Tokugawa

Skok na navigaci

Jak nás změní 110 100 000 Kč

Tokugawa | 21. srpna 2003, 7:11 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 |   

Crrrrr crrrr crrrr...
"Prosím, Tokugawa."
"Ahoj, hele, až pojedeš domů, zastav se v trafice a vsaď Sportku."
"Cože? Proč?"
"Trochu popohnat štěstí."
"Ale já nevím jak, nikdy jsem nevsázel."
"Oni ti poradí, řekni jen, že to chceš na dnešek."
"A kolik to stojí? Mám prázdnou šrajtofli."
"Asi šest korun."
"Šest korun? Ach jo, tak já tam zajdu."

Cestou domů jsem se zastavil u bankomatu. Šest korun nevydává a tak jsem vzal víc. Hned vedle je trafika.

"Dobrý den, mohu si tu vsadit Sportku?"
"Vedle u terminálu."
U terminálu? Jak jako u terminálu? Ono se už nekřížkuje?
"Dobrý den, rád bych si vsadil Sportku."
"A jak to chcete?"
"Na dnes."
"A kolik sloupců?"
Kolik jich asi je, pomyslel jsem si: "Všechny."
"Máte tip nebo chcete náhodný výběr?"
"Náhodný."
"Chcete šanci?"
Na co se mě ta dobrá paní ptá? "Šanci? Co to znamená?"
"Znamená to deset korun."
Deset korun? Nějaká šance je dražší než vsazení tiketu? "Tak jsem to nemyslel. Tak jo, dejte mi i šanci."
Paní cosi vyťukala do terminálu. Terminál zahučel a ztichl. Byl tichý minutu, pět minut, třicet minut. Paní byla klidná. Já také. Ne tak fronta, co se začala tvořit za mnou. Fronta výhrůžně šuměla. Asi se bála, že na ni nezbyde ten pravý výherní tiket.

Přišla druhá prodavačka: "To je dneska za trest, ten terminál. Ten pán pořád ještě čeká?" Tím myslela mě. "No jo. Je to náký zašvihaný. Vsadila si polovina národa." Začínal jsem rudnout. Já, Tokugawa, odpůrce vymožeností a masových zábav, tu stojím a půl hodiny čekám na nějaký tiket. Nota bene stejně ve výhru nevěřím. Terminál zachrčel.
"Tak, tady to je. Sto padesát korun."
"Prosím?" očekával jsem šestnáct. Šest za vsazení, deset za šanci.
"Sto padesát korun."
Já tu Gaiu zabiju...

Uložil jsem rychle tiket do batohu, aby aspoň na ulici nikdo neviděl, že jsem si i JÁ vsadil na ten nesmyslný poměr 1 : 14 000 000. A jak tak jdu, začíná mě napadat, co s těmi penězi budu asi dělat. Hlavně bydlení. Zaplatit dluh tátovi. A aspoň jednoho veterána: Felicii. Ale proč jednoho? Sto melounů je dost. Pořídím si konečně Willyse. A Indiana se sajdou. A statek. A dva koně... Tokugawo, zapomněl jsi na rodinu!

A jo. Tak všechny bych podělil deseti melouny. Ne ne, je jich moc, to by nic nezbylo. Tak pěti. Ale co když to rozšustrují a budou chtít zase? Tak jenom dva a zbytek jim měsíčně posílat jako rentu. A co pro sebe? Vyučit se všechna historická řemesla. Odejít od lidí do ústraní. Rozdělit prachy na půl, protože s Gaiou se určitě neshodneme, jak investovat. A hodně cestovat. Sakra, ten náš Pupajz si ale vybral dobu na narození, teď budeme kvůli němu uvázaní na jednom místě... Tokugawo pozor, nerouhej se!

Já to tak nemyslel. Pro Pupajze zařídím to nejkrásnější dětství. Pro Mrkvičku čajovnu. Pro Armanda salsa klub... Za chvíli jsem uvažoval, jako bych ty peníze nesl v batohu namísto tiketu.

Večer po losování jsem ani nechtěl čísla kontrolovat. Stejně je to zbytečné. Vzala si to na starost Gaia. Bylo to zbytečné. Zaplať pán Bůh za to!


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: