Tokugawa

Skok na navigaci

Typologie žebráka

Tokugawa | 12. srpna 2003, 8:39 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Plodný autor Artur Dent mě zase jednou podnítil svým příspěvkem Rozhovor se sockou k článku. Bude to nejprve o mém svědomí a pak uvedu pár příkladů žebroty z vlastní zkušenosti – tedy ne že bych žebral já.

Svědomí
V pátek jsem měl dost nakvap. Letěl jsem z práce rovnou na Florenc, aby mi neujel autobus. Vedro k padnutí, střed Prahy rozkopanej, musel jsem jít s deseti kily v ruce pěšky. Lilo ze mne a čas neúprosně běžel. Na lavičce před nádražím seděla podivně vypadající stará paní.
"Pane, prosím vás..."
Obvykle se zastavím a s oslovujícím se dám do řeči. Vyslechnu, co si přeje a pak jdu dál. Ne tak teď.
"Nemám čas," zavolal jsem za sebe ledabyle a pádil dál. Dle svých četných zkušeností jsem usoudil, že paní byla další z řady žebráků. Autobus jsem tak tak stihl, usadil se a začal přemýšlet. Co když se paní chtěla jen zeptat na cestu? Co když se jí udělalo špatně z horka a potřebovala pomoc? Měl jsem zkažený celý víkend.

Okradli mě
"Pomozte mi, já su z Brna, přijel jsem navštívit tetičku v domově důchodců. Okradli mě a já nemám na cestu dom..." Jistě, proč by se to nemohlo stát. Mohlo. Ale pak má jít dotyčný na policii a vše vyřídit tam. Kdysi mě jeden takový potkal. Myslel jsem si něco o pěkně vymyšlené lži, ale měl jsem dobrou náladu a dal mu všechny své drobné. Asi 40 Kč.
Žebrák se na mě podíval tak, že jsem se úzkostí až zachvěl a pravil: "No za tohle se domu nestanu!"
Dnes bych mu peníze zase sebral, tehdy jsem byl ale tak konsternován, že jsem jen údivem otevřel pusu.

Jindy jsem potkal slečnu, která se po okradení nemohla dostat do Strakonic. Nic jsem jí nedal, že to byly prachy na fet bylo víc než jasné. Za týden jsem ji potkal znovu. Škoda, že nemám auto. Jak by se asi tvářila, kdybych jí naložil a vysadil ve Strakonicích :o)

Schází mi 14 korun
Postávám si takhle na nástupišti a přijde ke mně žebrák: "Schází mi 14 korun..." Dal jsem mu je.
Druhý den stejná scéna: "Schází mi 16 korun..." Nedostal nic. Třetí den: "Schází mi 18 korun..."
Kdyby si aspoň pamatoval lidi.

Dej mi na pivo
Toto je kategorie žebráků, které si vážím. Prosté – Dej mi na pivo – namísto složitých lží. Pokud mám, dám. Jeden měl tolik cti, že za bakšiš stál na zastávce se mnou a povídal si. O focení, o pivu a tak. Prima zážitek.

Rumunka s dítětem
Typ, který bytostně nesnáším. Jednou pojala mojí matku lítost kvůli děcku, zastavila se u žebračky a praví: "Peněz moc nemám, ale dám vám banány pro to dítě." Podala žebračce velký trs banánů. Žebračka kouká na banány, na mámu a zase na banány.
"Na to ti seru!" vyštěkla žebračka a banány letěly do silnice...

Závěr
Myslím si, že časopis Nový Prostor je výborné řešení pro ty, kteří si chtějí pomoci. Kupuji ho. Občas.


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: