Tokugawa

Skok na navigaci

Hodinář

Tokugawa | 29. srpna 2003, 6:55 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Hodiny

Miluji hodiny. Rozumějte starožitné hodiny. Všechny ty kyvadlové kolosy i smaltované kuchyňské, závěsné i stojací, na klíček nebo se závažím, s jedním i více ciferníky, kapesní cibule s vyrytým věnováním a rokem 1900, se zvonivou melodií i bez...

Doma mám dvoje pendlovky z poloviny minulého století, možná meziválečné, ale ne starší. Mám je rád. Mám rád hlasitý tikot a odbíjení každou čtvrt hodinu. Už bych bez toho zvuku nedokázal ani usnout. Jedny z nich, ty menší, jsem odnesl k hodináři. Koupil jsem je před dvěma lety už rozbité, a tak jen visely na stěně a oblažovaly mě svou krásou. Za tři týdny je poprvé uslyším odbíjet.

Kdysi jsem četl povídku Gustav Meyrink: Hodinář. Je to dokonalé dílo, stejně jako veškerá další Meyrinkova literatura. V hodinářství, specializujícím se pouze na starožitné hodiny (a to jak prodej a odkup, tak i opravy) jsem si připadal, jakobych se jakousi časoprostorovou dírou propadl do Meyrinkovy povídky. Přes hodiny nebyla vidět zeď. Hodiny vlevo, hodiny vpravo, hodiny vpřed a hodiny vzad. Všechny tikaly, bylo to staccato, které mi přineslo jakousi vnitřní radost. A když ve tři čtvrtě začaly odbíjet, byl jsem u vytržení...

"Závidím vám vaši práci..." vydechl jsem. Trošku jsem doufal v hodinářovu nabídku vzít mě do učení.
"Ale kdeže, byl byste deset hodin denně ohnutý nad hodinami jako luk," odpověděl s úsměvem.
"To já jsem u počítače také. A navíc je to nuda. Tohle je Povolání. Chtěl bych, aby zdi u nás doma vypadaly jako tady..."
"To vám mohu splnit," usmál se opět hodinář, zamyšleně prohlížející strojek mých hodin.
Stál jsem tam čtvrt hodiny, abych si vychutnal odbíjení v celou. Zbytek dne jsem se usmíval.


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: