Tokugawa

Skok na navigaci

Přídavky na dítě

Tokugawa | 27. října 2003, 15:30 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Všeobecně o mně platí, že nesnáším úředníky a jejich byrokratický aparát, jehož mechanismy zajišťují, že se v úředním styku cítí žadatel jako ten největší ubožák. Proto se u nás o úřední věci stará převážně Gaia (díky jí za to). Já bych totiž velmi rychle vybuchl.

Tentokrát jsme šli na Obecní úřad, odbor sociální a zdravotní, zažádat o porodné a o přídavky na dítě. A teď se držte. Andulka se nám narodila v září roku 2003 a Obecní úřad od nás chce potvrzení o příjmech a o čerpaných nemocenských až do roku 2001! Konkrétně u mne to znamená oběhnout s blbým papírem tři zaměstnavatele! Proboha proč? Proč mám dokládat, že jsem měl v únoru 2001 týden chřipku, když chci přídavky na dítě narozené na konci roku 2003?! Přídavky, které budou činit kolem 200,- Kč měsíčně! Proč je zajímají mé příjmy dva roky zpět? Copak nevypočítávají přídavky ze současné mzdy?!

A to pomlčím o úřednici, která byla zralá na pěst. Ještě že se uvolnilo druhé okénko, kam jsme se raději přesunuli. Fuck the civilization!


Přidat na linkovací servery

Dárek

Tokugawa | 26. října 2003, 12:26 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Zavaleni plenkami

Jedna ze skupinek, se kterou jsem měl tu čest zapíjet Andulku, byla Beruška a spol. Nakonec přišel jen Lopo a Anička. Během popíjení čaje mi Lopo sdělil, že by nám rádi dali nějaký dárek, ať si řeknu jaký. No to mám tak rád, tohleto! Tak povídám, že žádný. A lopo na to, ať si nechám silné řeči, že kdyby nám nic dát nechtěli, tak se nebudou ptát. A jestli nechceme třeba mixér nebo tak. Pomyslel jsem si něco o bláznech a povídám, že nám udělají radost balíkem plen. Lopo řekl, že OK a u toho zůstalo.

V 1 hodinu a 1 minutu v noci mi pípnula SMSka:
Čau Toku, rád bych Ti dneska (pátek) předal nějaké dárky od nás. Vezmi si prosím dvě VELKÉ tašky a baťůžek. Ozvu se dopoledne. Díky Lopo.

Pomyslel jsem si něco o předávkování alkoholem a na druhý den vyrazil za Lopem jen s 45 litrovým batohem. To mi připadalo až dost.

Do práce za mnou přijela Gaia s Andulkou a už jsme si to pelášili k Lopovi do zaměstnání.
"Tos nezvlád!" řekl Lopo, když viděl můj batoh.
Najednou jsme to spatřili. Plínky. Šest balíků po osmdesáti kusech a navrch ještě ubrousky a čepička! No potěš.

Takže vám všem, našim sponzorům, děkujeme. Jmenovitě:

Související články:
Plenky se opravdu nedají dát do nákladů? – Marigold
TokAnička – Berušky.cz


Přidat na linkovací servery

Zevlouni podle Tokugawy

Tokugawa | 24. října 2003, 9:43 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bílý Pes napsal řízný článek Charakteristiky moderního zevlouna. Nejprve jsem chtěl napsat komentář pod tento článek, ovšem nakonec – proč bych se nepřiživil na cizí slávě, že?

Bohužel bydlím v přízemí. Bohužel máme pod oknem římsu. Už je vám jasné, proč chci také psát o White Dogových Zevlounech?

Na naší římse se schází Zevlouni z celého centra Prahy. Je to místo výhodné svou polohou, neboť hned vedle je trafika a kousek dál nápoje. Přes den mi sedící a klábosící Zevlouni tolik nevadí, nejsem totiž doma. Ale co chudák Gaia s malou Andulee? Tento typ Zevlounů nazývám Zevlouni denní. Zvláštní je, že pokud se v ulici kope, klade, dlaždí a podobně, tak počet Zevlounů významně stoupne.

V noci, pravidelně mezi 22:30 a 3:00, se na naší římse také scházejí Zevlouni. Tento druh se nazývá Zevloun noční a je jím obvykle navracející se piják. Posedávají a velmi hlučně hovoří. Trpím pokušením strašlivě na ně spoza okna vybafnout, jenže se trošku obávám jejich reakce, a tak jsem to doposud neudělal...

Od Zevlounů denních i Zevlounů nočních se dozvídáme spoustu zajímavých informací, zhruba ve stylu White Dogova popisu. Ovšem jednou, to bylo kolem 2:00 ráno, nám na římse seděli pravděpodobně čerti. Jazyk, kterým hovořili, měl velmi rychlou kadenci, daleko rychlejší než ono pověstné Ra ta ta ta a někdy i rychlejš! Zněl přesně jako: Hudry hudry hudry dry dry dry! Ráno jsem si myslel, že se mi to zdálo, ale Gaia mě ubezpečila, že ona to slyšela také. Že by v Pekle měli také Zevlouny?


Přidat na linkovací servery

Subjektivní vnímání teploty

Tokugawa | 24. října 2003, 7:31 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

To byli jednou Tokugawovi na dovolené na ostrově Kérkyra. Teplota ovzduší dosahovala v noci 30 °C. Tokugawa na lůžku naprosto nah umíral, oka nezamhouřil, zatímco Gaia si spokojeně pochrupovala přikrytá prostěradlem a dvěma huňatými dekami.

Když bylo konečně ráno a Tokugawa se napůl vařený zvedl z propoceného lože a blaženě se sprchoval vlažnou vodou (studená netekla), ozvalo se z postele: "To zase byla zima, skoro jsem oka nezamhouřila..."

U Tokugawů doma vládne neustále skrytý boj o teplotu. Tokugawa, který se raduje z podzimu a prudkého ochlazení, přijde domů, otevře dveře a do nosu ho praští horko jako ze slévací pece. Proto Tokugawa sedá nejraději na tvrdé židli u okna, neboť má po ruce kohout od topení. Nikdo se nedívá? Šup a je vypnuto. Pak položí na topení rozpletenou drátěnou košili, aby nebylo na kohout vidět.

Ze stejného důvodu se Tokugawa nemá k tomu, aby podbil vchodové dveře těsněním, jak říká Gaia: aby dovnitř tak děsně netáhlo. Ze stejného důvodu se Tokugawa nemá ani k tomu, aby udělal něco s větračkou, která nejde dovřít a tak spolu se škvírou pode dveřmi zajišťuje alespoň nějakou cirkulaci vzduchu. Je to dřina udržet doma snesitelných 16 °C...


Přidat na linkovací servery

Dáme si do nosu

Tokugawa | 21. října 2003, 7:21 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Osoby: Vojta – dvouletý synovec, Olí – švagrová
Scéna: konzumace potravin

Bylo nebylo, ale spíš bylo, protože vím, jaké je Vojta péro. Olí připravila pokrm, nejspíš chutný, to ona dělává. Prostřela na stůl, naproti sobě posadila Vojtu a povídá: "To si zase dáme do nosu..."

Dětská mysl je jednoduchá, neustále se učí a hledá možnosti. V ten okamžik, co to Olí dořekla, uchopil Vojta hranolku a hbitě si jí nacpal do nosu...


Přidat na linkovací servery

Hladovějící mág

Tokugawa | 20. října 2003, 13:30 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Není to tak dávno, co jsem se zamýšlel nad magií v dnešním světě. A současné události mi dávají více než za pravdu... Mágové to vůbec nemají jednoduché. Kupříkladu ve Velké Británii vyřešili problém čarodějnictví svérázným způsobem: Nechávají trpět mágy a čarodějnice hlady.

Po přezkoumání mnoha důkazů bylo rozhodnuto, že David Blaine bude za své černokněžnictví umučen hlady. Aby se britská justice vystříhala nařčení z nelidských podmínek ve kterých mág trpí, rozhodla se, že ho neuvrhne do kobek v Toweru, nýbrž vězeň bude zavěšen ve skleněném boxu nad Temží. Bude tak na očích všem a bude jasně vidět, že mu nic mimo potravy neschází.

Bohužel justice nezvolila správný trest, neboť mág je mág a tudíž mu smrt hlady nemůže hrozit. Temné síly zásobovaly Davida Blainea vysoce výživnou manou, a tak je závěr této kauzy šokující: Mág byl propuštěn na svobodu. Justice se však nevzdává a plánuje mága usmrtit utopením...


Přidat na linkovací servery

Mrkvičkova farma

Tokugawa | 20. října 2003, 12:00 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Už zase ten Mrkvička. Já mu snad budu muset založit vlastní rubriku.

Kukri J. Mrkvička je impozantní osoba. Má svou hlavu (dost podobnou té mé) a své poněkud vychýlené názory (dost podobné těm mým). Vyskytly se i požadavky na genetickou zkoušku, aby se jednou pro vždy vyvrátila tvrzení, že jsme dvojvaječná dvojčata...

Kukri J. Mrkvička je zapřísáhlým odpůrcem novot. Zmíním jen odpor vůči mobilním telefonům. Nicméně společnost a Mrkvičkovo okolí na něho dotíralo takovým způsobem, že už i Mrkvička tento aparát má. Několik dní. Nevytrubuje do světa: Heč, mám mobil! To ne. Skoro bych řekl, že se za tuto pomůcku i stydí. Ale nebyl by to on, aby světu nedal náležitě vědět, že ten mobil, co zvoní není ledasjaký mobil, nýbrž právě Mrkvičkův mobil.

Když mi ten titěrný přístrojek Siemens C55 předvedl, nestačil jsem valit bulvy.
"Zavolej mi," pronesl Mrkvička tajemným hlasem. Učinil jsem tak bez meškání, spatřiv v jeho očích náznak šílenství.
Íííiihahahahaha, zařehtal Siemens.
"To je, co?" vítězoslavně řekl Mrkvička. "A teď bacha, nařídím budíka."
Kykyrykýýýý, na to Siemens.
"A hele teď, takhle mi zvoní, když volá Švestka..."
Pozor, pozor, volá Švestka..., pronesl Siemens Mrkvičkovým záhrobním hlasem.
"Nebo naše babi..."
Halóóó..., ozvalo se ze Siemense babiččiným netechnickým hlasem...
Nebyl jsem mocen slova. Jen se obávám, jaké vyzvánění si ten pták nastaví na mne!


Přidat na linkovací servery

První plavání a první úsměv

Tokugawa | 20. října 2003, 11:13 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Plavání

Určitě jste někdy viděli záběry miminek, která si šťastně plavou v bazénu, koukají pod vodou, kopají nožkama a tak. Naše Andulka má první podobnou zkušenost právě za sebou.

Navštívila nás totiž rodina Honzy_p, jehož manželka provozuje Rodinné centrum Amálka. Honza_p potřeboval nafotit koupající se miminko doma ve vaně a jediné miminko široko daleko byla naše Andulí. Nám to také ohromně vyhovovalo, neboť jsme všem těmto aktivitám příznivě nakloněni. Byla ruka v rukávě a Andulka ve vaně.

Zážitek to byl nejen pro nás, ale i pro Andulku. Nejprve se trošku vylekala, ale během pár vteřin zjistila, že je vlastně ve svém přirozeném prostředí a začala si medit. Vendulka_p s ní dělala ve vodě hady a vlnovky, balila Andulku do klubíčka a zase ji rozbalovala a Andulce se to tak líbilo, že se začala usmívat! Obvykle se říká, že dítě v tomto věku (1 měsíc) se usmívá více méně náhodně, že je to jen reflex, ale to co předvedla Andulí ve vaně byl jasný úsměv vykouzlený plaváním! A byl to zatraceně krásný úsměv!


Přidat na linkovací servery

PDA

Tokugawa | 16. října 2003, 6:49 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Občas použiji blog jako zdroj informací. Zatím se mi to pokaždé vyplatilo, ne dotaz jsem nalezl odpověď. Nejinak je tomu dnes.

Rád bych se stal majitelem PDA. Mám spoustu textů k přečtení v elektronické podobě, ale v práci toho nepřečtu mnoho a doma vůbec. Chápejte, jsem čerstvý otec. Chybí mi čtení na cestách. Dále mi chybí e-mail kdykoliv po ruce, šikovný záznamník, kalendář a tak. Problém je pro mne cena. Proto pokládám tyto otázky:

Za případnou pomoc děkuji.


Přidat na linkovací servery

Co tu pohledáváte?

Tokugawa | 15. října 2003, 9:01 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tak abych nestál stranou, zde jsou slova a slovní spojení, která zde pohledáváte. Některé výrazy stojí opravdu za to.

SEX

JAPONSKO

FOTOGRAFIE

TRENÝRKY

OSOBNOSTI

NEKATEGORIZOVATELNÉ


Přidat na linkovací servery

Aliens night party

Tokugawa | 15. října 2003, 8:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera v noci jsme mohli v televizi shlédnout film Aliens (Vetřelci). Právě tento druhý díl celé série se mi zdá nejzdařilejší. A proč právě tenhle? No přece kvůli závěrečnému souboji vetřelce s nakladačem.

S vetřelcem mám spojen jeden úžasný zážitek: Aliens night party. To se jednou můj kamarád pěkný Honza rozhodl, že uspořádá noc s vetřelcem. Opatřil DVD, projektor a sezval nadšence a kamarády na chatu. Pilo se a hodovalo, čekalo na tmu. A sotva se trošinku smráklo, božská Sigourney na nás mrkla z plátna. Promítaly se všechny čtyři díly, mezi každým filmem byla asi dvacetiminutová pauza na celkovou regeneraci přesezených hýždí, koupání, buzení těch, co usnuli a tak podobně. Noc voněla létem a vetřelec i Replayová dělali, co uměli nejlépe. Vydržel jsem až do rána. A řeknu vám – stálo to za to.

Od té doby vetřelce přímo miluju. Mimochodem, všimli jste si, jak se během jednotlivých dílů mění spodní prádlo Replayové? Ne? Tak to chce shlédnout všechny filmy bezprostředně po sobě. Ale nemusíte, protože já vám to prozradím. Mezi letopočtem natočení každého dílu a materiálem spodního prádla je přímá úměra. Čím novější film, tím méně materiálu.


Přidat na linkovací servery

Papírové pleny

Tokugawa | 15. října 2003, 6:55 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Papírové plenky. Kolik se jen vedlo diskusí zda jsou lepší než látkové pleny. Kolik diskusí se vedlo na téma ceny. Je levnější kupovat papírové nebo prát a vyvářet látkové? A právě proto, že se diskusí vedlo tolik, chci se jako čerstvý otec zamyslet nad jiným, daleko závažnějším fenoménem.

Papírové plenky a odpad
Předpokládejme, že dítě potřebuje plenku do 2 let věku.
V České republice žije cca 170.000 dětí ve věku jednoho a dvou let.
Každé dítě spotřebuje za den cca 5 plen.
Hmotnost jedné naplněné pleny: cca 0,3 kg

Počet plen spotřebovaných jedním dítětem za dva roky: (365 x 2) x 5 = 3650 ks
Hmotnost plen spotřebovaných jedním dítětem za dva roky: 3650 x 0,3 = 1.095 kg
Počet spotřebovaných papírových plen za jeden den: 170.000 x 5 = 850.000 kusů
Hmotnost plenkového odpadu za jeden den: 850.000 x 0,3 = 255 tun

255 tun papírového a biologického odpadu v našich popelnicích za jeden den! To už stojí za zamyšlení, že?


Přidat na linkovací servery

Kurt Vonnegut, Jr.: Kolíbka

Tokugawa | 14. října 2003, 9:40 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Cituji: Zdvihl prst a mrkl na mne. "Ale dejme tomu, mladý muži, že jeden námořní pěšák má u sebe nepatrnou kapsli obsahující semeno ledu typu 9, nový prostředek, jak seskupit a svázat, jak zmrazit atomy vody. A když tenhle námořní pěšák hodí semeno do nejbližší louže...?"
"Louže zamrzne?" hádal jsem.
"A všechno kolem té louže?"
"Taky zamrzne?"
"A všechny louže v tom zamrzlém bahně?"
"Taky zamrznou?"
"A všechny potoky a močály v tom zamrzlém bahně?"
"Taky zamrznou?"
"To si pište, že zamrznou!" vykřikl. A námořní pěchota Spojených států se zdvihne z bažin a dá se na pochod!"
Konec citace.

Kurt Vonnegut v této knize dokonale skloubil prvky společenské satiry a sci-fi. Jeho kniha začíná hledáním fakt o otci atomové bomby Felixu Hoenikkerovi. Autora zajímá, jak trávili den výbuchu této ničivé zbraně význační Američané v blízkosti tohoto vědce.

Na přetřes se ale dostane tzv. led typu 9, poslední objev, který dal Hoenikker lidstvu. Okolo ledu typu 9 se pak točí celý zbytek knihy. Děj zanese čtenáře do bezvýznamného fiktivního státu, republiky San Lorenzo, ovládané diktátorem papá Monzanem, kde dojde k dramatickému rozuzlení.

Fantazie Kurta Vonneguta, Jr. je tak mistrovsky podaná, že je čtenář dlouho na pochybách, zda se jedná o literaturu faktu či o vědeckou fantastiku. Stejně tak charaktery postav vystihují dokonale malého člověka velkého světa, který je lapen všemocnou vědou a touhou po moci.


Přidat na linkovací servery

Osud podruhé

Tokugawa | 14. října 2003, 7:54 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Když jsem psal článek Předpovídání budoucnosti, bylo mi jasné, že Teorie osudových okamžiků má svá slepá místa a své trhliny. Ale byl jsem rád, že jsem tuto myšlenku svěřil papíru, neboť sumírovat si v hlavě něco tak neuchopitelného pořádně nedokážu. Oproti tomu papír mi umožní k myšlence se vracet a pracovat na ní.

TheONLY mi udělil svým článkem Existuje Osud? energii k dalšímu zahloubání se. TheONLY se zamýšlí nad svobodnou vůlí člověka stojícího na rozcestí. Má jít vpravo s obtížemi či vlevo snadně? TheONLY naznačuje, že si člověk vždy vybere cestu jednodušší a že pokud by mu byla situace přehrána znovu, rozhodl by se stejně.

Představme si situaci, kdy jsme rozhodli špatně. Dodnes se za rozhodnutí stydíme a říkáme si: Že já se tehdy nerozhodl jinak! Ale mohli jsme se rozhodnout jinak? Tady narážím na první velkou trhlinu v teorii Osudových okamžiků.

Podle těchto tří bodů jsem se rozhodnout jinak nemohl. Svobodná vůle zde naprosto chybí (snad jen s výjimkou druhého bodu). Pak by člověk byl veden Osudem jako slepec na přechodu.

Nemůžeme ovšem celou problematiku sledovat pouze teoreticky. Náš život není přece řetězec různých rozhodnutí. Žijeme kontinuálně, neuvědomujeme si zvraty a osudové okamžiky. Mozek nám na každém kroku neříká: 'Co teď?'. Domnívám se, že ona osudová rozhodnutí činíme naprosto nevědomky, takže vlastně jaká rozhodnutí? Čas plyne, stejně jako náš život, nezastaví se v určitém okamžiku, aby nám dal čas na rozmyšlenou. Jednáme tak, jak se nám v určité chvíli zdá nejlepší, žádná dilemata nenastávají.

Co nás tedy ovlivňuje? Co nám určuje směr naší Cesty? Akce okolí, která u nás vyvolá reakci. Akcí můžeme myslet cokoliv – výchovu, vzdělání, zkušenosti, civilizaci, víru... Jsou to ale nahodilé akce? Nebo má svůj smysl, že v této kombinaci a v tento okamžik působí právě na nás?

Tím se dostáváme k další TheONLYho úvaze, která se dotýká náhody. Ovlivňuje náš život? Touto otázkou se dotýkáme samotného prazákladu všech otázek. Povstal Svět z Chaosu či z Vůle? A není Chaos jen projevem Vůle, kterou nedokážeme pochopit? A není Vůle jen jakýsi template, který se snažíme aplikovat na Chaos, aby nás svou nahodilostí a neuspořádaností neděsil?

Vlastně jsem se nikam nedobral, jen se mi pod rukama objevily nové otázky, na které nedokážu odpovědět.


Přidat na linkovací servery

Malý sokol

Tokugawa | 13. října 2003, 9:26 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

pojala švagrová Tokugawova nápad zapsat svého synka do Sokola. Jen ať se pěstěním těla unaví to dítko hyperaktivní, hlasitý lev. Cvičení proběhlo bez komplikací, až na to, že Vojtíšek (dva a půl roku) chtěl cvičit nikoliv s maminkou, nýbrž s cvičitelkou. Jen a jen s ní. Hodinka v tělocvičně utekla jako voda.
Cvičitelka: " Dnešnímu cvičení nazdar!"
Děti: "Zdar."
Vojta: "Pa pa, babo!"
A bylo.


Přidat na linkovací servery

Frans Gunnar Bengtsson: Zrzavý Orm

Tokugawa | 13. října 2003, 6:27 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

"Zanedlouho obepluli záhyb řeky a po pravé straně uviděli Londýn. Byl to pohled, který naplnil plavce úžasem; neboť město bylo tak veliké, že z řeky nedohlédli jeho konce; a kněží říkali, že podle mínění zkušených bydlí v tomto městě víc než třicet tisíc duší. Mnozí z plavců nemohli pochopit, proč jen všichni ti lidé žijí v takové tlačenici, bez polí a bez krav. Ale zkušenější jim vysvětlili, že tito obyvatelé města jsou zlé a zákeřné plemeno, které si šalbou a podvodem opatřuje dobré živobytí od počestných venkovanů, aniž samo dovede vzít do ruky pluh nebo cep. Proto je jen dobře, vykládali ti zkušení, když smělí mořeplavci občas navštíví lidi tohoto druhu a vezmou jim, co bezectně nashromáždili."

Historickým románem Zrzavý Orm proslul Frans Gunnar Bengtsson (1894 – 1954), švédský spisovatel a esejista. Román zachycuje Dánsko v období kolem roku 1000, dobu, kdy vyjížděly vikingské drakkary plenit anglické, irské, normandské a hispánské břehy a zároveň dobu pronikání křesťanství do severských zemí. Bengtsson dokázal zachytit bájné vikingské bojovníky ve světle humoru a komiky, popisoval své předky s nadsázkou a příběhy ve své podstatě kruté vylíčil tak roztomile, že si každý čtenář musí ty špinavé a páchnoucí barbary zamilovat během prvních pár stránek.

Ormova dobrodružství na Pyrenejském poloostrově, v Anglii i doma ve Skane každého uchvátí rychlým spádem děje, kuriózními zápletkami, bitvami, lstmi i láskou. A kdo dočte knihu první, Zrzavý Orm – Plavci na západ, ten neodolá a poběží si sehnat druhou část, Zrzavý Orm – Doma a znovu na lodi. A po závěrečných stránkách této knihy vás napadne, jaká je škoda, že Frans G. Bengtsson nenapsal ještě další, třetí díl.


Přidat na linkovací servery

Předpovídání budoucnosti

Tokugawa | 10. října 2003, 13:12 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Zde je další má teorie, tentokrát teorie Osudových událostí. Je to teorie neúplná, spíš nástin myšlenky, kterou zpracovávám už mnoho let a kterou ještě mnoho let zpracovávat budu. Je možné, že ji dovedu k dokonalosti, ale stejně tak je možné, že ji zavrhnu a nahradím. Zde je:

Otázka: Jak je možné, že lze předpovědět budoucí události? Jsme snad pod vládou Osudu, jsou naše cesty a naše činy předem dány? Jsme jen loutky v rukou moci?

Odpověď: Ano i ne. Představme si náš život jako cestu. Pouť přes různé význačné body (osudové okamžiky, životní zvraty). Pro názornost: na cestě mého života leží pouť z Prahy do Brna. Praha a Brno jsou právě těmi význačnými body, které prostě navštívit musím. Ovšem cest, kterými toho dosáhnu, je mnoho. Mohu jet po dálnici. Nebo se mohu rozhodnout jít pěšky po turistických značkách. Nebo mohu jet na kole po okreskách. Nebo letecky, mohu jet severně od dálnice, mohu jet jižně. Mohu cestou někoho zavraždit nebo se stát svatým. Způsobů je xn. V mých silách je zvolit si svou vlastní Cestu, kterou se budu ubírat. Nevyhnu se Brnu, Brno mi kyne a čeká na mne. Ale jak a kdy k němu dojdu, to už záleží na mně. Vizionáři, média, kartářky a jiní vidí jen ty významné body, přes které půjdu. Oni mi neřeknou: Stane se to a to, řeknou mi: Můžeš jít tak a tak, nebo třeba tak a tak. Ale důsledky své cesty si poneseš právě ty sám. To je to, v co věřím. To je má teorie Osudových událostí.

Související články: Existuje Osud? – TheONLY


Přidat na linkovací servery

Disketa versus USB flash

Tokugawa | 10. října 2003, 8:03 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Přinesl jsem si s sebou pěknou podzimní fotografii, abych vás oblažil nejen svým uměním, ale hlavně krásou podzimu. Dlouho předlouho už tu nebyla žádná fotografie pro tento den. A nebude. Neboť jsem si soubory přinesl na disketě.

Co znamená disketa pro mne? No předně všeho je to velmi drahé záznamové médium s velmi omezenou kapacitou a vysokou chybovostí a obludnými rozměry.

Vyhlašuji si bojkot disket. Už mi to nesmí do compu!


Přidat na linkovací servery

Délka života je pojem relativní

Tokugawa | 9. října 2003, 12:00 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Máte pocit, že čím jste starší, tím vám ten čas rychleji utíká? Cha chá! Šílený Tokugawa pro to má svou teorii:

Vzorek z obyvatelstva A: dítě 2 roky staré
Vzorek z obyvatelstva B: dospělý 40 let starý

Vzorku A, dvouletému děcku, připadá jeden rok nesmírně dlouhý. Je to proto, že jeden rok = 1/2 života našeho dítěte Oproti tomu vzorku B, čtyřicetiletému dospělému, připadá jeden rok krátký, neboť jeden rok = 1/40 života tohoto dospělého. Z toho mi vyplývá, že tyto dvě osoby by vnímaly časový úsek 1 rok (dítě) a 20 let (dospělý) jako stejně dlouhý. Jo relativita, to je potvora.

Související články: Rychlost života – TheONLY
Přidat na linkovací servery

Astrologové, kartářky, léčitelé a jiná individua

Tokugawa | 9. října 2003, 10:50 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Jak se s dnešním světem snoubí vědy mimosmyslové, paranormální jevy, vizionáři, metafyzika a magie? Hned si odpovím: těžko.

Na první pohled by se mohlo zdát, že parapsychologii, neidentifikovatelným létajícím objektům a podobným jevům zde pšenka kvete. Televizní stanice nám produkují seriály jako Akta X, Případy pro Sam a Ochránce, filmové společnosti natáčejí Harry Pottery a Pány prstenů, magie je takřka hmatatelná. Dnes děti nečtou pohádky, čtou fantasy ságy. Pořádají se hry v reálném i virtuálním světě, kde na sebe ochotně bereme role mágů a paladinů, nekromantů a jiné havěti. Začíná bujet pohanství, hrajeme si na kelty a druidy, kříž už nás neláká.

Na straně druhé stojí dnešní technokratická civilizace, která odmítá veškeré nevědecké přístupy a tmářství, věda je všemocná, technika nás spasí. Z moci úřední magii pšenka nekvete. Drtivé procento lidí odmítá nepochopitelné a nevysvětlitelné jevy, jejich provozovatele označuje za šarlatány. Musím s nimi souhlasit. Tedy částečně.

Po roce 1989, kdy zde byl tiše jeden režim nahrazen druhým, se uvolnily bariéry, které paranormální jevy potlačovaly. Najednou měla každá vesnice svého léčitele. Ale kolik z nich patří mezi opravdové léčitele? A kolik mezi šarlatány a podvodníky? Tipuji 99:1 šarlatáni proti léčitelům. A pak natrefte na toho pravého. Stejně tak je to s astrology a ostatními.

Rád bych nechal Andulce vypracovat horoskop. Ale proboha kde? Jak poznám pana astrologa od šarlatána astrologa?

Kdysi dávno, asi před pěti lety, byla Gaia u kartářky. Tehdy jsem jí vynadal, že vyhazuje peníze z okna. Když se pak Gaia vrátila zpět a vyprávěla mi co zažila, musel jsem se jí omluvit. Narazila na paní kartářku.

Věřím na jiné síly než jen ty, které znám z fyziky. Ale hledal bych je v kupce sena.


Přidat na linkovací servery

Postkatastrofické scénáře

Tokugawa | 7. října 2003, 12:11 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Musím se vám s něčím svěřit, s něčím, čemu sám přesně nerozumím a tudíž bych byl rád, kdyby se v názorech objevilo sem tam něco myšlenek...

Přitahuje mě vize budoucího uspořádání světa. Líbí se mi svět filmů Šílený Max, Vodní svět, Postman, svět knih Tma, Blackout, Den Trifidů, Cesta krve – dobrák, Cesta krve – cynik... Líbí se mi myšlenka vyprázdnělého světa bez technologií, bez davů a velkých měst. Každý na svou pěst. Chaos, anarchie, zákon kyje a tesáku. A to mě děsí.

Myslím si snad, že bych v podobných situacích obstál? Jistěže ne! Doby, kdy jsem kolem sebe metal protivníky jako O-sensei Morihei Uešiba dávno minuly, stejně tak doby máchání jeden a půl ručkou jiného velmistra, viz Hans Talhoffer. Dnes jsem pouze tloustnoucí a plešatící ťukálek.

Láká mě tedy snít si o tom, jaké by to bylo, kdybych byl oním hlavním hrdinou já sám? Oním neohroženým vagabundem bez citu, který přežívá díky svému cynismu a svým schopnostem a dovednostem?

Nebo mám už po krk technických serepetiček a vymožeností, které nám neustále jen šetří čas, s kterým si nakonec nevíme rady? Ano, to bude ono. Království za koně!

No nic, jdu zase ťukat...


Přidat na linkovací servery

Ztracené fotografické příležitosti

Tokugawa | 7. října 2003, 9:00 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Představuji si, že tento článek bude o ztracených příležitostech, nikdy víc se neopakujících motivech, promeškaných šancích a chvílích, kdy bych si nejraději jednu vrazil. Ano, řeč bude o fotografování.

Během posledních čtrnácti dnů se mé fotografování smrsklo pouze na Aničku. Anička ležící, Anička plačící, Anička se koupající, Anička se kojící... Nechápejte mě špatně, pro mne to jsou teď momentálně ty nejlepší záběry, co jsem kdy udělal. Vždyť i Anička je to nejlepší, co jsem kdy udělal. Ovšem jaksi jsem ustrnul a zpohodlněl co se jiných motivů týče.

Například minulý týden. Šel jsem vyvenčit Huga a jen tak mimochodem mě napadlo, že dnes s sebou foťák brát nebudu, stejně ho jen zbytečně tahám a při venčení jsem nikdy nic kloudného nevyfotil. A navíc bych se musel znovu zouvat, tolik promarněného času! Když jsem pak došel na nábřeží a spatřil krvácející oblohu za Hradčany, které byly v lehkém modrém oparu a všechno se to zrcadlilo v sytě oranžové řece, málem jsem si uvázal Huga kolem krku a skončil se životem na dně Vltavy. Sakra! Pro pár vteřin, které jsem chtěl ušetřit kdovíproč a kdovínaco mi utekl tak úžasný kýč...

Nebo včera. Budík 5:50, odchod do zaměstnání 6:05. Dneska si foťák nevezmu, jsem celkově línej a ospalej, z práce pomažu rovnou domů a po cestě nic kloudného nevidno... Když jsem pak spatřil výstavní skleněnou hypermoderní budovu, před kterou lezl romský dělník po demolici stařičkého baráčku se zbíječkou, pokoušel se o mě infarkt... Dnes tam zajedu, ale pochybuji, že byť i jen kousek té ruiny ještě bude stát...

A to je vlastně všechno. Co jsem tím chtěl říct? Chtěl jsem si ulevit, vypovídat se ze své lenosti a postěžovat si na Murphyho zákony, díky kterým se mi nabídnou neopakovatelné motivy právě ve chvíli, kdy s sebou nemám fotoaparát.


Přidat na linkovací servery

Poslední přání zemřelého - místo rozptylu

Tokugawa | 6. října 2003, 11:15 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Mám už naplánováno místo svého spočinutí. Ne, nezdá se mi to morbidní a předčasné, spíš trošku romantické a trošku vzrušující. Rád bych, aby byl můj popel rozsypán uprostřed Klokočských skal. Tam, kam se stále rád vracím, tam, kam jsem pochoval svého psa, tam, kde je mi dobře.

Nechci mít svůj mramorový náhrobek, malou zahrádku, kam budou moje děti muset chodit, kteroužto činnost budou nejspíš nenávidět stejně tak, jako ji nenávidím já. Nechci být ani vystaven doma na polici za závěsem, nechci být ani rozsypán na jakémsi rozptylovém místě. Chci, aby se má duše, tokugawí esence, kochala. Prach totiž jsem a v prach se obrátím. A velmi rád bych se smísil s klokočským prachem.

A teď se dočtu, že by to jako nešlo. A proč? ptám se. Vždyť pozůstalí si urnu po několika dnech stejně musí vyzvednout, aby ji pohřbili. Nikde se nevede žádná statistika či protokol, kdo tedy ví, co se s popelem děje? Správně – nikdo.

Celý článek

Přidat na linkovací servery

Co všechno člověk sní

Tokugawa | 6. října 2003, 9:11 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Trillianin článek Chápu ji, ale zároveň nechápu ve mně vyvolal touhu po hlubší sondě do světa lidských potravin a žaludků. Jen ještě nevím, o čem přesně by to mělo být.

O škraloupech
Bleble. Už od školky je nesnáším, i jsem se jednou demonstrativně poblinkal. Od té doby jsem měl klid a nikdo už mi škraloup nenutil se slovy: "Vždyť je to dobré..." Hnus hnus. Ble. Zase na druhou stranu škraloup představuje indikátor dobrého (tučného) mléka. Zkuste si vytvořit škraloup na nízkotučném výrobku. Pochybuji i o polotučném.

O válce
I můj táta, Tokugawa starší, zažil válku. Na začátku mu byly tři, na konci devět. Margarín dodnes nejí. Ale zato vzpomíná na jiné válečné lahůdky. Třeba chleba tlustě namazaný sádlem. A v tom sádle zapíchané kostky cukru...

O viděném a neviděném
Když je hlad, sní se všechno. Když je nouze – také. Onehdá jsem viděl jakýsi zábavný pořad, kde měli lidé za 10.000,- Kč pozřít misku červů. Pozřeli.
Lepkavý párek mě neláká, neb lepká a smrdí. Ovšem jídlo, které se mi vizuelně nelíbí (lépe odpuzuje mě) pozřu po tmě bez jakýchkoliv potíží.
Svého času jsem vychvaloval do nebes mléko balené do lahví. Ta lepší kvalita se hned pozná, kdepak, jiné už kupovat nebudeme. Gaiu to asi dost štvalo, a tak do prázdné lahve nalila zbytek krabicového, už dost starého mléka. A dočkala se: "Jo jo, to je lahůdka, tohle lahvové mléko. Jiné už nechci..." Mysl je mrcha.
Někde se jí vepřová panenka, někde zase červi a brouci. Každému se zvedá žaludek z něčeho jiného.

O krupicové kaši
Na závěr vám povím o jediném jídle, které dodnes opravdu nepozřu. Je jím pohádka mládí, krupičná kaše. Jak může někdo nazývat ten lepkavý hrudkovatý a bezchutný pokrm pohádkou mládí nechápu. Jako dítko jsem se dnů, kdy bude ve školce nebo škole tato strava, velmi obával. Nutili mi to. Nechápali mě. Nakonec mě znovu (stejně jako v případě škraloupu) zachránil zpětný chod mého zažívacího traktoru. Jen je mi líto dobrého kakaa a másla, kteréžto suroviny jsou přidáním na krupicovou kaši totálně znehodnoceny.

O hladu až do popelnice
I to jsem zažil. Koho to zajímá, zde má odkaz na další větev mého rozsáhlého webu Čím hůř, tím líp.


Přidat na linkovací servery

Význam data narození

Tokugawa | 6. října 2003, 6:55 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Uvádím zde přepis e-mailové korespondence mezi Mrkvičkou a Andulkou. První e-mail napsal Mrkvička nám (Gaie a mně). Aktivitu na sebe převzala Andulka a odpověděla Mrkvičkovi za nás. Vysvětluje mu, kterak je datum jejího narození symbolické a snadno zapamatovatelné.

Zdravíčko, tak ještě jednou gratuluji!
Doufám, že nás brzo pozvete na okukování mimča. No ale několik poznámek si samozřejmě nemohu odpustit:
U významných osobností, a to Pupajzka rozhodně je, by rodiče měli volit datum narození velmi uvážlivě. Nejde ani tak o vlastní fakt, že se dítě narodí, ale až ho jeho činy proslaví, hrozí nebezpečí, že o něm budou zmínky v učebnicích a tudíž, že se o něm budou učit miliony lidí!!!
Dovedete si jistě z vlastní zkušenosti představit jaké to je pamatovat si složitá data narození. Proto by se pro takové lidičky měla volit ZAPAMATOVATELÁ data narození. Problém zapamatovatelnosti dat řešil zatím, dle mých informací, pouze Jára Cimrman. Tímto bych rád na jeho práci navázal a ptám se:
"To se Pupajzka nemohla narodit jindy?". Nejlepší by bylo 1. 1. 2000, no ale když už jste to nestihli byla i jiná vhodná data. Jen namátkou: 22. 2. 2002, 20. 02. 2002, a nebo velmi blízké 20. 03. 2003, ani datum 1. 10. 2003 není špatné, a proto se ptám kdo si to má pamatovat!!!
Proto bych byl velmi rád aby se to již neopakovalo. U vašich dalších dětí volte, prosím, datum narození s ohledem na jeho zapamatovatelnost. Pakliže nebudete sami schopni stanovit nejvhodnější datum, s důvěrou se na mne obraťte, rád vám pomohu.
Kukri J. Mrkvička
– – – – –

Milý Danduláku.
Děkuji za gratulaci. Datum svého narození jsem vybírala velice pečlivě.
Následuj můj myšlenkový pochod:
23. 9. 2003
Proč právě dvacátého třetího (23)? Plánuji stát se hvězdou šoubyznysu a my šoumeni říkáváme: Á dva tři, šou dva tři. 2 + 3 je pět. A pět + počet členů mé rodiny (já, máma, táta a Hugo) rovná se 9, což je i číslo měsíce září.
Číslice 2003 obsahuje čísla 2 i 3, což jsou čísla dne mého narození. Nuly uprostřed symbolizují ženská ňadra, což jasně ukazuje na to, že jsem děvče. Navíc to znamená, že budu vždy ve středu všeho dění a středem pozornosti.
Doufám, že teď už si budeš datum mého narození snadněji pamatovat a nikdy nezapomeneš na mé narozeniny! Těším se, až mi zazpíváš mou oblíbenou píseň: Ta naše Ančí je trochu samčí. Dále se těším na vaši brzkou návštěvu (se Švestkou) a srdečně ji tímto zdravím. Kdybys mi na ni dal adresu, ozvala bych se jí sama. Až máma přestane plašit a hodí se trochu do klidu, napíšu ti pozvánku.
Myslím, že by se vám to mohlo hodit někdy koncem týdne.
Pa pa Danduláku, Tokugawa.


Přidat na linkovací servery

Očima mámy

Tokugawa | 5. října 2003, 19:09 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Vážení a milí! Konečně mám trochu času, neboť Tokugawa kromě kojení zvládá péči o Andulku na výbornou, abych vám i já vyjádřila své díky za podporu v oné nelehké chvilce (no, chvilce...) Vlastně vám kromě poděkování musím trochu vyčinit, neboť jsem tu při pročítání vašich vzkazů a příspěvků ronila krokodýlí slzy a myslím, že hormony s tím nemají nic společného. Teď vážně – DÍKY!!! A nedá mi to, abych jen stručně nedoplnila Tokugawovo povídání o některé své postřehy, abyste měli celkový obrázek. Tak tedy vraťme se zpět o čtrnáct dnů, do pondělí 22. 9. 2003...

Celý článek

Přidat na linkovací servery

Česko-čínské vztahy

Tokugawa | 5. října 2003, 19:09 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Je to už pěkných pár dní co máme Andulku doma. Jeden by řekl, že nám péče o ni už musela přejít do krve a že se obslužné činnosti staly rutinou. Jenže opak je pravdou. Den pomalu končí, Andulka leží vykoupánkovaná a navoňánkovaná v postýlce a my padneme napůl umdlení do křesel.
'Uuuuiiiíííí,' ozve se. Vyskočíme k Andulce, ale Andulína spinká jako... jako nemluvně.
'Uuuuiiiíííí,' ozve se znovu. Jsou to naše žaludky! Vždyť my se za celý den ani nestačili najíst! A co hůř, přes neustálý zmatek nám to ani nepřišlo na mysl.

Takhle to dál nejde. Dneska už vařit nebudeme, skočím k našemu číňanovi. Čínský bufet U Konfucia má blíž k restauraci než k bufetu. Navštěvujeme ho od jeho otevření poměrně hojně, oslavujeme tam narození dětí našich přátel, narozeniny, chodíme tam na čaj, zkrátka a dobře stali jsme se štamgasty. Hlavní číňanka si nás pamatuje a poslední dobou, když jsem přišel bez Gaii, se ptávala na miminko. Ještě ne, ubezpečoval jsem ji. Až do teď.

Nechal jsem si zabalit dvě večeře, pro Gaiu voňavé a křehké kuře s rýží a pro sebe kuře na kari.
"Pro manšelka doma?" zeptala se číňanka.
"Ano," usmál jsem se na ní. Věděl jsem, co přijde.
Číňanka ukázala rukama na svém štíhlém těle tvar těhotného břicha: "Už bejby?"
"Už."
Číňanka spráskla ruce a honem něco zabrebentila směrem ke kuchyni. "Je to kluk nebo cholka?"
"Holka."
"Kolik má?"
"Tři a půl kila. A měří padesát centimetrů."
Číňanka položila na pult padesáticentimetrové pravítko. "To je mališká... Jak dlouho už?"
"Jsou doma čtrnáct dní. Dva týdny."
"Acha..." Podala mi naši večeři. Zdálo se mi, že je tam těch mističek nějak víc než obvykle. Poděkoval jsem.
"Postravit manšelka..."

Doma jsme zjistili, že nám přidala misku pražených oříšků a misku se salátem. Druhý den jsme se rozhodli zajít s Gaiou ke Konfuciovi znovu a ukázat jim Aničku. Naše číňanka tam nebyla. Dali jsme si tedy konvičku jasmínového čaje, pražené oříšky a Gaia si objednala zmrzlinový pohár.

Z kuchyně se vynořila naše číňanka. Ukazuji jí, aby se šla podívat do kočárku. S úsměvem od ucha k uchu přicupitala a jala se obdivovat naši malou. Podívala se na Gaiu a přejela si prstem po nose (Má nosánek po mamince – pozn. překladatele). Odběhla a přinesla ten zmrzlinový pohár.
"Kdo?"
Ukazuji, že je to pro manželku. Číňanka se zhrozila: "Ne ne. To ne tobré pro bejby. To ne."
Svorně jsme kroutili hlavami, že to nevadí, o zmrzlině nám nikdo nic neříkal. Číňanka se nenechala přesvědčit a postavila pohár přede mne.
"Čaj tobrý, tochle ne tobrý," a ukázala na pohár. "V Čína jeden měsíc tochle ne pro matka. Ne ne." Pak se zase rozzářila jako sluníčko a podívala se do kočárku. Ukázala si na oči a na mne (Má oči po tátovi – pozn. překladatele). A odběhla.

Seděli jsme s Gaiou u čaje a já zakusoval zmrzlinu. Brrr. Číňanka za chvíli přicupitala znovu a vláčela za sebou velkého číňana. Oba se kochali naší Andulí.
"Má vlas?" ptala se číňanka. Andulka měla totiž čepici.
"Má. Po tátovi." To jako že zatím dost málo.
Číňanka se zachichotala žertu a zmizela.

Takže Andulka byla poprvé v hospodě. Vyhrávalo jí k tomu čínské karaoke a voněl jasmínový čaj. Doufám, že to v ní zanechá hluboké stopy a Andulí bude tíhnout k Asii jako její otec. Z Číny je to do Japonska přeci jen skok, ne?


Přidat na linkovací servery