Tokugawa

Osvětlení akvaria

Tokugawa | 24. září 2007, 14:51 | Akvarium | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (14)  

Akvárium, to je šperk, kterým se váš byt nebo dům honosí. Vybroušený diamant, okno do světa vodní říše. Tedy mělo by být. Pokud neustále nebojujete s problémy jako je úhyn rostlin. I stalo se, že mě nekonečný boj s hnijícími rostlinami zbavil veškeré radosti z akvária. Pokaždé, když nastane čas údržby, odkládám to jak to jde.

Nejprve jsem vyřešil osvětlení akvária, a to tak, že jsem přikoupil ještě jednu zářivku Flora Glo, podporující růst rostlin. Dvě trubice akvárium doslova rozzářily. Jenže rostliny chřadly dál. Pořídil jsem tedy do akvária sycení CO2. Řekl bych, že tehdy jsem konečně zaznamenal jakýs takýc úspěch. Rostliny přestaly chřadnout. Ne že by prospívaly, spíš si uhájily svůj životní prostor. Jenže lahev na cukrovou vodu a trochu kvasinek vydržela pár týdnů, než praskla. Vydat dalších 350 korun jsem odmítl.

Přemýšlel jsem dlouho, co dělám špatně, až jsem vymyslel, že vyměním štěrk za písek. Kvůli zakořenění a živinám. Vybral jsem tedy z akvária dvacet kilo černého štěrku a nahradil jej dvaceti kilogramy světlého písku. Čímž jsem dosáhl toho, že se mi mé akvárium poněkud nelíbí, ta světlá je k černému pozadí jako pěst na oko. Ovšem je uvnitř opět o něco víc světla.

Rostlinky jsem všechny vyházel, jejich stav byl žalostný. Čili mě čeká nákup, vodní rostliny do každé rodiny. Pokolikáté už... A jestli to bylo k ničemu, tak už fakt nevím...
Přidat na linkovací servery

Předčasná puberta

Tokugawa | 19. září 2007, 13:31 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

To naše dítě je celkově nějak urychlené. Vypadá na prvňáka a mluví s námi jako třináctiletý puberťák. Někdy mě to skutečně zarazí. Předložím vám několik dialogů, abyste se pobavili tak, jako se bavíme my s Gaiou.

Andulka občas natahuje, že nechce do školky. Občas plakala i tam, prý se jí stýská. Ale to, co předvedla dnes, to nemá obdoby.
"Paní učitelko, už to na mě zase leze," fňuká Andulka a jde k paní učitelce, "ale nebojte, jenom si protřu oči a bude to dobrý."

"Je lepší, taťko, když nejseš doma. To na mě nemůžeš křičet."
To se ví, že ve mně hrklo a byl jsem z toho jak se patří smutný. Po chvíli ale: "Taťko, promiň... Mamko, to je dobře, že je táta s námi, viď..."
Potvora malá, snažila se to vyžehlit. A povedlo se.

Domů ze školky se Andulka vrací s Lukáškem. Po cestě by si chtěla hrát na tátu a na mámu. Lukášek zase na vojáky. "Já tě, Andulko, střelím!" povídá.
"No to si zkus," odvětí mu ta naše jemná čtyřletá holčička, "a já tě srovnám, žes to neviděl!"
Přidat na linkovací servery

Malá Strana

Tokugawa | 14. září 2007, 9:14 | Objektivem | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (11)  

Andulka se dostala do věku, kdy už jí nemusíme číst stále dokola jednoduché pohádky. Už ani nepotřebuje knížky, kde je na každé stránce obrázek (i když se na ně ptá). Začala poslouchat příběhy. Takže čtení na dobrou noc už pro mne není utrpení (tak co dneska, Andulko, zase Karkulku?), ale radost.

Právě teď máme rozečtenou snad nejhezčí pohádkovou knihu o Praze, všem vám ji vřele doporučuji. Sám jsem ji přečetl (už dospělý) snad desetkrát. Andrej Gjurič: Kam běží modrá liška. Nevím, jak dlouho bude ten odkaz aktuální, nicméně dá se za symbolických 55 Kč sehnat v Mělnickém antikvariátu.

Abychom podpořili Andulčinu představivost, vypravili jsme se na Kampu a na Malou Stranu, na místa, o kterých se v knize píše. Andulka pochopila, co jsou to domovní znamení, zjistila, na kterém domě je Modrá liška, jejíž fotografie visí zarámovaná nad dveřmi do Andulčina pokojíčku. Postála u mlýnského kola Velkopřevorského mlýnu, jestli náhodou nezahlédne Václava Vaněčka, vodníka na Čertovce, kterak sedí na lávce a klinká nohama nad hladinou, nebo dobře živeného kapra Kuldu, jehož zlaté šupiny by se mohly pod vodou zalesknout. U domu Petržilkovského poslouchala, zda neuslyší ze sklepení smích bubáka Chechtáka, který jen zatřepe duhovým peřím a zmizí vám z očí než byste řekli švec. V okolí Vrtbovské zahrady hledala skřítky a o každém havranovi si myslela, že je to Kramoliš ze Sovových mlýnů.

Byla to krásná procházka. Nejen pro Andulku, ale i pro nás s Gaiou, je to už nějaký pátek, co jsme se z centra Prahy odstěhovali na venkov. Tyhle procházky dřív bývaly pravidelné a oběma nám chybí.
Přidat na linkovací servery

Vůně školního roku

Tokugawa | 7. září 2007, 9:41 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Cítíte také tu vůni, kterou se pro vás v dětských letech vyznačovalo září? Vůně ranní mlhy, vůně ranního šera, vůně přicházejícího podzimu, vůně nově připravených věcí do školky nebo školy, vůně načerněné tabule a nových čistých kříd, vůně nového tisku v knihách, vůně sešitů z recyklovaného papíru, vůně plastikového pravítka vytaženého z plastikového obalu, vůně ořezaných pastelek, vůně prvního zvonění oznamujícího konec prázdnin.

Cítím ty vůně i po tolika letech. Obzvlášť silně letos, neb jme s Gaiou vedli Andulku prvně do školky. Po dlouhých letech jsem ráno připravil snídani a také se s rodinou nasnídal. Mezitím se pozvolna rozednilo, Andulka měla velké oči, čekalo jí něco a přesně nevěděla co. Na oknech se srážela vlhkost, oblékli jsme si svetry.

V domě vyhrávaly budíky šílenou píseň a Andulka si přes ruku nesla medvídkovský pytlík s věcmi. Školní rok začal.
Přidat na linkovací servery

Zimní pneumatiky - ano, či ne?

Tokugawa | 6. září 2007, 10:59 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (10)  

Pomalu, ale jistě, se blíží období, kdy budeme muset přezout svá vozidla, letní pneumatiky vyměnit za ty zimní. Ovšem když o tom tak přemýšlím a vzpomínám na minulou zimu, naskýtá se otázka: Má to vůbec cenu? Vloni jsem zimní pneumatiky dostal od táty, který velmi dbá na naši bezpečnost. Například mi během jízdy z bodu A do bodu B přijde pět SMS zpráv o aktuálním počasí a jak mu přizpůsobit jízdu.

Ale zpět ke gumám. Loňskou zimu jsem na suchém a rozhodně ne zasněženém asfaltu pneumatiky pouze sjížděl. Sněhu se ani nedotkly. Nebo abych nekecal, možná jednou. Nechce se mi kola měnit, byť jsou to celé disky a ne jen samotné gumy k přezutí. nevím, kolik měla letos cibule slupek, zda bude zima mírná nebo naopak krutá, aby se vyřádila za ten zpackaný loňský rok. Záležet to na Andulce, leží sníh od konce srpna do začátku května. Záležet to na mně, leží jen v Alpách a výš.

Jak znám tátu, začne do mě koncem září hučet a nepřestane, dokud se nepřesvědčí, že mám přezuto na zimu. Možná by se místo letních a zimních kol v naší zeměpisné šířce hodily nějaké univerzály.
Přidat na linkovací servery

Pohřeb v domácích podmínkách

Tokugawa | 5. září 2007, 7:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (20)  

"Ahoj, jdeš právě včas," povídá mi má nejhezčí švagrová. Mám totiž jen jednu.
"Jak to? Jsem tu jen na skok," odpovídám a v duchu si říkám: 'Prima, připravili mi večeři, doma jsem pár dní sám, aspoň se trochu nadlábnu.'
"Tátovi chcípla kafka!"
"No a co já s tím?" Šance na večeři se začala limitně blížit nule.
"Musíš s ní něco udělat!"
"Já? Proč já?"
Mezitím se ve dveřích objevila Gaia, moje nejkrásnější žena, a Tomáš, můj nejkrásnější švagr.
"Volali jste to Kájovi?" Napadá mě, co na to tchán, jež byl hrdým majitelem toho nezvedeného ptáka, co nám na verandě soustavně oklobával svým velkým zobanem kotníky. Když měla kafka náladu a seděla na stole, terčem jejích útoků se staly prsteny.
"Máš jí zakopat vedle Ketynky (pes) a Filípka (kocour)," odvětila švagrová.
"Kája řekl, že to mám udělat já? Máš takovýho silnýho a schopnýho muže," snažím se podmáznout Tomáše.
"Fuj, já na to nešáhnu!" nedal se Tomáš.
"No," začala přemýšlivě Olča, "to neřekl, ale my se na Kačku bojíme šáhnout. Už od rána jí sedí na oku taková tlustá masařka."

Musel jsem se smát. Tak nebohá Kačka je v Pánu už od rána. A Olča stojí v předsíni s mikrotenovým pytlíkem na ruce a přemlouvá každého, kdo se nechá, ať provede pohřeb on. Ale nejlepší kvalifikaci má ona, je zdravotní sestra. A nejspíš to dobře ví.
"Hele," povídá Tomáš, "hodíme jí do popelnice a je po ptákách!"
"To nejde," odporuje Gaia, "táta řek, ať Kačku dáme ke Ketynce a Filipovi."
V Olče se projevila zdravotnice: "Jenže ptáci nechcípaj jen tak. Co když měla chřipku?"
"Musíme jí spálit!" vložil svůj příspěvek do diskuse Tomáš. "Kája má v kůlničce naftu."
"Nafta blbě hoří, vycucni benzín," poradila Olča.
"Jenže nemám hadičku. Co to polejt tou Kájovou slivovicí?"
"Hele, musím jet domů," snažil jsem se vykroutit a zmizet z toho posmrtného licitování.
"Počkéééj...," zaprosil Tomáš, "já na Káču nešáhnu."
"Já taky ne!"
"Já taky ne!"
"Vy jste banda. Tak já pro ní jdu," povídám.
"A co s ní teda uděláme?" A začalo to nanovo.

"Jestli se bojíte, tak Káču spálíme, ta nafta bude stačit."
"A nedáme jí do lednice, ať si s ní táta udělá sám, co chce?"
"Ty jsi dobrá, bojíš se, že psi nebo děti chytěj ptačí chřipku, ale narvala bys Káču na mrazák! Tomáši, vykopej díru, já tam hodím Kačku a pohřbíme jí žehem."

Tomáš odešel pro rýč a zabořil jej do hřbitova zvířátek. Rýč škrábl o kámen v zemi. "Jéééé!" zařval Tomáš a odhodil rýč.
"Co je?"
"Já určitě rozmáčk' lebku nějakýho zvířete!"
"Ale blbost, to byl šutr."
Kupička vlhké hlíny se vrstvila vedle hrobu. Všichni jsme čekali, kdy Tomáš skutečně exhumuje nějaké zvíře, poněvadž by nás ani v nejmenším nepřekvapilo, kdyby byla Ketynka s Filípkem jen dvacet čísel pod zemí. Ozval se dutý dřevěný zvuk a Tomáš v panice zase odhodil rýč.
"No jo, oni jsou v bedně," vzpomněla si Gaia.
"Není to moc hluboko."

Nasadil jsem si na ruku igelitovou tašku a vytáhl nebohou Kačku z voliéry. Musel jsem jí trochu ohnout, aby prošla dvířky a pak ještě jednou, aby se vešla do hrobu. Tomáš mezitím přinesl kanystr s naftou a Kačku vydatně polil. Hodil jsem do hrobu hořící papír. Po Kaččině černém peří se pomalu plazil modrý plamen, z Kačky se stával Fénix. Plameny vyšlehly a z díry v zemi se vyvalil hustý černý dým. V ten moment přiběhly všechny děti.

"Mami, co to tam hoří?"
"Ale nic..." zněla vyhýbavá odpověď.
"Tati, co to tam hoří?"
"Jděte od toho, děti."
"Strejdo, co to tam hoří?"
"To je Kačka, Vojto."
"A proč hoří?"
"Protože jí pohřbíváme. Tak se to dělá."
"A ona úplně vyhoří?"
"Úplně ne. Něco málo zbyde."
Přidat na linkovací servery

První den ve školce

Tokugawa | 4. září 2007, 8:17 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Včera byl velký den. Andulka byla podruhé poprvé ve školce. Vyměnila třídu, Sluníčka za Berušky, vyměnila učitelky které si nechaly říkat křestním jménem za učitelky, které si nechají říkat paní učitelky a vyměnila děti, které byly stejně staré za děti, které jsou o rok mladší. Snad to nebudou změny k horšímu. Hlavní je, že se Andulka dostane z neustálého vlivu dospělých a z rozmazlovacího kolotoče prarodičů a že se konečně opět zařadí mezi děti.

První den se jí ve školce líbilo. Prý si tam jen tak trochu pohrála. Mladší děti mohou Andulku inspirovat, sami čekáme za půl roku sourozence, pomocnice se nám bude hodit.

Původně jsem měl připravenou fotografii Andulky a Gaii před školkou. Znáte to, trochu vystrašený úsměv, v ruce pytlík s medvídky plný náhradního oblečení na ven, modré bačkůrky s beruškami... Oběma mým holkám to tam sluší. Pak ale vypadla tahle fotografie, dokonale padnoucí k odcházejícímu létu...
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.