Omluva za absenci

Už jdou domů, holky moje. Konečně! Teď teprve všichni uvidí, jakej jsem táta! Tak druhý Prablog už je za námi. Ovšem, že ano, jaksi jsem tó, no... chyběl. Tak se nezlobte...
Měl jsem Gaiu s Andulkou vyzvednout z porodnice v neděli. Tomu jsem přizpůsobil vše. V pátek u nás bylo menší mecheche, které trvalo zhruba do půl třetí následujícího dne. Myslel jsem si, jak se přes sobotu vyspím, uklidím tu spoušť po oslavě, koupím obrovskou kytku, připravím uvítací vlajkoslávu a transparenty, zajdu na návštěvu do porodnice a večer v klídku a v pohodě přijdu na PraBlog.
Po zapíjení jsem spal spánkem spravedlivých. Z bezesna mě vytrhl telefon. Bylo 10:00.
"Ahoj Toku, tak si pro nás můžeš dneska přijet. V 10:30."
Nevěděl jsem, jestli náhodou ještě nespím. "Co-cože?"
"No, už nás pustěj dneska. V půl jedenácté."
Podíval jsem se na hodinky – 10:02.
"Gaio, nešlo by to aspoň v jedenáct? To nemůžu stihnout..."
"Tak jo, v jedenáct. Pa pa."
Sakra sakra sakra! Vyvenčit Huga. Blbost. Nejdřív ten bordel. Ne, Huga. To bych mohl uklízet i po něm. Ošidil jsem ho sprintem kolem kostela. Kadil v poklusu. Pak doma naházet do myčky milión plus jednu skleničku. Vysát drobky. Narovnat ubrus, hodit do sebe pár brambůrků místo snídaně. Ošplouchnout se víc pro formu než kvůli čistotě. A rychle ven. STOP! Kde mám oblečeníčko pro malou? Někde na přebalovacím pultě. Ale kde?
"Ahoj Gaio, prosim tě, kde jsou ty věci na Andulku? Cože? Na přebalovacím pultu? Jé, já jsem slepej, tak pa, letím. Co? Gaio, spěchám abych to stihnul! Pa. Ne, nevím, opravdu. Pa. Jo, mluvil jsem s vašima sejdeme se tam. Pa. Cože, spěchám... Ahoj."
Pět minut jsem hledal klíče a už jsem byl venku. Poklusem ke květináři. Zavřeno. Herdek. Ještě že jsou v ulici tři. V peněžence po včerejšku jen dvě stovky. Ach jo. Nakonec jsem měl štěstí a kytice vypadala nádherně. K Bulovce mi jede přímá tramvaj. Kvůli čekání jsem raděj dvakrát přestupoval. Stanice Bulovka, 11:03. Sláva.
Takže: Omlouvám se, že jsem se na PraBlog nedostavil, ač jsem byl objednán. Andulka s Gaiou byly doma první den a já jsem z nich naprosto unešen. Nedokázal jsem je tu nechat a odtrhnout se. A stálo to za to. Takže příště, slibuju.
Přidat na linkovací servery

