Tokugawa

Akce Pupajz pokračuje

Tokugawa | 30. července 2007, 7:10 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (27)  

Nemylte se, dva testy neznamenají dvojčata, znamenají první pokus a jeho ověření! Začíná další příběh, jehož klíčová slova budou těhotenství, miminko, mateřská dovolená, kojení, kojenecká výživa, plavání kojenců, porod a podobně. A pokud bohové dají, vynecháme tentokrát dětské nemoce. Máme na ně totiž jistou averzi. Takže se můžete těšit na zápisky otce, který už zapomněl, jaké to kdysi bylo.
Přidat na linkovací servery

Ještě pár vzpomínek na dovolenou v Řecku

Tokugawa | 27. července 2007, 7:04 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Gaia konečně usedla ke klávesnici a jala se přepsat své zápisky z dovolené do elektronické podoby:

Po mnoha očekávaných peripetiích s vybíráním termínu dovolené, schválení dovolené a nečekaných peripetiích s hlídáním psíka Huga jsme konečně 29. 5. vybrali díky internetu a adresy www.invia.cz cíl dovči. Odlet 1. 6., cíl Řecko, ostrov Zakynthos.

V 5.30 se ocitáme na letišti v Ruzyni. Dýchá to tam na mě takovým zvláštním dojmem a tajně si přeji být diplomatem nebo letuškou. Tedy do doby než usednu do letadla. Romantika je pryč a já naprosto racionálně uvažuji zda mám skutečně důvěřovat neznámému pilotovi a tomu obrovskému stroji. Musím se přiznat, že tentokrát i zodpovědnost ještě i za život Andulky mě tentokrát donutila obrátit se k Tokugawovi se slovy: "Nevystoupíme? Dovolená nám za to nestojí, u nás je také krásně. Máme krásnou holčičku a máme se spolu tak dobře!" Snaha donutit Tokugawu k výstupu z letadla však byla marná. Suše odpověděl, že statisticky je letadlo nejbezpečnější dopravní prostředek a věta: " ...a kdyby něco... tak všichni naráz..." mi klidu skutečně nepřidala. Křečovitě jsem držela usmívající se Andulku a kochajícího se Tokugawu. Oba mi ukazovali, jak je vidět Vltava, a támhle, že je ZOO... Nuceně jsem se usmívala a v duchu se modlila, ať již vystupujeme.

Po několika turbulencích jsem čekala na vypadnutí masky a pečlivě pročítala jak nasadit záchrannou vestu. Neustále jsem sledovala výraz letušek a doufala, že včas rozpoznám, jak se situace skutečně má. Situace se měla, zaplať Pánbůh, skvěle. V 11.00 řeckého času jsme se již rozhlíželi z jedoucího autobusu po krásách ostrova Zakynthos.

Zakynthos je příjemný, malý a zelený ostrov. Dovolená byla moc pěkná a splnila svůj účel – pohoda a odpočinek. Tokugawa vám již vše popsal, ale nedá mi, abych nevyštrachala své zápisky a nepopsala vám ze svého pohledu pár nezapomenutelných zážitků.

Naše zážitky s cestováním po ostrově Zakythos na kole byly velmi veselé. Z vyprávění Tokugawy to tak nevyznělo, ale musela jsem se opravdu hodně smát, když jsem si představila, jaký je na nás pohled. Dva blázni na neskutečně těžkých kolech, dehydrovaní, unavení a upocení a za jedním z nich v sedačce dítě, které se dožaduje, abychom jeli rychleji, že rychlejší jízda se ji líbí víc. Smála jsem se vyčerpanému Tokugawovi, jak Andulce velmi klidně (možná proto, že neměl víc dechu) vysvětluje, že na tuto otázku teď opravdu není vhodná chvíle. A ta malá potvůrka se jen trošku vykloní ze sedačky a pokračuje v konverzaci svým sledkým: "A pvoč, taťko?"

Komický pohled asi byl i na mě, když jsme při jednom skvělém výletě na kole míjeli uprostřed nádherného olivového háje přejetého asi 2 metry dlouhého hada. Trošku mi strnul úsměv na tváři, tyhle potvůrky a ještě neznámé, nemám příliš v lásce. Rozhodla jsem se, že nedám nohy ze šlapek a tak mi vlastně nic nehrozí. Od mého předsevzetí mě však odradila jedna drzá a sakra velká vosa, která mi vlítla za tričko. Měli jste vidět ten fofr, jakým jsem za jízdy seskočila z kola, odhodila ho, fofrem svlékla tričko a vosu vyhnala.

Mým úžasným nápadem, který zde již můj úžasný manžel také popsal, byl pěší výlet na západ slunce do vesnice Keri. Podařilo se mi Tokugawu i Andulku navnadit a navíc je i přesvědčit o cestě přes horský masiv, kterým vede dle mapy velmi příjemná cesta. Sice... trošku do kopce, ale nejsme žádné bačkory. I vydali jsme se. Tentokrát naštěstí vybaveni alespoň vodou a opalovacím krémem. Já kráčejíc nadšeně vpředu a kochajíc se krásou okolí, Andulka občas reptajíc, občas nadšeně běžíc a Tokugawa v hlavě s myšlenkou, proč tak rychle kývl na můj nápad. Já se tetelila na sluníčku, Tokugawa s Andulkou vyhledávali stinná místa. Asfaltka skončila a my pokračovali po kamenité stezce. Náhle se objevila cedulka s nápisem "Death end". Domluvila jsem Tokugawovi, že to je zajisté cedulka jen pro automobilisty a šli jsme dál. Úsměv mi strnul na tváři teprve ve chvíli, kdy jsme museli projít okolo opravdu štěkající a hrůzu nahánějící feny. Soustředila jsem se jen na to, ať neudělám žádný nepřiměřený pohyb a není ze mně cítit strach. Během minuty jsme zjistili důvod chování zbídačeného zvířete. Chránila své štěně, které bylo stejně zbídačené jako ona. Cítila jsem s ní a bylo to opravdu hrozně smutné. Chránila své mládě a my chránili zase to své. Nevím, kdo se bál víc. Asi ona, o to víc štěkala. Byla sama, zubožená, poloslepá a přesto, nebo možná právě proto, tak odvážná. Tak tomu říkám "máma". Prošli jsme v klidu. Hrozné bylo však zjištění po půl kilometru. Cesta byla uzavřená bránou a cedulí "Private" a nám nezbývalo než okolo psí mámy projít zpět. Bylo mi z tohoto zážitku fakt dlouho špatně.

I podruhé jsme bez vzájemné újmy prošli. Došli jsme zpět za ceduli "Death end", kde jsem si všimla ještě jedné cedule. Byl to ukazatel, který naznačoval cestu směr Skopos (413m). "Aha, tak tudy musíme," hlásala jsem zvesela Tokugawovi. On se však příliš radostně netvářil. Andulku jsme nalákala na krásné pohledy za samého vršku na Želví ostrov Marathonisi, a tak jsme stoupali. Kamenitá cesta se postupně změnila v hrubě kamenitou pěšinu. Došli jsme k neznačenému rozcestí. Vpravo nebo vlevo? Shodli jsme se bez mapy, že asi vlevo a pokračovali. To už ale Andulka velmi hlasitě bojkotovala náš společný výlet. Tokugawa na mě hodil nehezký pohled, Andulku si hodil za krk a šli jsme dál. Snažila jsem se něco velmi vtipného vyprávět, přesto však nálada houstla a houstla. "Dojdeme jen za támhleten kopec a tam už jistě uvidíme vesnici," ukazovala jsem do dáli. Za kopec jsme došli, ale vesnice nikde. Před námi jen nádherný pohled na moře a na naši cestu, která se stáčela dolů k moři. "Dojdeme na konec tohoto údolí, jestli tam není odbočka. A pokud ne, jdeme zpět," prohlásil neoblomně Tokugawa. Snažila jsem se opět zlehčit situaci a jemně vtipkovala, že ta cesta asi vede ke Kerijským jeskyním, a to že je asi trošku jinde než kam jsme chtěli dojít. "Asi jsme na tom neznačeném rozcestí měli uhnout doprava." Po této větě mě upocený Tokugawa probodl pohledem: "Na to nemysli ani ve srandě," prohlásil, narovnal si spící Andulku za krkem a šli jsme zpátky. Raději jsem mlčela. Jen v duchu jsem si tak přemýšlela, že jsme celkem odvážní. V těch sandálech po těch šílených kamenech a ještě v takovém pařáku. Co kdybychom si zvrkli nohu nebo jsme horkem omdleli, nebo šlápli na nějakou jedovatou potvoru? Chtěla jsem na to Tokugawu upozornit, ale... nač dráždit hada bosou nohou, že?

Jistě víte z článků Tokugawy, že vše dopadlo dobře a my se dokonce automobilem dostali bezpečně zpět.

Podařený výlet. Podařené i ostatní zážitky. Zkrátka velmi podařená dovolená. Díky všem zúčastněným a těm nezúčastněným Zakynthos vřele doporučuji!
Přidat na linkovací servery

Království nebeské

Tokugawa | 24. července 2007, 7:01 | Film | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Málokdy mě nějaký film nadchne tak, že mám potřebu o něm něco napsat. Ovšem poslední dobou zažívám zářné výjimky. Dnes vám chci doporučit film Království nebeské. Už samotný Ridley Scott svým způsobem předznamenává určitou úroveň kvality, nicméně málokdo si koupí DVD jen kvůli jménu režiséra – a teď zcela vědomě pomíjím fanynky, které pravidelně budí ze sna Orlando Bloom. Nicméně když už jsem Orlanda nakousl... Je to jediný více méně neznámý herec, kterému trilogie Pán prstenů nastartovala fascinující kariéru. Řekněte mi roli, ve které by vám nebyl sympatický. Ať už je to Will Turner z další trilogie Piráti z Karibiku, rytíř Balian z filmu Království nebeské, nebo třeba i ten nešťastný voják, který vypadne z vrtulníku v dalším Ridleyho dokonalém filmu Černý jestřáb sestřelen (ale to bylo, tuším, ještě před Pánem prstenů).

Ale zpět ke Kingdom of Heaven. Křížové výpravy mi učarovaly. Věnoval jsem jim celou jednu etapu své lásky k historii. Poněkud idealistický rytíř Balian mě okouzlil. A ne jen on. Stejně tak fascinující bylo jemné předivo vzájemných vztahů křesťanského krále Baldwina, stiženého malomocenstvím, a saracéna Saladina. Oba se snažili udržet ve Svaté zemi mezi muslimy a křesťany mír. Nicméně jak už to obvykle bývá, lidská nenávist a touha po moci je nakonec silnější. A dalo by se říct, že i zvítězí.

Království nebeské je oslava lidské moudrosti (Baldwin a Saladin), cti (Balian) a lásky (princezna Sybilla a Balian). Věřím, že bude hodně těch, kteří tento film zatratí. Stejně tolik, ne-li víc bude těch, kteří jej vyzdvihnou. Křížové výpravy jsou tajemné a Království nebeské je výborně zpracovaný příběh. Za zmínku zcela jistě stojí i závěrečná bitva, ne nepodobná bitvě o Helmův Žleb. Mohutná přesila Saladinových saracénů nedokáže ani s největším odhodláním dobýt slabý Jeruzalém a i přes fakt, že město je nakonec dobrovolně vydáno do Saladinových rukou, Království nebeské, které nosíme v mysli a v srdci, poraženo není a být nemůže.

A ještě odkaz na režisérskou (prodlouženou) verzi filmu Království nebeské.
Přidat na linkovací servery

Fascinace smrtí

Tokugawa | 20. července 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Naše Andulka právě prožívá období, kdy ji nesmírně přitahuje všechno, co souvisí se smrtí. Možná bych jí mohl pořídit hezkou hračku, o které se píše v článku Pohrajte si s mrtvolami. Ale proč o tom vlastně píšu:

"Taťko, až babička umře, tak dostane takovou cedulku a bude ležet za zdí. Budou tam takový kamínky a ty bude mít na sobě a taky tu cedulku."
"Vy jste se na chaloupce byli podívat na hřbitově?"
"No jo. Taťko! Tam ale úplně všichni lidi umřeli a ležej teď pod těma kamínkama. Až babička umře, taky si tam lehne. A mně se bude stejskat."

Aktualizace: Právě jsem s Andulkou dotelefonoval. První, co jsem se dozvěděl bylo: "A taťko! Žádná rybička ti neumřela!"
Přidat na linkovací servery

Za 18 let zemřu

Tokugawa | 18. července 2007, 8:02 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (31)  

Že já se do toho testu pouštěl! Začalo to článkem Opravdu se chcete dožít stovky? v Hospodářských novinách. Čtu si, jak nám ta populace stárne, když tu najednou: Test dlouhověkosti. Inu proč ne, je to jen taková blbina, uvidím, co budou mít za otázky a jaký výsledek mi vyjde.

Vyhledal jsem si tedy Test dlouhověkosti na webu Asociace medicíny proti stárnutí a jal se pravdivě odpovídat na všech 101 otázek.

Věřte, že i přes fakt, že si uvědomuji, jak moc může být takovýto dotazník nepřesný, možná i nesmyslný, číslovka 53 coby můj věk odchodu ze světa mě příliš nepotěšila.
Přidat na linkovací servery

Pěkně jsem si zapíchal

Tokugawa | 17. července 2007, 7:50 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Doufám, že od někoho nedostanu za ten titulek ťafku, nicméně jak známo všem vodákům – Berounka neteče. Takže nezbývá nic jiného než pořádně píchat. Pádlem samozřejmě. Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták Lapač Dětí nám zorganizoval čas, a tak se stalo, že byla Andulka poprvé v životě na opravdické vodě.

Zážitků měla požehnaně, od plavby v lodi, přes plavbu za lodí, koupání pod jezem, chůzi prostředkem řeky, žáby, labutě, kachny, blatouchy, hrady, nocování ve stanu a tak. Nutno podotknout, že se jí všechno líbilo. A abyste pochopili, jak už Andulka vyrostla, popíšu za všechny jednu jedinou scénku:

Dorazili jsme do cíle. Obě lodě, Berušku i Žabku (podle barev) jsme naložili na Kukriho vůz a chystali se odjet pro ostatní auta. Napadlo mě být zase jednou vtipný:
"Tak ahoj, Andulko, já už jedu domů a tebe tady nechám s Vendulkou. Až napadne sníh, tak si tě vyzvednu."
Andulka kontrovala: "Nene, taťko!"
I odjeli jsme na první stanoviště, kde si vyzvedl vůz Honza_p a vrátil se do kempu pro holky. Kukri a já jsme pokračovali pro moje auto a pak následně na Kukriho chatu, kde jsme měli všichni sraz, abychom se chvíli dohadovali, čí jsou které spoďáry a komu patří které dítě.

Mezitím v kempu, kde zůstaly holky: "Podívejte, už pro nás přijel Honza," povídá Vendulka a ukazuje na parkující bílé auto.
"A doprdele," na to Andulka, "tak já tady fakt nejspíš zůstanu!"
Přidat na linkovací servery

SQL sem SQL tam

Tokugawa | 16. července 2007, 14:41 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Zdá se, že moje mozkové závity už uvažují jenom v selectech, insertech a updatech. A přitom bych se tak rád kochal někde pod stromem, fotil tu naší krásnou zem a radoval se.

Zaměstnavatel se rozhodl, že co jiní studovali celou vysokou školu, na to mi stačí pár školení. Microsoft SQL Server 2005, Microsoft Office Sharepoint Server 2007, SQL, Oracle Enterprice Manager, Business Process Execution Language... Jde mi z toho hlava kolem.

Nejspíš bych potřeboval udělat SHUTDOWN immediate té databáze, co mám v hlavě, a být blahoslavený chudý duchem. Je těžké začínat všechno najednou, je zbytečné plakat nad tím, že se HP Unix liší od SUN Unix, oni to kvůli mě stejně nesjednotí.

Týden mě teď živil Microsoft, najedl jsem se báječně, v kufru auta mám asi deset kilo studijních materiálů. Anglicky pochopitelně. Nade mnou na polici se šklebí příručka od Oracle, Podrobný průvodce SQL a další a já zjišťuji, že jsem se nějak minul životem. Vždyť já chci mít čapku s bambulí nahoře, jíst kaštany a mýt se v lavoře, od rána po celý den zpívat si jen...

No nic, jdu se podívat, jestli je už testovací prostředí restartlé a všechny služby běží tak, jak mají. Ale večer, večer vezmu foťák a půjdu do luk. A očistím se.
Přidat na linkovací servery

Bubáci, strašidla a další havěť

Tokugawa | 11. července 2007, 7:11 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Tíhnu trošku k odvrácené straně vědomí a psychiky, jevy podezřelé akceptuji celkem bez mrknutí oka a kdyby se naskytla příležitost, nejspíš bych neváhal nějaké zachovalé 'mrtvole' vycpat ústa česnekem a položit jí na víčka stříbrné mince. O osikovém nebo jasanovém kůlu nemluvě. Ale nechám detailů, které nemusí leckomu dělat dobře a vrátím se k myšlence, kterou jsem ještě ani nenastínil.

Naše Andulka. Líbila by se mi představa malé čarodějnice nebo aspoň princezny bojovnice, hlavně ne Barbie, bohové chraňte. A chvíli jsem se radoval. Nejoblíbenější barva: černá. Nejčastěji malovaný obrázek: velký černý pavouk. Nejmilovanější hračky: netopýři všech materiálů a podob. A zvídavost, obzvlášť probouzená v ruinách starých hradů.

"Slyšíš, Andulko?"
"Co to je, taťko?"
"Meluzína. Slyšíš, jak pláče?"
"Jasně, taťko, slyším. A proč pláče?"
"Protože kdysi zaškrtila svoje děti, a tohle je její trest. Musí za větrných dní lkát."
"Meluzíno! Chci tě vidět! ME-LU-ZÍ-NO!"
Je tak nějak normální, že v lese žije Hejkal, že osamocený tovární komín uprostřed krajiny vede do Pekla, že na tom kulatém zeleném paloučku v lese tančí víly, že Bílou paní musíte slušně pozdravit a poklonit se, jinak by na vás prskala jako vzteklá kočka...

Včera nastal obrat. "Taťko, a můžu dneska spinkat u vás?"
"Kdepak, Andulko. Každý máme svojí postýlku."
"Když já se bojím..."
"A čeho?"
"Strašidel a bubáků..."

Ani jsem se nesnažil vysvětlit Andulce, že nejsou, nevěřila by mi a ani já bych si nevěřil. Poukázal jsem na to, že má Andulka kolem postýlky rozvěšeno spoustu sluníček a že čím víc jich bude, tím spíš žádné strašidlo nepřijde. Že má jediná na světě svítícího netopýra, který v noci vydává zelenkavé ochranitelské světlo...

"Ahoj babi. A víš co? Já mám kouzelnýho netopýra, on mě ochrání!" Asi se podívám po nějakém medailonu. Se svatým Kryštofem nebo tak něco. Pohádkovými bytostmi se to totiž v dětském světě pořádně hemží.
Přidat na linkovací servery

Hrad Krakovec a pohádky

Tokugawa | 10. července 2007, 7:01 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Stejně jako vloni jsme se z chaloupky vypravili na hrad Krakovec. Než ale povyprávím o zlém skřetu Kulfáčkovi, musím vynachválit obec Krakovec. Je to malá a malebná ves na konci cesty. Prostě dojedete na Krakovec a dál už to nejde, chápete tu krásu? Jenom les, potok, hrad a chalupy. Jinak nic. Krakovec je jedno z mála míst, kde bych chtěl žít a kde bych dokázal být šťastný.

Pro Andulku má hrad Krakovec o to větší kouzlo, že tam může potkat rytíře Brtníka z Brtníku s dcerou Leontýnou Brtníkovou z Brtníku. Nedočkavě poslouchá, zda náhodou neuslyší nebo neuvidí prvního nočního ptáka. Ani tentokrát jsme ale neměli štěstí, zdá se, že Leontýnka dospěla po boku Dlouhého Janka, povila mu deset dětí a zničila si zdraví na poli a u škopku a starej Brtník se uchlastal Francovkou. Jenže Krakovec nám přichystal další překvapení. Zlého skřeta Kulfáčka! Představte si to! Jedete na hrad a najednou jste v království, kde si lidé dávají přednost, samé 'Račte' a 'Vy první', poznáte se se smutným králem a černovlasou kuchtičkou a hlavně s Kulfáčkem.

Naštěstí Kulfáčka na konci sezobla vlaštovka, takže je o jednoho zpropadence méně a svět je zase o něco hezčí. Zajeďte na Krakovec. Kolem druhé a čtvrté odpolední se na nádvoří hrají pohádky pro děti. V kulisách starého hradu je to zážitek k nezaplacení. Divadelní spolek Orfeus, všem malým dětem doporučuji. A principál byl moc milej chlapík.
Přidat na linkovací servery

Dozrávají višně

Tokugawa | 2. července 2007, 12:38 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (11)  

"Takže jak říkám, doma nikdo nebude, ale klidně přijďte na zahrádku a otrhejte celej strom. Ať to nesežerou ptáci..."

Víte, co to znamená? To znamená, že dneska nakoupíme nějakou tu desítku litrů rumu, něco kilogramů cukru a následně čestné místo na balkóně zaujmou pětilitrovky narvané višněmi prosypanými cukrem a prolitými rumem. Letos bude dobrý rok. Ostatně – višňovku budeme letos hojně potřebovat. Mám takový neodbytný pocit, že budeme hodně, ale opravdu hodně oslavovat. A znáte něco lepšího, než popíjet domácí sherry, v létě ledové, v zimě horké, a zakusovat to hořkou čokoládou?

Když k višňovce připočtu stále ještě hojné zásoby bezinkovice, musíme se zákonitě uchlastat. Totiž ona i ta bezinka není špatná. Gaia vždycky navečer uvaří dva půllitráky kávy a do každého z nich přidá panáka bezinkovice. Vážení, kdybych vás všechny na tu kávu mohl pozvat, udělal bych to.
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.