Tokugawa

Konflikt v Iráku očima vojáků

Tokugawa | 31. srpna 2007, 6:56 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Dnes jsem narazil na nevšední článek v Hospodářských novinách: Válka, jak jsme ji viděli my, který napsali američtí vojáci Wesley D. Smith, Jeremy Roebuck, Omar Mora, Edward Sandmeier, Yance T. Gray a Jeremy A. Murphy nasazení v Iráku. Ocituji některé pasáže, které mě zaujaly, ale doporučuji si článek přečíst celý, protože ukazuje některé aspekty okupace Iráku, které matně tušíme, ale z oficiálních zdrojů se je rozhodně nedovíme.

Víra, že Američané, jejichž okupační síly dávno přetáhly dobu, kdy byly zdráhavě vítány, si mohou naklonit vzpurné místní obyvatelstvo a v tomto kontrapovstání zvítězit, je přitažená za vlasy.

Jsme skeptičtí k nedávným reportážím v tisku, které vykreslovaly konflikt jako stále lépe zvládnutelný, a máme pocit, že tyto reportáže opomíjejí rostoucí občanský, politický a sociální neklid, který dennodenně zažíváme.

Sunnité, kteří v nových iráckých ozbrojených složkách nemají odpovídající zastoupení, nyní zakládají milice, někdy s naší tichou podporou. Sunnité si totiž uvědomují, že proti šíitským milicím a vládě s převahou šíitů nemají lepší záruku než zakládání vlastních ozbrojených skupin. Vyzbrojujeme je, aby nám pomohli v boji proti Al-Káidě.

Drtivá většina Iráčanů cítí stále větší ohrožení a pohlíží na nás jako na okupační sílu, které se ani po čtyřech letech nepodařilo nastolit normální poměry, a se stále větší pravděpodobností se jí to už nepodaří.

Volbou, která nám ještě zbývá, je rozhodnutí, na čí stranu se přidáme. Snahou uspokojit všechny strany konfliktu – což děláme dnes – dosáhneme pouze toho, že nás dlouhodobě budou nenávidět všichni.

Čtyři roky po zahájení okupace jsme nesplnili žádný slib a tyranii strany Baas jsme nahradili tyranií islamistického, radikálního a zločinného násilí. V situaci, kdy je hlavní starostí průměrných Iráčanů, kdy a jak budou pravděpodobně zabiti, můžeme jen stěží cítit samolibé sebeuspokojení, když rozdáváme balíčky s pomocí.

Iráčané brzy pochopí, že nejlepším způsobem, jak získat zpět ztracenou důstojnost, je nazvat nás tím, čím opravdu jsme – okupační armádou – a donutit nás ke stažení.

Přidat na linkovací servery

Na houbách

Tokugawa | 30. srpna 2007, 8:00 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Les už voní podzimem, vlhko a tlení, padající žaludy, mrtvé kmeny pokryté mokrým mechem a bradavicemi chorošů. Pozvolna nastává období, které v celém roce miluji nejvíc. Nejraději bych si lehl do stínu lesa a nechal se prorůst. Zvláštní, že v celé Lavondyss není o houbách ani zmínka. O té esenci podzimního lesa.

Trmáceli jsme se s dědou Bóďou, Gaiou a Andulkou skrz ostružiní, které nám trhalo kalhoty, roznášeli jsme kuličky svízele a pomalu plnili košík. Tvrdé oranžové křemenáče se nedaly přehlédnout, vykukovaly pod bělokorými břízami tak nápadně, jakoby chtěly být sebrány. Přímo uprostřed cesty jsme se obdivovali čtyřem hřibům kovářům, jejichž sametová temně hnědá hlava a žlutorudá noha činí z této houby skvost. O bílých pravých hřibech ani nemluvím. Neodolám a okusuji je za syrova, tu chuť zbožňuji.

A po návratu? Seděli jsme venku u stolu a čistili a krájeli tu houbovou nádheru, po lahvi piva stékala sražená vlhkost a na plotně bublala houbová omáčka. Nebývale jsem si odpočinul. V sobotu ráno půjdu zase. I kdybych nenašel nic, aspoň se nadýchám lesa.
Přidat na linkovací servery

Robert Holdstock: Lavondyss

Tokugawa | 23. srpna 2007, 8:04 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

Neodolal jsem a navzdory zklamání z předchozí knihy Les mytág jsem rozečetl další Holdstockovu knihu. Lavondyss. Bál jsem se. Nudil se ještě dřív, než jsem se začetl. Ale když jsem se začetl, nedokázal jsem se pak odtrhnout. Jak je možné, že jeden autor dokáže napsat jednu knihu tak nudnou a druhou tak... neskutečnou?

Než začnu s něčím dalším, musím se nejprve omluvit. Původně jsem se domníval, že za nečtivost knihy Les mytág může překladatel. Není to pravda. Petr Kotrle odvedl dokonalou práci, Les mytág je nudný sám o sobě. I když ani to není pravda. Teď, když jsem dočetl Lavondyss, nazírám na předchozí knihu úplně jinak.

Lavondyss je neskutečná. Nikdy jsem nečetl nic podobného, a to mám za sebou hezkou řádku fantasy literatury. Několik metrů. Lavondyss je v mé hlavě. I ve vaší. Čerpá odtud a oživuje. Je to kniha, kterou budu číst stále znovu a znovu, předstihla o několik délek současného favorita Silmarillion. Silmarillion je jako soška Věstonické Venuše v muzeu. Pod skleněným poklopem, ozářená bodovými reflektory. Můžete se jí obdivovat ze všech stran, pozorovat strukturu materiálu, praskliny, tvary. Lavondyss, to je Věstonická Venuše ve vašich rukou. Právě jste ji dokončili a používáte ji k rituálům, pomáhajícím vám přežít v chatrné chýši a v krutém světě. Je to bohyně, mýtus, který vás vede životem.

Přečetl jsem celou knihu a nasákl příběhem jako pórovitá houba. Mám chuť vyřezat si masku. Mám chuť stát se Prvním lesem, stejně jako se jím stala Tallis. Prorůst a být vědomím lesa. Dnes večer začnu číst znovu Les mytág a pak se podívám po dalších knihách o Ryhopském lese.
Přidat na linkovací servery

Geniální klaun

Tokugawa | 21. srpna 2007, 12:00 | Videocast | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Smál jsem se, až mi tekly slzy. Obdivuji genialitu tohoto klauna. Jeho hra, to je balzám na mé nervy, baví mě, prodlužuje mi život. Musel jsem se s vámi o svou radost podělit, protože nejhezčí je člověk právě tehdy, když se upřímně směje.

Přidat na linkovací servery

Lituji, že jsem byl pro Evropskou unii

Tokugawa | 20. srpna 2007, 9:26 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (19)  

Jediné zpravodajství (pokud se tomu vůbec tak dá říct), které celkem pravidelně sleduji, jsou komentáře na iHNed.cz. Obvykle mi poskytnou jakýs takýs náhled na situaci, která mě stejně vesměs nezajímá, občas se u nich pobavím. Ale dnes mě informace, kterou jsem právě dočetl, vyloženě nadzvedla a s definitivní platností ze mě udělala euroskeptika. A to jsem byl tenkrát pro!

Článek se jmenuje Krásný svět sterilních táborů a je od Marka Zrna. Ocituji krátkou pasáž, zbytek, pokud chcete, si přečtěte v originále.

Hygienická opatření se totiž zpřísní natolik, že nejspíš jen minimum ze všech pořádaných táborů v České republice se bude moci uskutečnit. Novým pravidlem se stane například povinnost mít na táboře čističku odpadních vod.

Vzpomínám si na jeden tábor, jmenoval se Apolena a byl na pomezí Čech a Německa, na loukách a v lesích pod Přimdou. Tam byla latrina! Přímo umělecké dílo. Abyste do ní při vytváření hodnot nespadli, museli jste se držet za madlo, přivázané na jeden konec provazu. Na druhém konci byl přivázaný strom. Vypadalo to, jako kdybyste stáli na vodních lyžích. Už tak dost dobrodružné. Jednoho dne prohodil skalní indián Kameňák u snídaně: "Jsem si trochu pohrál s tím lanem na latrině..." Od toho okamžiku byla návštěva jámy vysloveně adrenalinová záležitost. A teď... čistička. Bohové, proč nás trestáte?!
Přidat na linkovací servery

Není času na zbyt

Tokugawa | 17. srpna 2007, 8:01 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Během těch let, kdy si vylévám zážitky na web, jsem přišel na jeden prostý fakt. Kdybych byl spisovatelem, mohl bych psát podobné knihy, jako například Robert Fulghum nebo třeba Halina Pawlowská. Knihy založené na osobních zážitcích. I když bych o to moc stál, nikdy bych nevyplodil nic podobného třeba Pánu prstenů od Johna Ronalda. Nedokázal bych si nic vymyslet. Vidím to naprosto jasně. Pokud někde lítám, hemží se to tu zápisky. Pokud sedím doma, je mrtvo. Teď zrovna sedím.

Ale tak úplně pravda to není. Začal jsem se úplně opravdicky učit na svoje pořád ještě nové uke-banjo. Jenže to si popisuji jinde. Pokud by Vás to zajímalo, pokud byste se sami chtěli učit na uke-banjo nebo na ukulele, na webu Uke-banjo.info najdete veškeré studijní materiály, potažmo zvukové soubory, které učení usnadní. Zatím jen 1. lekce, v pondělí jdu na další.

Uke-banjo je momentálně téma, kterým si tak nějak soukromě žiju. To největší téma – nový přírůstek naší rodiny – mě zatím nechává klidným. Nikdy jsem nějak zvlášť nechápal ty tatínky-obdivovatele-břicha. Já si počkám až na příchod mláděte na svět. Pak se začnu obdivovat.

Pomalinku jsme začali s výběrem jména. Tentokrát je to o to horší, že vybírá i Andulka. Takže máme na lednici seznam s třemi sloupci jmen. Andulčin výběr, Gain a můj. Smazali jsme všechna jména, na kterých jsme se neshodli všichni tři. Ve výběru je nyní asi osm dívčích jmen a zhruba pět chlapeckých. Bude to boj. S Andulkou jsme měli jasno hned. Tentokrát to tak snadné není. Každý máme svého favorita a nechceme ustoupit. Dokonce se smlouvá: "Dovolím Ti Waldemara, když mi povolíš Hermínu!" Nevím nevím, jak tohle dopadne :o)
Přidat na linkovací servery

Quo vadis, homine?

Tokugawa | 15. srpna 2007, 13:01 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Inu, od zrození ke smrti. A možná o kus dál. Možná kráčím, možná jsem unášen. Nebo hnán. Veden. Či snad pouze nasměrován. Učím se a zapomínám, nalézám a ztrácím. Plodím a zabíjím. Vytvářím a bortím. Raduji se a pláču, vychovávám, miluji i nenávidím. Jsem.

Ale co bude až tu nebudu? Nebo tu budu stále, jen tak nějak jinak? Budu velký svými činy, nebo zapomenutý svou průměrností? A které činy jsou velké? Osvětim nebo teorie relativity? Budou na mě vzpomínat s láskou nebo se budou bát nahlas vyslovit moje jméno? Budou na mě vůbec vzpomínat? Kdo?

Jdu dopředu, den za dnem. Krok, krok, krok. S vysokou pravděpodobností se dá odhadnout, kam šlápnu příště. A proč. Tedy... proč vlastně? Že jsem byl svým směrem na počátku postrčen? Že mi byl vytyčen cíl? Nebo jen řada záchytných bodů? A nebo ne?

Je mnoho otázek, na které je můj mozek příliš líný. Jen mě občas napadnou, vysypu je a jdu dál, v hlavě čisto. Vypnuto. Většina receptorů má snížen příjem k nulovým hodnotám, nepouštím do sebe žádný informační šum. Jen jdu a moc o tom nepřemýšlím. Jako ten mravenec, vláčející kus listu, kterého zašlápnu.
Přidat na linkovací servery

The Legend of Libussa

Tokugawa | 13. srpna 2007, 13:09 | Film | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Nad hradištěm tmavla nebesa. Černá a šedá mračna kroužila ve spirále lemované nesčetnými klikaticemi fialových blesků. Oko mohutného víru pulzovalo přímo nad kněžkou, která hleděla skrz rotující těla vran; vlasy jí poletovaly kolem hlavy. Kněžka pozvedla ruce v mocném gestu a zaklonila hlavu. Vítr rval listí z posvátných lip a odnášel šindele ze střech. Krokův stolec pukl vedví.

"Ty, Líbo, neblbni," ozvalo se spoza čeledníku a oko lemované blesky zakolísalo. "Neblbni a pojď domů, nebo tu všechno rozflákáš!"
Kněžka se podívala po hlase, který sotva přehlušil běsnění živlů. No jasně. Kazi a Teta! Jako vždycky. "Co je, holky?" zavolala Libuše skrz slábnoucí bouři.
"Přemek má nějaké problémy s těmi svými býky, plaší se mu, když máš vidění. Máš toho nechat, nebo dostaneš potěhem."
Libušiny paže poklesly a vrány s vypětím sil překonaly kolísající sílu víru. Rozlétly se divoce na všechny strany.
"Proč já toho svýho chlapa na tu dovolenou na Krétu jenom pouštěla," povzdechla si Libuše. "Přivezl si z Knóssu tyhle neschopné býčky a já teď musím Prahu zase odložit!"

Na pozadí zní americká hymna a Kazi, Teta i Libuše se navzájem ujišťují, jak se mají rády.

Mimochodem, víte o tom, že Američané objevili kněžnu Libuši a chystají o ní film? Fantasy, která se odehrává v temných časech a bude se natáčet kdesi ve východní Evropě. Bohové s námi!
Přidat na linkovací servery

Ta naše hospoda

Tokugawa | 9. srpna 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Máme tam u nás hospodu. Víte, takovou tu, kterou si na první vypití piva zamilujete. Je malá, je tmavá, je stará, stoly a židle ze dřeva, kolem nich a na nich staří štamgasti, fousatí dědové, výčepní má míru v oku, pivo jako křen. Chodím tam rád.

Abyste si tuhle hospodu dovadli představit, stačí, když se začtete do knih Bohumila Hrabala. Naše hospoda je osobní, každému z nás trošku patří. Můj stůl, moje pivo. Na záchodě je nad každou mušlí tmavý flek, jak se unavení strýcové při potřebě opírají čelem o zeď. V zimě praskají polena ve slídových kamnech, v létě odvádí kouř starý větrák ve zdi.

Naposledy jsem v naší hospodě seděl s tátou. "Nezajdeme na jedno, tati?" Vždycky se mu rozzáří oči a všecek ožije. "No aby ne!" A jdeme. Náš stůl je přesně uprostřed. Malý čtverec potažený zeleným ubrusem, dva tácky, dvě orosené sklenice s čepicí pěny.
"Vezměte si nakládačku," přitočí se k nám jeden z místních a zaloví v pětilitrové sklenici s rychlokvaškami. Obchází postupně všechny hosty, u každého se zastaví, každému nabídne. Okurky jsou jako to pivo – jako křen. Křupavé s koprem, šťáva nám teče po bradě a vsakuje se do ubrusu. Zavařovačka se pomalu prázdní, zatímco se hostinský proplétá mezi stoly a postrkuje před vás novou sklenici piva právě v okamžiku, kdy tu starou dopíjíte.

Vídáme tam stále stejné tváře, táta jim říká přehlídka charakterů. Někteří mají na čele kousek omítky, který si přinesli ze záchoda. Posledně jsem tátu přepil, poprvé v životě. "Vidíš, synku, už to není, co bejvalo. Vždycky jsem určoval tempo já," povzdechl si a dopil. Ve stejný okamžik před ním stála nová sklenice, oranžová a bílá a orosená. Budu muset někde sehnat porcelánové tácky, ten zvuk, to křísnutí skla o porcelán, to jediné chybí naší hospodě k dokonalosti.
Přidat na linkovací servery

Hromadění zásob

Tokugawa | 8. srpna 2007, 7:02 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (16)  

Náš nový potomek přijde na svět na přelomu února a března 2008. A věřte nebo ne, už má tři balíky plen. Spustili jsme proces nazvaný: Potlačení budoucích ekonomických potíží vzniknuvších vlivem absence pravidelné mzdy způsobené mateřskou dovolenou. Tedy pokaždé k většímu nákupu přidáme i jeden balík plen. Už dnes je jisté, že se naše miminko, až ho Gaia "vyrodí", jak říká Andulka, může 240x pokadit.

Nevím, kam Gaia ty papírové pleny dává, zatím o ně doma nezakopávám, ale je mi jasné, že až utáhnu našim účtům kohouty, plenkové kalhotky jako bych našel.

Hromadění se týká pouze plínek, hadrů je v našich spojených rodinách přehršle, co si tak vzpomínám, na Andulku jsme vlastně nekupovali vůbec žádné oblečení. O všechno se postarali kamarádky, jejichž dítka už dupačkám odrostla, tetičky, strýčkové, babičky, dědečkové, kamarádi a sourozenci.

Další citelný odliv již tak dost skromných prostředků směroval do lékárny. Ano, Nutrilon. Anča byla rozežraná už jako malá, nestačilo jí mateřské mléko, musela se dokrmovat. Uvidíme, jaký apetit bude mít druhorozený potomek. Sušenou mléčnou stravu hromadit zatím nehodláme, doufám, že posléze nespláčeme nad vejdělkem.

Dneska půjdu jenom pro pivo, tam plenky nemají, chlapi, co tam vysedávají, mají buď svoje a nebo stihnou odejít.
Přidat na linkovací servery

Borat

Tokugawa | 7. srpna 2007, 8:36 | Film | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu.

Není to tak dávno, kdy jsem slyšel jméno Borat na každém kroku. Jméno a superlativy. Takže mě zmohla zvědavost i přes nechuť, za kterou mohly právě ty superlativy. Vložil jsem DVD do přehrávače a čekal. Hlavně na zábavu. A nedočkal se. Borat je stupidní show, která sem tam nastaví zrcadlo vybraným Američanům. Dost nevybíravě, nicméně Američané to potřebují. Kdyby to ale bylo nevybíravě a přitom vtipně, ok. Aspoň se pobavím. Ale dívat se na nahé prdele zabořené v cizím obličeji nebo poslouchat o vývaru z pohlavních chlupů jen proto, abych se o Američanech ujistil o tom, co stejně dávno vím, to mi přijde naprosto zbytečné. Film Borat mě zklamal na plné čáře. Nesdělil mi vůbec nic nového, nepobavil mě, nedal mi odpočinout. Někde jsem četl, že Sacha Baron Cohen, představitel Borata, bývá pro své imitační a improvizační schopnosti často přirovnáván k Peteru Sellersovi. Bože! Peter Sellers byl aspoň vtipný.
Přidat na linkovací servery

A opět Jiráskův Hronov

Tokugawa | 6. srpna 2007, 8:00 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Rok se s rokem sešel a festival amatérského divadla Jiráskův Hronov je opět tady. Jenže letos je všechno jinak. Gaia musí být kvůli našemu budoucímu potomku doma a v podstatě nesmí nic dělat, jen se tak povalovat. Tak jsme chvíli přemýšleli, jak se postavíme k letošnímu, již 77. ročníku festivalu. Až jsme vymysleli, že pojedu sám a vezmu s sebou Andulku. Ono se to zdá jako takové normální rozhodnutí, jenže... co na Hronově s dítětem, říkali jsme si. Do divadla to s Andulkou nepůjde, přecijen tři roky jsou na Gogola nebo Nestroye opravdu málo. A potom to vysedávání po hospodách, snídaně, oběd, večeře, hospoda, hospoda, hospoda.

A tak jsme přijeli a ubytovali se. Už to byl pro Andulku zážitek – nocleh v koupeném pokoji! A pak to ostatní, to se jen tak nezažije. "A, taťko, víš, co je úplně nejvíc nejlepší? Snídani budu mít v hospodě, oběd v hospodě a večeřet budu taky v hospodě!" Bál jsem se zbytečně.

Každé dopoledne se v zahradě čajovny U bílého draka hraje loutkové divadlo. Loutkofest 2007. Pokud pominu snídani ve Stovce, začínal nám den s loutkami. Andulka z nich byla nadšená, pomáhala připravovat kulisy, tleskala, až se hory zelenaly. Po divadle jsme sedli do auta a tradá na výlet. Babiččino údolí v Ratibořicích, zámek kněžny Zaháňské, koupel nohou pod splavem, stejně jako hláška tamtéž: "Musím kakat, taťko. A hned, už to leze!", jízda na mrňavém poníku "kterej už nikdy nevyroste, taťko!", to všechno byly zážitky k nezaplacení. Koňák byl z Andulky bez sebe. Než s ní objel louku, věděl kde bydlíme, proč s námi není mamka, jak se jmenuje náš pes a kolik nám už umřelo rybiček.

Z Ratibořic jsme spěchali zpět do Hronova, čekalo nás představení Čerokí, z něhož je tu také fotografie. Chvilku jsem tápal, ale jen chvilku, protože Čerokí je vlastně divadelní přepis knihy Forest Carter: Škola Malého stromu. Těm, kteří tuhle útlou knížku neznají, ji vřele doporučuji. A těm, kteří ji znají, je jasno, že to není úplně tak dětská záležitost. Ještě že Malého stroma představovala loutka. V půli představení se mě Andulka šeptem zeptala: "A, taťko, kdy už začne ta pohádka?" Nakonec se jí ale Malý strom líbil, přecijen: byl to "indián pindián!".

V neděli jsme dopoledne viděli pohádku O slepičce a kohoutkovi. Znáte to, kohout lakomec se zalkne ořechem a nebohá slepička lítá od studánky k lípě, od lípy ke švadleně, od švadleny k ševci, od ševce k prasátku, od prasátka k pekaři, od pekaře ke krávě, od krávy na louku a ještě se doprošuje nebe. A když jí všichni konečně vyhoví, běží schvácená s vodou k tomu krkounovi, aby ho zachránila. A nyní následuje obligátní konec. Slepička nalije kohoutkovi do krku vodu, skořápka vyskočí, kohoutek se nadechne a od té doby je ke slepičce laskavý. No jo. Ale my to s Ančou známe jinak. Slepička doběhne ke kohoutkovi, a protože studánka, lípa, švadlena, švec, prasátko, pekař, kráva i louka dělali drahoty, kohoutek lakomec umřel. Ale takhle přece pohádky nekončí. Tak ještě jednou, snad to slepička stihne rychleji. Ke studánce, k lípě, ke švadleně... a vyčerpáním umřela i uhnaná slepička. Jó, život není žádná pohádka.

Byl to bezva víkend. Andulka byla ze všeho nadšená, už mě přemluvila, abychom jeli příště na celý týden. Myslím, že to byly nejhezčí tři dny, které jsme spolu zatím zažili. A ještě bych rád dal na vědomí starým: Nebojte, v Hronově je víc mladých, než starých. Divadlo na nezájem jen tak neuhyne.

ISO: 1600
Čas: 1/30 sec
Clona: f/4.0
Ohnisko: 17mm
Přidat na linkovací servery

Robert Holdstock: Les mytág

Tokugawa | 2. srpna 2007, 12:29 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Už dávno jsem se díky Krysčinu Doupěti navnadil na knihy Roberta Holdstocka. Fantasy literaturu mám velmi rád, jen není čas a upřímně řečeno ani peníze na to, abych si koupil každý čtvrtek novou knihu. Tak jsem čekal a těšil se. Až jsem se dočkal. Les mytág jsem zhltnul za dva večery, plný tajemného očekávání. A byl jsem zklamán.

Snad to bylo přemírou těšení, obvykle to tak bývá, člověk očekává bůh-ví-co a ono to nepřijde. Kniha sama o sobě je zajímavá, myšlenka, kterou sděluje, je mi blízká. Mytologie mě také velmi bere, takže proč jsem vlastně nespokojený?

Může za to jazyk knihy. Nezáživný. Mdlý. Zabíjí jinak skvělý příběh. Nevím, jestli takhle vypráví Holdstock sám, pokud ano, je to pro jeho knihy obrovské mínus. A jestli za to může překladatel, pak je velká chyba nakladatele, že svěřil překlad právě jemu.

Dá se napsat o naprosté banalitě tak, že se nezastavíte, dokud to strhující vyprávění nedočtete do konce. Na jeden nádech. Les mytág je pravý opak. Strhující příběh, který vás paradoxně nudí. Místo příběhu v hlavě vidíte jen nezáživně poskládaná slova ve větách, nezáživné věty v kapitolách, nezáživné kapitoly v knize. Cože? Ještě mě čeká půlka knihy? Ach jo.

Přitom samotný les vybízí k tak barvitému vyprávění, až by mohl běhat mráz po zádech... A mě ještě čeká celá Lavondyss. Musím se podívat do tiráže, kdo dělal překlad.
Přidat na linkovací servery

Svatý Kliment

Tokugawa | 1. srpna 2007, 8:02 | Objektivem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Máme doma jednu zvláštnost. Kostel svatého Klimenta. Osobně trpím daleko víc na románský sloh, hodně mi říká gotika. Jenže svatý Kliment je architektura barokní. Ovšem ne ledasjaká, za náš kostel může sám Kilián Ignác Dientzenhofer, architekt takových staveb jako například kostel svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, kupole kostela sv. Mikuláše na Malé Straně nebo konvent a prelatura Břevnovského kláštera.

Náš kostel není tak monumentální, oproti zmiňovaným stavbám je mrňavý. Nicméně tyčí se nad obcí na vrcholku kopce jako by vypadl z Ladových obrázků a tvoří velmi malebnou dominantu dolní části Odolena Vody.

Tenhle obrázek je první kloudná fotografie novým fotoaparátem Canon EOS 400D s nasazeným objektivem Canon EF 17-40 f4 L USM.
ISO: 100
Čas: 1/250 s.
Clona: f/11.0
Ohnisko: 17mm.
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.