Tokugawa

Skok na navigaci

S Pupajzem v čajovně

Tokugawa | 27. února 2004, 12:24 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tak hezky jsme to měli naplánované. Leč člověk míní a příroda (bůh, osud, karma) mění...

Plán: Naložíme Andulku do kočárku a půjdeme do čajovny pěšky. Je to asi 45 minut chůze, Andulka pěkně usne, protože ona usne v kočárku vždy. Dalo by se parafrázovat přísloví, že usne, jako když ji do kočárku hodí. Přijdeme do čajovny, kde posedíme s Lopem a spol. asi hodinu, neboť tak dlouho nám bude trvat vypít svůj čaj a tak dlouho vydrží Andulka spát.

Skutečnost: Naložili jsme Andulku do kočárku a vyrazili do čajovny. Zarazilo mě, že na mě z budky koukají dvě velké modré oči. Vždyť Andulka měla spát. Ale co, teprve jsme vyšli. Před čajovnou jsem letmým pohledem do kočárku zjistil, že Andulka opravdu spí. Sláva.
Abychom se dostali do čajovny i s kočárem, museli jsme otevřít druhé křídlo vstupních dveří.
"Dobrý den, máme tady rezervované místo na jméno Tokugawa."
"Jistě, sedněte si kam chcete, je tu prázdno," odpověděl čajník (čajovník, čajman, čaják...)
"Ehm... máme ale kočárek, mohl byste nám otevřít i druhou půlku dveří?"
"Jasně, hned to bude..."

"Tak co?" ptala se Gaia, když jsem vyšel ven.
"Dobrý, hned nám otevře. Houpej ještě, ať se Anče neprobudí."
Otevřelo se jedno křídlo dveří. Pohlédl jsem na čajmana, kterak třímá v rukou dláto a kladivo. Zasadil dláto do zástrčky a...
BUCH!!! PRÁSK!!! BUCH BUCH!!! TŘÍSK!!!
Lidé v čajovně se leknutím pobryndali čajem, dva starší museli být odvezeni s podezřením na infarkt.
"Máme to tu trochu zatuhlý, ale už to..." BUCH PRÁSK!!! "...bude. Tak račte."
Z kočáru na mě koukaly dvě obrovské modré oči...

Takže jsem celou hodinu a půl v čajovně stál a chodil s Andulkou v náručí sem a tam aby neplakala, zatímco ostatní si seděli, klábosili a popíjeli čajík. Sákryš. Navíc jsem si zapomněl Blechu (jak říká Mrkef mému fotoaparátu). Tak nemám ani obrázek, kterak Andulka snědla nápojový lístek a mosazné víčko od cukřenky v tureckém stylu...


Přidat na linkovací servery

Jak si chtěl Tokugawa hrát se sestřičkou

Tokugawa | 25. února 2004, 7:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Když bylo Malému Tokugawovi dva a půl roku, přinesl mu japonský čáp sestřičku. Tokugawa už si nepamatuje, jak se všechno seběhlo, ale zná příběh z vyprávění svých rodičů. Ti v podstatě z příhody udělali rodinnou historku, která se (po konzumaci jistého množství alkoholu) vypráví každému, kdo je ochoten poslouchat. I tomu, kdo ochoten není...

Příhoda č. 1 Malá Kytka ležela v postýlce (jak už to u miminek bývá) a plakala (jak už to u miminek bývá). Tokugawova máma právě kdesi cosi dělala (pravděpodobně byla v kuchyni), když jí přišlo podivné, že Malá Kytka tak rychle zmlkla. Šla se na ni tedy pro jistotu podívat. V postýlce podle očekávání ležela Malá Kytka a vedle ní seděl Malý Tokugawa. V ruce třímal suchý rohlík a pral ho do nemluvněte hlava nehlava. Malá Kytka začínala modrat. "Měla hlad, maminko, tak jí krmím..." odpověděl Malý tokugawa ještě dřív, než se máma (páčíc z krku Malé Kytky zbytky dusivého pečiva) stačila zeptat.

Příhoda č. 2 Malá Kytka ležela v postýlce (jak už to u miminek bývá) a spinkala (jak už to u miminek bývá). Tokugawova máma právě kdesi cosi dělala (pravděpodobně byla v kuchyni), když jí přišlo podivné, že Malá Kytka začala z ničeho nic tak hlasitě plakat. Šla se na ni tedy pro jistotu podívat. V postýlce podle očekávání ležela Malá Kytka. Ale málem nebyla vidět přes koloběžku, kterou na ni Malý Tokugawa přes žbrdlení hodil. "Chtěla si hrát, maminko, tak jsem jí půjčil svojí koloběžku..." odpověděl Malý Tokugawa ještě dřív, než se máma (vymotávajíc Malou Kytku z koloběžky) stačila zeptat.

Příhoda č. 3 Malá Kytka ležela v postýlce (jak už to u miminek bývá) a žvatlala si (jak už to u miminek bývá). Tokugawova máma právě kdesi cosi dělala (pravděpodobně byla v kuchyni), když jí přišlo podivné, že Malá Kytka začala z ničeho nic tak hlasitě plakat. Šla se na ni tedy pro jistotu podívat. V postýlce podle očekávání ležela Malá Kytka a na ní seděl Malý Tokugawa a dělal jí válečky. "My si spolu hrajeme, maminko..." stačil Malý Tokugawa říct, než ho pohlavek z Malé Kytky sundal.

Tokugawa bohužel netuší, co je na těchto příhodách pravdy a co je ustálená forma vyprávění, která krystalizovala celých 28 let. Nicméně se mu zdá nepravděpodobné, že by si to rodiče celé vymysleli. Zároveň nechápe, jak mohla Malá Kytka v jeho blízkosti přežít.


Přidat na linkovací servery

Tanto

Tokugawa | 17. února 2004, 20:20 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tanto

Musím se vám pochlubit, jaký jsem dostal dárek k Vánocům. Je to excelentní ruční práce, tanto jedna báseň. Je až zarážející, že něco tak úžasného vyrobil tvor tak podivný, jako je Kukri J. Mrkvička.

V listopadu a prosinci mě chytil rapl a já projel všechny světové výrobce nožů, abych našel tanto, které by mi říkalo pane. Ale pořád jsem nebyl spokojen. Přestalo mi záležet na ceně. I tak jsem nebyl spokojen. A najednou BINGO! Mrkvičkův rukodělný dárek. Nejlepší tanto na světě! Miluju výrobky, které někdo (kamarád kupříkladu) udělá vlastní rukou.

Mrkvička velmi trpěl, když mě slyšel mluvit o mém nápadu koupit tanto. Ale nic neprozradil a dobře udělal. Takže: Mrkef, díky!


Přidat na linkovací servery

Jak to bylo s Ježíšem?

Tokugawa | 17. února 2004, 7:44 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jistě víte, že před dvěma tisíci lety bylo náboženství s politikou pevně svázáno. Z toho vyplývá, že pokud se chtěl národ (Židé) vymanit z područí (Římané), potřeboval nejen vůdce vojenského, ale také náboženského.

Také možná víte, že spolu s Ježíšem měl být ukřižován i vrah Barabáš. Ovšem Barabáš byl na žádost lidu propuštěn a ukřižován byl jen Ježíš.

Ježíš není jméno. Je to označení pro spasitele židovského národa. Označení také Kristus není jméno. Je to tiul znamenající král Židů. Barabáš také není jméno. Je to titul. Znamená syn Boží. V raných Matoušových spisech je jméno druhého odsouzeného zapsáno jako Ježíš Barabáš (27:16).

Dá se též předpokládat, že se Římané rozhodli zatočit s židovským odbojem z gruntu a že zajali jak vojenského, tak ideologického vůdce. Na žádost lidu byl nakonec jeden propuštěn. Barabáš, Syn Otce, Syn Boží. Muslimové uznávají Ježíše Krista jako proroka, který měl být ukřižován, ale nebyl. Kdo byl tedy nakonec ukřižován?

Mám rozečtenu velmi zajímavou knihu: Christopher Knight & Robert Lomas: "Klíč k Chíramovi", Argo, 1998. Zatím jsem někde na straně 50, ale už se těším, až si zase v ukradené chvilce času počtu. Klíč k Chíramovi působí věrohodně i nevěrohodně. Budu si asi muset sehnat některé spisy, na které kniha odkazuje a ze kterých čerpá. Snad existují i české překlady...


Přidat na linkovací servery

Česko hledá Superstar

Tokugawa | 16. února 2004, 8:25 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Mám nový oblíbený pořad: Česko hledá Superstar. Neptejte se proč – nedokážu vám to vysvětlit.

Ovšem nesmím být nespravedlivý a musím ukázat i druhou stranu mince.

Ten můj smích mi za tu chvíli s televizí stojí. Příští neděli bude bonus. Sestřih těch největších ichtylů, kteří si myslí, že by mohli být Superstar. Ano, budu se dívat. Budu se dívat a uvědomím si, že bych opravdu mohl mít vyšší sebevědomí. Že bych mohl mít velmi vysoké sebevědomí...


Přidat na linkovací servery

Jak jsem se potatil

Tokugawa | 4. února 2004, 8:02 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Poslední dobou jsme k sobě našli s tátou cestu. Naši se rozvedli, když mi bylo deset (opravdu je to už 21 let?). Vídali jsme se sporadicky. Až donedávna.

Když měce 2002 napadla výroba kroužků a kroužkové zbroje, táta ožil a hned mi začal pomáhat, jako by si prožíval něco, co za komančů sám nemohl. Drát jsem tehdy štípal ručně, 25000 kroužků na jednu košili, měl jsem ruce jako lazar. Táta postavil ve své nástrojárně několik cajků, které mi teoreticky měly ulehčit práci. Nic nefungovalo, což mě trápilo, ale táta byl ve svém živlu. Dál vynalézal a dál vyráběl, až konečně postavil Pimpimbum. Radoval se jako malé dítě a dával mi ze své dílny po telefonu poslechnout, jak rychle z Pimpimbumu kroužky odpadávají. Po úspěchu z Pimpimbumem vzal iniciativu zcela do své režie a vyrobil mi naviják na drát z motorku ke stěračům BMW. Byl u nás denně, zkoušel a proměřoval, stavěl a rozebíral... až postavil.

Během tohoto období jsme si na sebe zvykli a táta začal docházet i jen tak. Dokud neodešel do důchodu. Těžko se mu loučilo se svou olejem provoněnou nástrojárnou, s ocelí, chladící kapalinou a se stroji starými dvacet a více let, se kterými už nikdo jiný neuměl dělat. Vzpomínám si, jak mě jako dítě fascinovala magnetka, jak rád jsem se díval do optického posunu... Důchod (i když do něj táta odešel z vlastní vůle po osmi letech přesluhování) neudělal tátovi moc dobře – práce pro něj byla vším. Trochu jsem se o něj začal bát. Přemýšlel jsem, jakou mu vymyslím aktivitu, která by mu nahradila ztracenou práci. Koupit kytaru, abychom spolu mohli hrávat tak, jako hrával za svého mládí? Nebo foťák, to byl jeho veliký koníček... Nakonec to za nás vyřešila Andulka, a to tak, že se narodila. Z táty se rázem stal děda a to už byl důvod, aby přestal naříkat.

Zvykli jsme si chodit na jedno. Táta k nám přijede, pohraje si s Andulkou a jdeme buď k Pivrncovi nebo ke Konfuciovi. Je to velmi příjemné, nikdy jsme si vlastně pořádně nepopovídali – až teď. A já se konečně dostal k tomu, jak jsem se potatil.

Posledně jsem tátu vzal ke Konfuciovi. Trochu jsem se obával, neboť táta má rád klasické a přívětivé hospůdky s dobrým pivem a dobrým gulášem, ale bylo to zbytečné. Snědl hrnec pikantní polévky, vrchovatý talíř osmi pokladů a jako zákusek smažený ananas. A příště prý půjdeme zase sem.

Během jídla (a pití – Gambrinus) jsme si jen tak povídali a já si to nesmírně užíval. Táta mluvil o tom, jak je strašně línej, línej se doma sám i najíst, jak stokrát koukne do ledničky i když ví, že tam nic není. Jak jí zase zavře a za pět minut se jde znovu podívat, jestli tam přeci jenom něco nenajde... Potvrdil jsem mu, že pokud není Gaia doma a já se o sebe musím starat sám, tak jsem na tom úplně stejně. Nebo když jsem tátovi vyprávěl, jak k smrti nerad chodím k doktorovi, snad jen kdybych měl smrt na jazyku a zase on mi potvrdil, že je na tom také tak.

Postihl nás tam u číňana takový záchvat smíchu, až nám naše číňanka přinesla zadarmo misku pražených oříšků, neboť se všichni hosté díky nám začali tak nějak usmívat.

Poseděli jsme tam ještě dlouho a pojedli a popili, až to hezké nebylo. Nakonec už jsme neměli žádné peníze, a tak jsem si oblékl svého párkra, táta si oblékl svého párkra, já si nasadil svou mariňáckou čapku, táta si nasadil svou mariňáckou čapku, oba jsme si přihladili své vousy a zasunuli peněženku do svých modrých džín. Číňanka se směje ještě dnes.
A já také.


Přidat na linkovací servery

O osobní odvaze

Tokugawa | 3. února 2004, 7:12 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Rád bych napsal něco málo o osobním hrdinství. A o pohledu do sebe sama. Není to lehké, ale není to zase až tak těžké...

Nerad odpovídám na otázky typu: "Co bys udělal, kdyby..." Jsem člověk poměrně zásadový, který si myslí, že ví co by udělal. Jenže už si vůbec není jistý jestli by se tak zachoval i kdyby došlo na lámání chleba.

Krizové situace, kdy bych se měl zachovat podle připravených scénářů, se mi vyhýbají jako čert svěcené vodě. Dříve mi to vadilo. Měl jsem pocit, že je mi upíráno zasáhnout do spravedlnosti světa. Dnes vím, že je to od života milosrdenství, neboť mi mnohokrát ušetřil zklamání ze sebe sama...

Poprvé se situace kolem mne vyhrotila v jedné tramvaji. Už jsem o tom psal, nechme to tedy spát. Tehdy se mi přímo nabízela příležitost a já mlčel. Navenek. Uvnitř to vřelo, ale nic víc.

Další příležitost zachovat se podle svých představ jsem měl nedávno. Asi v půl osmé večer jsem šel naší ulicí a už z dálky jsem slyšel opilý mužský hlas, vyřvávající na celé kolo: "Sig heil! Ať žije Hitler, Hitlera na vás vy svině. Sig heil!" Mozek mi začal pracovat na plné obrátky a zprostředkovával mi různé obrazy a myšlenky: banda neonácků, stud, romové, vztek...
A pak jsem je uviděl. Ožrala asi čtyřicetiletý, běloch, zpitý pod obraz a rómka, která ho doprovázela, také řádně napitá.
"Končim s tebou, ty hajzle, tos už přehnal!" řekla najednou žena a otočila se, že odejde pryč.
"Cože, ty krávo?! Hitlera na tebe. Plyn na tebe, sig heil!" Chytil ji za rameno a dal jí facku.
Tak strašně mě svědily pěsti. Tak strašně jsem mu chtěl rozmáznout ksicht po zdi domu. Neudělal jsem nic.

Ten samý den jdu kolem drogerie. Vidím, jak nějaký muž vyjde na ulici a po pár metrech se dá do běhu. Když mě minul, vyběhla prodavačka: "Pane, pane počkejte."
Asi si tam něco zapomněl, napadlo mě. Ale muž nezastavil, naopak. Prodavačka za ním ještě kousek běžela a pak to vzdala. Kdybych věděl o pár kroků dřív, že je to zloděj – zastavil bych ho? Už o tom pochybuji...

Včera v deset hodin v noci na nás někdo zvoní. Pokaždé jsem z těchto nočních návštěv rozzloben, ať je to kdokoliv. Obvykle dojdu do předsíně a rovnou otevřu tlačítkem vchodové dveře, protože k nám chodí jen příbuzní nebo kamarádi. Nevím proč jsem to tentokrát neudělal. Zvedl jsem sluchátko a povídám: "Prosim..."
Ticho. "No co je?" říkám už podrážděně. Zvonek začal zvonit jako šílený. Ze sluchátka se ozvalo: "Vojedu tvojí matku ty gaunere..."
To byla poslední kapka. Obul jsem se, všechen strach byl najednou fuč a já si to s tím člověkem šel na férovku vyřídit. Konečně. Dostane nakládačku nejen za mámu, ale za všechny ty lidi dřív, kterým jsem mohl pomoci, ale nepomohl. Od bytu k vchodovým dveřím je to slabých dvacet metrů. Otevřel jsem a... vpravo nikdo, vlevo nikdo, naproti nikdo...
Tak zase nic.

Předchozí situace, ta zklamání, která jsem si sám uštědřil, mě naučila nesoudit druhé. Vždyť nikdy nevím, jak se zachovám já sám.


Přidat na linkovací servery