Tokugawa

Skok na navigaci

Jak přišla Andulka na svět

Tokugawa | 24. září 2003, 7:57 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 |   

Po třech hodinách spánku (spíš smrti než spánku) mi zazvonil telefon. Gaia! "Toku," slyšel jsem velmi slabý hlas, "už asi přijeď..." Vyskočil jsem z postele a probudil Káju, Gainého tátu. Obvykle trvá Kájovi něco kolem dvou hodin, než se probere a dostane své tělo na provozní hodnoty. Tentokrát ne. Za devět minut už jsme seděli v autě a frčeli za Gaiou.

Sestra (zdravotní) mi nakázala se převléci, což jsem (ač nerad) učinil. Zelené kalhoty z prostěradloviny a zelené triko, taktéž z prostěradloviny. Plastové dřeváky (plasťáky). Kalhoty mi byly malé, sotva jsem do nich svá achillovsky namakaná stehna vměstnal. A plasťáky? Hrůza. Každá bota měla jinou velikost. Jedna noha mi vypadávala, druhou jsem tam zase nemohl nacpat. Myslel jsem na to celý porod!

A honem za Gaiou. Chudinka vůbec nespala. Bolesti přicházely v pravidelných pětiminutových cyklech.
"Gaio, dýchej. Jak to píšou v těch knihách, jako pes. Rychle a povrchně."
"Toku, nemůžu. Už na to nemám sílu..."
"Gaio, musíš, pomůže ti to..."
"Nemůžu. Už prostě nemůžu..."
Vešla porodní asistentka: "Maminko, dejchejte, vy vůbec nedejcháte!"
"Fu, fu, fu, fu, fu...." Gaia najednou dýchala jako o život. Potvora. Vůbec mě neposlouchala. Ale asistentky se asi bála! Měnila se směna, tudíž i doktor. Vešla mladá sympatická slečna, koukla na Gaiu a povídá: "My se známe, viďte." Byla to Gaii spolužačka z gymnázia. Svět je malej... Gaia byla ráda, o jednu známou duši při Akci Pupajz víc.

Asi v půl desáté jsem Gaiu odvedl do porodního boxu. Fotoaparát v pohotovosti. Bylo mi Gaii opravdu líto. Nejhorší je ta bezmoc, kdy nemůžete udělat vůbec nic. Jenom tam stojíte jak trouba, říkáte ty věty o dýchání a tak, stejně vás nikdo neposlouchá... Rádi byste na sebe vzali většinu té bolesti, ale nemůžete.

Napojili Gaiu na monitor, který vykresluje dvě křivky. Jedna z nich je kardio miminka a druhá zakresluje kontrakce. Všiml jsem si, že vždy při kontrakci (bolesti) se miminko z monitoru ztrácelo. Tepová frekvence takového miminka je dost vysoká, okolo 160 za minutu. Jenže naše miminko jí začalo rychle ztrácet. Na monitoru blikala 100... 99... 97...

Přiběhla doktorka a začal tanec mazec. To už nebyla sranda. Stál jsem za Gaiou, hlavu položenou vedle její a snažil jsem se jí uklidňovat. Asi ani nevěděla, že jsem tam byl. Doktorka najednou začala volat, ať rychle přivedou nějakého Doc, Csc a kdoví co ještě. Nebyl tam. Tak toho druhého! Ani ten tam nebyl. Miminko si řeklo, že ven prostě nepůjde a uvízlo. Sestra přinesla kleště...

Když jsem ten chirurgický nástroj spatřil, podlomila se mi kolena. Civilní službu jsem si odkroutil ve stacionáři pro děti s kombinovanými vadami a mentálním postižením. Co vám budu povídat. Ani jedno z těch dětí, co mi za dva roky prošlo pod rukama, nemělo vadu nebo postižení vrozené. Všechny, opakuji VŠECHNY to byly děti narozené kleštěmi!

Dostal jsem kyslíkovou masku, abych ji přidržoval Gaie na obličeji. Kde se vzala tu se vzala Gaina ruka, která masku odmrštila. "...nechci to..." pronesl hlas odněkud z druhého břehu...
Přitiskl jsem jí masku pevněji. "Gainko, teď musíš, prosim tě, zaber, jde o všechno," ty kleště mě děsily...
Gaia zabrala, až se hory zelenaly (později mi řekla, že myslela, že je to poslední co v tomto životě dělá) a miminko bylo venku. Bez kleští! Asistentka ho vzala hned pryč.

"...kde je..." chtěla říct Gaia, ale to zaševelení jsem zaslechl jenom já.
"...proč nepláče, co se děje..."
Personál dál zmateně pobíhal, napojovali Gaie samé hadičky, trubičky, kapátka... To ticho bylo strašné.

"Uaaa.... uaaa... uááááááááááááá!!!" Pak se ozvala rána, až se Bulovka zatřásla v základech. Vlastně dvě rány. To nám spadly Mont Everesty ze srdce. Zatímco Gaiu napojovali, mě zavolali vedle k miminku.
"Můžu na chvilku jít, Gainko?"
"...jen jdi..." úsměv. Pak jsme ještě zaslechli: "Je to holka!"

Andulka ležela před asistentkou, která jí psala na tělíčko příjmení: Tokugawová, jako malý modrý roztřesený uzlíček. Už byla otřená a popsaná, ještě odsát vodu z plic. Ani to nebylo docela bez komplikací. Odsávací přístroj neodsával. Už poněkolikáté jsem se ten den obrátil k Bohu. Pomohl i tentokrát. Aničku konečně odsáli a já ji poprvé držel v náručí. Odnesl jsem ji ke Gaie.

Co dál mám povídat. Objektivně jsem usoudil, že je Andula nejkrásnější miminko na světě a že je podobná Gaie. Kochali jsme se tím človíčkem celou hodinu, než nám jí odnesli. A pak začalo telefonování. Na jednom konci brečel táta, na druhém já, pěkně jsme si pomlčeli, ale řekli jsme si tím všechno. Máma je nemocná, je jí to moc líto, že se nepřijde podívat. Desítky kamarádů blahopřálo, ucho se mi zavařilo a mobil mi pak museli chirurgicky oddělit. Ve dvanáct ukončili opravování Gaii a mě poslali domů.

Tímto děkuji:

Jsem ŠŤASTNÝ jako... jako... no prostě jako čerstvý otec!


Přidat na linkovací servery



Komentáře

pipetka - WWW - 11.01.2007, 17:47:50
To je nádhera=) Přeju vám do společného života spoustu štěstíííí=)

pipetka - WWW - 11.01.2007, 17:48:03
To je nádhera=) Přeju vám do společného života spoustu štěstíííí=)



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: