Tokugawa

Camp Lakota 2008

Tokugawa | 31. července 2008, 7:00 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Na týden se stala Andulka indiánkou Ska-wanahca, Bílým kvítkem, z kmene Lakotů. První den nedokázala tahle malá indiánka ani založit šíp na tětivu, natož ho vystřelit. Po týdnu už trefovala z deseti metrů bizony a bledé tváře, vyráběla korálkové náramky, chytala splašené mustangy a vysloužila si pravé indiánské jméno.

Bohužel se nemohla vrátit spolu s celým kmenem až do Black Mountains, Apalačských hor, posvátného místa všech Siouxů, neboť její otec neměl sdostatek dovolené. Myslím ale, že to Bílému kvítku vyhovovalo, stýskalo se jí totiž po mamince a Žbětce. Ale i tak, napoprvé překonala sama sebe. Zapojila se do všech her, i když zpočátku po dlouhém přemlouvání, zněkolikanásobila příjem potravy (osm koláčů k snídani, sedm knedlíků k obědu...) a nejraději usínala v teepee u hořícího ohně.

Vždycky jsem chtěl mít z Andulky "holku se špínou za nehty a sukní z trávy". Nepovedlo se, Andulka má uvnitř sebe někoho jiného. Ale viděl jsem, že jí dobrodružství svědčí. Že jí nevadí vonět kouřem nebo připravovat dřevo na velký sněm. Že jí nevadí vylézt v rekordně krátkém čase z pelechu a jít bez řečí na rozcvičku. Že jí dokonce ani nevadí zahrát před čtyřiceti prakticky neznámými lidmi divadlo. Roste nám, holka. Příští rok bych jel rád znovu, tentokrát s celou rodinou. Doufám, že to vyjde.
Přidat na linkovací servery

Jak papírově zprovoznit veterána

Tokugawa | 14. července 2008, 9:33 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Jeden z mých snů, který bych si také jednou rád splnil, je veterán. Původně jsem pošilhával po automobilu, ale jak jde čas, jak stárnu a cítím se víc a víc svázán všemi možnými povinnostmi a pravidly, zjišťuji, že motocykl je přesně to, co hledám.

To, co bych opravdu chtěl, mít momentálně nemohu. Jawa 250 Pérák, rok výroby 1949. Motocykl, který mě bere u srdce téměř celý můj život. Jednak na takovou mašinu nemám papíry, jednak jí nemám kde parkovat. A nechat tenhle skvost stát na ulici... Kdepak.

A tak jsem si vyhlédl náhražku, kterou je Jawa 50 typ 550 Pařez z poloviny padesátých let. Je to jen slabá padesátka, ale ty tvary... prostě nádhera.

Nechci, aby tenhle můj budoucí starý nový motocykl jezdil jen na výstavy a srazy veteránů, chci ho používat běžně. Do práce a tak. Jenže nevím, jak moc je složité, aby byl veterán papírově v pořádku. Pokud koupím jen stroj, bez jakéhokoliv papíru, je vůbec možné, aby dostal technickou a SPZ? Občas nacházím inzeráty, kde někdo shání "kartičku". Bez ní to možné není? Snad se mezi vámi najde nějaký majitel podobného stroje a poradí mi. Díky.
Přidat na linkovací servery

Jak jezdím na kole

Tokugawa | 8. července 2008, 10:35 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Tak kam dneska pojedu, řeknu si a nasednu na kolo. Třeba tady doprava, je to z kopce. Jedu si a kochám se (vy jste se zase kochal, doktore...) a přede mnou rozcestník. A tak to vezmu do Neratovic. A jedu na Neratovice. Další křižovatka, další rozcestník. Hm, Mělník? To by šlo. A zahnu to na Mělník. Po pár kilometrech vidím ceduli na Veltrusy. No co, pojedu tedy do Veltrus. Odbočka na Kralupy mě strhne na Kralupy a najednou koukám, nedojel jsem nikam, třicet kilometrů v nohách a stojím před naším domem...
Přidat na linkovací servery

Stále jsem tady

Tokugawa | 3. července 2008, 6:42 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Všechno kolem mě nabralo takové obrátky, až mám někdy pocit, že se na svět dívám z roztočeného kolotoče. Obrazy se míhají a vytvářejí rozmazané šmouhy, zatímco já stojím zdánlivě nehybný. Naopak ti, kteří hledí na mne, mají pocit, že šmouhou jsem já.

Nechci a ani nemohu se vypsat ze všeho. Nemohu se z toho dokonce ani vypovídat. Snažím se jen na chvíli, na malou chvilku zastavit čas. Ustálit ty rozmazané šmouhy, vrátit jim formu a pochopit je. Leč marně. To, co bych chtěl uchopit, mi protéká mezi prsty a to, co bych chtěl nechat protéct, na mně ulpívá.

Věci, které mě bavily, mě nebaví. A věci, které mě nebavily, mě také nebaví. Je tak těžké najít klid a spočinout, musím se o to vědomě snažit a o to víc se cítím vyčerpaný.

Včera, po dlouhé době, se mi podařilo se odreagovat, byť jen na chvíli. Vyvezl jsem ze sklepa kolo, zanedbané stejně jako já. Rozložil jsem ho do posledního šroubku a vypnul mozek. Trhal jsem staré triko na pruhy, látku máčel v petroleji a čistil každou skulinu, až voněl celý dům petrolejem a vazelínou. Za nehty mám špínu ještě teď, jako připomínku toho, že lze udělat krok jinam, byť se to zdá zprvu nemožné.

Po třech hodinách začalo kolo vypadat, že se mu má péče líbí. Není divu, po osmi letech je to poprvé, co jsem mu jí věnoval. Omládlo. Vyzvalo mě k projížďce a já neodolal a rozjel jsem se objevit nové stezky. Kolem sebe i v sobě.
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.