Tokugawa

Skok na navigaci

Domy, domky, domečky

Tokugawa | 23. dubna 2010, 14:43 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

První dům, který jsme viděli, stojí v Nelahozevsi. Tedy snad stojí, viděli jsme i takový, který už nestojí. Dům byl zapuštěný ve svahu, vlhký, na podlaze přes sebe několik koberců, aby se zakryly nerovnosti. Celkově na nás působil děsivě. Co se realit týče, byli jsme úplní nováčci a všechno nás mátlo a děsilo. Hledáme snad dům za málo peněz? Je tohle ruina, nebo za tu částku budou polorozpadlé a vlhké všechny domy? Byli jsme sklíčení, ale vytrvali jsme. Vlastně tenhle úplně první dům jsme viděli ještě před koupí družstevního bytu a co víc, ještě před povodní v roce 2002. Tehdy ještě o nic nešlo. Dům nebo byt, to nám bylo fuk, jen tak jsme se zajímali.

Druhý dům byl ještě lepší. Stál v Libiši u Neratovic. A minulý čas je na místě. Přišla totiž velká voda a ukázalo se, že dům není z cihel ani z kamene, ale z vepřovic. Tak nějak se rozpustil a zmizel. Zbyla jen hromádka hlíny a slámy. Stejný trik s koberci. Vzpomínám si, že v obýváku stálo křídlo. Jednou nohou stálo na podlaze, druhá noha byla podložená dvěma školními sešity a třetí nohu podpíraly tři knížky. Pěkně rovná podlaha. Dětský pokoj byl udělaný z chlívku. Odešli jsme s totální depresí a po povodních si hluboce oddechli.

Za pár měsíců jsme se přestěhovali do pěkného nového bytu a dali si na dlouhou dobu se sháněním domu pokoj. Jenže z bytu jsme vyrostli a začali hledat znovu. Bylo nám jedno, jestli to bude dům prodávaný na inzerát nebo přes realitní kancelář. Potřebovali jsme prostě ven. Na zahradu, do přírody.

Chápejte, trpím přebujelými romantizujícími představami. Viděl jsem tu kozu nebo ovci, králíky, lavičku pod oknem, záhon levandule a domácí pálivej česnek. To všechno se na balkóně chovat nedá, i když moji příbuzní na Kubě si myslí něco jiného.

Dům jsme hledali na sever od Prahy, v okolí Ústecké dálnice. Jedna z mála příjezdových cest do Prahy, kde nehrozí celodenní zácpy, navíc tam máme prarodiče, ke kterým je blízko. A za tu dobu, co tam bydlíme, jsme si zvykli na pohled na Říp a na České středohoří.

Projížděli jsme Neratovice (ke kterým jsem si nedokázal ani s největším sebezapřením vybudovat vztah), Brandýs nad Labem a Lysou nad Labem (kterážto města jsem si oblíbil hned), Kralupy nad Vltavou (kde se zvláštně střídají místa pěkná i ohavná) a přilehlé vsi. Byla to fuška. Buď byl hezký dům na hnusném místě, nebo hnusný dům na krásném místě.

Třeba Nelahozeves. Narazili jsme tam na prvorepublikovou vilu, krásnou a s duší. To jsem vám neřekl – dům musí mít duši, jinak ho nechceme. Proto hledáme starší domy, ne novostavby. Těm duše chybí. Uvnitř vily v Nelahozevsi si úplně představím za psacím stolem Karla Čapka... Nakonec zvítězil rozum a mi tenhle dům nekoupili. Hlavně kvůli problematické dopravě a jednotřídce.

Utekl nám krásný dům přímo v centru Velvar. Byl jeden z prvních, co jsme viděli, a nevěděli jsme ještě, jaké ruiny nás čekají. Takže jsme zaváhali a doteď nás to mrzí. Jediná komplikace byla doprava do Prahy, která nebyla ideální. Museli bychom ji vyřešit dvěma vozy. Ale zase na druhou stranu, dům skoro stejný jako vila v Nelahozevsi, pozemek jako z pohádky Zahrada od Jiřího Trnky. Škoda.

Pak jsme viděli pár zřícenin a propadli malomyslnosti. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme nic kupovat, konec konců proč do toho tahat ještě realitní kancelář a makléře, zrekonstruujeme chalupu mezi Rakovníkem a Novým Strašecí. A o tom, jak to dopadlo, zase příště.
Přidat na linkovací servery

Z nájemního bytu přes družstevní k vlastnímu domku

Tokugawa | 22. dubna 2010, 22:06 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Letí to všechno takovým fofrem, až se mi z toho motá kebule. Přijde mi to jako včera, když jsem se přistěhoval s několika páry ponožek ke Gaie na nábřeží u Vltavy. Pár spokojených let uteklo jako voda, narodila se nám tam Andulka, prožili jsme tam chvíle pro každého z nás jedinečné a nezapomenutelné. Přenesl jsem tam o svatební noci Gaiu přes práh. Poznal jsem tam, co to znamená stát se tátou. Slyšel jsem tam první Andulčina slova, viděl její první kroky. Nikdy na ten byt nezapomenu, ať byl jakýkoliv.

Pak přišla voda. Říkali padesátiletá. Potom stoletá, i to jim bylo málo, pětisetletá bylo to správné slovo. Slyšel jsem i tisíciletá. Nevím. Ani těch padesát let nepamatuji, natož tisíc. Voda zaplavila byt, odnesla spoustu památek, Foglarovky ilustrované Zdeňkem Burianem, fotky, vzpomínky. Netrvalo dlouho a hledali jsme si bydlení hezkých pár metrů nad hladinou všech blízkých řek.

Náš nový byt byl družstevní, tehdy úplně nový. Kupovali jsme ho z povodňových dotací od města, státu i zaměstnavatele, městské části a vzali jsme si překlenovací úvěr. Tehdy to bylo, tuším, 400 tisíc, potřebovali jsme čtyři ručitele, byla to dřina. Báli jsme se, protože jsme koupili jen díru někde na okraji města a obrázek v plánech.

Bydlíme tu už pět let. Narodila se nám tu Bětuška, další první slova, další první krůčky, byt voněl novotou a byl náš. Jak holky rostly, byt se zaplňoval a zaplňoval, pomalinku přestával stačit. Ani nevím, kdy nás napadlo začít se dívat na stránky realitních kanceláří na koupi vlastního domku.

Vlastně jsme to ze začátku ani nebrali moc vážně, Gaia je na druhé mateřské dovolené za sebou, peníze se koulej všemi směry, jen ne do kasičky. A tak jsme viděli bezpočet domů a domků, velkých, malých, krásných i barabizen, až se z toho stala svým způsobem závislost. Viděl jsem za poslední dobu víc realitních makléřů než mám kamarádů. A protože jsem sem už dlouho nepsal, o tom, jak jsme vybírali dům, až jsme ho po roce a půl nakonec vybrali, napíšu zase příště.
Přidat na linkovací servery