Tokugawa

Skok na navigaci

IMAX 3D

Tokugawa | 2. července 2003, 6:59 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Tak jsem byl včera v kině. Ne v ledajakém. V kině, vedle jehož plátna by se vešlo osm slonů na sebe (chudák ten úplně vespod), v kině, které vás vtáhne do děje.

Na několik dní nám přijel Marek, přerovský kamarád. Zhruba po půl roce pořádáme v akci Česko-moravsko-slezská družba výměnné pobyty. Jednou on tady, podruhé my tam. Pokaždé ho žene touha účastnit se velkoměstského dění, vidět od poslední návštěvy všechno nové. Proto jsme zašli do IMAXU, reklamou tolik opěvovaného trojrozměrného kina.

Cena lístku nebyla na dnešní dobu nijak závratná: 155 Kč. Řekl bych vyšší standard multikin. Mdloby se o mě začaly pokoušet až po zjištění stopáže filmu: 30 minut. Před začátkem představení jsme si vystáli dlouhou frontu – ještě si na tento jev matně pamatuji z dob svého dětství (banány, hajzlpapír, mandarinky, Favorit...).

Usmívající se mládež nám vydala jakési kosmické brýle, které Vám záhadným způsobem zkroutí zrak. Jednak proto, že jsou polarizační, druhak proto, že jsou špinavé jak jetel.

Usadili jsme se do pohodlných sedadel a zázrak kinematografie mohl začít. Další mládež s mikrofonem v ruce naživo představení uvedla, čímž ho ještě víc ozvláštnila. Nasadili jsme si brýle a napjatě vyčkávali. Kino setmělo, film HLUBINA začal. Hudba, která mi připomínala zvukové pozadí meditačně-sebevylepšujících audiokazet, měla zřejmě diváky oblbnout, stejně jako paní, která četla komentář. Nejvíc mi utkvěla v paměti scéna pářících se olihní, které vzápětí po aktu hromadně umírají. Ona osoba četla komentář (...a umírají... a umírají... a umírají...) takovým způsobem, že jsem:
1) byl vzteky bez sebe,
2) usínal,
3) přemýšlel, proč je její hlas modulovaný právě takto,
4) toužebně si přál zemřít, nabádán k tomu medově-laskavým hlasem.
A to všechno současně. Mám-li její hlas přirovnat k něčemu konkrétně, pak byl velmi podobný českému dabingu hlasu Galadriel (úvodní slovo k Pánu prstenů – Společenstvo prstenu).

Co se týče dojmu prostoru, měl jsem ho během představení celkem 3x. Z třiceti minut zhruba desetina času. Ale byl jsem natolik oblblý tím kolébavým hlasem, že mi to bylo jedno. Oči mě trochu bolely, obzvlášť při velmi blízkých záběrech a jistě také kvůli tomu, jak urputně se snažily pojmout ten jakoby prostor. Částečně i kvůli špinavým sklům.

Konec filmu přerušil opět hlas mládeže, která nám připomněla, jak úchvatný zážitek máme za sebou. Zřejmě ji najali proto, aby drtivou většinu zhypnotizovaných diváků probudila. Famózní. Už mi nevadilo, že představení trvalo 30 minut. Byl jsem za to vděčný. Déle bych to totiž nevydržel.


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: