Tokugawa

Happening k mým Kristovým letům

Tokugawa | 28. února 2007, 10:25 | Videocast | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Byla to tehdy veliká akce. Tři kytary (tehdy jsem ještě neměl ukulele banjo), spousta hlasivek ochotných zpívat, spousta těl ochotných tančit, spousta krků ochotných pít spoustu alkoholických i méně alkoholických nápojů. Rád na tu oslavu vzpomínám. Byly to tehdy jedny třiatřicetiny a jedny třicetiny a klip, který z té akce mám, dokonale vystihuje atmosféru :o) Škoda jen, že je tak mizerná kvalita, ale nejde ani tak o obraz, jako spíš o zvuk :o)

Přidat na linkovací servery

Monology vagíny

Tokugawa | 27. února 2007, 8:51 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Ještě nikdy jsem se v divadle tak nevrtěl, jako včera. Jak se píše jinde, oslava ženské sexuality, Monology vagíny. Těžko se mi o hře bude psát, neb jsem chlap a vagína je mi prakticky cizí, vlastním jiné nádobíčko. Co se vagíny týče, jsem jen vnější pozorovatel. Jde vlastně o čtení mohologů z knihy Eve Ensler, každý monolog je současně ztvárněn herecky. Musím říct, že všechny tři dámy, Dáša Bláhová, Míša Sajlerová i Anna Polívková, excelovaly. Jakoby šmahem se změnily v intelektuálku, puberťačku, starou babku nebo třeba opravdu cool rebelku. A šokovaly. Nejsem zvyklý slyšet slovo vagína dvakrát v každé větě, navíc od ženy. Nejsem zvyklý na to, aby mě žena přemlouvala, ať na celé divadlo skanduji slovo kunda. A nejsem sám. Bylo nás plné divadlo.

Monology jsou zajímavé svojí růzností. Romantiku střídá frustrace, nevinnost střídá krutost a bolest, přehled střídá nevědomost. Bylo mi smutno i veselo, ale hlavně divno. Když jsem šel z divadla, měl jsem pocit, že mám kundu nalepenou na čele.
Přidat na linkovací servery

OpenID

Tokugawa | 27. února 2007, 7:07 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Od dnešního rána podporuje na všech svých blozích (PŠT, Morfeus a Uke-banjo) OpenID. Pokud jste v OpenID zaregistrováni, můžete při zadávání komentářů použít pouze v kolonce Jméno svoje OpenID, zbytek údajů se automaticky dotáhne z vašeho účtu OpenID. Tedy vše mimo webové adresy, tu musíte také doplnit ručně. Odpadne vám vyplňování různých údajů na různých serverech, zde odpadne kontrola spamu. Je to víc než užitečné. Vše se dozvíte u Arthura Denta v Misantropově zápisníku. A pokud na OpenID nejste, tak se registrujte, aspoň si to vyzkoušíte :o)
Přidat na linkovací servery

Vítězný únor

Tokugawa | 26. února 2007, 10:29 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Včera, 25. února, jsme si připomněli 59 let od komunistického puče. Vítězný únor. Nevím, jak vy, já už bych si na toto fatální datum z historie Českoslovanska ani nevzpomněl. Víkend jsem prožil hrou na banjo, radoval jsem se, jak snadno do hry pronikám. Únor na mne chmátl až večer. Polosedl a pololehl jsem si k druhému programu a pak už jen beze slova zíral. Klement Gottwald, sníh a Staroměstské náměstí. Lidové milice, sešlé staré tváře v šedých montérkách a s puškou přes rameno. Kde se vzaly tak rychle zbraně pro všechny milicionáře? Projevy o buržoazii, reakcionářích a imperialistických štváčích. Procesy proti nepřátelům státu. Kapitán Minařík... Šla mi z toho hlava kolem.

O to pevněji jsem sevřel krk svého banja, nástroje angloamerických štváčů, který mohu mít, na který mohu hrát. Kdekoliv a cokoliv. Mohu na prvního máje opěvovat ve vojenské blůze, která pamatuje válku ve Vietnamu, Zuzanu, za kterou jedu z Alabamy do Louisiany, osmého května vyvalím sudy a 7. listopadu si prozpívám celou dlouhou cestu do Tipperary.
Přidat na linkovací servery

Tři muži ve člunu

Tokugawa | 22. února 2007, 10:57 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Po nějaké době jsme se včera s Gaiou opět kulturně vyžívali. Divadlo ABC a hra Tři muži ve člunu. Hned na úvod řeknu, že to byl nejslabší kus, jaký jsem v ABC viděl. Škoda. Vzpomínám na hry jako Cyrano z Bergeracu nebo Charleyova teta nebo Harold a Maud... Jeden kus lepší než druhý.

Už když jsme šli do divadla, vzpomněl jsem si na hru Jak jsem vyhrál válku. Exceloval v ní Gondík a Otakar Brousek mladší a Jan Hrušínský. Tehdy jsem se málem uchechtal k smrti. A tak jsem Gaie jen tak mezi řečí řekl, že by bylo fajn, kdyby to hráli ti samí, že jde o podobný humor a že by to byla skvělá trefa. Přijdeme do divadla a já koukám jako puk. Dalibor Gondík a Otakar Brousek mladší. Jenže během představení mi došlo, že jména nestačí. Oba dva jsme přemítali, jestli nemáme o přestávce odejít. Neodešli jsme a druhá půle dostala spád a humor. Ne moc, ale stačilo to na to, abych se aspoň občas pobavil, kupříkladu když strýc Horác přitlouká obraz. Ale to je na divadelní hru opravdu málo.
Přidat na linkovací servery

Mám doma banjo

Tokugawa | 21. února 2007, 8:24 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Včera jsem si přivezl zbrusu nové uke-banjo. Hrál jsem na něj až do jedné do rána a ani teď nemohu myslet na nic jiného, takže mě, prosím, omluvte, pro dnešek zavírám krám.
Přidat na linkovací servery

Spermiogram

Tokugawa | 20. února 2007, 11:06 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

Zařadil jsem tento článek do Akce Pupajz, neboť se jí v podstatě přímo dotýká. Jde totiž o Andulky sourozence. Ale abych začal popořádku... Je to už dva roky, co jsme se s Gaiou rozhodli, že by měla mít naše Anča sourozence. A stále ho nemá. To je dost dlouhá doba, řekl bych, a tak se stalo, že Gaia držela v ruce doporučení pro Ústav pro péči o matku a dítě, na spermiogram.

Právě jsem se odtud vrátil a hodlám všem, které to zajímá a kteří by rádi neformální informaci o zákroku, vypovědět, co v takovém ústavu muže čeká. Inu, je to veselé. Nejprve vás žena vyžene ráno v pět z postele, že prý se čekají dlouhé fronty. Ústav pro péči o matku a dítě je zahalen noční tmou a první doktoři se ospale vlečou do zaměstnání. A před vchodem stepuji já, připraven dát. Zajímalo by mě, jestli dal i Franta Brabec z fabriky. Samozřejmě, že jsme přišli moc brzo, o hodinu a půl.

Vzali jsme si tedy pořadové číslo (jedna) a šli se někam najíst. Tato pauza je nezajímavá, proto ji vynechám a začnu pár minut před odběrem. Čekárna se pomalu plnila a já byl čím dál nervóznější. Už jenom ta představa výkonu, který se po mně chce takhle ráno, mě děsila.
"Pár číslo jedna!" ozvalo se a my se s Gaiou zvedli. Gaie o moc nešlo, jen o pár ampulek krve, výkon, ten se chtěl po mně.
"Tady máte kelímek a vejděte si vedle," řekla sestra a ukázala na dveře naproti. Kelímek byl samozřejmě průhledný. Vrhl jsem po Gaie pohled psa, kterému právě zemřel pán a zavřel za sebou dveře.

První, čeho jsem si všiml, byl fakt, že zevnitř zámku chyběl klíč. No potěš. Posadil jsem se ke stolku, na kterém leželo asi padesát čísel různých pornografických časopisů. Opřel jsem se o zeď a zavřel oči. Pane Bože, co mě to potkalo. Myšlenky na výkon jsem absolutně neměl, časopisy se mi jednak hnusily a jednak mě deprimovaly rozměry nadsamců a schopnosti nadsamic. S povzdechem jsem si rozepnul pásek a pomyslel na svého sedmdesátiletého otce, který s oblibou říká, že od pasu dolů už je dávno mrtvej. Já byl v tu chvíli taky.

Stoupnul jsem si k umyvadlu, kelímek postavil pod zrcadlo a zalovil v kalhotách. Kde je? To mi snad dělá schválně, bojí se, že někdo vejde, že z výkonu v tomhle stresu nic nebude, že to rozleju, že se netrefím... A myslet jsem dokázal pouze na Evu Holubovou a jejího Frantu Brabce a na mého sedmdesátiletého otce. Výkon, který jsem podal, byl žalostný, není divu. Do pokojíku naštěstí nikdo nepřišel, odložil jsem svůj kelímek na tác a otevřel dveře. Dva další nedočkavci čekali ve frontě, až se milostivě uráčím udělat. Dočkali se.

Gaia už byla po odběru (já v podstatě také), a tak jsme vstoupili do ordinace, kde mi padly oči na velký křesťanský výjev, kterak svatá rodina klečí kolem čerstvě narozeného Ježíška. A hned jsem si vzpomněl na Starý zákon a nebohého Onana, který vypustil sémě na zem a draze za to zaplatil. Není nic lepšího, než duchovní útěcha v pravý čas na pravém místě. A tím vlastně celý zážitek končí. Ještě jsem se dozvěděl, že Gaina krev bude reagovat nejen na moje sperma, ale i na cizí směs spermatu, z čehož mohu celkem solidně odvodit, že i moje sperma bude vystaveno nejen krvi nějaké cizí mladé dámy, nýbrž i spermatu dalších chlapů. Fuj.
Přidat na linkovací servery

Kokořínsko

Tokugawa | 19. února 2007, 7:51 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Už jsem tu několikrát vzpomínal, jak mám rád Český Ráj. Je to od nás pěkný kus cesty, na výlet s rodinou až moc daleko. A přitom máme překrásné pískovce přímo za humny. Kokořínsko. V sobotu jsme prošli takový malý okruh Kokořínským dolem a přilehlými roklemi. Na první pohled velmi podobné českorajským skalám, na pohled druhý naprosto odlišné. Divočejší, neprostupnější. Andulka ťapala šest kilometrů, tři další jsem ji musel nést na zádech. Největší zážitek pro ní byla Rokle Apatyka a samotný Kokořín. Pro mne zase nádherné roubenky bez elektriky a se suchým záchodem, se sklepy vykutanými ve skále. Jen co se poněkud více oteplí, vyrazíme ke Kokořínu na kolech. Cyklostezek jsme potkali víc než štěkajících psů za plotem. Jo a mimochodem – v Mělníce se dá opravdu dobře najíst – Andulka po té naší procházce slupla šest jahodových knedlíků.
Přidat na linkovací servery

Svatý Valentýn

Tokugawa | 15. února 2007, 7:54 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Kdo mě zná, ten ví, že některé mé názory a postoje jsou, řekněme, radikální. Jeden z nich se týká importovaných svátků a mediální masáže. Řeč bude tentokrát o svatém Valentýnu, o dalším svátku, kdy si obchodníci a reklamní agentury mnou ruce a muži poskakují, jak jim naplánovaná marketingová kalkulace zavelí.

Nikdy u nás doma s Valentýnem nebyly problémy. Svátek zamilovaných byl odjakživa první máj. Tehdy se všechny ty roky, co jsme s Gaiou spolu, chodíme v noci projít na Petřín, kde se pod rozkvetlým jírovcem políbíme, poslechneme si zapálené studenty, kteří s nadšením svého mládí čtou u Máchovy sochy veřejně celý Máj, zajdeme k Turkovi na salep nebo k Zavěšenýmu kafi na pivní sýr a jen tak bloumáme po Hradě a v podhradí a je nám v ten květnový den dobře. Jarně a zamilovaně.

Aby Gaie nebylo líto, že na ni na svatého Valentýna "zapomenu", obvykle posečkám dva dny nebo týden a koupím jí kytku později, jakoby jen tak. Oba to víme a nikdy to nebyl problém. Ovšem nechápu, proč jsem si dnešní ráno poprvé v životě musel vyslechnout lamentace, vztahující se právě k Valentýnovi. Z toho jsem tedy opravdu jelen.

A co na to vaše ženy, pánové?
Přidat na linkovací servery

Andulka zlatoústá

Tokugawa | 13. února 2007, 11:16 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Nikdy mě nepřestanou fascinovat Andulčiny hlášky. Mám tu teď jednu, kterou vám musím naservírovat hned. Čekat na další bych tentokrát totiž nevydržel :o)

"Maminko, já se pořád ještě dloubu v nose..."
"To bys ale, Andulko, neměla dělat."
"Hm. Ale víš co? Už to nepapám!"
Přidat na linkovací servery

Převod formátu RAM na MP3

Tokugawa | 12. února 2007, 12:13 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (13)  

Lidé drazí, boubelatí, neumíte mi někdo převést soubor ve formátu Real Audio (RAM) na MP3? Pokusil jsem se instalovat jakýsi trial převodník, ale výsledku jsem se nedobral. Děkuji za jakoukoliv pomoc.
Přidat na linkovací servery

Víte co je uke-banjo?

Tokugawa | 9. února 2007, 13:15 | | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Zdravím všechny trampy, tuláky, muzikanty a vůbec toulavou havěť. Vzhledem k tomu, že moje sinusoida dosáhla dalšího vrcholu, respektive amplituda zájmů se opět posunula od tématu k tématu, založil jsem nový web, kde zcela jasně pochopíte, co mnou momentálně třímá a nedá mi spát. Web se dotýká mé odvěké lásky k nástroji zvanému banjo a nese příznačný název: Uke-banjo aneb Můj život s banjolele. Uke-banjo se mi právě vyrábí, a tak můžete procházet spolu se mnou krok za krokem sžívání s tímto impozantním hudebním nástrojem.
Přidat na linkovací servery

Zloději u sousedů - epilog

Tokugawa | 8. února 2007, 7:25 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Vylezl jsem ospale do únorového rána. Hugo ňufal vůkol, kde by co pochcal a moje uši, náhrada za spánkem zalepené oči, byly drásány nepříjemným zvukem. Námraza na autech. Proloupnu oko a vidím souseda, kterak škrabkou čistí skla své škodovky.

"Dobré ráno, sousede. Tak jsem se doslechl, jaké vám žena připravila překvapení," snažím se o bodrost.
"To tedy ano," odpovídá soused a ustává ve škrábání, "bylo to dost děsivé."
"To si dovedu představit," na to já, "jak bych byl vykulenej, kdyby mě v půl páté ráno vytáhli z postele dva ozbrojení policajti."
"No mě vytáhli jenom z vany," na to soused. "Nejdřív jsem si myslel, že je to jenom něčí blbej vtip, ale když jsem pak viděl ty jejich namířený pistole..."
"No, to muselo bejt vostrý..." Následně jsem sousedovi objasnil celou situaci, která Gaiu vedla k akci Zloděj v bytě. Tvářil se, že to chápe a že je rád. No a představte si, co následovalo. Jak se tak snažím o tu bodrost, povídám mu: "A ať se to víckrát neopakuje!" Soused jenom vyvalil oči a já zbaběle utekl s Hugem na ranní procházku.
Přidat na linkovací servery

Zloději u sousedů

Tokugawa | 7. února 2007, 12:34 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Tokugawa odjel užívat klidu lesa. Jeho ženy se rozhodly užít si víkendu po svém. I naplánovaly si setkání s dalšími opuštěnými ženami, navštívily společně divadlo a báječně se bavily. Po divadle uskutečnily procházku podvečerní Prahou a v příjemné náladě dojely domů.

Večer příjemně pokračoval. Všude ticho a klid, sousedé jsou již týden na horách, nikdo a nic nerušilo příjemný sobotní noc. Okolo čtvrté se Andulka Bambulka vzbudila nepříjemným snem, prý o velkém barevném psovi a po malém pohlazení vesele pokračovala v chrupkání. Mě to však vytrhlo ze spaní, vstala jsem a šla se napít. Náhle slyším tiché kroky od sousedů. Že by se vrátili z dovolené? Po čtvrté hodině ranní? S půlročním miminkem? Spánek je pryč, probouzí se ve mně akčí žena. Hlavou běží dalších tisíc otázek, na které si rychle odpovídám. Ne, to je nesmysl, proč by přijeli v tento čas. Budu odvážná a půjdu se podívat. Vyšla jsem z bytu. Dveře u sousedů jsou pootevřené, kočárek, který obvykle stojí na chodbě, tu není. Žádné hlasy, žádné dětské žvatlání ani pláč, jen kroky. Odvahu na to, abych šla a dveře u sousedů otevřela, jsem nenašla. Potichu jsem zalezla zpět do bytu a zavřela naše dveře. Co teď? Je to jasné, je tam nečekaná návštěva. Slyším spláchnutí WC. To mě zviklalo, na druhou stranu i zloděj má své potřeby. Spláchnul třeba ze zvyku, třeba neví, že izolace proti kročejovému hluku tu není nejlepší. Netuší, že vedle v bytě jsou... nezamčené, samotné ženy...

Rozhodnutí je jasné. Už na nic nečekám a vytáčím 158. Poněkud zdlouhavě se pokouším vysvětlit, že opravdu netuším, kdo že to vedle chodí. Sděluji, že jsem si jistá pouze tím, že sousedé nebyli celý týden doma, že mi je divné, že by se vraceli okolo čtvrté ranní s malým dítětem, že naslyším žádná slova, jen kroky... Za pět minut dorazili policisté. Dům byl zamčený. Přece jim nepůjdu odemknout dům, odepínám klíč a házím ho z balkońu. Dorazili dva, celkem sympaťáci. Rychle jim vše převyprávím, dveře u sousedů jsou již zavřené. Tasí pistole, mně zahánějí do bytu. Polilo mě horko. Sakra, takový mladý kluci. Vždyť tam fakt může být někdo se zbraní v ruce. Vždyť tady může jít o život!!! Zazvonili. Teď nastane ta chvíle pravdy. "Kdo je?", ozvalo se tichým mužským hláskem od sousedů. "Policie České republiky, ihned otevřete!" na to nedrsně vypadající, avšak drsně hovořící policista. Přestávám se bát. Tuším velký trapas. Vedle se otevírají dveře. Světlo baterek policistů a jejich pistole míří na... našeho právě vykoupaného a v červené noční košilce oblečeného souseda. Zvedá ruce nad hlavu. "Já jsem..." "To je náš soused, dobrý večer", snažím se zachránit situaci a souseda bych nejraději objala. "Nezlobte se, já myslela..., já něvěděla..., já....", zmateně objasňuji situaci. "Soused je zmatenější víc: ...Jó, díky..., nashle." Napětí je fuč. Jdu odemknout policistům vchod do domu. Cestou se ještě omlouvám jim. "Neomlouvejte se, to je v pořádku. Tak trochu jsme čekali planý poplach, ale je vždycky lepší raději zavolat než dělat, že nic neslyšíte." Zamkla jsem dveře a vrátila se domů. Vlezla jsem do postela a dlouho nemohla usnout. Tak tomu říkám trapas... Gaia.
Přidat na linkovací servery

50 km v nových botách

Tokugawa | 6. února 2007, 10:19 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

Nemohu myslet na nic jiného, než na své nohy. Jsou to nebohé chudinky a já jsem pablb. Nové boty jsou sice krásné na pohled a pohodlné na takové to běžné městské nošení, nicméně na akci, kde se polykají kilometry opravdu nejsou vhodné. Prvních osm kilometrů bylo naprosto bez problémů, avšak kilometr devátý byl zlomový. Na patnáctém už jsem se v duchu modlil a když jsme konečně našli po dvaceti kilometrech nocleh, obával jsem se, že současně s botami sundám s chodidel i kůži. Bohužel se tak nestalo a přede mnou tedy byly další dva dny ostré chůze.

Druhý den byl podobný tomu prvnímu, pouze se zkracovaly hranice bolesti. První přišla po pěti kilometrech, kdy jsem měl pocit, že mám kůži vespod na patě přeloženou přes sebe. Kontrola odhalila, že nemám, tudíž že jsem simulant. Na desátém kilometru už jsem nebyl schopen myslet ani mluvit o ničem jiném, než o bolesti v nohách. Začal jsem patám ulevovat tak, že jsem šel po špičkách. Na to zareagovala chodidla sabotáží a bolestivými otlaky pod všemi prsty. Levé koleno si přisadilo, nevydrželo tu námahu a odmítlo vykonávat svou práci na cestách z kopce. Na patnáctém kilometru jsem v duchu zvažoval, zda mě Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták Lapač dětí nezabije, když navrhnu, jestli by nevadilo, že ukončíme akci o den dřív. Na kilometru dvacátém (a zaplať pámbu posledním) jsem měl pocit, že cedím krev.

Den třetí začal komicky. Ráno jsem vylezl ze spacáku, postavil se na nohy, které mě ovšem ihned zradily, a zřítil se zpět na zem. Od soustavného ulevování chodidlům jsem si namohl lýtka, holeně, přední stranu stehen a podkolení vazy. Myslel jsem, že mě bude muset Mrkvička odnést i vyčůrat. Nakonec jsem nohy přecijen přiměl k pohybu a musím je pochválit, vydržely celých deset kilometrů až do zdárného konce. Sice bylo levé chodidlo sbalené v pěst a pravým jsem našlapoval pouze na špičky prstů, ale chůze to byla. Ne právě estetická a elegantní, nicméně kupředu jsem se sunul. Takže poučení: Nikdy nejezděte v nových botách na dlouhou chodící akci, nebo si z ní nepřinesete nic jiného, než soucit s tančící malou mořskou vílou.

Počasí bylo na únor nezvykle teplé, ovšem pošmourné, takže na focení nic moc. Povedly se mi (po autocenzuře) pouze tři snímky, které vám předkládám k nahlédnutí. Asi se vám bude zdát, že nevypadají jako z Českého ráje. Ano, nevypadají. Mám raději detaily a atmosféru, než monumentální a nefotogenické skalní masivy, které na všech fotografiích vypadají ploše a nezajímavě.
Přidat na linkovací servery

Na Hromnice o komentář více

Tokugawa | 2. února 2007, 15:19 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (36)  

Díky Arsinoe a Lacovi se připojuji k aktivitě Na Hromnice o komentář více. Pár stálých čtenářů zde sem tam zanechá komentář. Spočítal bych ty statečné duše na prstech dvou rukou a jedné nohy. Zanechte i vy ostatní alespoň dnes, nebo lépe alespoň pod tímto článkem nějaký komentář.

Opravdu mě zajímá, kteří čtenáři mě čtou a proč. Odjakživa má totiž můj blog štěstí na čtenáře. Za ty tři roky jsem totiž nemusel smazat jediný komentář a slibuji, že to neudělám ani teď. Tak moc vám věřím. Jenom prosím vystupte z anonymity. Alespoň dnes. Laco znovu bloguje

A teď něco o Hromnicích. Z hlediska křesťanského tento svátek oslavuje den, kdy Panna Marie přinesla Ježíše čtyřicátý den po narození do chrámu v Jeruzalémě, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. A více ať hovoří Wikipedie, ať to nemusím opisovat.
Přidat na linkovací servery

Český ráj

Tokugawa | 2. února 2007, 12:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Je málo míst na světě, kam se tak rád stále znovu a znovu vracím. Jedním z nich je Český ráj. Nikdy jsem tam nežil a přesto je to můj domov. Kdyby mě spletité cesty Boží zavedly až na samý okraj světa, vždycky si pod pojmem domov představím pískovcové skály, borovice, studánky a potoky, kolem kterých jsem tolikrát šel, pod kterými jsem tolikrát spal, ze kterých jsem tolikrát pil a které jsem tolikrát fotografoval. Český ráj.

V pondělí mám dovolenou. Dnes odjíždím s Kukri. J. Mrkvičkou Etalonem Sepštákem Lapačem dětí do Mnichova Hradiště. Cesta se bude vinout přes všeliké krásy Českého ráje. Skalní hrad Valečov, gotickou pevnost Kost, zámky Valdštejn a Hrubá skála, zřícenina Trosky, kopce Mužský a Kozákov, Klokočské skály, Drábské světničky a Suché skály... Bude toho až dost a bude to nádhera. Těšte se. Bude tisíc fotek, bude video a hlavně – bude vyprávění. Snad mé nohy zvládnou ujít 50 až 60 kilomentů a vysněné nové boty se šněrováním až nahoru se nezmění v mučící nástroj pomsty.
Přidat na linkovací servery

iWebTool - nástroje pro webmastery

Tokugawa | 1. února 2007, 14:44 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Rád bych vás upozornil na Web Tools – nástroje pro webmastery k volnému použití. Líbí se mi, jak je web zpracovaný, žádné hory zbytečného textu, pouze odkazy na jednotlivé nástroje spolu s krátkou anotací, všechno pěkně pohromadě na jedné kupě. Backlink Checker pro náhled na zpětné odkazy, Keyword Density Checker pro klíčová slova a jejich hustotu, Visual PageRank pro zobrazení PageRanku všech odkazů na stránce, PageRank Checker pro zjišťování PageRanku v největších datacentrech Google a sposta dalších webových nástrojů. Rozhodně stojí za prozkoumání.
Přidat na linkovací servery

Boby - adrenalin pro děti

Tokugawa | 1. února 2007, 7:01 | Videocast | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

Před pár dny konečně napadlo trochu sněhu. Andulka hned čapla boby a šli jsme k ježibabímu domečku na stráňku. Boby měly úspěch, sníh taky. Hugo rozkousal nějakým dětem rozestaveného sněhuláka a nepřestal při tom vražedném aktu vyštěkávat, Andulka na bobech sjížděla svých pět metrů stále dokola. Už si ani nepamatuji, jaké to bylo, když jsem byl malý já a chodil jsem se ségrou na boby ke kostelu. V hnusných silonových oteplovačkách. U kostela bylo vždycky víc hlíny než sněhu a my podle toho také vypadali :o)

Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.