Staré versus nové
Čas letí, svět se mění, staré hodnoty jsou nahrazovány novými, pokrok kráčí krok za krokem. Nezastaví se. Lidé, věci i příběhy mizí, zbývají vzpomínky a nostalgie. Tokugawa je nostalgik. Tvrdí, že to co bylo je lepší než to co je a snaží se obohacovat se o věci, ze kterých sálá historie. Oč je lepší krásná leštěná stará singrovka než nový hnusně plastový superfunkční šicí stroj! Jak krásný je dřevěný penál našich dědečků oproti plastovým taštičkám s Mikymauzem! Oč hezčí je středověký hrad i nuzná chýše v podhradí oproti sklo-železo-betonovým palácům a panelákům dneška! Nebo měchový fotoaparát versus papírák na jedno použití!
Ale nechám toho plkání a povím vám o sporu, který mi leží v hlavě. Mnoho lidí jezdí a jezdilo do přírody. Trampové, skauti, čundráci, vandráci, tuláci... Mnoho jich jezdit začíná. Cyklisti, adrenalinoví sportovci, extremisté.
A pozor, teď přijde ten spor. Za mého mládí platilo pravidlo neviditelnosti. Pokud chceč splynout s lesem, oblékej se v barvách lesa. Přírodní barvy, přírodní materiály. Maskáče, občas džíny a košili. Je jedno, že zmokneš – zase uschneš.
Dnes potkávám třeba na Brdech stále více lidí v červeném nebo žlutém GoreTexu, místo feldflašky lahev od Dobré vody přivázanou na super kletru, na čele sluneční brýle typ Masařka, na šňůrce na krku GPS.
Nikdy bych to na sebe nevzal (pokud nepojedu někam na Matterhorn) a tak se ptám: PROČ? Je to lenost, co nás nutí používat samá zlepšovátka? Pohodlnost? Snaha být free, cool a in? Co za tím, sakra, vězí?
Přidat na linkovací servery

