Tokugawa

Skok na navigaci

Střelba v metru

Tokugawa | 29. července 2003, 7:21 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Je opravdu smutné sledovat, za co všechno můžete být zastřeleni. Případ z pražského metra mě poněkud vyvádí z míry. Sleduji tu zprávu a pranic jí nerozumím: Postřelen proto, že strčil do spolucestujícího, to mi hlava nebere.

Co za tím bezdůvodným násilím je? Několik důvodů mě samozřejmě napadá, ovšem the truth is out there.

– Velkoměstská přeplněnost lidmi (počet obyvatel na km2).
– Úpadek víry, mravů a etiky (prý je Bůh mrtev).
– Prezentace násilí médii (ve zpravodajství, ve filmech, dokonce i v pohádkách).
– Pracovní nasazení (rodiče nemají čas na své děti).

Atd. Nechce se mi pokračovat. Jen se bojím, že až někam pojedu prostředkem hromadné dopravy a tento s sebou (i se mnou) cukne, budu zastřelen jako pes.

Moje žena Gaia má na nepříjemné historky z MHD více než štěstí. Je obtěžována co chvíli (snad proto, jak je krásná). Nikdy, upozorňuji znovu: NIKDY se jí nikdo nezastal, nikdy nikdo nepomohl.

Po střelbě v metru útočník utekl po otevření dveří ve stanici. To znamená, že byl nějaký čas uvězněn ve vagónu. Vím, jak je metro celodenně na Muzeu narvané, takže je mi jasné, že vůz byl pojednou plný lidí zaujatě čtoucích noviny. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.

Jeden čas jsem chodil na sprosťáky frekventovaných místech dvacet kroků za Gaiou a číhal jsem. Snad ty dobytky nějak odpuzuji či co, nikdy jsem se nedočkal. Asi je to lepší, on by to ten dotyčný odnesl za všechny předchozí a já bych nakonec ještě šel mručet do báně.

Když o tom přemýšlím, vlastně mi ani tolik nevadí ti otrapové a násilníci, jako nevšímavost vůkol. Himbajs, už dávno jsem chtěl tenhle článek ukončit, ale nová témata stále vyskakují a nutí mě pokračovat. Proč jsme nevšímaví? To se o sebe opravdu tolik bojíme? Vždyť útočník je jen jeden a nás stovky. A to ani nemusí jít o útok zbraní. Stačí ústní napadení. A co my na to? Stáhneme se do ulity strachu a modlíme se za příští zastávku, abychom konečně mohli vypadnout.

Jednou jsem se zastal, chtěl jsem pomoci nebohé cizí studentce v přeplněném autobuse. To jsem dopadl. Nejenže mi nikdo nepomohl, dokonce mě ona studentka začala přesvědčovat, ať se na to vykašlu, vždyť se vlastně nic nestalo. Tehdy jsem si řekl, že se na to příště vykašlu. Ale nevykašlu.


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: