Tokugawa

Skok na navigaci

Je pekárna řetězovou akcí?

Tokugawa | 14. června 2004, 9:26 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Pozornější z vás (nebo aspoň ti, kteří navštěvují stejné blogy jako já) si jistě všimli nového fenoménu na některých blozích. Tím fenoménem je domácí pekárna na chléb.

Popisoval jsem tu, jak se nám první chleba nevydařil. Dnes vám tedy prozradím, že chléb číslo tři byl excelentní, jako od mámy z trouby (až na ten tvar, pochopitelně). Upekli jsme Jurův podmáslo-jogurtový. Trošku jsme si recept upravili (množství sole a kmínu), neb máme takové zkušenosti:

Jurův podmáslo-jogurtový chléb

* 300 ml podmáslí
* 150 g bílého jogurtu
* 25 g másla nebo margarinu
* 400 g polohrubé mouky
* 100 g špaldové mouky
* balíček sušeného droždí
* 2 čajové lžičky soli
* 2 čajové lžičky cukru
* 2 čajové lžičky kmínu

Program Klasik, kůrka tmavá, velikost malá.

Co vám budu povídat. Ňamka to byla neskutěčná, musel jsem napnout všechny své duševní síly, abych chleba nesežral celej a naposezení... Spoustu dalších receptů najdete na webu Domácí pekárny.
Přidat na linkovací servery

Ještě jednou pekárna na chléb

Tokugawa | 9. června 2004, 6:46 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Začal s tím eLKa. Pak Alfa s Jurou. Všichni jsou nadšením bez sebe. No tak já to nadšení trochu zchladím.

Domácí chléb miluju. Od dětství. Máma ho občas upekla. Ale ne jeden, nýbrž tři bochníky. První jsme sežrali ještě horkej, druhej hned jak vystydl a třetí byl do školy k svačině. Naposledy jsem ho jedl, co jsem ještě bydlel s rodiči, je to tak jedenáct let zpět.

"Gaio, co kdybychom koupili pekárnu na chleba?"
"???"
"No psal o ní eLKa a Jura a Alfa a prej je z ní dokonalej chleba."
"Tak víš co?" povídá Gaia. "Pošli eLKovi ofrankovanou takovou tu bublinkovatou obálku, ať ti v ní nazpět pošle krajíc chleba. Pak uvidíme."
Hm. Jako recese dobrý. Ale nevydržel jsem a po krátkém rozhovoru s Jurou po ICQ jsem pekárnu neprodleně objednal. Jak já se těšil na chlebík...

Včera jsme s Gaiou dělali svůj první. Tělo Kristovo.
"Já ten manuál nějak nechápu," povídám, "manuál má být napsaný tak, abych nemusel přemýšlet..."
Vybrali jsme si recept, do pekárny nasypali ingredience a slavnostně stiskli současně tlačítko Start... A nic.

"Co je?" ptám se Gaii, jako by to snad mohla vědět. "Víš co? Zavolám Jurovi."
Moc se mi nechtělo. Za prvé znám Juru jen přes jeho web, za druhé nechci zneužívat vymámené telefonní číslo a za třetí se mi nechce ze sebe dělat blba, který nepochopil návod. Jenže hnětací háky nehnětají...

Jura mi osvětlil taje domácí pekárny (díky, jinak bych už asi reklamoval), háky nehnětaly, neb prvně je spuštěn předehřívací program, aby byla ku zpracování těsta navozena správná teplota. Začalo se péct. Gaia byla skeptická, čímž mi lezla na nervy.
"Měl's poslat eLKovi tu obálku..."
"No jo, porád..."

Po třech a půl hodinách bylo hotovo. Posvátně jsme vyklepli chleba z formy na prkýnko. Nevypadal právě vábně.

1. Smrděl po droždí.
2. Byl moc světlej.
3. Uvnitř sebe měl past na zuby hladovců – hnětací háky.
4. Střídka byla příliš vlhká.
5. Neměl žádnou chuť. Tedy až na to droždí.

"Měl's poslat eLKovi tu obálku..."
"No jo, porád..."

Gaia snědla půlku krajíce. Já statečně tři. Pak jsme si dočetli návod.
"Aha, on se má chleba po upečení nechat 15 minut vychladnout..."
"Hele, hnětací háky se mohou před posledním kynutím vyndat..."
"Jé a tady se píše, jak srazit chuť a vůni droždí..."

Příště musíme přidat trochu octa a víc soli kvůli chuti. Gaia pořád mele o eLKovi a o obálce. Marně jí vysvětluji, že je to první pokus. Už přemýšlí, komu pekárnu k jakému výročí darujeme...

Aktualizace po třech letech: domácí pekárna nám už upekla aspoň tunu vynikajícího domácího chleba. Ironií je, že je to právě Gaia, kdo mě každý den nutí, abych zase upekl chleba :o)
Přidat na linkovací servery

Tokugawova maturita – ruský jazyk

Tokugawa | 3. června 2004, 7:25 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Maturita se pomalu chýlila ke svému konci a pro Tokugawu zatím vše vypadalo nad očekávání dobře. Ještě přežít tu ruštinu...

Na podzim ve třeťáku byl 17. listopad. Jako studenti ho všichni i s Tokugawou prožili bouřlivě. Nechodili do školy, když chodili, tak dávali jasně Mamule, která je učila občanskou nauku, najevo, ať si ty své sjezdy strčí víte kam. Byla to zlatá éra Tokugawova studia. A najednou někdo řekl, že je možné místo ruského jazyka maturovat z angličtiny nebo matematiky.

No jo. Jenže matematika pro Tokugawu nepřipadala v úvahu, jak jsem napsal už dříve, jeho mozek pracoval (a stále pracuje) v humanitních intencích. A angličtina? Kterého vola to napadlo? Vždyť ta byla na Tokugawově škole zakázaná! Jak se mají studenti naučit tak, aby odmaturovali? Ach jo. Takže zbývá ta ruština.

Tokugawa měl od svých rodičů vštípené silné antisovětské smýšlení. Ruština byla nutné zlo, Tokugawa byl rád, když si udržel hodnocení dobře. Maturita se blížila a Tokugawa se začal učit azbuku, hlavně velké B a G, kteréžto bukvy neumí dodnes. Ostatně ony jeho ruštinářky také nevěnovaly češtině tolik času, aby hovořily lépe než dobře. Třeba jednou položila Nataša záludnou otázku: "Jak byste přeložil větu: 'Zabloudil jsem se v černém lese?'"

Maturita. Poslední zkouška a Tokugawa si zrovna musel vytáhnout otázku, kterou vůbec neuměl: Sovreménnoe sovétskoe kinóiskustvo. Můžete si tento paskvil zkopírovat a vložit do transkriptoru ruského jazyka a hned pochopíte, že už jen v těchto třech slovech má Tokugawa nespočetně chyb.

Takže Tokugawa seděl na potítku a čuměl. Nic jiného ani dělat nemohl. To bude propadák. Pokud dávali v televizi nějaký sovětský program, tak se u Tokugawů hrály společenské hry nebo se četlo. O současných sovětských filmech Tokugawa nevěděl VŮBEC nic. Ach jo, napadalo ho, rok a půl po revoluci a on vyletí z ruštiny...

Naštěstí si tento fakt (rok a půl od pádu režimu) uvědomovala i komise, a tak nakonec dopadlo všechno jinak. Tokugawovi spolužáci byli velmi podnikaví, a tak připravili pro maturitní komisi občerstvení. Na stole před komisí stály skleněné džbánky s pomerančovým džusem, vršily se zákusky a dortíky a tak. Jenže Tokugawovi spolužáci neponechali nic náhodě a do džusu přidali dost podstatné procento vodky. A komisi to nevadilo. Naopak. A maturita z ruštiny byla poslední v řadě, takže si dovedete představit, jak komise vypadala...

Tokugawa si sedl na židli před komisí. Jejich krví podlité oči ho hned zaujaly.
"Nu, skažítě nam, što takóe sovreménnoe sovétskoe kinóiskustvo," vyzval Tokugawu předseda komise.
"Da," odpověděl Tokugawa, "sovreménnoe sovétskoe kinóiskustvo éto... ehm... ééé... chrchly chrchly..."
Ruštinářka se dovtípila a nejistým krokem došla k Tokugawovy a přisedla si k němu. Podala mu nějaké výstřižky z Kartínek a Ogoňóku. Pod obrázky byly popisky, co která fotografie představuje.
"Pan Tokugawa nám teď poví něco o dílech v petrohradské Ermitáži."
'Díky, Natašo, miluju tě...' pomyslel si Tokugawa a začal předčítat popisky. Jenže tam bylo až příliš mnoho velkých B a G.
"Huhly huhly... kartína Pjótr Pjérvij... huhly huhly..." Takto odhuhlal celou zkoušku. Ale komisi to bylo jedno. Zajímaly je pouze ty džbánky na stole. Nakonec se k Tokugawovi naklonil předseda a povídá hlasem s vůní švestek: "A... škyt... jak se rusky řekne... škyt... věneček!" a přisunul k vyděšenému studentovi talířek s cukrovým větrníkem.
"Něznáju..." přiznal Tokugawa.
"Něznájetě?" zeptal se předseda. "Píši vám jedna. Škyt. Zmizte." A bylo to.
Přidat na linkovací servery

Tokugawova maturita – elektronika

Tokugawa | 2. června 2004, 7:27 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Hned v září dostali studenti Tokugawovy třídy na výběr, zda chtějí jednu otázku z technického oboru dostat jako měření v laboratořích nebo zda vytvoří nějaký vynález, udělají k němu dokumentaci a předvedou před komisí. Tokugawa jasně pamatuje na premianta třídy, který vytvořil automatický systém na zalévání květin. Ten systém byl dokonalý. Ale měl jednu vadu – přes čidla, dráty, hadičky a nádrž nebyly vidět květiny.

Tokugawa sedával v lavici se Šimim. Byla to velmi výhodná symbióza. Tokugawa dával Šimimu opisovat češtinu a děják, Šimi na oplátku řešil Tokugawovy výpočetní úlohy. A Šimi povídá, že s Tokugawou udělají vynález. A dopr... Bylo dohodnuto, že Šimi vynalezne a Tokugawa udělá dokumentaci a vyrobí. Jenže Šimi nevynalézal a nevynalézal a už byl únor a Šimi stále nic. Pomóooc!

Nakonec Šimi během jedné nudnější hodiny humanitního charakteru nakreslil pod lavicí schéma jakéhosi přístroje na měření času, který ale nikdy nemohl fungovat, čehož si byl Šimi vědom a řekl Tokugawovi, hlavně ať neblbne a nevyrábí to, stejně že je to k ničemu... Nakonec odevzdali jen dokumentaci s výkresy a s Šimiho douškou: Nemůže to fungovat, neboť technologie ještě není na tak vysoké úrovni. A dali se na modlení.

Komise měla patrně vlčí mlhu, nebo na ní zapůsobila Šimiho douška o stavu technologie, která je na tak nízké úrovni, že student čtvrtého ročníku střední průmyslové školy díky ní nemůže vyrábět to, co by chtěl, a dostali jsme dvojku. Zaplať pámbu! Tokugawa měl skutečně obavy, že tato část maturity nedopadne dobře. Ovšem praktická matura není vše. Ještě ho čekala teorie.

Tokugawa trpí stejnou úchylkou, jako ten student ve filmu Marečku, podejte mi pero. Nejvíc toho vymyslí při chůzi. A protože se právě v té době snažil být kvůli Andree Š. velmi vtipný, zeptal se při jedné hodině přenosové techniky, zda by mohl u maturitní zkoušky chodit. Jinak, že ji určitě nesloží. Zkoušku, ne Andreu. Tu na SPŠ nesložil nikdo.

Maturita. "Prosim vás..." lkala hystericky Bóža, "...nechte mi otázku číslo 16, jo??"
Profesor Kubelík se postavil ke komisi zády a nabídl Tokugawovi pytlík. S čísly. Tokugawa nabral plnou hrst, kryt tělem profesorovým a palcem zachytil jedinou otázku, kterou opravdu dobře uměl: Přenosová technika – telegrafní rovnice. Číslo 16, sorry Bóžo. Zachytil žeton palcem a ostatní tiše vrátil do pytlíku.

"Vidím, pane Tokugawo, že jste si vytáhl otázku z mého předmětu," pravila profesorka na přenosovou techniku. A odpálila bombu: "Kdysi jste se ptal, jestli můžete u maturitní zkoušky pochodovat, teď vám tedy dávám tu možnost." A dopr... Proč tu není Andrea Š., aby viděla důsledky mého namlouvání a konečně se poddala?

Inu, nebudu to dál rozmazávat. Tokugawa vyšlehl na tabuli přenosové rovnice, popsal, vysvětlil, nejtěžší zkouška byla právě za ním. A za jedna! A co Andrea Š.? Dala nakonec přednost Šimimu.
Přidat na linkovací servery

Tokugawova maturita – český jazyk

Tokugawa | 1. června 2004, 8:25 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tokugawa nebyl nikdy vzorný student. S rozkoší se plácal v bahně průměru, protože pak mu zbyl čas na rozšiřování všeobecných obzorů. A na lumpárny. A o to přeci jde. Hlavně Tokugawa nikdy nepochopil, jak je možné, že se ocitl na průmyslové škole, neboť jeho mozek pracuje čistě a zásedně humanitně. Jak jen by byl šťastný, kdyby jeho zaměstnáním byla literatura, historie nebo třeba jazyky. Ne. Technický obor. Omyl dějin.

Skončily prázdniny, nastal poslední rok studia. Tokugawa si uvědomil, že jde do tuhého. Jasně si vzpomíná, jak celé září hrůzou nespal. Musel se ládovat rohypnolem. Vždyť maturita je tak blízko a v mozku je jako po velkém úklidu. Nakonec to přešlo díky vypracovávání maturitních otázek.

Tokugawa vždy tvrdil, že má fotografickou paměť. Jeho otázky byly psané na perličkovém psacím stroji a velmi barevně podtrhané. Čím větší řád, tím snažší učení. Ještě že byl Tokugawa na technické škole. Díky tomu měly jeho otázky dvou a půl centimetrové okraje, které se pozvolna plnily poznámkami. To sice ubralo otázkám na přehlednosti, avšak odkazy z listu na list vše kompaktně provázaly a Tokugawa se začal cítit neohrožen. Tedy... pouze co se týkalo českého jazyka. Pravda je ale taková, že Tokugawa se vyžíval až v puntičkářském vypracovávání otázek proto, že se tím odkládalo opravdové učení, ač první dojem byl, že se Tokugawa urputně učí.

Konečně maturita. Nervů už bylo dost a den D na Tokugawu působil jaksi úlevně. Tokugawa, který dnes píše tento článek nechápe, jak mohl Tokugawa, který šel tehdy ve vypůjčeném saku k matuře, být tak klidný.

Český jazyk. Největší nebezpečí představoval slovní rozbor. Tokugawa dodnes nechápe, k čemu že jsou všechna ta slova jako souřadící, předmětná, pomnožné, shodný a neshodný atd. Seděl na potítku, náprsní kapsa se mu vydouvala opisem maturitních otázek na malých papírkách a nevěděl. Přišla k němu češtinářka.
"Víte?" šeptla.
Tokugawa v jasném gestu sdělil, že ne.
Češtinářka byla svatá žena. "...šepty šepty... souřadící... šepty... přívlastek... šepty..." a prst jí jezdil po papíře jako tornádo po americkém středozápadě. Díky ní dopadl rozbor výborně.

Když si Tokugawa vytáhl otázku, podklesla mu kolena a přítel reparát se v rohu usmál. Současná západní literatura. Tokugawa si vybavil ty okamžiky, kdy...
"Nemáte někdo vypracovanou tu třicítku?"
"Ne."
"Ne, vůbec nevim, co tam má bejt."
"Ne-e." atd.
Kdo tam patří, sakra? Hemingway? Asi jo. Tokugawa četl knihu Stařec a moře a Zelené pahorky africké. To musí stačit. Jenže při Tokugawovi stáli všichni svatí a Tokugawa je odborník na přeskakování z tématu na téma, a tak skončil u legend, respektive u bouřlivé diskuse na téma: Mají legendy pravdivý základ? Skoro na sebe s profesorem Kubelíkem, členem jakéhosi řádu, křičeli, což se líbilo předsedovi komise a Tokugawa za svůj postoj a odvahu dostal z ČJ za jedna.

O maturitě z technického předmětu zase příště. Jinak by tento článek byl neúnosně dlouhý.

P.S.: Tokugawa stále nemá vlastní sako a všechny významné chvíle svého života prožil ve vypůjčeném, což Gaia těžce nese.
Přidat na linkovací servery