Tokugawa

Skok na navigaci

Perpetuum mobile

Tokugawa | 30. srpna 2006, 13:22 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Počasí v Dublinu se drží ve staletími ověřených mezích; nebe je šedivé, mraky vytvářejí šedošedou mozaiku ze které občas zaprší. Sean McCarthy sedí u okna do ulice. Lidé s deštníky spěchají pod oknem sem a tam a pinoží se za naplněním svých nikdy neukojených potřeb. Tolik energie dříme v té neustále se pohybující lidské mase!

McCarthyho stará vrásčitá dlaň leží na posledním vydání Economistu. Frustrace z nezájmu vědecké veřejnosti zasáhla i po tolika letech starého muže velmi bolestně. Éra vyčerpání energetických zdrojů – a jeho zařízení je označováno za vědecký omyl, konspiraci! Společnost se navrací k uhelným elektrárnám, výzkum vodíkové energie je stále v plenkách. Což teprve termojaderná fúze! A on prý chce zdiskreditovat seriózní výzkum alternativních zdrojů!

Sean McCarthy v návalu bolesti sevřel Economist a zvrhl sklenku whisky. Chytil se za srdce. Ještě jednou pohlédl na šedý dav venku a jeho pohled vyhasl navždy. Celý Dublin se nořil ve tmě, pouze v McCarthyho domě svítilo jasné čisté elektrické světlo. Už padesát let, navzdory vyřazení elektrorozvodné sítě z provozu z počátku světové energetické krize.

Inspirováno Irská firma tvrdí, že vynalezla perpetuum mobile


Přidat na linkovací servery

Co na srdci, to na jazyku

Tokugawa | 28. srpna 2006, 13:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (8)  

Andulka Bambulka Pupajz Šunka mluví jako o život. Dojímá mě to. Rozesmívá. Nutí k zamyšlení. Stejně tak, jako si některé věci od okamžiku, kdy Andulka poprvé otevřela ústa, nahrávám, tak si také některé obzvlášť vypečené kousky zapisuji. Myslím si, že pobaví i vás:

Když já zlobim, tak nemůžu poslouchat.

- Andulko, jsem ti snad pro legraci?
- Jo, jseš.

Andulka se dloubala v nose.
- Táto, něco tam mám.
- Tak to vysmrkej.
- Ne, já to vydloubnu.

- Chceš k snídani jogurt?
- Ne.
- Tak si dáš chleba s marmeládou?
- Asi dám.
- Tak si sedni, já ti ho namažu.
- A nebo třeba nedám. Třeba chci jogurt, jo? Třeba.

Andulka na suchém záchodě: Já tady cejtim hnus!

V dešti:
- Andulko, musíš šlápnout do každé louže, kterou vidíš?
- Jo.
- A proč?
- Protože mám holiny, tak můžu, víš?

Tati, tam prší, až se hory zelenaj!

Prosím, dej mi jablíčko. Já ho opravdu sežeru. Opravdu.


Přidat na linkovací servery

Kterak jsem málem ovdověl

Tokugawa | 23. srpna 2006, 10:48 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Víte, Gaia si neumí vyměnit duši. Tedy duši u kola. Proto ve mně zatrnulo, když po dvanácti kilometrech slyším: "Já asi píchla. No jo, píchla jsem." Škoda, že právě v okamžiku, kdy začalo pršet.

Nu, tak jsem svoje kolo s Andulkou na sedačce opřel o strom, Gaino postavil na sedlo a na řídítka a uvolnil zadní kolo. Vyměnit duši bylo dílem okamžiku, nicméně ještě zbývalo povolit brzdy, abych mohl opravené kolo zasadit zpět na místo. Utáhl jsem šroub a bicykl obrátil. "Hotovo." Pršet přestalo.

Gaia nasedla, já nasedl a už jsme to frčeli lesní cestou kořen nekořen. Lesní cesta se změnila v mírně svažitou asfaltku. Gaia přede mnou, já za Gaiou, Andulka za mnou. Najednou slyším: "Jé! Je-é! Jééé!!!" Gaia vypadala, jakoby s sebou měla každým okamžikem švihnout. Když tu se zdání stalo skutkem. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. Řídítka doprava, řídítka doleva, bicykl k zemi, Gaia s ním, pár metrů po asfaltu setrvačností, noha v rámu v nepřirozené poloze. Přijíždím ke Gaie, v duchu si říkám, že Gaia s sebou flákne klidně i na úplný rovině.

"Nebrzdilo mi to," povídá skrz slzy Gaia, "nefungovala mi zadní brzda."
Podívám se na zadní kolo a v tu chvíli jako by se ve mně krve nedořezal. Já vůl! Já maxivůl! Já pravůl! Když jsem vyměnil duši, zapomněl jsem znovu zapojit brzdy...

Gaia nevěděla, jestli se má smát nebo brečet, a tak dělala obojí. Spočetl jsem Gaie odřeniny (4), opravil brzdy a pomohl Gaie do sedla. Sotva se rozjela, vidím, že jsem jí zapomněl utáhnout zadní kolo...


Přidat na linkovací servery

Zoufalý výkřik

Tokugawa | 15. srpna 2006, 10:13 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Bože, já už zase vstávám do tmy!


Přidat na linkovací servery

Na chalupu na kole

Tokugawa | 11. srpna 2006, 0:22 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Utekly bezmála čtyři roky, co jsme s Gaiou naposledy sesedli s kola. Nechápu tedy, kde se ve mně vzala ta telecí myšlenka, že odvezu kolo na chalupu po vlastní ose. Pravda, 53 kilometrů není tolik, měl jsem v paměti dovolenou na kolech, kdy jsme za sedm dní projeli České Budějovice, Český Krumlov, Nové Hrady, Třeboň, Jindřichův Hradec, Tábor a Benešov u Prahy. Jenže co bylo bylo.

Nasedl jsem odvážně na kolo a vyšlápl směrem na Kralupy nad Vltavou.
"Nesundáš si tu dětskou sedačku z nosiče?" ptala se mně celkem rozumně Gaia. "Vezmu ti jí autem."
"Není třeba," odpověděl jsem a světácky mávl rukou, "jsem línej jí sundavat."
Měl jsem poměrně štěstí, ten den byl pod dlouhé době první, kdy nepršelo. Zato vydatně foukal vítr. A celou cestu proti mně. A sedačka? Prima plachta, která mě nutila šlapat i z kopce.

U Velvar jsem přemýšlel, zda jsem se rozhodl dobře. Za Slaným mi bylo jasné, že ne. A dál? U Rakovníka jsem měl tak ztuhlé kvadricepsy, že jsem šlapal už jen silou vůle. A to jsem si, pablb, ještě řekl, že bych mohl na závěr vytvořit rychlostní rekord. V okamžiku, kdy mi na tachometru blikla padesátka, jsem věděl, že je zle.

Vzhledem k tomu, že se sousedka dívala z okna, slezl jsem z bicyklu poměrně důstojně a zhroutil se až za vraty. Vlezl jsem po čtyřech do sprchy a horkou vodou si hodinu masíroval stehna. A to nemluvím o zadku. Tvrdé sportovní sedlo se výrazně podepsalo na způsobu, jakým jsem dalších několik dní usedal.
"Tatínku, budeme si hját?"
"Až zítra, Andulko," odpověděl jsem těsně před tím, než jsem zcela vyčerpán usnul.


Přidat na linkovací servery