Tokugawa

Čarodějnice a Petřín aneb jak to dopadlo

Tokugawa | 30. dubna 2004, 23:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Musím reagovat na článek Čarodějnice a Petřín.

1) jsem si při čtení vybavila, jak bylo každý rok dodržování této tradice prima. Běhali jsme po Petříně, vyprávěli si a vzpomínali na vše krásné i špatné. A součástí bylo i nějaké tajné přání do příštích časů. Jako kdybychom se tím jediným dnem zase více poznali. Pak jsme si odběhli do hospůdky U zavěšeného kafe (dnes je už jinde), dali si pivní sýr s pivem a běželi se políbit k Máchovi (sýr jsme měli oba, tak nám to nevadilo). Dokonce při prvním výročí jsme se políbili snad pod každým rozkvetlým stromem na Petříně. Ale to je fakt dávno :) Tuto naší tradici jsme porušili zatím dvakrát. Poprvé, když jsme právě z 30. 4. 1999 na 1. 5. 1999 cestovali do Londýna a letos, kdy jsme doma s Andulkou. Nevidím problém naložit jí do kočáru a vyjet, ale zrovna jí roste 2. až 4. zoubek a je celý den uplakaná a protivňoučká, že jsme oba moc rádi, že už spinká.

2) vám musím sdělit jak to letos dopadlo. Předem chci poděkovat názorům Krysky a Loar na téma darování květin. Vidím to stejně. A také vím, že stejně tak jako nás ženy potěší z lásky darovaná květina, většina mužů s radostí uvítá s láskou připravené dobytče. Aspoň Tokugawa rozhodně. A protože jsem věděla, že Petřín se letos nekoná, a protože ani já nejsem jen na kytičky, slavnostní večeře s kusem zvířátka, s vonící květinou (velké a krásné překvapení), výborným vínkem a svíčkami na stole by byla prima. Ale kde že.

Masíčko jsem sice naložila do jogurtu a dalších voňavých ingrediencí, ale dnes, v den D, jsem to nějak nezvládla. Zítra odjíždíme na hory. S dopravou je to složité, a tak musíme mít co nejméně zavazadel. Tokugawa si sbalil sám, ale sbalit své a Andulky oblečení, jídlo, toaletní potřeby, pleny... atd. do miniaturního kufříku, toť byl úkol nadlidský. Do toho vyžehlit nějaké další věci, trochu poklidit a střídavě chovat řvoucí Andulku, neboť Tokugawa už začínal bublat (byl hladový a já slíbila báječnou večeři). Zkrátka představa pohodového večera byla rázem ta tam. Nakonec se Tokugawa přemohl, plačící Andulku vykoupal, nakrmil a uspal a já dodělala ostatní.

A oba jsme se vrhli na přípravu večeře. Řeknu vám, Andulka svým řevem určitě naznačovala, ať se na to vykašleme a raději jdeme na Petřín. Vážně se to nepovedlo. Brambůrky převařené, masíčko navrchu spálené, uvnitř syrové, obloha nepovedená, na víno už nebyla chuť a na svíčky jsme zapomněli úplně. Jen ta květina krásně voní... Díky Tokugawo, příště to napravím.

Gaia
Přidat na linkovací servery

Čarodějnice a Petřín

Tokugawa | 30. dubna 2004, 9:07 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Máme s Gaiou dvě výročí. První, pevně dané, je výročí svatby. Na to asi nikdy nezapomenu, neboť až bude Andulka větší, tak mi to vždycky připomene slovy: "Ach jó, konec prázdnin... A zejtra zase ta blbá škola..." A hned budu vědět, že mám Gaie koupit kytku :o)

Druhé výročí máme dnes. Ne snad, že by Gaia byla čarodějnice, ale je to datum naší první opravdové schůzky (nebo něco na ten způsob). Procházeli jsme se po Petříně, poslouchali etnické zvuky bubnů, kochali se ohníčky a vůbec nám bylo dobře. Tu schůzku jsme protáhli až do druhého dne a hned prvního května jsme si u Máchy dali camru.

Od těch dob (opravdu už je to sedm let?) tento rituál dodržujeme bez výjimky. Až letos... Copak můžeme naložit Andulku do kočárku a jet o půlnoci na Petřín? Oslavíme si to jinak, řekl bych v kruhu rodiny. Gaia už naložila maso do jogurtu, a tak si nacpem nácka a dáme si umaštěnou pusu. Možná koupím i nějakou tu kytinu, i když k tomu mám bytostný odpor. Druhý den jedeme na hory, takže se pocicmáme někde na Benecku. Holt když je robátko, musí se změnit v životě rodičovském leccos.
Přidat na linkovací servery

Čechomor

Tokugawa | 28. dubna 2004, 6:20 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

"Nechcete lístky na Čechomor?" zeptala se jednou Maruška Slíva.
"Ale jo," odpověděl jsem. Jsme poslední dobou s Gaiou lačni kulturních zážitků...

Nastal den D. Sešli jsme se s Maruškou Slívou a Kukri J. Mrkvičkou před Fučíkárnou, po chvilce dorazili i Honza_p s Vendulkou_p. Za družného hovoru jsme přišli před malou sportovní halu a slova nám na rtech odumřela. Fronta zhruba šestkrát obtáčela halu, následně vedla ven z areálu, proplétala se ulicemi Holešovic a její konec zasahoval až do Libně. Maruška Slíva spolu s Vendulkou_p šly obhlédnout terén.
"Vepředu je ještě jedna fronta. Frontička..." povídaly, když se vrátily.
"A kam vede?"
"Na Čechomor."
"Proč tam nestojej lidi?"
"To nevíme."
Tak jsme šli. U druhého vchodu stálo asi pět lidí včetně trhačů lístků a kontrolórů batohů. Byli jsme uvnitř. Člověk český je zřejmě natolik poznamenaný komunistickou minulostí země, že jakmile vidí frontu, hned si do ní stoupne. Co kdyby měli banány nebo hajzlpapír...

Odskočil jsem si na toaletu (pokud se tak dá hajzlu ve sportovní hale říkat), neboť jsem si ze samého čekání na rodinu Mrkvičkových a rodinu_p musel dát pivo. Stojím si tak u pisoáru, když tu slyším ženský hlas. Za mnou klidně korzovaly dámy, neb nechtěly čekat frontu na dámský záchod.

"Musím na záchod," povídá Maruška Slíva, když jsem se vrátil. Za chvíli byla zpět. "To nebudu stát, přišla bych na řadu až po koncertu..."
"Běž na pánskej," radím.
Maruška Slíva vyvalila oči.
"Fakt, dam je tam víc než močících mužů." Ani jsem to nemyslel vážně, neboť znám Marušku Slívu. Jaké ale bylo mé překvapení, když to Maruška Slíva udělala. Chudáci pánové. Za chvilku se Maruška Slíva vrátila a vedla nějakou známou.
"Potkaly jsme se na pánských..."

Konečně nás přestal megafon informovat, že tento koncert nám přináší pivovar Krušovice (já hlupák si myslel, že jsme si koupili lístky) a schylovalo se ke koncertu. Jsme s Gaiou trochu zvláštní. Jinak bychom asi nešli na vystoupení kapely, kterou jsme nikdy před tím neslyšeli. No co, kdyby to za moc nestálo, aspoň jsme se viděli s Mrkvičkama a oběma_p. Ale ono to stálo za to.

Čechomor jsou naprosto geniální. Jejich folklor-rock (nebo jak bych to nazval) rozhýbal celou halu. Jediní dva stoici, stojící jak sochy, byl Mrkvička a já. Odolávali jsme rytmickému tleskání a hopsání. Jediný pohyb, který dělal Mrkvička, bylo občasné čištění brýlí a jediný pohyb, který jsem dělal já, bylo zvedání Gaii v pravidelných intervalech, neboť ona při své výšce viděla jen vrcholky osvětlovacích ramp. Oproti nám byla rodina_p ztělesněním rytmu. Po chvíli odhopsali a zmizeli mezi vlnícími se hlavami.

Nejvíc mě zaujal čechomoří bubeník Radek Klučka. Jednou měl asi pětiminutové sólo a řeknu vám: málem se mi zastavilo srdce, taková to byla nádhera.

Nejlepší písnička byl Včelín. Gaie se taky líbil, což jsem poznal po delší době pátrání.
"Ta písnička Dolej vína byla fakt super," povídá Gaia.
"Hm. Mě se zase líbila Dole u včelína."
To je tím, že Čechomor nehraje folklor, nýbrž folklor-rock, takže není moc rozumnět. Nakonec jsme pochopili, že mluvíme o stejné písni.

Než jsme odkvačili každý svým směrem do své postele, stavili jsme se ještě na jedno (až tři) a dělali si humory z Mrkvičky (jak jinak). Byl to krásnej večer.
Přidat na linkovací servery

Cyrano de Bergerac

Tokugawa | 26. dubna 2004, 11:22 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Mám jednu vášeň. Divadelní hru Cyrano de Bergerac od Edmonda Rostanda. Když to spočítám, tak dojdu k číslu šest. Šestkrát jsem Cyrana viděl a pokaždé v různém nastudování. Ponejprv to byl televizní přenos z Národního divadla, kde hrál Cyrana Viktor Preiss. Klasika. Tehdy jsem si Cyrana zamiloval. Podruhé jsem hru viděl v divadle Rokoko, už nevím v jakém nastudování, pamatuji se jen, že pojetí bylo velmi moderní a v paměti mi utkvěla věta: Ťot gaskoňští dekati sjou. Potřetí mě okouzlil Gerard Depardieu coby Cyrano ve stejnojmenném francouzském filmu. Jenže francouzsky a s titulky, takže se ten požitek, který jsem očekával, nedostavil. Následoval Cyrano s Filipem Blažkem v hlavní roli (Divadlo ABC) a můj názor je takový, že to byl nejlepší Bergerac, jakého jsem kdy viděl. I když Tomáš Töppfer, Divadlo Na Fidlovačce, mu dost šlapal na paty. No a poslední Cyrano byl Boris Rössner, Divadlo Pod Palmovkou. Hodně mě mrzí, že mi uteklo představení s Milanem Lasicou. Jestli bude ještě někdy v České republice hráno, nenechám si ho ujít.

O čem vlastně Cyrano je? Dlouho jsem o tom přemýšlel a stále si nejsem jist. Je o slabosti. O komplexu. O neschopnosti komunikovat. O lásce. O cti. O hrdosti. O boji s větrnými mlýny.

Mladý kadet Kristián miluje Roxanu. Miluje ji tak, že jde kvůli ní i do divadla. Tam sleduje místo představení ji a dobře dělá, protože právě hraje herec žabař, kterého Cyrano, básník nad básníky, popadne za flígr a vyrazí s ním dveře. Představení končí. To se ovšem nelíbí panu de Guiche, muži, který se Roxaně ofiko dvoří. Jeden z jeho nohsledů se rozhodne, že Cyrana za jeho troufalost ztrestá. To ovšem netuší, že troufalý je on a bude ztrestán sám právě panem de Bergerac. Při poslání je bodnut.

Roxana si po šarvátce dá dostaveníčko s Cyranem, o němž se mezitím dozvíme, že také on plane po této lepé děvě láskou. Myslí si, že byla Roxana jeho exhibicí okouzlena a že je tedy ruka v rukávě. Ale ouha. Roxana se mu svěří, že miluje Kristiána a vynutí si na Cyranovi slib, že bude jejího milého opatrovat, neb je jeho nadřízeným. Cyrano, snad z lásky k ní, přislíbí.

Děj se komplikuje. Cyrano vymýšlí verše, které pak Kristián Roxaně přednáší, až se Kristián rozhodne, že na to kašle a že chce před Roxanu přestoupit sám za sebe. Samozřejmě koktá jako bulík a Roxana s ním zamete. Je to totiž holka hloupá a nemiluje člověka, nýbrž slova. Cyrano na poslední chvíli Kristiána vytahne z bryndy a Roxana nakonec pozve Kristiána k sobě domů, hambářka.

Ale co hrabě de Guiche? Chce sám Roxanu a tak k ní posílá mnicha s dopisem, ve kterém navrhuje Roxaně dostaveníčko za účelem sexu. Roxana vše překroutí tak, až mnicha přesvědčí, že si de Guiche přeje, aby ji mnich provdal hned teď za Kristiána. Chudák Cyrano čumí jak puk. Jenže má velký nos, který sice velkého ducha značí, ale také značí velký komplex. Takže mlčí. Na scénu přichází de Guiche a když vidí co se stalo, povolává gaskoňské kadety do bitvy o Arrass. Pacholek. Když nemá Roxanu on, tak nikdo.

U Arrassu zuří válka s lítým Španělem. Cyrano Roxanu miluje tak, že ji Kristiánovým jménem píše dva dopisy denně a s nasazením vlastního života pronáší listy ráno a večer přes frontu. Když pod vlivem těchto dopisů Roxana přijede na bitevní pole, aby se s jejich autorem (myslí si, že se svým chotěm Kristiánem) setkala, Cyrano o dopisech Kristiánovi řekne, neboť by se mohlo stát, že by tento před Roxanou vypadal jako trdlo.

Nastává první drama. Kristián pochopí, že Cyrano Roxanu miluje. V zápětí nastává druhé drama: Roxana řekne Kristiánovi, že za ním přijela jen kvůli jeho nádherným dopisům. Nastává třetí drama: Kristián řekne Cyranovi, že Roxana přijela jen kvůli dopisům a že by jí bylo jedno, jak jejich autor vypadá. Čtvrté drama: Kristián se bezhlavě vrhá do nejlítější řeže a je zabit.

Po čtrnácti letech sedí Roxana v klášterní zahradě, kam jí každou sobotu chodí Cyrano navštěvovat. Ale dnes ne a nejde. Opozdil se, pacholek, poprvé po čtrnácti letech. Roxanu to štve, ale je to dáma a tak to nedává moc najevo. Nakonec Cyrano přichází a Roxana mu dá jeho opoždění pěkně sežrat. Pak se ale uklidní a Cyrano jí sděluje novinky za poslední týden. Roxana poslouchá a netuší, že Cyranovi nepřátelé mu hodili na palici kus klády, aby ho zabili. Jenže Cyrano zatím přežil a měl tolik sil, že došel až do kláštera. Proto to zpoždění.

No a jak tak spolu mluví, požádá Cyrano o dopis na rozloučenou, který měl u sebe Kristián ve chvíli své smrti a který pak Roxana celých čtrnáct let nosila mezi prsy. A který, jak bystrý čtenář pochopil, psal Cyrano. Roxana mu jej půjčí a požádá ho, ať dopis přečte. Cyrano list ani neotevře a začne recitovat. Roxana poslouchá, pak zjistí, že se setmělo a že Cyrano na dopis nemůže vidět a všechno jí doklapne. Najednou zjistí, že Kristián byl pako a že milovala vždy jen Cyrana. To je páté drama, které ihned následuje šesté. Cyrano vlivem zákeřného zranění umírá. Efektně.

Takže Kristián byl hloupej zamilovanec, který přišel k sexu s Roxanou jako slepý k houslím. Nakonec s ním Roxana také vyjebala, i když čtrnáct let po jeho smrti. Roxana je pitomá husa, která neví co chce. Víc než člověka, který ji nabízí lásku, miluje slova. Až přes ta slova přehlédla toho, který ji miloval už od dětsví a nejvroucněji. Nakonec jí ten její vlastně umřel dvakrát a zůstala na ocet. Asi u jeptišek. A Cyrano? Zakomplexovaný talent, který ve jménu cti umírá současně hlady a současně praštěný a ke své lásce se přizná až v minutě své smrti. Mohl mít všechno, ale kvůli komplexu z nosu nemá nic. Ta hra mě uchvacuje.
Přidat na linkovací servery

Superstar porvé na Brumlovce

Tokugawa | 25. dubna 2004, 22:05 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

A je to za námi. První koncert na Brumlovce. Úvod mě velmi zklamal, bylo očividné, jak zábavní průmysl na soutěžících zapracoval. Při úvodní melodii tančili a tleskali jako jejich předchůdci na Spartakiádě. Nu což, dalo se to předpokládat.

Pobavila mě Gábina Osvaldová a Ondřej Soukup, ostatně jako obvykle.
Osvaldová: "Můj favorit byl brouk Pytlík. Uměl všechno a všechno blbě."
Soukup: "Tak proto sis mě vzala!"

A co soutěžící?
Martina Balogová. On day in your life – Anastacia.
Martina mě tentokrát trochu zklamala. Vlastně ani nevím proč, ale tahle písnička se mi v jejím podání moc nelíbila. Soukup si své hodnocení: "Potřebovala by trochu přibrousit..." asi doma od Gábiny Osvaldové pěkně vypije.

Petr Poláček. All about loveing you – Bon Jovi.
Tohle vystoupení se Petrovi podle mého nepovedlo. Výšky byly velmi falešné. Hejma je také Petrovi vytkl, což mu při rozhovoru elegantně vrátila Něgrešová: "Hejma ty vejšky v Sametové taky pěkně tahá..." A navíc to byl znovu Bon Jovi.

Aneta Langerová. Thank you – Alanis Morissette.
Aneta. Nezklamala, je geniální. Hejma řekl, že má Aneta před sebou pěveckou kariéru a já mu dávám plně za pravdu. Navíc Anetě Morisetka sluší.

Julián Záhorovský. Dole v dole – Kabát.
Soukup s Hermanem charakterizovali naprosto brilantně: "Tady se zpěv nehodnotí." Ale Julián se mi líbil. Ono takhle odchrchlat písničku je také umění.

Šárka Vaňková. Think twice – Celin Dijon.
Ryze profesionální. Na jejích šestnáct let je to fascinující. Ale sluší jí víc rychlé písničky, tancování a tak. Možná měla zpívat písničku od dědy. Hejma je proti Šárce očividně zaujatý, Osvaldové se také příliš nelíbí. Po jejich hodnocení shrnul Herman: "Šárka od vás stejně nic hezkýho nečekala..."
Šárka mě neustále překvapuje svým vtipem. "Zpívala jsi píseň od Celin Dijon. Proč nebyl Titanik?"
"Nerada bych se utopila v nějaké chybě."

Petra Páchová. Get on your feet – Gloria Estefan.
Kdybych měl hodnotit, používal bych samé superlativy. Takže raději ocituji. Herman: "Jste hotový profesionál." I označení Gábiny Osvaldové Happy face je trefné.

Standa Dolínek.Enough – Cher.Když Standa začal, byl od Cher k nerozeznání. Ovšem ten refrén! Děs. Soukupova mírná charakteristika intonační chyby byla skutečně velmi mírná. Ovšem Dolínkovo podání Beskyde Beskyde mě nadchlo.

Veronika Zaňková. Its so easy – Sheryl Crow.
Hejma řekl, že má Veronika unikátní hlas, který na české scéně chybí. Také kdysi řekl, že Veronika je česká Amanda Lear. Se vším souhlasím. Ovšem Veronika je příliš... statická? CD bych si rád poslechl, ale dívat se na ní mě trochu nudilo.

Sámer Issa. Respect – Aretha Franklin.
Co k němu říct. Všichni používali jen superlativy, publikum šílelo. Mně se Sámer nelíbí. Ani jak zpívá, ani svým vzhledem. Asi jsem jediný v republice.

Tomáš Savka. We are the champions – Queen.
To bylo překvapení. Savku jsem hodnotil ze všech nejhůř. Očekával jsem, že dnes vypadne. Ale jeho vystoupení mě totálně zaskočilo. Vždyť on byl skoro nejlepší! Herman vyjádřil právem obavu, aby si Savku zbytek Queenů neodtáhl do Británie.

Původně jsem tipoval, že vypadne Tomáš Savka. Teď už si to nemyslím. Domnívám se, že nejméně hlasů dostane Veronika Zaňková, Petr Poláček nebo Standa Dolínek.

No a nejlepší? Stále titíž. Číslo jedna Aneta Langerová, na druhém místě Petra Páchová. A třetí Šárka Vaňková. A ještě Tomáš Savka, čtvrté místo. Jak rozhodnou diváci se dozvím asi za 30 minut...
Přidat na linkovací servery

Strana 23, věta 5.

Tokugawa | 23. dubna 2004, 11:10 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

1) Vezměte nejbližší knihu
2) Otevřete ji na straně 23
3) Vyhledejte pátou větu
4) Blogněte ji společně s tímto návodem

Poprvé při zednářském obřadu jsem ucítil, jak mi na těle naskakuje husí kůže. Ch. Knight & R. Lomas: Klíč k Chíramovi, Argo 1998
Přidat na linkovací servery

Neat Image – odstranění šumu

Tokugawa | 19. dubna 2004, 9:56 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Používáte digitální fotoaparát? Stává se vám, že fotíte na vyšší citlivost a výsledný snímek je zničen šumem? V tom případě si nainstalujte program profil přímo od výrobce vašeho fotoaparátu a pak budou výsledky odstraňování šumu z vašich snímků ještě lepší.
Přidat na linkovací servery

Chat s finalisty SuperStar

Tokugawa | 16. dubna 2004, 6:08 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Pročítal jsem si právě chat s Divokou kartou Standou Dolínkem. Nechci hodnotit jeho odpovědi jako jsem to udělal u Šárky Vaňkové, spíš se trochu zamyslím nad úrovní dotazů, čili široké anonymní veřejnosti.

Otázky typu: Jsi gay? popřípadě Jsi lesba? jsou zastoupeny velmi často. Stejně tak Můžu ti sáhnout na prcinu? nebo Pošli mi své kalhotky... Nadávky Vypadáš jako debil nebo Jsi kráva jsou také na denním pořádku. Zcela jistě potěší soutěžící otázky Jak to děláš, že jsi tak škaredá? nebo konstatování Cigán zůstane cigánem.

Je mi z vás blivno, vy úchylové a závistivci, schovávající se za odosobněnost internetu. Divím se, že na vás soutěžící vůbec reagují, že se dobrovolně znečistí odpověďmi... Doufám, že až se z nich stanou hvězdy, tak puknete závistí. Jen prosím vás někde v ústraní u vašeho monitoru. Ať ty sračky zůstanou tam, kam patří...
Přidat na linkovací servery

Textová reklama LinkBoard

Tokugawa | 13. dubna 2004, 14:54 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Před časem jsem si zadal na své weby výměnnou textovou reklamu LinkBoard. Řekl bych tak začátkem února. To jsou téměř tři měsíce. Hned v úvodu používání služby jsem si všiml, že Linkboardu občas (asi každý druhý den) vypadává databáze, což se projevuje prostým textovým oznámením: "Databázový server je v tuto chvíli přetížen. Omluvte prosím dočasnou nefunkčnost systému. Děkujeme za pochopení."

Neštěstí je, že toto oznámení není nijak uvozeno a zdá se tedy, že není funkční databáze moje a nikoliv jejich. Upozornil jsem na tuto skutečnost Linkboard e-mailem, dodnes nemám odpověď.

Můj odkaz se na jiných stránkách objevil celkem 8220 krát a jen dvakrát na něj bylo kliknuto (přičemž jednou jsem to byl já sám). Velmi nešťastné. Procento 0.024 mě opravdu neuspokojuje. Takže se této textové reklamy postupně zbavím a pá pá Linkboarde, pá pá 3450 naspořených kreditů...
Přidat na linkovací servery

Krach státu

Tokugawa | 13. dubna 2004, 8:48 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Není to tak dávno, co zbankrotoval stát. Argentina. Víte, jste-li někdo ekonomicky vzdělaný, zajímalo by mě, co to vlastně znamená. Jak může stát zbankrotovat? To přestane fungovat školství, zdravotnictví, doprava... prostě všechno, kde jsou potřeba peníze z rozpočtu? Jak z takové situace ven? Co se stane s tím dluhem, který způsobil bankrot? To mě vážně zajímá...
Přidat na linkovací servery

Velikonoce jako řemen

Tokugawa | 13. dubna 2004, 6:58 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Kája s Boženkou malovali. Vlastně nemalovali, ale chtěli. Vyklidili ložnici, vyklidili obývák. Kája sundaval jednu ze svých dvaceti osmi televizí, tahle stála zrovinka nahoře na skříni.

"Au au au au..." zanaříkal, když mu pod televizní vahou vyhřezla plotýnka. "Půjdu si trochu odpočinout." A odešel do podkrovního pokojíku, který jako jediný nebyl vystěhován, aby se na chvíli natáhl. Boženka seběhla k mandlu a začala mandlovat, neb je to správná hospodyňka. Ale vraťme se ke Kájovi.

Kája si lehl do postele a blaženě odpočíval, dokud se mu nezachtělo na záchod. Chtěl se zvednout, ale... nedokázal se vůbec pohnout. Nějakým nadlidským způsobem se svalil s postele a doplazil se ke schodům. Dál už nemohl.
"Boženko... au au au... Boženkooo... Potřebuju čůrat... haló au au au au..."
Boženka ale neslyšela, neboť běžel mandl a hrálo rádio. Rádio hraje vždycky nahlas, aby Boženka neslyšela hukot mandlu, ale libé tóny písní. Kája volal přes půl hodiny...

"Pak mi bylo divný" vyprávěla posléze Boženka, "že Iška (jezevčík) pořád pobíhala sem a tam, tak jsem vypla mandl a šla se podívat..." Ale s Kájou nehnula. Metrák je metrák a Boženka je hubeňour. Zavolali Olí, dceru a zároveň sestru – zdravotní. Pak zavolali k Tokugawům, co mají dělat. Tokugawovi jim promptně našli telefon na pohotovost, bohužel díky akci Pupajz je u Tokugawů k mání jen číslo na pohotovost dětskou.

"Potřebuje pomoct, chce se mu čůrat a nemůže se dostat dolů..." hlásila Olí do telefonu.
"A proč ho nesnesete?" ptala se pohotovost v domění, že se mluví o dítěti.
"Neuneseme ho, má přes metrák..." (Chtěl bych v tu chvíli vidět paní pohotovost, jak se zatvářila. Pozn. aut.) Nakonec se vše vysvětlilo a dětská pohotovost nadiktovala telefon na dospělou pohotovost. Dospělá pohotovost prohlásila, že nedisponuje sanitkou a nadiktovala číslo na rychlou záchrannou službu.

Mezitím se Kája málem počůral, až někoho napadlo přinést mu Vojtův nočník.

Pár pejskařů venčilo své miláčky tichou ulicí, když tu se do zatáčky vřítila obrovská žlutá sanita a její modré a červené majáčky donutily sousedy opustit televizní pořad a vyklonit se z oken. Sanita zastavila před Boženčiným a Kájovým domem.

Když osazenstvo sanity uvidělo Káju ležícího na podlaze a úzké dřevěné schody, po kterých vyběhlo nahoru, ztratilo elán.

"Jestli se nám nepodaří vás snést, budeme muset zavolat hasiče a ti vás vytáhnou střechou..."
Kája zapomněl na bolest a začal se smát. Hasiči by museli buď rozebrat střechu z ulice, nebo přejet přes asi tisíc zahrádek a záhonů a pokácet asi dvacet stromů, aby Káju vytáhli střešním oknem. Tím, ve kterém by Kája stejně uvíznul, tím, ve kterém je vosí hnízdo... Nakonec se saniťákům podařilo donést Káju dolů.
"Ještě že jste se ho nepokoušela snést sama," říkali Božence, "spadnul by na vás a zabil by ještě i vás!"

Káju odvezli do nemocnice, kde mu napojili hadičky a trubičky a bylo mu smutno. Olí s manželem druhý den vymalovali a Tokugawovi o dnu třetím, velikonočním pondělku, uklízeli a stěhovali nábytek zpět. Ale to už byl Kája doma a snažil se všechny z podkroví komandovat. Tak jsme ho zamkli, pustili rádio a bylo.
Přidat na linkovací servery

O mých snech

Tokugawa | 8. dubna 2004, 8:13 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

O sny jsem se zajímal odjakživa. Vlastně od té doby, co jsem si přečetl někdy v prváku knihu od PhDr Michala Černouška: Sen a snění, Horizont 1988.

Jenže sny jsem si pamatoval jen výjimečně. A to spíš noční můry než sny. Už tehdy jsem v těch kouscích, které mi v paměti utkvěly, začal uvědomovat některé zvláštnosti. Například erotika. V podstatě téměř nikdy k ničemu nakonec nedošlo. Buď jsem se styděl (i ve snu!), nebo někdo přišel, nebo jsem se probudil...

Když jsem objevil krásu blogu, rozhodl jsem se, že se pokusím své sny zapisovat. Založil jsem tedy takový snový zápisník V náruči Morfeově, který se snažím pečlivě doplňovat. A čím déle zapisuji, tím více snů si pamatuji a tím více podrobností si vybavím.

Když pak své sny s odstupem pročítám, vyvstávají mi různé pozoruhodnosti. Například mé dětství. Ač už dávno nebydlím tam, kde jsem vyrůstal, stále se na ta místa ve snech vracím. Velmi často se mi zdá, že jsem zase dítě nebo že chodím na svou základku...

Nebo zajímavá skutečnost o mé mámě a tátovi. Tady na PŠT blogu jsem tátovi věnoval několik článků. Mámě ani jeden. Oproti tomu V náruči Morfeově je mnoho snů o mámě, avšak o tátovi jen jeden.

Poměrně často sním o válkách nebo bitvách. Historických i současných. Některé sny mají erotický podtext, ale jen v náznacích. Žádný brutální sex, spíš takový nějaký stav jako první zamilovanost... Zdává se mi i o některých z vás, vzpomenu si rychle jen na Oťuldu nebo Marigolda.

Pokud by vás to někoho náhodou zajímalo, uvádím odkaz ještě jednou: V náruči Morfeově. Nejsou tam komentáře, protože Morfeus je jen pro potěchu a pro radost z tajemna, nikoliv pro výklad snů a komentování jednotlivých prvků...
Přidat na linkovací servery

Pravda o Turínském plátně

Tokugawa | 7. dubna 2004, 9:40 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

V pátek 13. října 1307 byl zatčen inkvizicí Jacques de Molay (1293-1314), poslední velmistr řádu templářů a v noci ze 13. na 14. října podstoupil výslech útrpným právem vedený samotným Guillaume Imbertem, velkým inkvizitorem Francie. Nakonec byl odsouzen a 18. března 1314 upálen. Jak tento smutný příběh souvisí s Turínským plátnem?

Pár kusých informací o řádu: Templářský řád vznikl v Jeruzalémě mezi roky 1117 až 1119. V roce 1128 na synodu v Troyes se mu dostalo oficiálního uznání, výsad a kodexu (Code civil). Řád se velmi rychle stal nejvlivnější silou tehdejšího katolického světa a podléhal přímo papeži. Pronásledování templářů začalo v 13. října 1307. 3. dubna 1312 papež Klement V. rozpouští řád na koncilu ve Vienne.

Pojďme se podívat na počátek konce templářů. Francouzský král Filip IV. Sličný (1285-1314) se odjakživa snažil získat vliv na papeže. Nejprve se pokusil zajmout papeže Bonifáce VIII. v jeho vlastním paláci, kde bylo papeži vyhrožováno. Papež následkem přestálého traumatu o pět týdnů později zemřel. Nový papež Benedikt XI. se nejprve snažil s Filipem vyjít po dobrém, ale jejich vztahy rychle ochladly. Benedikt XI. zemřel po požití jedu od Filipa Sličného. Dalšího papeže Klementa V. de facto dosadil sám Filip. Po čase dokonce přesídlil papež z Vatikánu do Avignonu. Tím si Filip IV. zajistil vliv na francouzskou církev a uvalil na ni daň 10% z jejího hrubého zisku.

To mu ale nestačilo, neboť zlata není nikdy dost. 22. července 1306 nechal král zajmout ve Francii každého Žida, následně je vypověděl ze země a jejich majetek propadl koruně. Nakonec obrátil Filip svou pozornost k templářům, jejichž bohatství bylo nesmírné. Byl zkonstruován monstrproces, při němž (jak jinak) byli templáři nařčeni z kacířství. 13. října 1307 byli zatčeni téměř všichni členové řádu, asi 15 000 osob, a byli podrobeni útrpnému právu, aby doznali všechna obvinění.

Tím se opět dostávám k Jacquesovi de Molay, velmistru templářského řádu. Řád templářů měl své tajné obřady v tajných místnostech chrámu. Jednou z pomůcek byl bílý rubáš. Inkvizitor Guillaume Imbert zatkl Jacquese de Molay v templářském chrámu. Tortura probíhala velmi stylově – Jacques de Molay byl ukřižován, krok za krokem podle Bible. Nejprve byl zbičován. Poté mu byla na hlavu naražena trnová koruna. Velmistr byl přibit na nahrubo sestavený kříž, k uhašení žízně mu byl podán ocet a byl mu proboden bok. Nakonec byl de Molay s kříže sňat a byl zahalen do výše zmíněného rubáše ("Josef tělo sňal a zavinul je do čistého plátna..." Bible, Nový zákon, 1991, str. 40)

Jacques de Molay byl i s rubášem ponechán v kobce, kde do látky stékala jeho krev s vysokým obsahem kyseliny mléčné smísená s ostatními tělními tekutinami. Krev pak reagovala s kadidlem s vysokým obsahem uhličitanu vápenatého, které bylo na rubáš užito jako bělidlo. Následně byl de Molay převezen do domu Godefroie de Charney, kde byl velmistr léčen a kde byl uschován i rubáš. Roku 1356 byl synovec Godefroie de Charney zabit v bitvě s Angličany a tím upadl pravý původ rubáše v zapomnění. Obraz, otisknutý do plátna nepatří Ježíši Kristu, ale zobrazuje utrpení velmistra Chudých rytířů Kristových a Chrámu Šalamounova – milites templarii, templářů.

A to je vše. Věřte nevěřte. Sepsáno za pomoci knihy Klíč k Chíramovi od pánů Knighta a Lomase a všeobsahujícího média internetu.
Přidat na linkovací servery

Proč chlapi nepokládají záchodové prkýnko

Tokugawa | 6. dubna 2004, 8:22 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

"[...] Já osobně jsem na tento boj s větrnýmy mlýny rezignovala už před lety a pochopila že: chlap si sklopí záchodové prkýnko jen když se potřebuje vykadit. Marné a zbytečné jsou naše prosby a hrozby. Prostě se smiřte s tím, že jdete-li v noci čůrat, v polospánku se zavřenýma očima, ve čtyřech z pěti případů zahučíte do mušle, protože ON to pitomé prkno zase nechal nahoře. Já, když je dopad zvláště bolestivý, začnu ječet. Ať si to taky užije, jen ať se probudí a ví jaké to je praštit se holým zadkem o hajzlík [...]"
Zdroj: Válečná reportérka

A já se ptám: Proč my?! Proč je ta odpovědnost na nás? Chlapi nepokládají prkýnko! No to jsou mi věci. A pročpak, milé dámy, nám to prkýnko po sobě nezvedáte? Víte jaké to je, když jdeme v noci čůrat a musíme šmátrat v polospánku se zavřenýma očima po míse?!
Přidat na linkovací servery

Caligula

Tokugawa | 6. dubna 2004, 7:18 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Po krátké době jsme s Gaiou opět navštívili Divadlo Pod Palmovkou. Tentokrát jsme viděli hru Caligula od Alberta Camuse. V hlavní roli naprosto exceloval Jiří Langmajer coby Caligula a jeho pojetí člověka zmítaného čirým zoufalstvím, fatalismem a převrácenou logikou bylo dokonalé. Rozhodně doporučuji.

Ovšem... jsem poslední dobou tak unaven, že do mě musela Gaia šťouchnout, když jsem začal klimbat opravdu okatě.
"Co... co... je?"
"Nespi," zašeptala.
"V pohodě, já to sleduju..."
Ale nemylte se, s kvalitou hry to nemělo vůbec nic společného.

Mimochodem, nechápu, jak je možné, že se při každém představení najde kretén, který si i přes upozornění na začátku nevypne ten zadělanej mobil. Langmajer ovšem opět zabodoval. Coby polonahý Caligula přestal hrát a velmi, velmi caligulovsky se na dotyčného zahleděl. A stál tam a díval se na něj, dokud tomu ichtylovi telefon zvonil. Ta pitomá melodie se přehrála čtyřikrát!
Přidat na linkovací servery

SuperStar - poslední desítka

Tokugawa | 5. dubna 2004, 7:05 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera jsem měl honičku. Proto jsem neviděl Madalenu. Zato jsem viděl Káju, jak si pochutnává na Gainých lívancích a to za to stálo. Je to hodná dcerka.

Nějak jsem nebyl s to napsat o třetí desítce. Jak víte, nic mě nebavilo. Jsem ale rád, že se umístila Martina Balogová. Zpívala sice opět písničku od Celine Dijon, ale ať. Hlavně že dobře. To, že další umístěný byl Julián Záhorovský mě ale velmi zklamalo. Protože se kvůli němu neumístila výrazně lepší Střapačka Zuzana Zaharowská. Mimochodem – všimli jste si podobnosti jejich příjmení? Další výrazně lepší než Julián byla Radka Podušková, ale nešť, Julián je Julián.

Ale vraťme se ke včerejší čtvrté desítce. Měl jsem v ní svou horkou favoritku. Tak horkou, že by Gaia se zlomyslným úsměvem řekla, že jsem kvůli ní nemohl spát. Byla jí Dita Halová. Také jsem v okamžiku, kdy dozpívala, měl už napsanou SMS s jejím číslem. Dokud... dokud nedozpívala Zlatuška Petra Páchová. Uronil jsem pro Ditu slzu a SMSku přepsal.
Nicméně toto kolo bylo podle mého soudu na talenty nejbohatší. Zmínil jsem už Ditu a Zlatušku, další dívka (které dala hlas Gaia) která mě naprosto okouzlila byla Šárka Vaňková. A což teprve Tomáš Poduška! Jak se mi jeho sestra líbila, tak o něm jsem si myslel, že postoupil jen proto, abychom měli mezi nejlepšími nějakou zvláštnost – rodinu. Ale to, jak zazpíval tentokrát... Perfektní. No a nesmím zapomenout na dalšího postupujícího: Petr Poláček mě také překvapil, i když postoupit bych nechal jiné.
Tohle kolo se mi vážně líbilo. Až na... porotu. Nevím jestli se to zdálo jen mně, ale mám pocit, jako by jim někdo šlápl na kuří oko. Jako by někdo z vedení TV Nova řekl: "Jste na naši stanici příliš měkcí, jestě jste nikoho nerozplakali. Napravte to nebo..." A porota to napravila. Nejen že jsem z hlediska profesionálního naprosto nechápal některá jejich hodnocení, ale ještě k tomu byli opravdu zbytečně zlí, jak zcela správně řekla Veronika Šotová. Jestli to takhle půjde dál, tak se snad přestanu dívat.

A můj tip na celkového vítěze? Snadné. Mám dva: Aneta Langerová a Zlatuška. Tedy... Petra Páchová.
Přidat na linkovací servery

Jsem Jiří Dopita?

Tokugawa | 2. dubna 2004, 11:19 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tvrdí se o mně často, že jsem komusi podobný. Třeba tehdy na Silvestra. Sedíme si s Gaiou na horské chatě kdesi v Krkonoších, do půlnoci zbývá aspoň 5 hodin. Když tu ke mě přijde kluk, tak 18 let a chce si se mnou připít.
"Kdepak, počkej až na půlnoc..." odmítám ho a posílám i se šampusem sednout. Za chvíli přišel zase.
"O půlnoci si s tebou ťuknu, teď ještě ne..." odmítám ho znovu a začíná mi to vrtat hlavou. Přišel ještě asi pětkrát.
Konečně nastala půlnoc, rok se s rokem sešel a já si s tím klukem připil...
"Ty vago," povídá, "to mi nikdo neuvěří, že jsem si připil s Dopitou!"

Nebo nastoupím do metra a kamsi jedu, když tu si všimnu dvou kluků na protějším sedadle. Jeden mě zmerčí, vyvalí oči a děsně nenápadně šťouchne do toho druhého.
"Co je, vole," ptá se ten druhý.
První hodí hlavou směrem ke mně. Druhý se podívá a také vyvalí oči...

Jednou dokonce chtěli autogram. To čuměli, když jsem napsal Tokugawa. Musím přiznat, že na té podobě skutečně cosi je. Spíš z dálky a pak ta postava... No ale Dopitovi dělají ta ramena přeci chrániče, ne?
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.