Tokugawa

Co má společného iPhone a Škoda Favorit

Tokugawa | 29. června 2007, 10:13 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Dneska ráno, když jsem s Gaiou jel do práce, byl jsem ještě v polospánku. O volant jsem se opíral, hleděl tupě před sebe a snažil se radovat aspoň z toho, že už je pátek. Před námi jela celkem zachovalá Škoda Favorit.
"Taková plečka a jak se na ní ještě za komančů ležely fronty..." povídám.
"Naši takhle zrovna leželi. Jednou na šípkovýho Favorita a jednou na zájezd do Bulharska," na to Gaia. Fronty byly na kde co a stál, seděl nebo ležel je kde kdo. Já osobně prožil příjemný všední den v osmdesátém devátém před knihkupectvím Olympia. Na knihu Hoši od Bobří řeky. Sice jsem ji měl, pěknou, v pevné vazbě a s obrázky od Zdeňka Buriana, ale tohle bylo poprvé, co komouši podobnou knihu vydali.

A dneska zapnu prohlížeč a dívám se na RSS kanál, co, kde, kdo, s kým, proč a tak. A vidím, že E-deník má zajímavý titulek: iPhone: Malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo! Kouknu tam a... fronta. Dneska. V Americe. Na ten zázrak techniky a mobilní komunikace iPhone. Leží si ti Američané před Apple Cube a čekají. iPhone je takový jejich Favorit.
Přidat na linkovací servery

Slamění rodiče

Tokugawa | 29. června 2007, 6:58 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

"Ahoj babičko, můžeš mi dát k telefonu Andulku?"
"Ahoj, nemůžu, ona je s dědama na rybách."
"Aha, a mohla by mi, až se vrátí, zavolat?"

Po chvíli:

"Ahoj taťko, co chceš?"
"Ahoj, ty moje prdelko, chci si s tebou na chvilku popovídat."
"Aha."
"Tak mi pověz, chytila's už nějakou rybu?"
"No jasně! Spousty!"
"Opravdu? Tím svým novým prutem?"
"Ale né, taťko! Takovou síťkou. Spoustu malinkatejch rybiček!"
"Neříkej!"
"No fakt! A taky jsme byli na výletě. Na hradě!"
"A na jakém?"
"No na Cornštejně přece. A zejtra jedeme na Bítov. Tam jsou strašidla, víš?"
"A ještě mi Andulko pověz, jestli jsi měla zmrzlinku."
"No jasně, dvě! A, taťko, chceš ještě něco?"
"Ty pospícháš, viď. Tak se měj krásně a moc se na tebe těším. Pa pa."
"Pa, taťko. Pozdravuj mamku."
Přidat na linkovací servery

Vídeň a káva

Tokugawa | 28. června 2007, 6:58 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Je to už přes dva roky, co jsme si pořídili naše první vozidlo, Renault Thalia Exspression. Tehdy jsme si řekli, že naše první cesta povede do Vídně na vídeňskou kávu. Jak myslíte, že to dopadlo? Správně, Wien nás stále ještě čeká. Už jsme sjezdili celou Českou republiku, navštívili Nízké Taury, tachometr pomalu přetočí 50 tisíc kilometrů a Vídeň stále nic.

Vídeň, Wien, Vindobona. To město se nám líbí. Ani nevím proč. Snad, že připomíná Prahu. Snad zašlou slávu Rakousko-Uherska. Snad se nám líbí, že každý druhý se tam jmenuje Prohazka. Letos si Vídeň rozhodně ujít nenecháme. Počkáme, až napadne sníh a město dostane předvánoční atmosféru, vezmeme si dva dny dovolené a hurá nach Österreich. Budeme s Gaiou a Andulkou sedět za velkou výlohou, popíjet vídeňskou kávu, zakusovat k tomu Sachrův dort a poslouchat vídeňské valčíky a padání sněhových vloček...
Přidat na linkovací servery

Pirates of the Caribbean: Na konci světa

Tokugawa | 27. června 2007, 12:11 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

První díl jsem viděl snad dvacetkrát. Prokletí Černé perly bylo nezapomenutelné hned z několika důvodů. Johny Depp, hudba, spád a vtip. Nikdy mě nepřestane bavit scéna, kdy Jack Sparrow přijíždí poprvé do Port Royal. Do toho naprosto geniální hudba, kterou (pokud se nemýlím) zkomponoval Klaus Badelt, prostě paráda.

Truhla mrtvého muže se tak nějak vezla v závěsu a pod dojmem Prokletí Černé perly. Celkem jsem si to užil, hudba stejná jako v prvním dílu, pouze jsem byl rozčarován otevřeným koncem. Takže na třetí díl Piráti z Karibiku: Na konci světa jsem šel s očekáváním, aniž bych se zabýval nějakými recenzemi.

A byl jsem zklamán. Dvě pozitiva: nejprve hudební motiv odkazující na film Tenkrát na západě, což mě coby milovníka tohoto nejlepšího westernu všech dob potěšilo. Jemná a nenápadná vsuvka, které si leckdo ani nevšimne. Druhý potěšující moment byl otec Jacka Sparrowa. Jen se tak mihnul na plátně, ale i přes to byl nejlepší postavou třetího dílu.

Zbývají negativa: Jiná hudba, samozřejmě horší. Více než tři hodiny filmu. Mohla by se klidně hodina vystříhnout a ději by to jen prospělo. Málo vtipu a hodně temnoty. K Pirátům z Karibiku se to nehodí. A nakonec velmi nahuštěný, roztříštěný a zbytečně velkolepý děj, který ubral na srozumitelnosti. A ani Orlando Bloom a Johny Depp nejsou takoví šviháci, jako v předchozích epizodách. Škoda. Raději si doma opět pustím Prokletí Černé perly.
Přidat na linkovací servery

Zakynthos automobilem

Tokugawa | 22. června 2007, 6:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Vstupy označené uvozovkami má na svědomí Gaia. Zřejmě se jí zdály spoty ze Zakynthosu příliš krátké :o)

Počasím se Zakynthos právě neblýskl. Otevřeli jsme ráno žaluzie proti komárům a ejhle, zataženo. Když udělám složitý statistický výpočet, vyjde mi, že na Zakynthu prší pouze v období monzunů a pak ještě v období naší dovolené. Zatím to vychází půl na půl, jsem zvědav na skóre na konci dovolené.

Co budeme dělat? Další den s Černým petrem a Člověče, nezlob se bych už nevydržel. Poslední záchrana: půjčovna aut Pegasus Rentals. Ozdobili jsme se vozem Fiat Seicento, což je prakticky novější šestistovka. Malé, zato ladilo ke Gainým a Andulčiným očím. Prolétl jsem před odletem internet a našel jsem za tahle šlapací autíčka ceny kolem 25 Euro. Věřte tedy, že to jsou staré ceny, pro sezonu 2007 platí 33 Euro a víc. Na den, samozřejmě. Pojištění se spoluúčastí 350 Euro, jinak příplatek dalších 5 Euro.

Nasedl jsem horko těžko do té krabičky na prstýnek a posunul si sedačku až kam to šlo. Bohužel to nešlo daleko, neb jsem tímto počinem Andulce lámal nohy. Takže kolena u brady, lokty u kolen a už se jelo. V mapě jsme měli vyznačeno několik zajímavých míst ostrova Zakinthos, vesměs na západním pobřeží. Západní pobřeží je totiž v podstatě neobydlené, Jónské moře tam omývá bílé vysoké útesy, takže turistický ruch zde nezapustil kořeny a letoviska plná růžových prasátek tu nenajdete.

První zastávka vesnice Lithakia, ve které má být zřícenina hradu, Paleokastro. Lithakii jsme projeli dvakrát, jednou jsem dokonce ohodil výlohu místní taverny štěrkem, jak vehementně jsem nutil Fiat Seicento, aby se do kopce rozjelo alespoň na jedničku. Nic neříkali, jsou rádi, že mají pískované sklo.

Ono je to s ostrovem Zakynthos a památkami vůbec nahnuté. V roce 1953 tu bylo tak silné zemětřesení, až polovina obyvatel emigrovala do Kanady, tam se zmátořila a posléze se vrátila zpět na Zakinthos, kde začala podnikat. Alespoň Dionýsios a jeho rodina. Ale to je jiný Dionýsios, než ten, který nás ubytovává a jehož bratranec nás vezl z hor. Stále to ale není poslední Dionýsios, se kterým jsme se zde setkali. Tolik k památkám. Prostě nejsou, neb se sesunuly.

Z Lithakie jsme měli namířeno do vsi Maherado nebo Macherado. Nachází se tam kostel Agía Mávra, Černá Madona. Ikona Madony pochází podle legendy z Egypta, prý snad až z 3. století před Kristem (?). Tento skvost jsme ovšem neviděli, protože značení řeckých silnic je naprosto idiotské. Navíc cyrilicí. Takže Maherado jsme vynechali. On ten kostel, který byl vystavěn roku 1632, stejně zbouralo zemětřesení v padesátém třetím, takže bychom viděli jen další z novodobých kostelů druhé poloviny dvacátého století.

Ves Maherado jsme se pokoušeli objevit i při zpáteční cestě, ovšem... opět jsme nenašli.

Další horská vesnice se jmenuje Kiliomeno. Víte, na internetu se dočtete leccos, já bych vám rád zprostředkoval pravdu. Kilioméno nemá vůbec nic, zač by stálo jej navštívit. Ta zmiňovaná zvonice je sice svým způsobem zajímavá, ale právě jen svým způsobem. Vesnici jsme plni nadšení prošli celou, za bohatého pokřikování majitelů taverny: "Pojďte se k nám napít, no tak pojďte!" Nenašli jsme nic, ale vůbec nic pozoruhodného.

Rozhodně jsme museli působit velmi vtipně. Vyskákali jsme z auta, nandali si foťáky a vyšli do ulic. Prolezli jsme náves, zatoulali jsme se mezi místní domečky, občas omylem někomu vlezli na dvoreček, omluvili se a zase pátrali po kulturních skvostech jinde. Bez úspěchu. Krásně však na nás mezi těmi dvorky dýchala pravá řecká atmosféra plná klidu a pohody.

Další na řadě je horská vesnice Louha nebo Loucha. Píše se, že v této vesnici před pěti sty lety úspěšně zavedli kolektivní zemědělství a že místo zemědělské mechanizace tu na poli potkáte jen koně nebo mezka. Koně ani mezka jsme neviděli ani jednoho, zato dva traktory a jednu dodávku od Algidy. Ale aby se na mě louhané nezlobili, že jim křivdím: Loucha byla nejhezčí vesnice, kterou jsme viděli. Plná krásných zákoutí starých kamenných domků a zelenozlatých brouků.

Brouci mě zaujali natolik, že jsem úplně zapomněla, že já na digitál skutečně nefotím a vyplácala jsem na ně pět políček filmu. A k ničemu. Potvůrky zelený byly naživo mnohem krásnější. Asi bych potřebovala změnit zrcadlovku Minolta Dynax 404si s objektivem Tamron za Canon EOS 5D.

Další z horských vesnic, která více méně přežila zemětřesení ve třiapadesátém, je Kambi. Kambi leží nad zálivem Ormos Schiza a my z ní neviděli nic než tavernu. Ovšem lidi, to bylo žrádlo! Takhle jsme si v Řecku snad ještě nepochutnali. Bylo to tak chutné, až jsem zapomněl, jak se to jmenovalo. Nicméně, aby vám bylo jasno a chuťové pohárky se potěšily: dlouhé maso, buď jehněčí nebo hovězí, nakrájené na dost velké kostky. Celé naložené v nějaké červené marinádě, spolu s malými cibulkami. S hodně cibulkami. Naprosto delikatesní, už jsem si vzpomněl – stifado. Gaia měla souvlaki, kuřecí maso na jehle, asi také nejlepší, jaké jsem kdy ochutnal, a Andulka zbaštila kvantum kuliček keftedés z mletého masa a koření. Podle toho, že nemluvila, jen se chálovala, stály také za to. Učinil jsem několik snímků zálivu Shiza, kochaje se tou modrozelení, říznutou bílou opukou.

Opravdu nádhera a neskutečná mňamka! Zpočátku nám dojem kazila parta mladších, neskutečně hlučných a bordel dělajících Angličanů. Naštěstí brzy odešli a my už jsme si vše vychutnávali vskutku všemi smysly.

Ve vsi Exo Hora či Exo Chora je prý 2500 let starý olivovník. Nenašli jsme ho, asi přestal rodit, a tak ho pokáceli. Nebo na jeho místě vyrostl další betonový plácek obklopený rezavými sudy.

Pravda je taková, že naše modré autíčko se konečně rozjelo na rychlost 60 km za hodinu, téměř proletělo vískou Exo Chóra a já stihla jen suše konstatovat: "Tak to byla Exo Chora. S nejstarším olivovníkem." Tokugawa se rozpačitě a omluvně usmál, sdělil, že tady se nedokáže otočit a pokračoval dál v jízdě se slovy: "Promiň, uvidíš ho příště." Doufám, prastarý olivovníku, že ještě nějaký ten rok vydržíš.

Mysleli jsme, že se také zastavíme v Maries, vsi, kam bylo jako do jedné z prvních vesnic na ostrově Zakinthos za vlády císaře Tiberia přineseno křesťanství. Hádejte kým. Prvním z prvních Kristových apoštolů. Nevíte? Nenapoví vám jméno vesnice? Ano, byla to Marie Magdaléna, která zde zastavila na své cestě do Říma. Prý je otisk šlápoty Marie Magdalské doposud vidět v pobřežní skále. Pravda je ale taková, že legenda je jedna věc a skutečnost druhá. V Maries není nic. Gaia: "A nebo jsme to nenašli..."

Kde ale něco je a stojí to za to, to je Anafonitria (Anafonýtria), vesnice, kde je klášter Panny Marie. Jedná se pravděpodobně o nejstarší dochovanou stavbu na ostrově a já mohu potvrdit, že je krásná. Oáza klidu, kde se skutečně může rozjímat a rozmlouvat s Bohem. V klášteře se nesmí fotit, ale kde není žalobce není soudce. Nikde nikdo, a tak jsme fotili. Andulka celou dobu na svaté půdě šeptala, jakoby cítila genius loci. Když jsme se jí potom večer ptali, co se jí nejvíc líbilo, odpověděla (v necelých 4 letech), že v tom Bulharsku. Chvíli jsme nechápali, až jsme se nakonec dovtípili, že měla na mysli klášter Panny Marie. Nevím, jak přišla na Bulharsko, to slovo snad v životě neslyšela. Podivné ale je, že řecko-katolická církev se šířila právě odtamtud.

Nádherné místo. Klid a mír na vás dýchá z každého koutku. Dotýkáte se kamenitých zdí a sloupů, cítíte jejich dech a pomalu se necháváte unášet na křídlech historie daleko do zapomenutých časů a vnitřních světů. Škoda jen, že jsme tam nemohli zůstat déle.

Benzínová pumpa ve vesnici Volímes nám vytrhla trn z paty, ale to jsme se už loučili se severozápadem ostrova a mířili na východ, do hustě obydlené a turisty zcela obsazené oblasti pláží. Hned ta první je ale dost výjimečná. Xingi nebo Xingia. V podstatě přírodní sirné lázně. Tato pláž má několik velkých plus. Za prvé je malá. Za druhé je krásná. Za třetí je prázdná, neb tam všude smrdí síra. Andulka: "Já necejtim nic, co smrdí. Já cejtim, že to voní." A po chvíli: "Ba ne, už to spíš smrdí." No a za čtvrté, kolikrát v životě jste se koupali v sirné lázni? Chvíli jsme se zdrželi, Gaia si sundala všechny stříbrné šperky, protože by se vylouhovaly do černa.

A naložili jsme se do sirné vody a louhovali jsme se a louhovali až jsme se téměř vylouhovali. Škoda, že si tam tak člověk nemůže odskočit během pracovního týdne, když cítí jak ho záda a klouby zase bolí. Už bych tam byla.

Nakonec jsme chtěli navštívit Bohali neboli Bochali. Prý je tam zachovaná akropole a památky na Benátčany, kterým ostrov Zakynthos nějaký ten pátek patřil. Pravda je ale taková, že jsme tam prostě netrefili a nakonec zabloudili v uličkách hlavního města Zakynthos. A tak jsme se na milou akropoli vyprdli a zamířili domů, do Limni Keri, kde jsme se ještě vykoupali v moři a navečer vyrazili do Keri na prý nejhezčí západ slunce.

Bohali mě mrzelo. Někde jsme však odbočili chybně. A Tokugawova obava se naplnila. Vjeli jsme do hlavního, nepřehledně značeného a přeplněného města Zakynthos. Ani já, ani Tokugawa jsme nepochopili, jak jsme se dostali ven, ale oddychli jsme si. Snažila jsem se ještě na druhý pokus navigovat na ves Maherado, ale i to se před námi skrylo a čeká na nás na někdy příště.

Západ jsme stihli, blbé bylo, že slunce zapadlo kdesi za mraky a my viděli jen velmi málo. A nejvtipnější bylo, že v okamžiku, kdy se sluneční kotouč už už dotýkal vodní hladiny, prohlásila Andulka: "Já chci kakat."
Přidat na linkovací servery

Zakynthos bicyklem

Tokugawa | 21. června 2007, 7:00 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Nejblbější nápad, který vás může na ostrově Zakynthos napadnout, je půjčit si bicykl. Tedy on to není blbý nápad, blbá jsou kola, kterými místní půjčovny disponují. Kola jsou to horská, což se může jevit jako plus, neboť horských stezek je tu víc než dost. Ovšem jezdit se po nich nedá, tady by si zlomil nohu i kamzík. Vůbec nechápu, jak mohla stará Panda Dionýsiova bratrance tu cestu absolvovat bez poruchy. Takže nakonec jezdíte stejně jen po silnicích.

Zakinthos je hornatý ostrov, rovinku aby lupou pohledal. Máte pocit, že šlapete jako hovada, kyselina mléčná vám zaplavuje stehna a kolo prakticky stojí. Je to tím, že v Řecku buď neznají přední trojkolečko, nebo mají půjčovny kol tajnou dohodu s půjčovnami motorizovaných dopravních prostředků. Takže vepředu dvě kolečka, vzadu pouhých pět. Ovšem na to páté nelze přehodit. Je to ukrutné.

A samozřejmě vzadu na sedačce dítě. Dvacet kilo živé váhy. Těch dvacet kilo se vás neustále ptá: "A taťko, proč jedeme tak pomalu? Ty už nemůžeš?"

Kolo jsme si půjčili prakticky na neurčito, pět Euro na den. Bicykly nám přivezli v sedm hodin večer, stihli jsme na nich dojet pro pár lahví červeného vína k Joanně. Trochu mě zarazilo, že kopeček, který doma obvykle vyjíždím na stupeň 2-2 tady musím vytlačit. Inu, ještě jsem nebyl dokonale seznámen se stavem dopravního prostředku.

Kupříkladu sedlo. Řekové jsou prťaví, takže i když jsem sedlo vytáhl tak vysoko, jak jen to šlo, stejně jsem měl obě nohy na šlapkách pokrčené. No a jak jsme jeli od Joanny, kilo meruněk v jedné ruce a červené víno, olivy naložené ve vinném octě a dvě okurky v druhé, dostali jsme telecí nápad. Je osm večer, vyjedeme si do Keri na prý nezapomenutelný západ slunce.

Lidé zlatí, to vám byl očistec! Třikrát na pěti kilometrech jsem musel zastavit a odpočívat a současně odpovídat na dotaz dvaceti kilo čisté váhy: "A taťko, proč už zase stojíme? Ty už zase nemůžeš?" Nebudu to protahovat, západ slunce jsme nestihli, avšak nezapomenutelný zážitek to byl. Řekové na nás mávali a halekali, větší blázny asi neviděli. A jakmile si všimli dětské sedačky s Andulkou, halekali a smáli se o to víc. Cesta zpátky potmě byla také nezapomenutelná. Andulka počítala netopýry a my s Gaiou mouchy v očích.

Druhý den jsme měli odpočinkový, nedovedl jsem si představit, že bych na tenhle ďáblův vehikl ještě někdy sedl. Ale další den nám otrnulo a my zatoužili poznat další pláž ostrova Zakynthos, konkrétně Laganas. Strasti cesty znovu popisovat nebudu, významný je pouze fakt, že jsme opustili červeně značenou silnici a odbočili na bílou, která je důležitostí až na třetím místě, hned za žlutou. Bílá cesta je v mapě popsaná jako zpevněná cesta, slovensky iná cesta. Ta naše vedla do nekonečného olivového háje. Mysleli jsme si, že Labyrint s Mínótaurem je právě zde, v těchto prastarých olivách.

Nakonec všechno dobře dopadlo, i když jsme neměli Ariadninu červenou nit, dokonce ani drobečky Jeníčka a Mařenky. Minuli jsme jediný orientační bod, krávu, a za chvíli už svištěli na pláži. Všude tisíce lidí a lehátek a slunečníků, projeli jsme několik kilometrů písčitého povrchu až na samý konec, kde konečně nebylo těchto vymožeností. Zaparkovali jsme kola, Andulka jásala, že konečně moře a písek, když tu, kde se vzala tu se vzala Řekyně: "Tady nesmíte s kolem, jděte pryč." Nepomohla plačící Andulka ani naše schvácené ksichty. Museli jsme posbírat svých pět švestek a otočit se nazpátek. V prvním poli lehátek a slunečníků nás odchytil potem páchnoucí Řek, který na nás šibalsky mrknul: "Dejte si kola támhle do křoví, ať je nikdo nevidí. Je to hrozná baba. Takže to máme osm Euro za dvě lehátka a sunečník na celý den, mějte se fajn." Zaplatil jsem, Andulka Řekovi políbila ruku a prožili jsme na lehátkách krásné dvě hodiny chladného a velmi větrného dne.

Domů do Limni Keri jsme dojeli na pokraji fyzického vyčerpání, zavolali do půjčovny, že velmi děkujeme, ale kola že už vracíme a, ne, opravdu si je už půjčovat nebudeme. Už nikdy. A příště už bude na téma Řecko a Zakynthos skutečně poslední článek, tentokrát o cestování vypůjčeným automobilem.
Přidat na linkovací servery

Sraz základky po 20 letech

Tokugawa | 20. června 2007, 8:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Vždycky jsem čekal na nějakou hranici, na zlom v mém životě. Na okamžik, od kterého bude vše jiné, než předtím. Desáté natozeniny. Přijímačky na střední školu. Patnácté narozeniny. Osmnácté narozeniny. Řidičák. Maturita. První zaměstnání. První sex. Svatba. Vlastní bydlení. Třicáté narozeniny. Narození dítěte... Nikdy žádný zlom nepřišel, všechno plynule pokračovalo dál a dál. Teď už nejspíš čekám jen na smrt. Tedy na svou, rodina má velmi nízké životní pojištění.

A do tohohle poklidu přišel sraz se spolužáky základní školy. Považte – po dvaceti letech! To byl otřes. Dvacet let od ukončení, to máte dvacet osm od začátku. Pomalu mohu začít počítat na čtvrtstoletí.

Na sraz do hospody U Kašpárka jsem šel s nemalými obavami. Dvacet let je dlouhá pauza, byť jsme spolu trávili den co den po dlouhých osm let. Za dvacet let se lidé změní tak, že je nepoznáte, a to nemyslím pouze fyzický vzhled. Za dvacet let se vytratí témata, zmizelo totiž to, co nás spojovalo. Proto mi bylo tak nějak divně, když jsem kolem Hospůdky U Kašpárka projížděl krokem a pozoroval toho kluka, co mi byl povědomý

Pomalu se začali všichni scházet. Někdo někoho poznal, někoho ne. Kila navíc, vlasy namíň, zmizela bezstarostnost, přibyly starosti. Ale pořád jsme za těmi novými tvářemi byli my. Osmá Bé. V každém trochu, v každém něco jiného. Za chvíli se šoupaly stoly a U Kašpárka začalo hučet.

Všichni vydatně pili, snad aby se zbavili počátečních obav. A možná taky ne, možná takhle chlastaj pořád. Já nepil, neb jsem blb. A tak se stalo, co se v podobných případech stává – ujel mi vlak. Prostě jsem byl mimo, což mě celý večer mrzelo. Zase na druhou stranu, on drobný náhled na situaci není k zahození. Takže jsem pozoroval a snažil si pamatovat.

První vzpomínky otevřela Radka, která s sebou přinesla na zteřelých papírcích milostné básně, které jsme jí psali třesoucím se rukopisem plným hrubek. Úplně jsem viděl, jak to v lavici píšu: "Já ti koupím kytičky, porodíš mi dětičky."
Asi chápete, že to nemohlo dopadnout valně.

Kája s Ivanem poměřovali, kdo z nich má větší břicho. Sázeli jsme na Ivana, zakulatil se za ty roky. Ale prohrál. Když Kája vyvalil tu věc, co měl pod trikem, bylo najednou U Kašpárka těsno. Břicho bylo všude, ještě teď mám kus obtisklý na brejlích. Vidět to břicho Ripleyová, pak byl s Karlem ámen.

Moc si z toho večera nepamatuju, tak nějak jsem si jen prohlížel všechny ty povědomé tváře a poslouchal je, až mi konkrétní děje unikly a zbyly jen pocity. Všechny holky se z káčat vyklubaly a jsou z nich krásné dámy, mám pocit, že v naší třídě se z nějakého záhadného důvodu naakumulovaly nejlepší kusy z Vršovic. Chudinky, a musely vydržet osm let s takovými paky... Možná jsem zaujatý, protože k nim mám ke všem citový vztah, většinu z nich jsem miloval. Některé to věděly, jiné ne. Rozhodně jim to ale bylo jedno a všechny svorně pálily za kluky z osmé Á. Což nechápu, ale nedrásejme zhojené rány :o)

Vyhýbal jsem se rozhovorům o tom, kdo má jakou firmu, kolik dětí, kolik žen nebo pozemků. Tohle mě nikdy nezajímalo. Chtěl jsem se dozvědět něco o nich, jenže na to je jedna noc za dvacet let málo. Ale co, v podstatě jsme všichni stále stejní, to bylo více než zřejmé.

O půlnoci dorazil Filip, můj nejlepší kamarád ze základky. Stejná vizáž, stejný hlas, stejná gesta, bylo to prima. S Filipem jsem tenkrát hrál šipky, trefovali jsme se do terče a nebo spíš do vrat kůlny a ani jsme nevěděli, že nám na hlavu pozvolná spadá spad. Radioaktivní. Myslím, že to byla Filipova babička, kdo poslouchal Svobodnou Evropu a přišel nám na zahradu říct o Černobylu. Filip se schoval, já ne. Filip má vlasy, já ne. Haj hou.

Čas letěl, najednou byly tři ráno a nás začali vyhazovat. Tiskly se ruce, mlaskaly pusy, sliby chyby, nejspíš zase za dvacet let. Jestli se mi budou holky pořád líbit jako letos... Několik ctihodných matek pokračovalo na pochybných diskotékách do brzkého rána, já naložil Filipa a jeho skládací kolo a chystal se ho odvézt. Když tu mi do vozu přisedl Kája. Pod obraz. Ne že bych měl v autě obrazy, to se jen tak říká.

"Vem mě domu."
"Jasně, Kájo, kde bydlíš?"
"Nahoře," řekl a mávl rukou. Podívali jsme se s Filipem na sebe a začali se smát.
"No jo, ale kde – nahoře?"
"Tam. Mě... Měcholupy."
"Kde v Měcholupech?"
"Tam. Nahoře. Doma."
A tak jsme jeli. Hovorem jsme udržovali Káju vzhůru a na každé křižovatce se ptali, kam máme jet. Nezabloudil ani jednou. Skutečně bydlí tam, doma, nahoře v Měcholupech.

Byl to vydařenej sraz. Zopakoval bych si ho klidně měsíc co měsíc. Koupím si krejčovské metry, slepím je tak, abych dostal 20 x 365 políček a začnu stříhat.
Přidat na linkovací servery

Zakynthos lodí

Tokugawa | 19. června 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Aby se nám dovolená líbila, musíme poznat místo našeho pobytu co nejvíce. Už jsme viděli Zakynthos z letadla, projeli si jeho část na kolech a kus si ho prošli pěšky. Teď nás čekala cesta kolem ostrova lodí. A čekala nás dlouho, protože Řekové vypluli na Jónské moře o celou hodinu později.

Přístav je v hlavním městě ostrova Zakinthos, v Limni Keri byla ráno přistavena dvě auta, která řídil Dionýsios a jeho sestra. Nebyl to náš domácí Dionýsios, toto byl další z mnoha Dionýsiů, co jich Zakynthos zrodil. Naše rodina se vezla s Dionýsiovou sestrou. Tato sestra byla typická řecká řidička. Neustále nadávala a neustále měla připravený prostředník levé ruky k vytrčení. A trčila často. Kupříkladu asi sto metrů před námi vjel na hlavní traktor. Dionýsiova sestra zvolala: "Vrahu mých dětí!" a vytrčila prostředník. S další kletbou na rtech traktor předjela a mávala prostředníkem na všechny strany. Mlaskání a vzdychání ani nepočítám.

Nalodili jsme se v 7:30 a v 9:00 jsme se konečně dočkali. Loď vyplula. Opustili jsme Zakynthos, hlavní město stejnojmenného ostrova, směrem na sever, tedy po východní straně, plné letovisek a pláží. Na pohled nic moc. Z architektonického hlediska je Zakinthos tragédie. Stavby z litého betonu, v drtivé většině nikdy nedostavěné, snad kvůli úlevě na daních, všechny na jedno brdo. Pláže obsypané lehátky a deštníky, lehátka obsypaná bílými a růžovými těly. Raději jsem se díval na druhou stranu, na nekonečnou modř Jónského moře.

Schválně jestli uhodnete, kdo byl kapitánem lodi. No jistě. Dionýsios. Měl bych jim začít dávat čísla, aby se mi nepletli. Dionýsios stihl kromě řízení lodi i přednášet, ovšem moje angličtina není na dostatečné úrovni, a tak jsem pochytil jen pár slov. Mykénské Řecko, Tiberius, Vandalové, Ostrogóti, Normané, Benátčané, Turci. To je ve zkratce divoká historie snad všech řeckých ostrovů. Teprve někdy od poloviny 19. století patří Zakynthos Řecku.

Ostatní nebylo důležité. Jak se jmenuje která pláž nás opravdu nezajímalo. Co nás ale zaujalo, byly jeskyně. Tedy jeskyně... Tak se tomu říká zde na Zakinthosu. V podstatě jsou to díry, vymleté do pobřeží příbojem. Začínají na severu ostrova, kousek před atrakcí Blue Caves. Tam také začíná být pobřeží atraktivní. Z vody se zvedají bílé útesy, laickým okem bych řekl, že se jedná o opuku. Z opuky se dá najít pár hezkých domů, povětšinou vil s nápisem Stone villa for sale. Bílé útesy, pod kterými je zelenomodrá průzračná voda, mohou za to, že se Zakynthos řadí na čtvrté nejkrásnější místo k potápění.

Dionýsios nás odvezl na Navagio, Pláž ztroskotání. Je to atrakce novodobá, pirátská loď ztroskotala na pláži v roce 1984. Už jsem zapomněl proč, jisté však je, že loď byla neovladatelná a o zbytek se postaralo špatné počasí. Loď prý vezla pět tisíc neproclených kartonů cigaret a nějaký alkohol. Nedovezli. Smůla. Nejhlavnější pirát nejspíš dostal Černou známku. I samotná pláž Navagio je celkem mladá, skála se do moře sesula ponejprv v polovině devatenáctého století, čímž dala vzniknout nádherné, po zemi nepřístupné pláži. Ke druhému sesuvu došlo několik let po ztroskotání pirátské lodi. Pláž je oblázková, neskutečně krásná. Jediná její nevýhoda je, že na ní ztroskotala ta zpropadená loď, takže ostrov Zakinthos získal zcela náhodou vlastně svou jedinou turistickou atrakci. Na Navagiu to vypadá následovně. Připluje výletní loď, která na hodinu a půl vyvrhne na pláž 150 turistů. V závěsu připluje druhá loď a vyvrhne dalších 150. My zažili tyhle lodě čtyři. Hnus. Kdyby bylo Navagio bez turistů a místo zrezivělé lodi na ní práchnivěla dřevěná s roztrhanou černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty, to by teprve byla paráda.

Druhá zastávka byla u ostrova Marathonisi, do vody bylo vyvrženo několik plavců s brýlemi a šnorchlem. Záviděl jsem jim. Jeskyně v bílé skále, modrá a zelená voda, prostě paráda. Ostrov Marathonisi je významný tím, že k němu každoročně připlouvají mořské želvy Kareta Kareta a na jeho písčité pláži kladou vejce. Kupodivu i Marathonisi vypadá jako ohromná želva. Morlor. My žádnou karetu neviděli, i když už od června začíná jejich období.

Andulka byla smutná, na želvy se těšila celý náš pobyt. Jak kdyby to věděl, rozhodl se jí želví zklamání vynahradit delfín. Nejprve prořízla v dálce vodu jeho ploutev. Pak poskočil vpředu před lodí a najednou šup, plul souběžně s námi na dosah pětimetrové paže. Skákal a otáčel se pod vodou a myslím, že na Andulku i mrknul.

Plavba trvala asi devět hodin, nic pro malé dítě. Andulka se nudila, museli jsme neustále dokola vyprávět o pirátech z pláže Navagio. Až se vrátíme domů, má Andulka slíbený film Piráti z Karibiku. Bude aspoň chvíli klid, Anča bude hltat piráty a Gaia Jacka Sparrowa, kterého tajně miluje. A já budu mít čas na banjo.

A ještě mě v rámci objektivity mého zpravodajství z ostrova Zakynthos napadá: Kdyby vám delegátka říkala, že ceny v lodní restauraci jsou srovnatelné s těmi pevninskými, nevěřte jí. Jsou dvojnásobné, takže dva hamburgry, jedny hranolky a jeden džus vás vyjdou na 450 Korun. Baba má s tím pirátem Dionýsiem asi nějakou smlouvu.
Přidat na linkovací servery

Z Limni Keri do Keri

Tokugawa | 18. června 2007, 7:43 | | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (4)  

Vzhledem k tomu, že Limni Keri je úplně mimo veškeré hlavní cesty ostrova Zakynthos a vzhledem k tomu, že v Limni Keriou kromě klidu není vůbec nic, profitují tu všelijaké půjčovny. Půjčovna aut, půjčovna motocyklů, půjčovna čtyřkolek, půjčovna motorových člunů a kupodivu i půjčovna horských kol. Ovšem může se stát, že si prostě nic motorového půjčit nechcete a ukrutná horská kola už jste s tisícerými díky vrátili. Pak vám nezbyde nic jiného, než pěší turistika.

Zatím se mi to jeví tak, že Řecko je zemí, kde se pěšky nechodí. Odvezli nás dvacet metrů od letadla k odbavovací hale. Odvezli nám dvacet metrů kufry od silnice k hotelu. Jezdí se tu dvacet metrů od hotelu do sámošky a dvacet metrů z pláže do taverny. Řecko je zemí, která je protkána tisíci kilometry nikde neznačených cest vedoucích odkudsi kamsi. To rozhodlo o tom, že si uděláme výlet z našeho letoviska Limni Keri do Keri, vesnice na ostrohu, kde je maják a pověstné západy slunce. A taverna.

Od moře jsme začali stoupat v půl čtvrté, vydatně namazáni faktorem 25. Raději bych byl vydatně namazán řeckým vínem, ale v tom slunci jsem nechtěl nic riskovat. Andulka už po již zmíněných dvaceti metrech prohlásila, že ji bolí nohy. Předstírali jsme vadu sluchu.

Keri leží na opačné straně 416 metrů vysokého kopce, což je současně málo i hodně. Počítáno od moře spíš hodně. Cesta, zpočátku asfaltová, šplhala neustále vzhůru, blíž a blíž bílému slunci. Blahořečili jsme všudypřítomným olivovníkům za jimi poskytovaný stín. Ani nás nepřekvapilo, když asfaltka skončila a plynule přešla v cestu podobající se strouze vymleté pozdně jarním tajícím sněhem někde v Krkonoších.

Mapu jsme samozřejmě nechali doma, ne že by nám k něčemu byla, ostatně osm z deseti cest na ní nebylo zakresleno. Ovšem rozcestí bez jakéhokoliv označení, která podle mapy navíc neexistovala, nás mátla. Rozhodli jsme se držet stále vlevo, na dohled pobřeží. Slunce pražilo, Anča remcala a Gaia byla neustále nadšená. Já méně, věděl jsem, že dříve či později musíme minout flash point, místo, odkud Andulku budu muset nést na zádech.

Cesta byla plná nástrah. Kupříkladu pes. Potkali jsme cestou fenu. Nevypadala vůbec zdravě, mátožně se zvedla zprostředka rozpálení cesty a obnažila mordu. Vzpomněl jsem si na Kingova Cuja. Fena se nám s nepřátelským štěkotem vydala v ústrety. Sotva šla, hlavu skloněnou k zemi, mžourala na nás jedním nemocným okem a jednou krvavou dírou a stále vrčela a štěkala. Gaia s Andulkou riskovala pád do rokle, tak blízko útesu šla, jen aby se feně vyhnula. Já se ze sebe snažil vydávat sebevědomé, leč chlácholivé zvuky podobné řečtině. Fena se mi pověsila za lýtka a následovala mě asi dvacet metrů v bezprostředním závěsu. Pochopitelně neustále suše štěkala. V půli této v Řecku snad mystické vzdálenosti jsem pochopil důvod – fena hlídala své neméně zbídačené poloslepé štěně. Zdá se, že si s oběma psy někdo nedávno ošklivě pohrál. Bohužel tato cesta nebyla ta, po které jsme měli jít a my se tedy kolem polodivoké psí matky museli v několika minutách vrátit nazpět. Bez fyzické, zato s psychickou újmou.

Flash point jsme minuli někdy mezi sedmým a osmým kilometrem a 300 až 400 metry nad mořem. Znáte to s tím oslem. Zastaví se, mezek jeden, a kdybyste ho ubili, kdybyste ho uprosili a mrkve mu cpali všemi tělními otvory – nepohne se. Tak je to i s Ančou. Vzal jsem jí tedy na ramena a produkci potu zvýšil na čtyřnásobek. Vystoupali jsme až k místu, odkud bylo jasné, že cesta, po které jsme kráčeli, opět není ta naše. Stáčela se, mrška, dolů k mořské hladině, k jednomu z míst, kterým se Zakinthos pyšní, k jeskyním Kerijským (Keri Caves). Prý přístupným pouze z moře. Cha.

Tento div jsme ovšem nenavštívili, neb mi Andulka spala na krku, což prakticky znamená několik nepříjemností. Za prvé vážím takto sto a patnáct kilogramů. Za druhé mám těžiště o sedmdesát centimetrů výš, za třetí se toto těžiště vychyluje v nepravidelných intervalech vpravo nebo vlevo a za čtvrté mě toto těžiště mlátí bradou do hlavy a hrozí vyrazit si zuby. Navíc už bylo zřejmě dost hodin (neměli jsme nejen mapu, ale ani hodinky, k čemu také na dovolené, že?). Takže jsme se otočili, představu řecké taverny s řeckým vínem vypudili z mysli, já nadhozem narovnal těžiště a vzhůru dolů domů.

Seskákali jsme asi sto výškových metrů, když u nás zastavila malá červená otřískaná Panda s náhonem na všechny čtyři kola. Nebudu vás unavovat spletitostí řecko anglicko české konverzace a budu psát rovnou česky.
"Hele, auto," povídá Gaia, "nestopneme ho?"
"Ne," já na to s vrozeným odporem k tomuto sportu. Navíc, kdyby to bylo na silnici, možná bych i zauvažoval. Ale tady? Na kamzičí stezce?
"Nechcete svézt?" ozvalo se spoza tak zaprášených skel, že jsem si v první chvíli myslel, že jsou kamenná. A bylo rozhodnuto. Sundal jsem ze zad spící těžiště a vsoukali jsme se do Pandy.
"Odkud jste?" ptal se řek, stále ještě udivený, že tu potkal pěšáky. My, neméně udiveni, který z řeckých bohů nám sem seslal automobil, odpověděli: "Z Limni Keri."
"A hotel?"
"Miranda."
"Cože? Miranda? Já jsem bratranec starýho Dionýsia, toho vousáče, co mu Miranda patří."
"To je ale šťastná náhoda," my nato dovtipně. On je totiž Dionýsos už od pohledu pirát, jehož bratranci tvoří polovinu obyvatel Zakynthosu a sestřenice druhou polovinu.
"Jak se vám Zakinthos líbí?" zeptal se bratranec Dionýsia a blýskl zlatým řezákem.
"Prima. Řecko jsme navštívili už potřetí. Poprvé to bylo Korfu." Bratranec očividně nevěděl, o jakém místě v Řecku mluvíme. "Kérkyra!" vzpomněl jsem si. Bratranec pokýval hlavou. "Pak následoval Peloponés a nakonec Zakynthos, Zanté."
"A co se vám tady líbí?" položil bratranec záludnou otázku a vyhlédl ven bočním okýnkem, aby viděl v přímém protislunci, které se roztříštilo na zaprášeném čelním skle, do zatáčky.
"No, máte tu překrásné olivovníky a dobré víno." Bratranec vypadal potěšeně a další cesta proběhla beze slov.

Zavezl nás přímo do Mirandy. Zastavil a vydatně zatroubil. Z přízemka vyběhla vyděšená Dionýsiova žena, která se následně vyděsila ještě víc, když pochopila, že Dionýsiův bratranec přivezl její hosty. Následující dialog proběhl v řečtině, takže si dovolím trochu literární invence.

"Proboha, bratranče, co se stalo?"
"Představ si, Mirando, tyhle blázny jsem sebral na Útesech mrtvého muže. Vůbec nechápu, jak se tam dostali."
"Nečmuchali kolem našich olivovníků?"
"Myslíš kolem těch, kde jsme zakopali Dionýsiova tchána, když mu tě odmítl provdat?"
"Ne, myslím ty, kde jsou zakopány dukáty Jacka Sparrowa, o které obral Východoindickou společnost a které mu pak Dionýsiův praděd vyfouknul, když se Černá perla potopila pod jejich vahou hned u Navagia."
"Jo u těch, ne, u těch ne..."
Miranda se na nás usmála a řekla: "Tohle je Doinýsiův bratranec. Jděte domů a dejte si víno, co jsem vám připravila." A už nikdy nedělejte podobné hlouposti, nebo potkáte jiného Dionýsiova bratrance...

Dovolená se nám zatím daří. Zítra se pojedeme podívat na Navagio, Pláž ztroskotání. Předpokládám, že další Dionýsiův bratranec, který bude šéfovat výletní lodi, už dostal echo. Řecko je přívětivé, pokud nepotkáte piráty.

Hlavu mám spálenou, bolej mě nohy a žízeň jsem zatím neuhasil ani Mirandiným vínem s buketem po hořkých slupkách z vlašských ořechů.
Přidat na linkovací servery

Andulčino Řecko

Tokugawa | 15. června 2007, 6:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Už několik dní před odletem na ostrov Zakynthos nemohla Andulka dospat. Myšlenka na cestu letadlem pro ni byla abstraktní, nicméně nesmírně lákavá. Dívala se na oblohu, na ty malé stříbrné body, co po nebi malují dlouhé rovné čáry a těšila se. V letadle jsme ji posadili k okénku, ovšem vzhledem k časnému termínu odletu jsme museli vynaložit maximum sil a rodičovských lstí k udržení jí při vědomí alespoň do okamžiku odlepení se od země. A povedlo se. Andulka se se zájmem dívala z okénka a prohlížela si Trojský zámeček a Pražskou zoologickou zahradu. "Vidí nás Moja?" zajímalo jí nejvíc.

V okamžiku, kdy jsme opustili území Albánie a ocitli se nad mořem, musela se Andulka vyrovnat s inverzí reality. Modré tentokrát nebylo nahoře, ale dole, a ty stříbrné tečky, co kreslí dlouhé čáry, nebyla letadla, ale lodě. Zajímalo jí to nesmírně.

Řecko bylo od prvního okamžiku Andulčino. Také tak o něm mluvila: "Moje Řecko". Bylo úžasné sledovat jí, kterak kráčí po ulici, ve slunečních brýlích, šátku, a šatech ke kolenům, trochu jako Sophia Lorenová, a zdraví všechny Řeky a Řekyně: "Kaliméra! Kaliméra!" Na oplátku přijímala úsměvy a dary. Kupříkladu pirát Dionýsios daroval Andulce plnou náruč meruněk, oranžových jako oheň. Tentokrát Andulka překonala respekt, který k tomuto zarostlému a podsaditému, nicméně stále usměvavému Řekovi měla, a meruňky si od něho vzala.

Moře se stalo velkým Andulčiným přítelem. Celé hodiny na pobřeží stavěla hrady, učila se házet žabky, nebo mě po krk ve vodě honila, cupitajíc po špičkách a strašlivě se chechtajíc. Také se snažila tento živel ovládat. Nacházela stále nové a nové klacky, které se v jejích rukou měnily v kouzelné hůlky, a snažila se moři vnutit svou vůli. Nedařilo se. Ale jednou Andulka živly ovládne, tím jsem si jistý, v necelých dvou letech vyzvala na souboj samotný blesk a hrom!

A cestou zpět chtěla denně koupit zmrzlinku, každý den si vybrala jinou. Dokud neochutnala gyros od Řekyně, co se nikdy neusmála. Pak už chtěla jenom gyros.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel jsem, čekaje pirátovu ženu Mirandu. Ale byla to Majda od vedle: "Dobrý den, mohla by si se mnou jít Andulka hrát ven?" A tak se stalo, že jsme poprvé v životě seděli na kavalci sami, zatímco Andulka si hrála ve svém Řecku venku před domem. První den jsme ji neustále kontrolovali, ke konci pobytu už nebyl důvod. Proces odpoutávání se od rodičů začal. Pomalu, ale jistě. "Mamko, já už znám tolik Majd... Majda Procházková, Majda Benešová, Majda z Kouzelné školky a teď řecká Majda! To je prima!"

"No jasně!" Tuhle odpověď jsme od Andulky v jejím Řecku slyšeli nejčastěji. Nevím, kde to vzala, ale používá slovo jasně s grácií a často.
"Andulko, po jídle si dojdi umýt pusu, ano? Máš ji celou od marmelády."
"No jasně, mamko!"

Zvířat se ve svém Řecku Andulka nemohla nabažit. Letovisko Limni Keri nebo Limni Keriou je spíš vesnice ve fázi přerodu v letovisko. Všechny kozy a všechny ovce mají na krku zvonec. Všechny jím neustále klinkají a žalostně mečí a bečí. Řecké kozy mají obrovské rohy, kozel, to je dozajista čert. Jen na pláži jsem žádné kozy neviděl, místní Řekové jsou na toto prý hákliví.

Vedle mečení a bečení se ozývá nepřetržité hladové mňoukání více či méně zbídačených koček. Jen jedna vypadala dobře, měla na krku dokonce obojek s přívěskem. Patřila Mirandě a byla to dozajista pirátská kočka.

O hmyzu psát nebudu, i když je řecký hmyz velký jak někteří středoevropští malí ptáci. Jen připodotknu, že se Andulka naučila s gustem používat slovo "Hovado!". Limni Keriou totiž v překladu znamená Kerijské jezero. Voda v něm není žádná, jen ohromná plocha rákosí vysokého čtyři nebo pět metrů, cikády a kolem dokola příkop plný smrduté sladko slané vody. Kupodivu jsme v ní zahlédli několik želv Kareta Kareta, které právě na ostrově Zakynthos kladou vejce. A úhoře. Půlmetrového.

Den po příjezdu domů se nás Andulka ptala, jestli tento víkend opět navštívíme její Řecko. Musel jsem jí zklamat. Nenavštívíme. Ale vezmu s sebou Andulku do práce a ona mi zařídí zvýšení platu. A pak se uvidí.
Přidat na linkovací servery

Řecko: jídlo a pití

Tokugawa | 14. června 2007, 7:22 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Máme Řecko rádi, protože Řekové mají boha Bakcha a Bakchus je jeden z bohů, které můžeme. Řecko oplývá dobrým vínem, dobrou zeleninou a dobrým ovocem a my zase dobrou chutí k jídlu. Večer co večer nám na stole stojí orosená sklenka místního vynikajícího rudého vína, před námi po okraj naplněné misky řeckým salátem, samozřejmě vrchovatě oliv všech možných druhů a chutí. A v rohu se kupí čím dál vyšší pyramida meruňkových pecek.

Zkrátka užíváme si místních darů co to jde. Většinu nakupujeme u Řekyně Joanny, která prodává zájemcům z vlastních zdrojů. Prý proč si neotevře obchod. Je to hloupá otázka, Joanna prodá všechno a na daních nezaplatí ani floka. Navíc není levná. Ale to nám nevadí, protože její olivy jsou nejlepší, jaké Zakynthos zná, stejně jako Joannino červené řecké víno. Mimochodem už nám stojí vedle kufrů čtyři lahve, na které je vydaný zákaz konzumace. Otevřeme je až v nejsychravějším únoru.

Ještě jsem se nezmínil o cukroví. Řecko a Turecko jsou jako dva kohouti na jednom dvorku. Řekové zřejmě Turkům nikdy neodpustí, že z vysokých modrookých blonďáků nadělali po dobu své nadvlády malé snědé poturčence. Nicméně hudba, kterou v Řecku slyšíte, se nápadně podobá turecké, stejně jako cukroví. To cukroví, co z něj kape med, je plné ořechů a pohromadě ho drží listové těsto. To fakt můžu, obzvlášť se silnou hořkou kávou.

A abych nezapomněl: jehněčí a skopové na všechny možné způsoby. Obzvlášť gyros nebo moussaka. Když jsem byl s Gaiou na Peloponézu, dal jsem si závazek, že si dám každý den gyros u jiného stánku nebo v jiné taverně. Vydželo mi to, dokud jsem u jednoho prastarého prodavače v zapadlé uličce plné řeckých mafiánů neukousl s kusem jehněčího i hlavu veliké a důkladně ugrilované mouše. Loskuták v kleci za mnou se výhrůžně zachechtal a já raději muší gyros dojedl. Pak už jsem chodil jen do taverny na gyros plate.

Zakinthos je jiný. Pirátům patří prakticky celý ostrov a nemusejí se tedy družit v nějakém ghettu. Ostatně zítra se jedeme lodí podívat na Navagio, pláž, na které před ne zcela dávnou dobou ztroskotala pirátská loď. Ostrované to samozřejmě zjistili dřív než policie, a tak měl celý Zakynthos dva roky co pít a kouřit. Ale to jsem od gyrosu poněkud odbočil. Gyros tu prodává Řekyně, která se usměje snad jedině tehdy, když chce koutkem úst odehnat otravnou mouchu.

Moussaka, kterou jsme měli v Laganas na včerejším výletě na kolech, byla nejlepší, jakou jsem kdy jedl. Lahůdka všech lahůdek. Nimral jsem se v ní jen aby mi vydržela co nejdéle. Ale nakonec jsem ji stejně snědl a zbyly jen vzpomínky. Až se naučím takovouhle moussaku upéct a nebude to trvat déle než tři hodiny, nazvu se umělcem.

Pomalu mi vytrávily ty zákusky s medem, takže se loučím, nejspíš vyrazíme k moři nebo k majáku v Keri. Další pokračování povídání s klíčovými slovy dovolená, Řecko a Zakynthos někdy příště. Třeba o tom, jak nás popadl amok a půjčili jsme si místo automobilu jízdní kola.
Přidat na linkovací servery

Zakynthos: První dojmy

Tokugawa | 13. června 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

To, čeho jsem se nejvíc obával, dopadlo nad očekávání dobře. Vyzvedli jsme si u stánku letenky a dovolená začala. Odbavení proběhlo na občanku, pasová kontrola v Čechách proběhla na občanku, pasová kontrola v Řecku také. Na letišti v Praze jsem zahlédl malého Peruánce s kytarou na zádech. Trochu ve mně trhlo, že jsem si s sebou nevzal své banjo. Nedovedl jsem si představit, že mi ho nepovolí jako palubní zavazadlo a mrsknou s tím mistrovským nástrojem mezi kufry. Viděl jsem v duchu, jak mi v Řecku vyjede na pás, já otevřu futrál a vyndám zvlášť krk, zvlášť korpus s proraženou blánou... Raději jsem uke-banjo nechal doma. A byla to chyba, protože hudba sbližuje a navíc co se dá v dešti dělat jiného, než hrát swing.

Letiště Zakynthos (Zakinthos) je stejné, jako většina letišť na podobných ostrovech. Ukrutně malé a provinční. Nejvíc se mi líbilo, jak nás před letadlem naložili do autobusu a odvezli dvacet metrů vedle ke vstupu do haly.

Vybrali jsme si letovisko Limni Keri, což je mrňavá vesnička na nejjižnějším cípu ostrova Zakynthos (Zakinthos, Zante). Nevím, jaký název pro ostrov použít, nevědí to ani sami Řekové, a tak používají všechny. Limni Keri nemá žádnou historii. Je to nově vybudované malinké letovisko, kde má promenáda na pobřeží asi sto metrů. Tři taverny a jedna půjčovna aut a motocyklů, asi čtyři supermarkety (menší samoobsluhy) a to je vše. Pro rodinu s dítětem naprosto ideální. Žádné túrování motorek, žádné diskotékové tuc tuc. Pouze cikády a mňoukání vyhladovělých koček.

Na Řecko je Zakynthos celkem dost zelený ostrov. Asi stejně jako Korfu (Kerkyra). Jsou tu kvanta olivovníků, jejichž pokroucené kmeny mě nikdy nepřestanou fascinovat. Olivy tu jsou na každém kroku. V lednici máme jedny domácí, naložené ve vinném octě. Naprosto delikatesní. Naproti přes ulici prodává prastará Řekyně domácí panenský olivový olej. Jeden už máme a vydatně používáme. Chuťově nesrovnatelný s olivovým olejem prodávaným v Čechách. Ta Řekyně v té boudě přes ulici od rána do noci štrykuje nějaké ukrutně barevné dečky, pravděpodobně tuze vyhledávaný suvenýr z Řecka.

U jiné prastaré řecké dámy Joanny jsme si koupili domácí řecké víno. Nevím jaké, lahev je nepopsaná. Ale lidi! To je přesně víno podle mého gusta. Rudé jako Hectorova krev prolitá před branami Troje, husté tak, až máte pocit, že ho můžete kousat a trpké, až se vám svírá patro. Musíme pár lahví dopravit domů a nadepsat velkým písmem: Svátost.

A to by pro dnešek mohlo stačit. Další informace s klíčovými slovy: Řecko, Zakynthos, dovolená a last minute zase příště.
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.