu Apačů vůči přílivu bílých osadníků a modrokabátníků. Kniha o nezlomné vůli válečného šamana Geronima. Kniha plná hořkosti a bolesti. Kniha o svobodě.

"...o druhé knize byste opravdu neřekli, že pochází z pera stejného autora. Kdo z vás zná osud jedné z nejvýznamnějších osobností indiánských válek, Geronima, již určitě tuší co tím myslím. Jmenuje se Odvedu vás do Sierry Madre. Myslím, že je na místě předem upozornit na opravdu realistické obrazy krutosti a utrpení, o které nebyla v životě Geronima nouze. Takže slabším povahám nemohu jednoznačně doporučit.

Na druhou stranu je to opravdu kniha vycházející ze skutečných událostí, byť možná místy nepřesně, a jako taková, je proto opravdovým obrazem barbarství, páchaných během indiánských válek na původních obyvatelích severoamerického kontinentu. Kdo by si ovšem myslel, že je hlavním tahákem knihy právě násilí, je na omylu. To je zde užito jako nutná kulisa a až mrazivě suché konstatování skutečnosti. Hrdina, vlastním jménem Goaklayeh, není krásný, není vysoký a svalnatý, ba dokonce ani mladý. Není šlechetný v našem smyslu chápání. Jaký tedy je? Je malý vzrůstem, je strhaný, má kolem padesáti let a co víc, je docela krutý. A jaký by měl vlastně být, když je celý život na útěku, že? Ale přátelé, jeho duše! To je prostor, to je skála , to je živel. Je nezlomná, nespoutaná a nespoutatelná. Znám-li nějaký příběh opravdového člověka milujícího život a svobodu, je to příběh Geronima. Často nám dá autor ve své knize nahlédnout do srdce bojovníka a odhaluje utajená místa jeho duše. Vždy, když klesám na duši, vracím se k některým kapitolám této knihy, abych si uvědomil, že stojí za to vydobít si byť jedinou minutu života a uhájit si jedinou píď země, kterou miluji. Nechte se unést emocemi bezradnosti a vzteku nad bezprávím a zazpívejte si píseň o svobodě spolu z poslední hrstkou Apačů, kdesi ve skrytém údolí Sierry Madre.
Zdroj: Bohdan Mikulka

Doporučuji číst knihu souběžně s knihou Dee Brown: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.


Přidat na linkovací servery

Prvního září - poprvé do školy

Tokugawa | 1. září 2003, 8:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jak ten den krásně voní. Vůně i datum mě přenášejí o mnoho let zpět, kdy už jsem se po prázdninách těšil do školy. Před základkou jsme se sešli už v půl osmé, i když školu otvírali až ve tři čtvrtě. Musím sedět v lavici s Filipem Markem! To hlavně.

Všechno bylo tak nové. Škola voněla novotou a novou malbou, tabule byly načerněné, dostali jsme nové učebnice, nové sešity... Pokaždé jsem si dal předsevzetí, že budu udržovat úpravu v sešitech a pečlivě jsem si narýsoval okraje. Domů jsme šli za jednu dvě hodiny. Hurá, ta škola je báječná!

Druhý den jsem psal krasopisně. Třetí den jsem psal. Čtvrtý den jsem psal prasopisně a pátý den jsem měl sešity od svačiny, oslí uši a neořezané pastelky. Zapomínal jsem domácí úkoly a zatajoval doma žákovskou knížku. Už aby byly zase prázdniny!

Nikdy jsem našim nevěřil, když mi říkali, že se jednou budu chtít do školy vrátit. Dnes vím, že měli pravdu. Hned bych vrátil čas a stál frontu v jídelně na oběd, ulejval se při těláku na žíněnkách, kdy jsme s Filipem leželi na zádech a sledovali gymnastické kruhy tak dlouho, až se nám zdálo, že podlaha je strop a strop je podlaha a kruhy trčí ze země, zatímco spolužáci skáčou po stropě. S kým budu na pokoji na škole v přírodě? Zase bych se těšil na příroďák a nenáviděl matiku, seděl bych po škole a plel školní pozemky. Zase bych miloval Blanku a Kateřinu, Terezu a Radku, Andreu a druhou Katku. Ale nejvíc a tajně bych toužil po Zuzaně, které jsem to nikdy neřekl.


Přidat na linkovací servery