Tokugawa

Skok na navigaci

Jak zburcovat vesnici

Tokugawa | 4. srpna 2008, 12:32 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Kdysi jsem tu psal, jak hasiči vyprošťovali tchána z půdy. Uběhlo pár okamžiků věčnosti a tchánovo prvenství získal synovec Vojta. A trumfnul tchána hned několikanásobně.

Jak už to bývá, a o prázdninách zvlášť, malí kluci lezou po stromech. Lezou nahoru, lezou dolů, někdy lezou nahoru a padají dolů. Vojtovi se povedlo něco mezi tím. Lezl nahoru a sklouzl po kmeni dolů. Jenže kmen se půl metru nad zemí pěkně větvil a kousek nad rozsochou se ještě boulil, pravděpodobně následkem odňatých větví v stromovém mládí. Zvláštní, že Vojtova noha prošla přes vybouleninu do rozsochy bez nejmenších problémů, ale ven už nešla.

"Tati, tati!" vytrhlo mě ze sna, neboť jsem zrovna zažíval siestu, "Potřebujeme pilku! A hasiče. Pojď s námi, honem!"

Co ty děti zase blbnou, říkal jsem si v polospánku a vstal. V polospánku totiž nejsem tak odolný jako v bdělém stavu, a udělám leckdy leccos. Pomalým rozvážným krokem jsem došel k jírovci, kde mi došlo, že tohle není žádná hra. Vojta stál na jedné noze, druhou měl vklíněnou mezi kmeny a brečel.

Pokusil jsem se kmeny rozepřít silou svých paží, ale kaštan se mi vysmál. V okamžení v prachu šotoliny zabrzdilo auto dobrovolných obecních hasičů. Zopakovali můj marný pokus, posléze se vrátili s motorovou pilou. Vojta se usedavě rozplakal. Dobrovolní akčně sebrali poleno ze sousedova dřeva, uřízli klín a druhým polenem ho začali zarážet mezi kmeny. Jírovec na to nic. Snažil jsem se s každým úderem Vojtovo stehno vyprostit, ale marně.

"Ukaž," povídá jeden dobrovolný, vrazil mezi kmeny metr kulatiny a opřel se do ní. Podařilo se mi o pár centimetrů stehno vysunout. Další zapáčení, další centimetry. A ještě jednou... a noha byla venku.

Skóre Vojta – tchán 1:1.

Znovu oblak prachu a vedle nás zastavila hasicí tatrovka obecních hasičů. Auto vypouštělo oblaka modrého dusivého kouře a neustále z něj crčela voda. První hloučky místních se začaly srocovat. Hasiči prohlédli Vojtovi nohu a konstatovali, že je v pořádku, ale sanita z Rakovníka že už je na cestě. Pro jistotu.

Skóre Vojta – tchán 2:1.

Houkačka. Dav se rozestoupil, aby udělal místo dalšímu oblaku prachu. Rakovničtí hasiči. Jejich vůz ani nesmrděl, ani netekl, zato prvotřídně houkal. Vyprávěli jsme tedy příhodu znovu. Vojta už jezdil po okolí na kole. Zaznamenal jsem srocení druhého davu na opačném konci perimetru.

Skóre Vojta – tchán 3:1.

Houkačka. Dav na horním konci už se ani nesrocuje, je to moc práce. Rychlá záchranka z Rakovníka.
"Já nechci do nemocnice," stihne ještě Vojta říct, než za ním zapadnou dveře od sanitky. Uvnitř mu kontrolují nohu a vysvětlují, že vklíněné dítě má prioritu. Doktor sepisuje dlouhou zprávu o tom, že Vojtovi nic není.

Skóre Vojta – tchán 4:1.

Houkačka! Bohové, kdo ještě...? Policie.
"Toho plešatýho se bojím..." šeptá Vojta. Odevzdali jsme Vojtovy nacionále, vesnice je jako po vybydlení. V domech zůstali jen přestárlí a nemluvňata. Opravuji. V domech zůstala jen nemluvňata. Vojta rukypodáním poděkoval všem. Dobrovolným hasičům, obecním hasičům, městským hasičům, záchrance a dokonce i plešatému policistovi. Všechny vozy vypnuly houkačky a pomalu se rozjížděly někam, kde je budou znovu potřebovat.
"Je lepší, když přijede pět vozů a nic se neděje, paninko," uklidňoval babičku hasič, "než kdyby se dělo a nepřijel nikdo."

Skóre Vojta – tchán 5:1.

Vojta slíbil, že na strom už nepoleze, konec konců, pan policajt si ho napsal a on je teď zločinec, musí si dávat pozor. Zbytek dne jsme ho neviděli. Obyvatelé se rozešli do svých domovů a ještě druhý den jsem je vídal, kterak si ukazují na rozsochu stromu a živě gestikulují. Večer Vojta zakončil den větou: "Škoda, že nepřijela televize Nova." Má pravdu, mohl tchána trumfnout 6:1.
Přidat na linkovací servery