Tokugawa

PF 2006

Tokugawa | 31. prosince 2005, 23:59 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Přeji nám, ať v novém roce rozpínáme křídla a míříme stále výš. Ať máme čistý vzduch k dýchání, čerstvou vodu k uhašení žízně, oheň k ohřátí a zemi ke spočinutí. Ať máme zdravé děti a přátele, na které se můžeme spolehnout. Ať máme stále koho milovat a ať jsme milováni. Ať máme vždy čistý štít. Pour Féliciter.

Přidat na linkovací servery

Andulčin boj

Tokugawa | 29. prosince 2005, 10:04 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (16)  

Jsou to přesně dva roky, co naše malé tříměsíční miminko poprvé zakusilo horečku vyšší než 40°C. Měsíc co měsíc se horečnatá ataka opakovala, dalo by se říct, že na den přesně. Verdikt: Cyklická horečka PFAPA. Jak jistí si lékaři jsou se ani neodvažuji hádat.

Teď naposledy přišla ataka přesně po dvou letech od svého prvního výskytu, na Boží hod. Dalo se to očekávat, protože Andulka nechtěla o Štědré večeři polévku. Nenapadlo nás to. Také už bychom se ty předzvěsti mohli naučit rozeznávat. Andulka a nechutenství, kdo to kdy viděl.

Svátky nestály za nic. Horečka kolísala mezi dvěma vrcholy, ten nižší má hodnotu 38°C, ten vyšší 40°C. Andulka dostávala každé tři hodiny nějaké antiteplotikum, střídala brufen a panadol. A do toho homeopatika. V podstatě bez účinku.
"Andulko," sáhla Gaia na horké dětské tělíčko, "probuď se, mám pro tebe medicínku."
Andulka otevřela oteklé oči: "Hujá, medutíňka. Čevená jako ohýnek..."

Poslali nás k odbornici do nemocnice Ke Karlovu. Po dvou návštěvách jsme další odmítli, natož hospitalizaci a vrátili se Na Bulovku. Dalo by se říct mezi staré známé. Andulka už poněkud vyrostla, bojuje s doktory co to dá. Doposud se jim nepodařilo nabrat jí krev. Andulka má v sobě dírek jako cedník. Když jsem za ní včera byl, skoro nemluvila. Jen stála a smutně na mne koukala. Andulka – a nemluvila!

Dokončíme tuhle sadu vyšetření a končíme. Za dva roky nikdo na nic kloudného nepřišel. Budeme si chodit do nemocnice pro kortikosteroidy (pokud nám je dají) a tím to hasne. Začneme jinak. Nač je nám prohlídka a testování syndromu PFAPA, když místo jakéhokoliv závěru pošle odbornice naše dítě na oční se strabismem (oční to vyloučil), na dětskou gynekologii nebo na logopedii, proboha, vždyť jsou Andulce teprve dva roky! Konec. Víckrát už nechci slyšet to ticho, které zahaluje mé upovídané dítě...

Přidat na linkovací servery

Vánoce k ničemu

Tokugawa | 26. prosince 2005, 15:59 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Andulce se opět vrátila PFAPA. Zítra ráno jedeme do nemocnice. Všechno ať jde k čertu!
Přidat na linkovací servery

Na strunu rodičovskou

Tokugawa | 23. prosince 2005, 7:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Ta naše Andulka! Ta si se mnou dělá, co chce. No posuďte sami:
Předevčírem Andulku uspávám já. Po počátečním přemlouvání konečně oba ležíme v posteli. Andulka na jedné straně, já na druhé.
"Tatýnku, pojd ke mne..." Zašmátrám potmě, nahmátnu malé dětské tělíčko a přitulím se. Andulka mě hodí ruku kolem krku, dá mi pusu na čelo a povídá: "Mám te uáda. Bobou moč."

Nebo včera. Andulka stála u okna, ručičky a nos připlácnuté na skle.
"Maminko, uz vidým Jedíčka, mauinký miminko. Já ostanu dáááešky! Byua odná!"
No řekněte sami – nezaslzeli byste?

Přidat na linkovací servery

Jak jsem modeloval pozadí

Tokugawa | 16. prosince 2005, 13:19 | Akvarium | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Když už jsem měl doma akvárium se vším všudy, dalo se předpokládat, že se stane přesně to, co se nakonec stalo. Chytil mě rapl. Už už jsem potřeboval, aby v nádrži rostly rostliny a plavaly ryby. Otevřel jsem tedy Google a začal nasávat informace.

Bod číslo jedna: pozadí. Když už mám takové pěkné akvárium, je třeba, aby i jeho interiér byl exklusivní. Rozhodl jsem se, že vytvořím scenérii přírodní. Pozadí bude z pravého kamene. Břidlicové.

U sklenářů byla jen otázka chvilky, než mi uřízli sklo o síle 5 mm, nepatrně menší, než zadní stěna akvária. Silikonové lepidlo pro akvaristy také nebylo těžké sehnat, ovšem kde vzít břidlici... Nakonec jsem se dopátral tohoto zkamenělého bahna v zahrádkářství na trase zaměstnání – domov. Dnešní doba je dostatečně šílená na to, aby lidé kupovali kameny. Břidlice byla na váhu, dvacet deka navíc, můžu to nechat? Vzal jsem ještě dva červené kameny neznámého druhu a složení a obtěžkán tímto nákladem jsem uháněl k domovu.

Víte, jak se z břidlicové desky o síle 10 cm loupají plátky tenčí než 10 milimetrů? Ne? Tak já vám to povím. Blbě. Naskládal jsem si v koupelně na dlaždičky vrstvu asi deseti froté ručníků (Gaia šílela radostí) na ně postavil kámen, do ruky vzal plochý šroubovák a kladivo a... PRÁSK! Boha Mária, snad nepraskla dlažba! Uf, naštěstí nepraskla, to už bych se dneska nejspíš rozváděl. Povedlo se mi naloupat několik centimetr silných kusů a spoustu malého odpadu. Roztříštěná břidlice byla všude. Ve vaně, po celé podlaze, zapíchaná ve všech deseti froťácích, v pračce, zaseklá v oku...

Venku mrzlo až praštělo. Na balkon jsem položil dva ručníky a na ně dal sklo. Chvíli jsem s břidlicí hrál puzzle, než se mi podařilo skleněnou desku kameny zcela pokrýt. Fáze lepení břidlice na sklo měla být snadná. Měla. Ale nebyla. Měl jsem sice silikon pro akvaristy, jenže... vždyť já nemám pistoli, jak budu silikon z tuby vytlačovat? Zkusil jsem to prstem, který jsem si v ten moment málem vykloubil.
"Gaio, mohla bys mi přinést vařečku a prkýnko?" volal jsem skrz zavřené balkonové dveře. Prkýnko jsem si zastrčil za košili a vařečku nasadil do tuby. Její druhý konec jsem vzepřel o prkýnko a na tubu nalehl. Po ukrutném vypětí jsem vytlačil centimetrový kousek silikonu. No potěš. A to mi ještě vařečka z prkýnka sjela a zabodla se mi pod žebra.

Po děsivé námaze, kdy jsem měl břicho jednu podlitinu vedle druhé a kdy se černý silikon stal dekoračním prvkem mnoha míst na našem balkóně, bylo pozadí hotové. Ruce se mi z toho vypětí třásly až do druhého dne.

Zde by se dala očekávat fotografie, ovšem na ní si budete muset chvíli počkat, než se zbavím přemnožených nálevníků a shnilých kytek, ale o tom zase příště.

Přidat na linkovací servery

Jak jsem kupoval akvárium

Tokugawa | 15. prosince 2005, 7:50 | Akvarium | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Zvedl jsem telefon a zavolal sousedovi. Byl vstřícný a během několika málo minut jsem stál v jeho sklepě. Akvárium 82 x 45 x 40 se mi zdálo natolik obrovské, že jsem nakonec odnesl to druhé, 58 x 30 x 39. No nekupte to za 150 Kč.

"No ty ses dočista pomátnul!" spráskla ruce Gaia, když mi otevřela poté, co jsem se snažil kolenem zazvonit, neb v rukou jsem měl to akvárium, síťku, dvoje rybí žrádlo a filtr. "Takovej obrovskej krám!"
"A tos neviděla to větší, pro které jsem původně šel!"
Takže rada první zní: Nedejte na rozměry, uvedené někde na papíře. Akvárko je vždycky větší, než jste si představovali.

Postavil jsem nádrž do kouta, kde se na ní začalo prášit. Nakonec to vypadalo, že se akvárium opět přesune do sklepa, jenže ne sousedovic, ale našeho, už tak dost plného.
"Podívej, Toku, tady nabízej akvarijní set za 2.450,- Je to nějaká týdenní akce."
Nahlédl jsem do prospektu a okamžitě jsem byl okouzlen. Krásné akvárium včetně filtru, osvětlení, termostatu a skříňky. "Tak jo. Zítra ho přivezu."
"Nezbláznil ses? Vždyť jsi jedno přinesl minulý týden. A kde na to chceš vzít?"
Vzpomněl jsem si na oblbovací techniky prodavačů Amway a HerbaLife a uchopil jsem tužku a papír. "Tak podívej Gaio..."
Během chvíle jsem propočítal, že zakoupení (nebo i vlastní výroba) skříňky, pořízení termostatu a vzduchování a krytu s osvětlením nás vyjde na úplně stejné peníze, jako tenhle akvarijní set. Gaia zakoulela očima, ale víc neprotestovala, což jsem zhodnotil jako souhlas.

Carrefour! Kolik se o něm jenom napsalo negativního! A já musím říct: VŠECHNO JE TO PRAVDA! Už nikdy víc! Vzal jsem si leták s sebou. Pro jistotu. Prošel jsem nazdař bůh prvním patrem s potravinami a nechal se vyvézt o poschodí výš, kde prodávají všechno ostatní. S mravenčí pílí jsem hledal mezi vystaveným zbožím vysněný akvarijní set, až jsem to vzdal a začal hledat informace.

Slečna nebo paní, která byla na informacích zaměstnána jako služba zákazníkům, zřejmě měla velmi špatný den. Požádal jsem ji o radu, kde najdu inzerované akvárium a zamával jí před nosem letákem. Řekla: "Moment!", zvedla telefon a kamsi zavolala. "Počkejte tady, přijdou pro vás." A tak jsem čekal. Během 30 minut postávání, kdy jsem si říkal, jestli náhodou nejsem debil, se u jejího pultu vytvořila poměrně slušná hromada zákazníků.
"Jak to, že mi ty lyže neprodáte?"
"Prodáme, ale za vyšší cenu!"
"Já je nechci za vyšší, v katalogu máte tuhle!" a pán zamával stejným katalogem, jako já. A sakra.
Slečna nebo paní, která byla na informacích zaměstnána jako služba zákazníkům, nešla pro ránu daleko. Nakonec vzduchem před zákazníky létaly výrazy jako 'kurva' a 'debil'. Vzdal jsem to a odešel.

Jenže mi to nedalo a zašel do informací o patro níž. "No to je jasné, že jste to akvárko nenašel. Máme ho tady dole v potravinách. Vedle ryb!" Jak samozřejmé! Překousl jsem v sobě odpor k tomuto hypermarketu a akvarijní set nakonec zakoupil. Když pominu fakt, že se mi nevešel do nákupního košíku a málem ani do auta, tak už vše probíhalo celkem hladce. Až na to, že rozměry akvária jsou 80 x 30 x 40! A na zprávu o tom, jak jsem modeloval krajinku si počkejte zase do příště :o)

Přidat na linkovací servery

Jak jsme se rozhodovali

Tokugawa | 14. prosince 2005, 9:25 | Akvarium | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

S koupí akvária doma koketujeme od okamžiku, kdy si švagr pořídil nádrž na 150 litrů a oddělil s ní kuchyň od obýváku. Takže asi 5 let. Pravda, naše nadšení několikrát prudce opadlo. Poprvé hned na začátku, kdy Tomáš naplnil akvárium asi ze dvou třetin, když tu na něj tchán volá:
"Dávej pozor, leješ mi vodu na hlavu!"
Jenže Tomáš zrovna stál na druhé straně pokoje a jen nevěřícně zíral na pomalu se rozvírající skleněné desky, pod kterými klečel tchán a nadával. Začal sprint s kýbli. Zachytit co možná nejvíc vody z polorozpadlé nádrže, šup s ní do vany a znovu a znovu a znovu...

Duhá příhoda, díky níž jsme si s Gaiou řekli, že akvárium vlastně ani tak moc nechceme, není ani tak moc dramatická, jako spíš vtipná. Tomášův synek Vojta se ve svých dvou letech rozhodl, že tatínkovy ryby nakrmí. A vysypal do nádrže celý vanilkový pudink v prášku. Tomáše tehdy málem ranila mrtvice.

Další historka je o hadovi. Tchán má ve svém kutlochu na půdě také akvárium. Když se hodně zamyslím, dokážu si i vzpomenout na dobu, kdy tam žily nějaké ryby. Časem akvárium zezelenalo a voda do poloviny vyschla. Vzpomínám si na povodně, kdy jsme se s Gaiou k jejím rodičům museli na půl roku nastěhovat. Už tehdy bylo akvárium neprůhledné. A jsou to dva měsíce, co ho tchán konečně vyčistil. ECCE RYBA! Dlouhá, sametově černá, vzhledem spíš had než ryba (heteropneustes fossilis). Přežila. Jediná, bez žrádla, bez kyslíku, bez vody, jen na řasách a ostatních rybách! Trochu Káju podezřívám, že aniž tušil, že v akvárku cokoliv ještě žije, občas tam nějakou potravu nasypal. Možná i odklepával vajgly.

"Hele, tady někdo nabízí akvárko!" volala na mne Gaia při pročítání stránek našeho bytového družstva. "Za dvě stě!"
A bylo rozhodnuto.

Přidat na linkovací servery

Jak to všechno začalo

Tokugawa | 13. prosince 2005, 10:30 | Akvarium | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Je tomu velmi dávno. Telefonní budky byly ze dřeva, nejluxusnějším vozem Žiguli 1500 a Tokugawa byl tak malý, že sotva unesl školní brašnu. Svým způsobem idyla. Až na to, že malý Tokugawa právě ukradl své vlastní matce 100 Kčs ze zelených desek v kapse tygrovaného županu, uloženého v šatní skříni sektorového nábytku Universal.

Kolem Zverimexu na třídě Sboru Národní Bezpečnosti chodil Tokugawa do Lidové školy umění v Bajkalské ulici. Pokaždé si našel chvilku a okukoval rybičky. Hlavně neonky a tetru bojovnici. Tentokrát ale bylo něco trochu jinak. Tokugawa nestál před akvárii, ale u pultu.
"Tři neonky, prosím," řekl a podal prodavači ukradenou stokorunu. Prodavač na oplátku podal Tokugawovi igelitový pytlík, kde splašeně rejdily sem a tam tři vyděšené rybky.

Po cestě domů se Tokugawovi v hlavě všechno rozleželo. Jak doma vysvětlí, kde vzal ty ryby? A ještě ke všemu tři? Zastavil se, usedl na oprýskanou zeď lemující předzahrádky a rozvázal pytlík s rybami. Tři je moc. To by nevysvětlil. Vylovil jednu neonku a položil jí na zem. Červeno-modré lesklé tělíčko se mrskalo v zoufalém boji o život a obalovalo se hlínou a prachem. Malý Tokugawa chvíli nebohou rybku sledoval a pak vyrazil k domovu.

Po cestě potkal pana Vitáska, nadšeného akvaristu a pro tento okamžik i spasitele. Ten obdaroval malého Tokugawu malým akvárkem, bratru na 15 litrů. A Tokugawa měl pro rodiče hned výmluvu. Dostal akvárko i neonky od pana Vitáska.

A tak se stalo. Dvě neonky za kradené peníze plavaly v malinkém akváriu, na dně od psů počuraný písek z pískoviště z parku přes ulici. A neonky kupodivu žily. Akvárko se zelenalo, žádný filtr, žádný termostat, žádné vzduchování. Nejprve uhynula pěkná černá skalára, kterou domů donesl některý z rodičů. Neonky šly za ní v poměrně rychlém sledu. Akvárko se smrdutou zelenou vodou skončilo na popelnici. Ale touha po rybičkách v Tokugawovi zůstala už napořád.

Přidat na linkovací servery

Na Pražském Hradě

Tokugawa | 12. prosince 2005, 7:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Téměř měsíc jsem neměl čas cokoliv zapsat. Ani teď ho nemám, ale pro tentokrát odložím něco jiného. Měl jsem narozeniny. A dostal jsem od Gaii něco úžasného, ostatně jako obvykle. Gaia má ohromný talent pro dárky a překvapení. Ráno mi přikázala ustrojit se jako do divadla a hlavně přijít včas domů. Doma jsem byl nakrmen, Andulka byla odložena na krk dědečkovi a babičce, usadili jsme se do auta a z Gaii se stala GPS. Zaparkoval jsem na Pohořelci.

Dávno byla tma, jen Pražský Hrad svítil na pozadí černé oblohy jako vzácný šperk. Stále jsem nevěděl, kam jdeme a co se bude dít. Samsonova brána. První nádvoří. A ohromný zástup Japonců. Že by to mělo nějakou spojitost s mými naroze...

"Dál asi nemá cenu mlžit," povídá Gaia přesně v okamžiku, kdy jsem pojal podezření, "všechno nejlepší!" Stáli jsme před vchodem do Španělského sálu, ano, tam, co si Dagmar Havlová při volbě prezidenta České republiky zapískala veselý popěvek. Stáli jsme u plakátu: Unikátní představení ceremoniální hudby a tance provozované po staletí na japonském císařském dvoře s názvem Gagaku "Kreativní tradice 2005".

Vlastně ani nechci psát o samotném představení, k tomu se dostanu snad někdy jindy. Chtěl jsem se zmínit o noční procházce Pražským Hradem. Kdysi, před naším odstěhováním se z Prahy, byl Hrad a přilehlé okolí Petřínského kopce, Kampy, Malé Strany a Starého Města místem, kam jsme s Gaiou chodili na procházky snad každý den. Křivolaké uličky Nového Světa, malebné střechy malostranské, zahrady a samozřejmě pivní sýr u Zavěšenýho kafe.

Je to už dávno. Teď chodíme na procházky do luk za domem, v jedné ruce šíleného zmítajícího se psa, v druhé dítě, které v zimě z kdo ví jakého důvodu nechce samo chodit... O vánočních svátcích vezmeme Andulku s sebou a projdeme všechna naše místa v Praze. Obzvláště se zajdeme podívat na Modrou lišku. Kampak asi běží? A co to nese v hubě?

Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.