Tokugawa

Skok na navigaci

Milý Ježíšku

Tokugawa | 22. listopadu 2005, 11:21 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Milý Ježíšku.
Rok se s rokem sešel a já už Tě pomalu vyhlížím za oknem. A vedle mne projíždějí noční oblohu ještě dvoje oči. Veselé, modré, s rarachy uvnitř. Andulka Ti už napsala, Gaia také. Zbývám já.

Prosím Tě moc o několik párů ponožek. Černých a šedých. Nevím jak je to možné, ale u nás ty moje fusekle snad někdo žere. Zeptám se na to Huga.

Pokud bych si mohl přát ještě něco, pak by mi udělal velkou radost japonský pražený čaj Hojicha. Víš, ten s růžovou barvou a s vůní čerstvého pečiva. Deset deka by mi vydrželo čtvrt roku, to by bylo fajn. Akorát přes zimu.

Vzpomínám, jak jsem Ti psal jako malej kluk. "Mylý ježišku, chtěl by sem počítač. Nebo propysku." Proč's mi, prosím Tě, pořád nosil jen propisky?

Také bych se velmi poradoval z nějaké knížky; Ty víš, jak mám knihy rád. Třeba cokoliv, co ještě nemám o Japonsku. Nebo:

To asi stačí, snad mi z toho něco vybereš. Opravdu mě tím potěšíš.

Víc přání nemám. Jen taková univerzální: Aby už Anča nebyla nemocná, aby Hugo nežral koberec a nevyl a tak. Moc Ti, Ježíšku, děkuju a kdybych mohl udělat oplátkou něco já pro Tebe, dej vědět.

S úctou – Tokugawa


Přidat na linkovací servery

Zabil jsem černocha

Tokugawa | 22. listopadu 2005, 8:01 | Všední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (11)  

Vystoupil jsem z tramvaje. Všude tma. Do práce chodí v tuhle hodinu jen dělníci, blázni a já. Jsem celkem slušně pohroužen sám do sebe, vypěstoval jsem si v tomto umění mistrovství. Mám vypnuto. Sem tam ovšem nějaký podnět přes mou obrannou clonu pronikne. Jako posledně.

Palác Flora. Míjím sloup veřejného osvětlení. Na sloupu registruji plakát s roztomilým černošských dítětem. Velké smutné oči. Nad fotografií jsou vyvedeny dvě telefonní klávesy: zelené sluchátko s textem BUDE ŽÍT a červené sluchátko s textem ZEMŘE.

V ten moment se má ochranná bariéra zcela rozpadla, ovšem z úplně jiného důvodu, než předpokládali tvůrci plakátu. Jak se vůbec opovažují obviňovat mne ze smrti dětí v Africe!? Kdo jsou, že ukazují na nás, obyčejné lidi, prstem a říkají: Ty za to můžeš. A ty. A ty také! Kdo jsou, že vinu za globální problémy světa přenášejí na nás bezvýznamné? Odmítám vinu za smrt jakéhokoliv člověka na opačné straně světa a vyzývám všechny, kteří mají potřebu mě obvinit: Pojďte mi to říct do očí!


Přidat na linkovací servery

Černé svědomí

Tokugawa | 15. listopadu 2005, 7:44 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Hlodalo mě dlouho. Předlouho. Pamatuji si svou poslední návštěvu u zubaře, jako by to bylo dnes. Pět měsíců do maturity, takže strach z vrtačky byl zatlačen do pozadí permanentním strachem ze zkoušky. Patnáct let. Konec školní docházky, navíc do toho revoluce, takže logicky následoval konec povinných návštěv stomatologa.

Celý článek

Přidat na linkovací servery

Konfrontace se smrtí

Tokugawa | 9. listopadu 2005, 10:05 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/5 | Komentáře (21)  

"Táto, ci koukat!"
Vysadil jsem Andulku na kuchyň. Hladila mrtvého bažanta po peří. Na dlani jí ulpělo trochu krve.
"Kef! Kooutek má bebí!"
Ostrým nožem jsem zajel bažantovi pod kůži na krku. Dneska nebudu škubat, pokusím se bažanta stáhnout jako králíka. Jde to dobře, bažant je středně odleželý. Andulka mě pozorně sleduje.
"Smudí, to to smudí."
"Počkej, jak to bude vonět na pekáči."
"Ten má aue duápy! Mutíme otíhat!"
Kůže i s peřím šla krásně dolů. Odkrojil jsem bažantovi hlavu.
"Táto, puť."
Andulka obracela hlavu v rukou a prstíkem otvírala a zavírala bažantovi zobák. Odkrojil jsem pařáty a také je Andulce podal.
"To je bebí, mutíme pofoukat!"
"Tomu už asi nepomůžeme, Andulko," řekl jsem a otevřel ptačí hrudník. Andulka vykulila oči.
"Bueee! Smudí, to to smudí. Táto, doů, hop!"
Holčička odběhla se syčením pryč. V ruce třímala dvě dlouhá ocasní pera, která pro tuto chvíli představovala dva jedovaté hady.


Přidat na linkovací servery

Pax Deorum

Tokugawa | 9. listopadu 2005, 7:31 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Japonský svitek

Mlžná jitra. Šero. Ticho. Svět vypadá jako rozpitá tuš na svitcích japonských mistrů. Postavy na autobusové zastávce mají zvednuté límce a ruce vražené hluboko v kapsách. Oděni do mlhy, ospalých myšlenek a samoty. Světla aut se jen těžko prořezávají bílou clonou. Tiše a těžce, jako lžička medem.

Do uší mi zní Enya. Pax Deorum. Rytmus a monotónní modlitba mě povznáší. Domine o venite o sacramentum eo deo... Hledám hudbu, která mě osloví, která bude konejšit i burcovat, pohladí i vyděsí. Nejspíš jsem ji právě našel.

Zatímco okna autobusu se mlží dechem cestujících, otvírám PDA. Bledý svit displeje ozařuje nejbližší okolí. Neopagan. Alraune. Právě nastal čas přehodnotit pohled na odvrácenou stranu světa. Rozednívá se. Černou tmu pomalu střídá tma bílá.


Přidat na linkovací servery

Nedělní chvilka poezie

Tokugawa | 7. listopadu 2005, 10:00 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (4)  

Seděli jsme s tátou na balkoně a dívali se do mlhy. Sotva jsme rozeznali černé větve stromů. Byly obsypány krákajícími havrany. Černé listí. Krom havranů nebylo slyšet vůbec nic. Od úst nám stoupala pára, před námi na stole stál džbán s pivem. Bavilo nás pozorovat, jak se havrani s hlasitým krákotem vznesli a přesunuli se ze stromu na střechu. A na strom opodál a na další. Až se rozpustili v mlze a ticho už nerušil absolutně žádný zvuk.

Z kuchyně voněla pečící se kachna nadívaná padavčaty z aleje za vsí. A divokým kořením. Hlavně bobkový list a jalovec. A samozřejmě polévat pivem. Občas jsme zkřehlou rukou nalili ze džbánku do půllitrů polotmavý Granát.

"Tak abychom došli pro další, co, synku?"


Přidat na linkovací servery

Konec podzimu

Tokugawa | 4. listopadu 2005, 13:42 | Objektivem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Lavička

Stromy se zbarvily a opadaly tak rychle, až to ve mně vyvolalo pocit, že jsem prospal celý měsíc. Holé větve se smutným zbytkem větrem potrhaných listů se černají proti bledému nebi. Havrani sedí v celých hejnech na polích a krákají podzimu funus. Co se dá dělat jiného, než se těšit. Na jiskřivý sníh, na slunovrat, na vůni františků a tóny Rybovy vánoční mše, na masopust, na první sněženky. Na vlahý vítr, který v sobě nese první náznak jara. Na výměnu havranů za vlaštovky...


Přidat na linkovací servery

Posláno z Palm Universal Wireless Keyboard

Tokugawa | 3. listopadu 2005, 7:21 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Den za dnem stále stejný scénář. Lidé od nás se sejdou u nich. Nebo naopak: lidé od nich přijdou k nám. Oni na jedné straně stolu, my na druhé. Na zdi prezentace a dokumenty, zvukové vlny formují výrazy jako júskejs, vajrfrejm nebo storybórd. Vzduch jiskří energií. CMDA, WiFi, EDGE... A hlavně šustot. Tužka po papíře.

Celý článek

Přidat na linkovací servery

Jak stromy na podzim nádherně umírají

Tokugawa | 2. listopadu 2005, 7:34 | Objektivem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (10)  

Kontrast

Zámecký park. Cesty utopené ve zlaté, hnědé a oranžové. Slunce. Nejhezčí podzim, jaký pamatuji. Andulka za sebou táhla draka upleteného z javorových listů a šlapala na bílé kuličky otrhané z keřů opodál.

Došli jsme ke stromu. Svítil na dálku. Co svítil – zářil! Strom nás svou září vábil a oslepoval. Každý z nás si ho vyfotografoval. Každý po svém. A mne napadla věta, kterou pronesl (tuším) Miroslav Horníček: "Jak stromy na podzim nádherně umírají..."


Přidat na linkovací servery

Okno, za kterým chci bydlet

Tokugawa | 1. listopadu 2005, 8:03 | Objektivem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Okno, za kterým chci bydlet

Dnešní ráno bylo jiné, i když začalo stejně. Zaspal jsem. Hodina není tolik, ještě jsem v limitu. Jenže není hodina jako hodina. Dnešní hodina byla dvojnásob příjemná, neb ve své podstatě byla dvouhodinou.

Nebe polehoučku světlalo a mlha se nenápadně rozplynula. Do uší mi zpívala Hana Hegerová své šansony a já měl pocit, že každý song obrečím. Autobus byl jakoby plný fialových fialek. Mladý kněz pustil sednout stařenku a mne si okatě prohlížela nějaká studentka. Nejméně polovina lidí se usmívala. A já tak nějak vím, že jednou budu za takovýmhle oknem bydlet. Záclona bude háčkovaná vrásčitýma rukama něčí prababičky, dubový stůl a puklý hrnek s vonícím kakaem.


Přidat na linkovací servery