Tokugawa

Skok na navigaci

Rasově motivovaný článek

Tokugawa | 28. listopadu 2003, 9:24 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Před nedávnem se v komentářích Karl málem radoval, že našel na blozích první rasově motivovaný článek – Dopis Michalovi – The story of Evelina. Já mu dám příležitost, aby se radoval skutečně.

Tento článek by se také mohl jmenovat Moje jízda tramvají, ale to bych mohl být obviněn z krádeže a navíc název Rasově motivovaný článek přitáhne víc lidí.

Nejprve se budu chvíli dušovat, jak to se mnou je:
Rasismus se mi hnusí. Ble. Je mi nanic z bílejch kápí, předsudků a mezikulturní nenávisti, ze skinheadského hnutí. Nechápu, jak ještě v 60. letech minulého století (to není tak dávno, narodil jsem se deset let potom) měli v Americe černoši vlastní dopravní prostředky, školy a hospody...

Včera jsem se vracel z práce tramvají. Povím vám, že cesta z jedné zastávky do druhé mi připadala dlouhá jako polovina mého života. Nastoupila skupina asi deseti cikánek. To jsem ihned poznal nejen podle toho, že si celá tramvaj začala držet tašky a kabelky, ale hlavně podle úrovně dB (decibelů). Omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu jazyka na tomto párku (Karl bude rozumnět), ale abyste pochopili, tak nebudu zastírat nic.

"Ty pičo seschlá, seš kurva jak tvoje máma, ne, do koho se sereš!"
"Do tebe, ty děvko, 's eště neměla kokota v tý tvý smradlavý díře, tak drž piču, nebo tě zabíju!"
"Kóho zabíješ, čůzo, tě sama zabíju a všechny tady taky, tak drž píču nebo si to dělej sama! Stejně ti s tou smrdutou dírou nezbyde nic jinýho!"
"Tvojí mámě, tý kurvě nezbyde nic jinýho, tobě tam narvu botu, kundo blbá! Pořádnýho čuráka do držky abys zavřela hubu, krávo zasraná!"

Mám ještě pokračovat? Líbí se vám to? Těm cikánkám bylo od šesti do třinácti let, víc nic.

Nechal jsem svůj polootevřený batoh plný mobilů, palmů, flashdisků, peněz a dokladů viset volně na zádech, neboť se mi protiví přidat se k davu vyděšených cestujících. Povím vám ale, že jsem přestal vnímat svou knihu a batoh se stal velmi citlivou součástí měho těla. Chraň ruka Páně někoho jenom se dotknout mých věcí!

Modlil jsem se, aby už byla další zastávka. Raději z toho bordelu vypadnu a dojdu domů pěšky. Cikánky exhibovaly takovým způsobem, že jsem ještě půl dne byl jako ve snách a nemohl jsem se vzpamatovat.

Konečně přišla zastávka. Cikánky se valily ven a strkaly lidi ze dveří tak, že to hraničilo s napadením. Co hraničilo. To bylo napadení. A víte co? Přes to, že byly ty cikánky tak mladé, nezmohl jsem se na slovo. Byl jsem naprosto konsternován jejich mluvou a představa, že by se obořily na mne byla děsivá. Vůbec jsem netušil, co bych jim odpověděl a co bych měl udělat. Tak jsem neudělal nic, za což se stydím. Cikánky vystoupily a já také. Musel jsem na čerstvý vzduch.

Od včerejška jsem rasista. Chápu stavbu všech možných zdí a chápu zoufalství lidí, kteří nemají v tomto pastátě proti podobným cikánům zastání. Každý se bojí, že bude označen za rasistu, a tak všichni raději mlčí. Nikdy, opakuji nikdy za svůj život jsem nepotkal takhle se chovající příslušníky své rasy. Ostatně ani asiaty, černochy nebo araby. U cikánů se mi to stává každou chvíli.

Stejně tak bych nikdy nevěřil, že se jednou veřejně vyznám z rasismu. Včerejšek byla ale poslední kapka.


Přidat na linkovací servery

S časem na štíru

Tokugawa | 25. listopadu 2003, 9:20 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Óch... Ách... To je úžasný pocit zase sedět u EasyBlogu a psát. Jako s každou novou technologií, vypěstoval jsem si za těch pár měsíců publikování na bloggování závislost. A když se teď nahrnula práce, myslel jsem, že se zblázním.

Nestalo se samozřejmě nic. Co píší jinde mi neuteče, přečtu si to snad později. Toplist? Ten mě už nějakou dobu nezajímá, nevím proč, zkrátka už mě nebaví zvyšovat mu návštěvnost svou zvědavostí. A že nepíšu já je pro vás dar.

Zaregistroval jsem změnu designu u Ponocování se Smrtěm, za což může stejně tak Didactylos jako Jirka Kouba. Trillian se vrhla namísto bloggování na automobilismus a na Převážně neškodném se stále chrlí a chrlí.

Taktéž nemám mnoho času večer, neboť jsem rozpletl několik kusů kroužkové zbroje současně. Je to pěkná pakárna a řeknu vám, že ani pásová výroba starého Forda to neulehčuje. Sebrat kroužek, přidat kroužek, zavřít kroužek, sebrat... atd. Tak. To by byl den a večer. Stejně tak se mi nedostává času v noci, neboť Andulka, robě moje povedené, vyžaduje stálou pozornost a když konečně usne, omdlím. Takže svůj současný život bych klidně mohl popsat jako pracovně vytížený, se spánkovým deficitem, asexuální, mrákotný.

Ale nebojte, však já zase někdy něco sepíšu... Třeba o tom, jak si chtěl Arthur Dent nechat uplést kus hadru z kroužků pro svého psíka. Domnívá se, že je vhodnější dát psovi na trhání kus železa než Arthurovo sváteční tričko s nápisem I love Jackson's family...


Přidat na linkovací servery

Poštovní klient Mozilla Thunderbird

Tokugawa | 21. listopadu 2003, 8:32 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

A mám tu další dotázek – jsem totiž nesmírně zvědavý. Stejně tak, jak jsem doma přešel z Internet Exploreru na Mozillu, tak bych rád přešel z Outlook Express na Mozilla Thunderbird. Jenže!

Funguje mi akorát hlavní identita. Ostatní identity mají nějaký problém s přihlašovacím heslem. Opravdu netuším proč.

Také lze zadat jen pop3. Nikoliv smtp. To lze jen u hlavní identity. Ostatní se nastaví podle ní, což je nevyhovující, poněvadž (poněvač, poněvatš) je to špatně.

Najde se mezi vámi nějaký zachránce? Díky.


Přidat na linkovací servery

Tokugawa a 17. listopad 1989

Tokugawa | 18. listopadu 2003, 7:09 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Že atmosféra houstne bylo jasné i nám, studentům třetího ročníku SPŠ ST. Obzvlášť, když nám poslední dobou stále častěji vedení školy zakazovalo chodit domů přes Václavák. Upřímně: kašlali jsme na to. Pak přišel 17. listopad.

Byl jsem zrovna na čundru, vlastně na chatě a celý víkend jsme byli přitisknutí s uchem na starém rádiu, které přivezl vlakem Pavel. Byl trochu potlučený, protože za námi jel z Národní třídy.

Hned od pondělka jsme všichni pekli na školu. Obzvlášť na naši milou soudružku učitelku občanské nauky. Tedy... do školy jsme chodili, ale neučilo se, vládla totální anarchie. Kolem poledního byl vždycky konec, vzal jsem foťák a šup na Václavák. Pamatuju si, jak bylo zvláštní, když jsem dole ze Supraphonu slyšel zase zpívat Matušku, jak úžasné mi přišlo sledovat v Myší díře pořád dokola onen Jakešův povedený projev. Jak mě přitahovala ta davová atmosféra o které jsem snil pod vlivem svých rodičů osmašedesátníků.

Každopádně jsem trochu vyčníval. Tehdy jsem nosil dlouhý černý flaušák, na palici naražený šedý stetson, přes rameno brašnu s foťákem – agent k pohledání. Každý den jsem začal na nějaké demonstraci a končil jsem pravidelně v divadle Semafor na besedách, které se jmenovaly Občanské semafórum. Dokonce jsem si tam jednou svou glosou vysloužil občanskosemaforskou samolepku a krátký odstavec v knize, která se, tuším, jmenovala Semafor ve stávce.

Tehdy jsem litoval, že jsem na Národní nebyl. Dneska, s odstupem času, jsem rád. Dostat přes držku pendrekem jistě není nic moc a já si vážím těch, co to podstoupili. Škoda jen, že se to takhle zvrtlo.


Přidat na linkovací servery

Hugovy neřesti II

Tokugawa | 14. listopadu 2003, 9:33 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

No to jsem si včera v noci zase užil. Máme tříděný odpad a během večera, noci a rána přijely tři popelářské vozy. Dovedete si představit, jak Hugo šílel. Lítal od vchodových dveří k oknu na ulici, hop na sedačku, hop na podlahu, dupal do předsíně, dupal do pokoje, tlapky mu podkluzovaly, do toho kňoural... No hrůza!

Ale abych se nevracel k již popsaným neřestem, mám tu pro vás další lahůdku:

Hugo a exkrementy. Každý pejskař to zná. Venčíte, jdete si v poklidu a přemýšlíte si a najednou... TRH... vodítko vámi škubne. Pejsek očichává. A dokud neočichá důkladně a nepřeznačí tak se dál nejde.
Jenže Hugo musí každou druhou louži z kdo ví jakého důvodu ochutnat. Prostě hnus. Takže jednou za čtvrt roku musím k veterináři pro odčervovací pilule, jelikož občas Hugo ochutná i škrkavčí vajíčko. Domlouval jsem mu, bil jsem ho, všechno marné.
Jednou se zastavil u natráveného zbytku potravin a alkoholu a než jsem si toho všiml...
Ondy se zase Vojta synovec vykanadil do nočníku. Když pak chtěla jeho matinka nočník vysypat – kouká, kouká, nočník prázdný. Hádejte, kam se to podělo!
V žádné domácnosti nejsou dětské plenky tak hlídané jako u nás. Než je vyneseme do odpadu, dáváme je do trezoru, aby se o ně Hugo nepostaral.
Ale jinak je to vážně fajn pes.


Přidat na linkovací servery

Hugovy neřesti

Tokugawa | 13. listopadu 2003, 11:36 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Náš Hugo je rozporů plný pes. Na jednu stranu je to úžasně poslušný jezevčík (!), který zvládá příkazy jako k noze, zůstaň, sedni a podobně. Kdo znáte jezevčíky tak ho musíte obdivovat.

Na straně druhé má spoustu neřestí, které ho snižují na úroveň toulavých psích nevychovanců. No posuďte sami:

Hugo a popeláři. Hugo tak strašlivě nenávidí popeláře, až je to nad mé chápání. Nikdy mu nic neudělali, nevím tedy, co v něm tento stav psí mysli navodilo. Pokaždé, když je slyší (buď popelářský vůz nebo popelnici taženou po chodníku), začne následující scénář:
Hugo zbystří, vytrčí ocas kolmo vzhůru a zkamení. Ocas se mu nervózně třese. Zapomene na všechno na světě. I na to, že je 5:30 ráno a Hugo je venku proto, aby se vyčural a vykadil. Stojí jako socha a sleduje popeláře.
"Hugo, mazej!"
Hugo nic.
"Hugo, nemám na tebe celej den, mazej!" a trhnu vodítkem. Hugo nervózně popoběhne pět metrů a opět zkamení. Takto probíhá celé venčení. Minule, když už bylo neštěstí jednoho popelářského vozu téměř zažehnáno, objevil se před námi druhý. Hugo si ani nepřeznačil svá oblíbená místa a když jsem přišel po práci domů, měl už téměř vyvalený bok.
A to ani netuším co by se stalo, kdybychom nějakého popeláře potkali zrovna v okamžiku, kdy je Hugo odvázaný.

Hugo a samohana. Hugo je strašlivej prasák. Oblíbil si nějak čištění svého čůracího ústrojí. Čistí a čistí, až nakonec musíme my s Gaiou čistit okolí. Došlo to tak daleko, že Hugo občas usne a přitom si drží pimpasa mezi zuby. A jak spí, tak stiskne trochu víc a začne kňučet, neboť ho to kupodivu bolí. Ale nemyslete si, že stačí Huga probudit. Kdepak. Musíme ho roztrhnout. On totiž nechce pustit!

No, nebudu vás zatěžovat dalšími neřestmi, ať mám v zásobě nějaké další psaní.


Přidat na linkovací servery

Na obzoru čundr

Tokugawa | 11. listopadu 2003, 9:36 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

A je to tady! Čundr. Mám se těšit, nebo se bát? Vždyť naposledy jsem byl venku v květnu! To se mi ty intervaly pěkně protáhly. Pamatuji zlaté časy, kdy jsem spal pod hvězdnou oblohou každých čtrnáct dní. Ach, kde že loňské sněhy jsou...

No ale když o tom tak přemýšlím – ona ta obloha nebyla vždy hvězdná. Občas se čerti ženili, občas padaly trakaře. A mně to nevadilo. A víte co? Tak moc se těším ven, že mi to nebude vadit ani tentokrát. Ale...

Vidíte, že mám starostí až nad hlavu. Ach jo, a týden se tak vleče... Vzkaz pro Mrkvičku: Doufám, že budou škvarkové placky!


Přidat na linkovací servery

Starší PDA nebrat

Tokugawa | 10. listopadu 2003, 10:38 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Přinesl jsem si domů PDA. Půjčené. O tom už jsem psal v článku Lan party a Palm Vx. Ale nepsal jsem o tom, jak divoce se na mne Gaia tváří, když se byť jen letmo zmíním o tom, že bych si mohl opatřit svůj vlastní, malilinkatý palmíček nižší třídy, fakt ne moc drahej, hele – na splátky by to bylo 300 Kč měsíčně, to není moc, tak co ty na to?

"Na co ti to bude?" ptá se Gaia.
"No hlavně na knihy. To si představ, že do takovýho Palmu se vejde..."
"Hele, nemusíš mi nic vysvětlovat. Na co ještě?"
"Ták. Na ledasco..." tápu a honem nevím, co říct. "Jo, třeba už nebudu mít plný kapsy papírků s poznámkama jako ty. Všechno si tam napíšu, telefony, emajly, schůzky a tak. Poslechni si, jak ten Palm pěkně upozorňuje..."
Atd...

No a včera Gaia vyhrála. Doufejme, že jen bitvu a ne hned celou válku. Přišli jsme z procházky a já vytáhl z kapsy milé PDA, abych pokračoval ve vytváření a zapisování střihu na kroužkovou kuklu, kterážto činnost mi zabrala už několik dní. Zmačknu POWER a ... nic. No jo, řeknu si, asi zatuhnul mrazem, to se stává, a odšroubuji špičku stylusu, abych mohl PDA restartnout. Jaký byl můj šok, když po restartu se PDA vrátilo do defaultního továrního nastavení! Programy pryč, data pryč...

"Dopr..."
"Copak?" zeptala se nevinně Gaia.
"Ále..."
"Co?"
"Všechno je v čudu. Co já teď budu dělat..."
Gaia se jen usmála a provokativně si zapsala nějakou poznámku na ušmudlaný papírek.


Přidat na linkovací servery

Jak jsem neviděl zatmění Měsíce

Tokugawa | 10. listopadu 2003, 10:11 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Máme s Gaiou rádi jevy, které jsou svým způsobem neopakovatelné. Tajemné. Vzpomínám na jednu z našich prvních romantických akcíi, kdy jsme se jeli podívat k Máchovu jezeru na kometu Hyakutake... No ale nechme vzdálenou minulost a podívejme se blíže na tu nedávnou.

Zatmění proběhlo 9. 11. 2003 mezi 2:00 a 4:00. Špekulovali jsme s Gaiou, jak jen to uděláme, abychom zatmění viděli.
"To je blbý, jet ven s kočárkem ve dvě ráno..."
"A to chceš nechat Andulku v postýlce a odejít?"
"No... hlídal by ji Hugo, ne?"

Nakonec jsme to nechali koňovi, však ono to nějak dopadne. Andulka začala po 20:00 vyvádět a vydrželo jí to zhruba do 23:00. Jakmile se na chvilku odmlčela, omdlel jsem sladkým spánkem, zatmění – nezatmění.

Ze sna mě vytrhl rozespalý Gain hlas podmalovaná Andulčiným pláčem:
"Zrovna je zatmění... zííív... tak co?... zííív..."
Já na to: "....chrrr...chrrr... hmmm... chrrr..."
Andulka: "UÁÁÁÁÁ... NÉÉÉÉ... néééé... uaa... chrrr... chrrr..."
A bylo rozhodnuto. Snad příště.


Přidat na linkovací servery

Mumie

Tokugawa | 7. listopadu 2003, 10:02 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera byl u nás na návštěvě Vojta. Synovec, dva a čtvrt roku. Vojta má teď správné období – rozmluvil se. Opakuje všechno. A pamatuje si...

Když je u nás, chytne mě rapl (nebo nostalgie po dětských letech), klesnu na všechny čtyři (abych byl Vojtovi blíž) a začneme blbnout. Pravidelně to končí vejřezem, protože Vojta od nás nikdy nechce domů.

Je to asi dva měsíce, co dávali v televizi film Mumie. Voja ještě tak docela nespal a druhý den všechny překvapil tím, jak toporně chodil, měl vytřeštěné oči a pořád dokola opakoval: "Mumje, mumje..."

Včera to zase předvedl. Trochu jsem to vylepšil a naučil Vojtu místo Mumie říkat Imhotep. Pravda, výslovnost nebyla právě dokonalá a slovo Emámet mohl pochopit jen nadšený egyptolog.

To se odehrálo v kuchyni. Vedle v obýváku se Vojtův táta Tomáš díval na hokej. Poslali jsme Vojtu, ať jde tátovi ukázat "Imhotepa". Vojta odešel a kuchyně se ponořila do ticha, jak jsme byli zvědaví, co řekne Tomáš na Vojtovu exhibici.

Z obýváku se ozvalo hluboko modulovaným hlasem:
"...Emámet... ...Emámet..."
A Tomáš: "No jó... Ahój..." a dál se díval na hokej.

Vojta předváděl Imhotepa–Emámeta celý večer. Nakonec to dopadlo tak, že jsme všichni říkali: "...Im–ho–tep..."
Ještě že nezazvonil telefon. Ti by se asi divili...


Přidat na linkovací servery

Palm Vx

Tokugawa | 3. listopadu 2003, 7:24 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tak už ho mám také! Malinkatý, roztomilý Palm Vx. Jak už jsem se letmo zmínil v článku Lan party, je můj nový mozek jen půjčený. Abych (než si pořídím svůj vlastní) si ho okouknul a aby se vidělo, co a jak. Takže:

Je to prostě bomba. Pro Smirnoffffa: Palm Vx, zapůjčený. Až vyloupím banku, pořídím sobě nový. Nejspíš Tungsten E2 nebo Sony Clié.


Přidat na linkovací servery

Duch

Tokugawa | 3. listopadu 2003, 7:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Od těch dob, co jsme se nastěhovali k nám domů, špatně se nám, abych tak řekl, žije. Špatně se spí, jsme neustále unavení, malátní... Náš byt je postaven na území bývalého morového hřbitova...

Gaiin známý léčitel jí řekl, že máme doma "ducha". Vlastního. Je jen náš a pomalinku nás vysává, bere z nás svou sílu. Máme prý každý večer zapalovat svíčku.

Dovedete si představit, jak na nás tato informace zapůsobila. Jsem ochoten připustit existenci "druhých" bytostí, ovšem recept se svící se mi příliš nezdál. Zkrátka jsme existenci "ducha" částečně připustili, ale nebrali jsme ji příliš vážně. Bylo to takové strašidelné vyprávění pro návštěvy při dlouhých zimních večerech.

Poslední dobou ale Gaia říká, že občas "něco" cítí, letmo zahlédne, tuší... Vzpomněli jsme si na léčitele a jeho, tedy našeho "ducha".

Dnes večer u nás byl na návštěvě Dominik, čtyřletý klučina. Seděli jsme v obýváku, Dominik se honil s Hugem. Hugo běžel do kuchyně, Dominik za ním. V kuchyni bylo zhasnuto. V okamžení byl Dominik zpátky.
"Máte v kuchyni ducha. Slyšel jsem ho...


Přidat na linkovací servery

Pět postřehů z Kill Bill

Tokugawa | 3. listopadu 2003, 7:05 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tak i já mám Kill Bill za sebou. Nebudu vás unavovat nějakou další pofidérní recenzí. Jen nastíním pět postřehů, které mě během filmu napadly a které jsem si díky PDA (cha cha) hnedle zapsal (ještě že mám podsvětlený display):


Přidat na linkovací servery

Lan party

Tokugawa | 3. listopadu 2003, 6:52 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

"Dneska jsme to provařili, pánové. Měli jsme jedinečnou příležitost pařit 25 hodin denně!"
Zdroj: Lami, 25. 10. – 2. 11. 2003

Beruška a spol. pořádala v Berouně další Lan párty, čili že naplnili dvě místnosti jednoho domku výpočetní technikou od podlahy až po strop. Následně se vše propojilo kablíky a mohlo se začít pařit. Každý účastník Lan párty vám potvrdí, že po síti se hraje nejlépe.

Co jsem stačil za ty tři hodiny vstřebat bylo osazenstvo vpravdě meziměstské. Brno, Praha, Slaný... Žádné národnostní třenice ani xenofobie.

Celkem bylo propojeno 16 počítačů, nepočítaje notebooky a handheldy – klasický cyberpunk...

Poněkud mě zaskočila vzrušená hádka ohledně hry Day of Defeat, což vloni rozhodně nebylo. Ovšem vzhledem k tomu, že se jednalo o špatné krytí, v důsledku čehož byl jeden účastník bitvy velmi nevhodně zabit, je to celkem pochopitelné.

A jak jsem se k tomu nachomejtnul já – takový nepařan? Jednoduše! Jel jsem si pro Palm Vx! Jen na zkoušku, abych poznal, co to je Palm. Abych ho odsoudil nebo mu propadl. A co na to ja? No propadl jsem.

Tento článek jsem napsal ve vlaku na trase Beroun – Praha.


Přidat na linkovací servery