Gulášové slavnosti
Ve Frenštátu pod Radhoštěm se utkají mistři guláše. Jo jo, gulášek – to můžu... Škoda jen, že ta soutěž je už teď odsouzena k průměrnosti a šedosti, neboť můj táta, Tokugawa starší, se nezúčastní, protože o soutěži neví.
Tátův guláš, to je jedna báseň. Sbíhají se mi sliny i při psaní o něm. O tom vysmahlém masíčku, hovězí kližtičce, o té hnědorudé omáčičce, o papričkách a kořeníčku, o té lásce, s kterou táta guláš připravuje. Kdysi táta vařil guláš na jedné svatbě, 20 kilogramů masa, chápete to? Ach jo, a já tam NEBYL!
Ondávejc jsem tátu uprosil, aby mi napsal recept. BOHA JEHO! Jak mám uvařit něco, kde se návod hemží hesly jako:
* s citem
* přiměřeně
* asi tak
* podle chuti
* jak se ti bude zdát
* uvidíš sám a podobně!
To mi dělá naschvál, tohleto! Asi abych k němu častěji jezdil! Ale já to z něj vytáhnu! Já už něco vymyslím! A pak, pak vám to tady napíšu. Celej recept, krok za krokem, abyste i vy pochopili SMYSL ŽIVOTA.
A nebo radši ne. Nechám to jako rodinné tajemství. Tokugawův guláš – jak krásně to zní... Hlavně z táty vydloubat ten recept...
Přidat na linkovací servery

