Tokugawa

Skok na navigaci

Knihi.cz

Tokugawa | 26. září 2006, 9:10 | Letem světem | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (0)  

Občas narezím na server, který mi mluví z duše. Jedním z nich jsou Knihi.cz. Nebudu se tu rozepisovat o takových buzzwords jako třeba web 2.0 a podobně, kdepak. Pouze zkopíruji kousek textu přímo z Knihi.cz:

"Knihi.cz je prostorem pro všechny čtenáře a jejich oblíbené knihy. Každý si u nás může založit svůj on-line čtenářský deník a vkládat do něj knihy dle libosti. Všechny přečtené knihy pak může hodnotit a své postřehy sdílet s ostatními čtenáři.

Našim cílem je seznámit vás se zajímavými tituly, které by vám jinak unikly. Všechny údaje o knihách máme od podobně nadšených čtenářů, jako jste vy. Naše hodnocení a doporučení jsou proto mnohem reálnější, než žebříčky knihkupců nebo recenze v novinách.

Knihi.cz však nejsou pouze o knížkách, ale i o autorech a čtenářích. Pomocí naší databáze snadno zjistíte, který autor v dané kategorii nejvíce "fičí" a jak moc je našimi čtenáři hodnocen. Čtenářská sekce potom nabízí možnost seznámení se zajímavými čtenáři a jejich vytříbenými názory. Probudíme ve vás zvědavost – nikde jinde než u nás nebudete mít možnost procházet si cizí poličky s knížkama."


Přidat na linkovací servery

Nerad bych byl pštrosem aneb Jak je to s útokem na Prahu

Tokugawa | 25. září 2006, 11:07 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Zřejmě už jsem po letošních parlamentních volbách dokonale paranoidní, nicméně jsem přesvědčen, že informace:

"...je to poprvé, co Česká republika čelí tak konkrétnímu riziku teroristického činu..."
"...Možnost teroristického útoku visí nad Prahou..."

jsou pouze velmi rafinovanou součástí pokračujícího volebního boje a že mají výrazně naklonit misky vah při hlasování o důvěře. Nevěřím už vůbec nikomu.

Vést politickou kampaň na základě strachu občanů je to nejhorší, co nám mohou naši vůdcové udělat.


Přidat na linkovací servery

O nespavosti, zpravodajství a smutku

Tokugawa | 19. září 2006, 13:01 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (19)  

Včera jsem nemohl usnout. Považte – naposledy jsem se podíval na pendlovky v 02:30. Budík mi zvonil ve 4:50. Ta chvíle mi přišla krátká jako jedno zhoupnutí kyvadla. Nemohli jsme doma spát, a tak jsme si povídali. O světě tam venku, za našimi okny.

Celý článek

Přidat na linkovací servery

Už to není, co bývalo

Tokugawa | 8. září 2006, 9:30 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (11)  

Sbohem, Pluto, má oblíbená devátá planeto se žlutými chlupy a černýma ušima! Vzali mi tě a já se budu muset celou Sluneční soustavu učit znovu nazpaměť. Seděli si za svými stoly a když vstali, tak už neexistuješ. Poroučejí větru, dešti, poroučejí vesmíru.

Sbohem, Berounko, poklidná řeko bez pramene. Co jsem se kolem tebe nachodil, z Třebáně do Berouna. Z Berouna do Třebáně. Co jsem se v tobě nakoupal. Zruší tě. Sedí za svými stoly a až vstanou, už nebudeš. Poroučejí větru, dešti, poroučejí řekám.

Ať se jednou sejdou kvůli mně. Ať stisknou tlačítko DELETE na klávesnici Nejhlavnějšího počítače a osvobodí mě svým rozhodnutím od daní a reklamy, publicistiky a módy, od sebe samých. Moc prosím.


Přidat na linkovací servery

Andulka ve školce hořce plakala

Tokugawa | 7. září 2006, 12:56 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Ano, je to tak. Už i naše dítě prolévalo ve školce potoky slz. Plakalo dlouho a usedavě. Nechtělo totiž domů...


Přidat na linkovací servery

Narodil se budoucí císař

Tokugawa | 6. září 2006, 10:49 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Toto jako Tokugawa japanofil nemohu nezmínit!

Japonská císařská rodina má důvod k oslavám. Po mnoha desetiletích se totiž dočkala vytouženého mužského potomka a následníka trůnu. Princezna Kiko, manželka Akišina, mladšího syna císaře Akihita, přivedla na svět syna. Oznámil to císařský palác v Tokiu.

Celý článek na Novinky.cz


Přidat na linkovací servery

Mateřská školka

Tokugawa | 5. září 2006, 8:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (8)  

Andulce skončilo dětství. Tedy takové to pravé, bezstarostné. Dětství bez povinností. Od včerejška už neplatí, že Andulka budí maminku. Od včerejška budí maminka Andulku. Ovšem ponejprv musí vzbudit budík maminku.

Věc se má tak, že Andulka byla včera poprvé v mateřské škole. Vzal jsem si dovolenou – u tak významné události v běhu naší rodiny jsem nesměl chybět. Po očku jsme s Gaiou Andulku sledovali a pokládali jí záludné otázky: "Víš, Andulko, my tě do školky odvedeme a zase půjdeme pryč."
"Hm," na to Andulka.
"Budeš tam sama, jenom s dětmi a s paní učitelkou."
"Hm, musís do páce, abysem si mohva koupit zmuzinku, viď?"
Oba jsme s Gaiou zaplakali, že nás to dítě vlastně vůbec nepotřebuje.

Školka je hezká, připomíná mi mojí školku, kam jsem chodil nesmírně rád. Musel jsem tam chodit nesmírně rád, protože si pamatuju spoustu detailů, přehršle útržků a vpravdě pozitivních. Andulku jsme odvedli na sedmou hodinu, tak, jak bude docházet běžně. Byla třetí. Aspoň, že nebude přicházet první, stačí, že bude zřejmě poslední, pro koho si rodiče přijdou.

Paní učitelky nás hned na úvod vyvedly z omylu – děti tu dnes nezůstávají dlouho. První den jen do devíti s rodiči. Druhý den do devíti bez rodičů. Třetí den do svačiny, aby si děti zvykly, že se ve školce jí. Čtvrtý den do oběda a pátý den i se spaním. Škoda, naše idea byla, že krátkým pobytem si dítě zvykne, že se chodí do školky jenom na chvíli. Chtěli jsme Anču hodit rovnou do hluboké vody. Nu což. Nějak to dopadne.

Andulka neměla problém. Hrála si s hračkami, běhala s Nikolkou, což je krom naší Andulky druhé dítě typu Forrest Gump. Zdá se, že tyto dvě běžkyně utvoří pár. Dvě hodiny utekly jako voda. Snažil jsem se nafotit co možná nejvíc snímků, jenže – já pako – zapomněl jsem digitál den před tím u ségry. Takže jsem vyštrachal Gainu kinofilmovou zrcadlovku a zavzpomínal na doby dávno minulé. Kdo ví, kdy budou hotové fotky.

Báli jsme se, že bude Andulka plakat. Neplakala. Zato my. Naše duše plakaly, co plakaly, přímo řvaly. Nedávno jsme na těch malých sesličkách seděli my, lezli jsme po koberci, učili se na besídku... A teď najednou naše dítě.

Pomalu jsme se chystali k odchodu, když k nám Andulka přišla a povídá: "Tak uz děte."
"Andulko, dneska tu nezůstaneš sama, za chvilku odcházíme všichni. I ty."
"A póóč..."
Pak doběhla k paní učitelce, která si povídala s nějakou maminkou.
"Nasledanou."
Paní učitelka neslyšela.
"Nasledanou."
Paní učitelka neslyšela.
"Nasledanou, nasledanou, nasledanou. NASLEDANOU!"

Dnes je druhý den. Já už sedím v práci a před chvilkou mi volala Gaia, že Andulka už je ve školce a vůbec jí nevadí, že jí maminka odešla. Začal nám nový život.

Budu muset vstávat ve 4:40, abych byl v práci v 6:00. Do práce pojedu autobusem. Gaia s Andulkou vstanou v 6:00, aby byly ve školce v 7:00. Pak pojede Gaia do práce (pracujeme ve stejném ústavu) autem, aby stihla 8:00. V poledne na obědě si předáme klíčky a doklady. Já odejdu ve 14:30, takže Adnulku vyzvednu mezi 15:30 a 16:00. Gaia se bude domů vracet autobusem v 16:30, takže přijede v 17:30. Děsný.

Příští týden vyměňují ve školce okna, takže sotva si děti zvyknou, hned zase budou týden doma. Do práce nastupuje Gaia 25.9. Pak to teprve začne být zajímavé.


Přidat na linkovací servery

První pětiletka za námi

Tokugawa | 1. září 2006, 8:32 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Dnes před pěti lety jsme byli s Gaiou první den manželé. Dnes před pěti lety jsme měli za sebou svatební noc. Jak je to dávno! Nezvolili jsme si dobré datum. Už od začátku jsme byli pronásledování špatými znameními.

V noci z 11. na 12. září 2001 jsme se vraceli ze svatební cesty. V autobuse jsme měli privilegium – jako novomanželé jsme seděli v patře hned vepředu u obrovského čelního skla. Celý svět před námi byl jen náš. Dokud nás nenašla první SMS: DETI, CO JE S VAMI? ASI ZACALA VALKA. V AMERICE DESETITISICE MRTVYCH.

Během chvilky se rozpípaly mobily všech cestujících, nikdo nic nevěděl, v autobuse to vzrušením šumělo. Řidič naladil nějaké zpravodajství, vyděšené tváře reportérů se střídaly s obrázky hroutícího se Světového Obchodního Centra. Všichni jsme se báli. V noci, v cizí zemi, ve stavu ohrožení. Neradostný začátek svátosti manželství.

Před dvěma lety Beslan. Naší Andulce byl necelý rok a všude kolem nás obrázky mrtvých dětí, plačících rodičů, lhoucích ruských politiků...

Dnes jsem dospěl k názoru: celý svět stojí za hovno. Byl to neodpustitelný harazd přivést sem Andulku. To naivní, citlivé, bezelstné, důvěřivé a hodné dítě. Ale stalo se a já za Andulku dnes a denně děkuji Bohu. Už je tady a naším úkolem je udělat z ní jiného člověka. Takového, který zůstane celý život dítětem, který bude stát vně lidské zloby, toho Molocha, který požírá sám sebe a dusí ve smrtelném obětí celý svět. Bojím se, že to nedokážeme...


Přidat na linkovací servery