Tokugawa

Limonádový Joe

Tokugawa | 25. prosince 2007, 7:21 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Divadelní sezóna je v plném proudu, proto vám dnes povím o další shlédnuté divadelní hře. Limonádový Joe v Hudebním divadle Karlín.

Limonádový Joe je mojí srdeční záležitostí. Film jsem viděl nesčetněkrát, mohu ho celý citovat, písničky se učím na banjo. Proto jsem se na karlínské představení současně těšil, i se ho obával. A bohužel, bé je správně.

Celé představení jakoby bylo filmovou kopií, naprosto stejná gesta, fórky, mimika, typy postav. Jakobych viděl v nějakém pokrouceném zrcadle Hlinomaze, Matušku i Kopeckého. O originalitu se při adaptaci snažili pouze v písničkách, kdy nám kromě starých úžasných fláků předložili i něco nových melodií a textů, ovšem můj soukromý názor je, že se měli držet striktně originálu i zde.

Nerad bych, aby z článku vyznělo, že je představení Limonádový Joe veskrze špatné. Není. Avšak hvězdných výšin filmu nemůže nikdy ani náhodou dosáhnout. Stejně tak herci, i kdyby se stavěli na hlavu, budou neustále ve stínu svých filmových kolegů.
Přidat na linkovací servery

Příčiny zanikání evropské civilizace

Tokugawa | 20. prosince 2007, 8:32 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Základní myšlenky evropské civilizace – individuální svoboda, tolerance, rovnost – jsou samy o sobě rizikovými faktory zániku, protože se dostaly do podoby přesahující původní smysl, vymkly se rovnováze a harmonii, kterou dříve zajišťovaly (třeba i ustupující) křesťanské myšlenky. Nic nelze přehnat. Pokud se tak děje, už to je signálem úpadku.

Nicméně stále neslyšíme nic o řešení krizových jevů. Zabýváme se zástupnými problémy, hádkami o reformu nereformu, aférami politiků, nezodpovědným řečněním, sobeckými zájmy; stále se prosazují shora uvedené zhoubné ideje. Opravdu nám individualistické a utilitaristické myšlení zatemnilo mozek tak, že už nejsme schopni myslet jinak a podívat se na věci nezávisle?

Celý pozoruhodný článek najdete na webu Délský potápěč, blogu, věnovaném metapolitice, kultuře, filosofii, historii a geopolitice.
Přidat na linkovací servery

Kapsy plný šutrů

Tokugawa | 20. prosince 2007, 7:20 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Nerad chodím do divadla na neznámé kusy. Nerad totiž bývám zklamán. O to větší mám ale radost, když se zadaří. Hra Plný kapsy šutrů je naprosto úžasně provedené dílko, ve kterém excelují pouze dva herci: Miroslav Vladyka a Radek Holub.

Tak praví upoutávka: "Dva statisti z malé irské vesnice se účastní natáčení amerického velkofilmu. Členové štábu, herecké hvězdy i místní venkovani, ti všichni hrají své role nejen na place, ale i mimo něj, v situacích a vztazích, které natáčení vyvolává. A co to udělá se dvěma obyčejnými chlapíky, když se octnou na dosah velkého světa, peněz a slávy?"

Pozoruhodné je, že všechny role, kterých je asi patnáct, zahráli jen Holub s Vladykou. Bez kulis, jen v jednom kostýmu. Naprosto uvěřitelně. Oba dva pány tím kladu do kategorie velkých herců, o které si už dlouho myslím, že zeje prázdnotou. Nezeje. Běžte se na Plný kapsy šutrů do divadla Rokoko podívat a tleskejte, Holub i Vladyka si to plnou měrou zaslouží.
Přidat na linkovací servery

Svatý Kliment v pastelových barvách

Tokugawa | 7. prosince 2007, 11:06 | Objektivem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (14)  

Od té doby, co jsem si pořídil Canon 400 D + Canon EF 17-40 f4 L USM, jako kdybych rázem přišel o všechen volný čas. Moc nefotím, protože nemám tak nějak kde fotit. Nemám čas se někam vypravit. Hned je tma, den je krátký. A proto jsem rád za svatého Klimenta. Kdykoliv k němu na kopec vyběhnu, nikdy mě nezklame. Vzpomeňte si třeba na kostelní věž, kterou považuji za jednu ze svých nejlepších fotek.

Svatý Kliment mi vždycky vyjde v oku lahodících pastelových barvách, se sytou oblohou. Raduji se z širokého objektivu, z oázy klidu, která kolem Klimenta je, z fotografování. Příští týden si půjdu koupit šedý přechodový filtr Cokin, to se zase bude čarovat s realitou.
Přidat na linkovací servery

Jak jsem dělal šoféra svatému Mikuláši

Tokugawa | 6. prosince 2007, 8:40 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Scházíme se rok co rok, už od té doby, kdy synovec prohlásil: "Táto, ten čert měl hlas jako ty!" a kdy neteř konstatovala: "Strejdo, ten Mikuláš ti byl podobnej!" Dál už je takhle blbnout nešlo, přestože jim byly sotva tři roky. Následující rok přišli profesionálové. A od té doby chodí pravidelně, protože jsou úžasní. Je to parta, která pořádá Masopust, Tři krále a další taškařice, což je krásné, uvážíme-li, že se vše odehrává v Praze.

Rok co rok se scházíme, tři rodiny a pět dětí. Rok co rok je dětí víc a Mikuláš má těžší koš. Čekal jsem na domluveném rohu, auto nastartované, vůkol tma a tajuplno. Přišel ke mně čert, něco mezi Omnimorem z filmu Hrátky s čertem a Trepifajxlem z filmu Dalskabáty, hříšná ves: "Ble ble, ne-ne-nečekáte na nás? Ble ble." Vidle se mu výhrůžně klátily v pazouře, kopytem podupával.

Mikuláš si musel sundat mitru, aby se vůbec posadil, anděl si upravil křídla a čert odložil vidle do kufru. Takovouhle osádku jsem ještě nevezl.
"Kolikpak na nás letos čeká dětí?" vyptával se Mikuláš.
"Letos pět, Mikuláši."
"Hm, tak pět. A kolik jim je let?"
"Od dvou do šesti."
"A ko-ko-koho mám vzít s sebou do pekla, ble ble."
"Letos všechny, čerte. Máme pro vás soupis hříchů. Je velmi dlouhý. Klady jsme tentokrát vypustili, ti pacholci jsou hodní stejně jenom dneska."
Anděl se ošil a autem se rozlila vůně husích brků: "Ale ne, děťátka jsou dar."
V duchu mi blesklo, že jsou andělé velmi naivní.

Šlo to rychle. První na řadě byl Vojta. Měl nahnáno, už dopoledne se svěřoval: "Tentokrát mám obavy. Zatím mi to vždycky prošlo, ale teď mě určitě vezmou s sebou!" Celý den se díval na všechny možné čertovské pohádky. Studoval, jak to vypadá v pekle. Čert si Vojtu nakonec nevzal, což nikdo z nás nechápal.

Jediný, kdo se nebál, byla naše Andulka. Věřila, že byla hodná. Dokud Mikuláš neřekl: "Ale ale, co to tady vidím. Ty si, Andulko, okusuješ nehty, hm hm, to je velký hřích." Čert nemeškal a klekl si k Andulce: "Ble, ble, u-u-ukaž, já si ta-ta-taky koušu nehty." Načež ji vzal za ruku a prohlásil: "Můžu si ko-ko-kousnout? Ble ble."
A bylo to. Anča mi skočila kolem krku a nevydala ze sebe, než: "Čtyři malí plyšáci, VZLYK..." A bylo po písničce.

"Jé, tatínku, podívej, co to tady je?" zeptala se Andulka, když nastupovala do auta. Na sedačce ležel dlouhý bílý husí brk.
"To ti tady nechal anděl. Každého čerta s tím odeženeš." Andělský brk visí nad Andulčinou postýlkou. Snad bude fungovat.
Přidat na linkovací servery

Poslední dobou

Tokugawa | 5. prosince 2007, 12:22 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Začalo to v okamžiku, kdy byla u táty diagnostikována rakovina plic. Dva měsíce, kdy stálo všechno za hovno. Dneska už je nádor odstraněný a jizva na těle zacelená. Bohužel zůstala jizva na duši. Mám pocit, že táta nakonec přecijen odešel a místo něj je tu někdo jiný. Někdo o dvacet let starší, někdo sarkastický, maniodepresivní, uzavřený. Někdo cizí.

Rakovina s člověkem nejspíš pořádně zamává. Očekával bych ale, že po úspěšné operaci, kdy nebyla ani třeba chemoterapie nebo ozařování, se člověk zabejčí a začne bojovat. Nádor, byť zhoubný, je přeci pryč. Metastázy žádné, tělo čisté a zhojené, i když bolavé. Zasáhlo nás to všechny nebývalou měrou, nikdo za ty dva měsíce nejsme stený jako před tím. A dokud se táta s třípětinovou kapacitou plic nesrovná, nejspíš to tak zůstane.

Během kritického období se stalo spousta zajímavého. Jednou vám budu možná vyprávět o přijímacím pohovoru mezi tátou a lékařem na plicním lůžkovém oddělení. Bylo to ještě před operací a během pohovoru jsme díky tátovi všichni včetně doktora slzeli smíchy. Bohužel, dnes by to vypadalo úplně jinak.

Také máme za sebou první adventní neděli, kdy jsme s kamarády pekli vánoční perníčky. Byl to po velmi dlouhé době tak uklidňující a pohodový víkend, div jsem na všechny trable nezapomněl. Udělal jsem pár pěkných fotek, až dostanu náladu, jednu sem vložím.

Naštěstí nás letos Advent dokázal zpomalit a my se vymanili z šíleného předvánočního rytmu. Vytvořili jsme krásný adventní věnec, první svíčka hořela už první adventní neděli a svým mihotavým světlem zaháněla stíny událostí. Doufejme, že bude neděli od neděle lépe a Vánoce si s tátou užijeme tak, jako každý předchozí rok.
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.