Tokugawa

Skok na navigaci

Očima mámy

Tokugawa | 5. října 2003, 19:09 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 |   

Vážení a milí! Konečně mám trochu času, neboť Tokugawa kromě kojení zvládá péči o Andulku na výbornou, abych vám i já vyjádřila své díky za podporu v oné nelehké chvilce (no, chvilce...) Vlastně vám kromě poděkování musím trochu vyčinit, neboť jsem tu při pročítání vašich vzkazů a příspěvků ronila krokodýlí slzy a myslím, že hormony s tím nemají nic společného. Teď vážně – DÍKY!!! A nedá mi to, abych jen stručně nedoplnila Tokugawovo povídání o některé své postřehy, abyste měli celkový obrázek. Tak tedy vraťme se zpět o čtrnáct dnů, do pondělí 22. 9. 2003...

V devět hodin musím být na Bulovce na ultrazvuku. Sakra, nechce se mi v tak krásný slunečný den nechávat doma našeho úžasného čtyřnohého přítele Huga, ale na ultrazvuk mě s ním asi nepustí. No co, vyrazím dřív, stavím se u ségry, která je s dvouletým synovcem na mateřské, Huga u ní nechám, pojedu na ultrazvuk, pak zpět k ségře, pokecáme, půjdeme na procházku a cestou domů se sejdeme s Tokugawou a rovnou zaběhneme s Hugem na preventivní prohlídku k veterináři. Úžasně vymyšleno, jsem mistr v plánování a organizování času. A tak jedem.

V čekárně sedím skoro půlhodiny.
Doktor na ultrazvuku: "Mamino, ve středu nastoupíte do porodnice!"
Já na to: "Proč? Vždyť nerodím!"
On: "No právě, deset dnů přenášíte, tak ať vás máme pod kontrolou. Leda, že byste do středy porodila," loučí se se mnou ve dveřích. No ještě to, pomyslím si, čím více se to blíží, tím mi je jasnější, že na to nejsem absolutně připravená. Musím aspoň dočíst tu hroznou pasáž o porodu v knize Velká kniha o mateřství, při které se mi vždy udělalo nevolno a tak jsem to nečetla.

U ségry, 11:30.
"Ségra, je mi nějak divně, mám nějaké divné křeče. Ještě aby to tak začalo..."
"Jé, to by bylo super! A jak to bolí? A opakuje se to?"
A bolelo to čím dál tím víc a bolesti se začaly opakovat po pěti minutách.

12.00
Ségra: "Tý jo, to bude fakt ono. Co budeme dělat? Nemám zavolat Tokugawovi? Může to jít rychle! A jak to bolí? Cože, už v zádech? Gaio neblázni, mně začaly bolesti v zádech a do hodiny byl prcek na světě," a ségra začala s hodinkami v ruce zmateně pobíhat po pokoji.
"Klid, hlavně žádnou paniku, to je určitě jen planý poplach. Takhle už mě to onehdá chytlo v noci, vyplašila jsem Tokugawu a nic z toho nebylo. Zavoláme mu nejdřív za půl hodiny."
"Gaio, tak na tohle nemám nervy! Neblázni, to je ono. Vždyť jsem zdravotní sestra a už jsem rodila. To je jasný. Nejhorší je, že už jsem všechno zapomněla. Já bych tě neodrodila, nic si nepamatuju. Jediné, na co si vzpomínám, že máme rodičku při nečekaném porodu otočit rodidly ke světlu, aby na ní bylo lépe vidět. A pak... pak bych utekla. Nic víc nevim. Ještě bych byla trestaná za neposkytnutí pomoci. Ani tu nemám ostré nůžky."
To už jsem nevydržela a i v kontrakci se začala hrozně chechtat až mi vytryskly slzy. Už jsem se viděla jak ležím rodidly k oknu a volám o pomoc a dětskými, totálně tupými nůžkami, které ségra položila na stůl, si sama přestřihuju pupeční šňůru.

To už však ségra nevydržela a volala Tokugawovi. Takže místo toho, aby mě uklidňovali, začali oba totálně plašit a bylo na mě, abych zůstala v klidu a snažila se přivést do klidu i je. V půl třetí jsem usoudila, že už to možná opravdu začíná a tak jsem nadiktovala Tokugawovi, co mi má ještě dobalit s sebou do porodnice a jak a kde se sejdeme. Před čtvrtou však kontrakce úplně přestaly, takže jsem mu volala opět, že vše je jinak, a že se tedy sejdeme doma, kam s Hugem dorazíme. Avšak s tím, že pro dnešek vynecháme návštěvu veterináře.

Chápu, že byl Tokugawa úplně zmatený, a tak asi při myšlence, že začnu rodit někde v tramvaji, mi rázně doporučil zavolat našim, aby mě autem vyzvedli u ségry, a že u nich zůstaneme i přes noc, kdyby se to rozjelo znova. Přeci jen mají auto a navíc bydlí 5 minut od Bulovky. Pravdou je, že představa porodu v tramvaji mě také napadala. Ovšem asi pod vlivem jiného stavu jsem pořád řešila, zda by vzali do sanity i Huga.

Celkem vesele to začínalo, ale bylo hůř. Okolo šesté začaly opět pravidelné kontrakce, které se opakovaly po pěti minutách a stále sílily. Zpočátku jsem byla rozhodnuta, že ještě dokoukáme Indiana Jonese a Chrám zkázy, ale nějak se to nezdařilo. Krátce po začátku jsme jeli na Bulovku. Vzali mě na monitor a prohlídli se závěrem, že už si mě tam nechají. Razantně jsem prohlásila, že to máme na Bulovku tři minutky a pokud nepředpokládají, že už začínám rodit, přijedeme raději později. Dostala jsem nějakou piluli, po které to buď přejde nebo se to rozjede. Nepřešlo to. Kontrakce byly stále silnější a stále po pěti minutách. Snažila jsem se spát. Jak jen jsem se dříve mohla bláhově bát, že třeba nepoznám až to přijde anebo to dokonce zaspím? Tak to se opravdu stát nemůže. Ve tři už jsem opravdu nemohla a tak jsme jeli znova. Tentokrát si mě tam už nechali. Tokugawu poslali domu, prý ať se ještě vyspí, že mu dám včas vědět.

Převlíkla jsem se do vyfasované vskutku erotické noční košilky a šla si lehnout do postele. Celkem nás tam bylo pět rodiček. Jedna už na porodním sále, jedna naproti mě a další dvě vedle v pokoji. Kolem pobíhalo několik velmi sympatických porodních asistentek a paní doktorka. Musím se přiznat, že mi však bylo úplně jedno, jak moc jsou milé a sympatické, vnímala jsem jen své bolesti a únavu. Střídavě jsem chodila do sprchy, kde jsem se snažila vodou a skákáním na velkém balónu zmírnit bolesti. Nedařilo se. Vůbec mi nějaké skákání ani sprcha nepomáhalo. A navíc se mi chtělo děsně spát.

Najednou zmizel veškerý personál a já z porodního sálu slyšela výkřiky rodící maminy. V tu chvíli mamina proti mě začala volat: "Sestřičko, prosím vás, jste tu? Haló, prosím vás, já rodím. Já už rodím, pomoc!"
Do toho mě chytly kontrakce. Pomyslela jsem si: 'Sakra, co mám dělat?! Musím té mamince zavolat pomoc, ale já už také nemůžu.'
"Paní vydržte, jen co to rozdýchám, hned pro ně půjdu." Naštěstí už tu byla doktorka a volala na ostatní: "Jéje, my už také rodíme. Tak honem na sál." Mrkla na mě: "Mamino, vy ještě vydržte, teď máme vážně fofr!"
Pomyslela jsem si: 'Jasně, v pohodě', ale doktorka už dávno zmizela.
Bylo pět hodin, rodila třetí mamina. Zdálo se mi, že samotný porod už docela jde. Chvilku pár výkřiků a pak dětský pláč. Už tolik chci slyšet Pupajze!!! Šestá hodina a rodila i čtvrtá maminka. Tentokrát to bylo problematičtější. Miminko šlo pánevním dnem. Držela jsem jim palce, ale sama už jsem na mou duši nemohla. Narodil se zdravý kluk. A já dál funěla jako pes...

Doktorka mě prohlídla: "Zavolejte tatínka, první polovinu porodu máte za sebou."
Sláva! Honem volat. Už aby tu Tokugawa byl, teď to asi půjde dost rychle.

Sedm hodin.
Měnila se služba. Z vedlejší místnosti jsem zaslechla úplně běžný pracovní rozhovor dvou kolegyň: " Vůbec se mi nechtělo vstávat. Tak co, jaká byla služba?"
"Hrozný fofr, všechno jsme však zmákli. Jen jedna vám tu ještě zbyla. Dokonce jsme před desátou rodili chlapečka 4,91 kg. Pěkný kousek."

Jedna tu zbyla!!! Chápete? Jedna! A to jsem já. Chci být pryč. Najednou přichází Tokugawa celý v zeleném mondúru. Vypadá jako chirurg a já mám velkou radost, že tu je.
"Ahoj Gaio, tak co?"
"Jsem unavená, pořád je to po pěti minutách, nějak se to nechce zrychlit. Jsem moc ráda, že tu jsi!"

Služba se vyměnila.
"Tatínku, pomozte mamince do sprchy, je tam velký míč, to vám udělá dobře!" Prdlajs, už jsem tam byla asi pětkrát, ale dobře mi to neudělalo. Ale poslouchám, nemám sílu odporovat. "Tokugawečku, já chci hrozně spát! Nechci sprchu, ani žádný míč! Chci spát!"
"Gaio, dýchej, pomůže to. Vždyť víš jak," a předvádí mi psí funění. Tak funím, před asistentkou se snažím ještě víc, ale že by to tak moc pomáhalo, to tedy ne. Vracíme se do postele. Těším se, že usnu. Za pět minut kontrakce. Už jsem úplně vyčerpaná a říkám: "Tokugawo, ono se to zastavuje, viď, teď jsem spala asi dlouho. Pojedeme domů a vyspím se, ještě to nepřichází."
"Ne, ne, Gaio, bylo to zase jen pět minut."
"Už nemůžu!!! Chci spát!"
Přichází paní doktorka z ranní služby: "Dobrý den, mamino. Jak to vypadá? Jé, my se známe." Známá tvář. Ano, spolužačka z gymplu. Asi o tři roky mladší než já, ale to mi je teď úplně fuk. Známe se od vidění, bydlela ve vedlejší ulici. Začínám být klidnější. Dokonce jsem se snad i zmohla na malý úsměv: "Dobrý den, ráda vás vidím. Už nemám sílu." Prohlídla mě a propíchla plodovou vodu. Kontrakce by měly ještě zesílit.
"To je fajn, už to půjde rychle, začnou tlaky a přestanou ty křížové bolesti, že, paní doktorko?!"
"Kdepak, mamino, tlaky se jen přidají. A teď jděte třeba do sprchy a na míč, to vám udělá dobře..."

Po deváté už mě vede Tokugawa ze sprchy na porodní sál. Pořád nemám tlaky. Tak mi na sál dávají ten příšerný míč. Skáču z posledních sil. "Cítím tlaky! Je to tady! Tokugawo, zavolej je!"
"Gaio, a vážně už cítíš tlaky pořád? Nejen v kontrakci?"
"Jo, pořád, už je zavolej, chci rodit," tak trochu kecám.

"Tak si vylezte na stůl. Ne, ne, ještě to není ono. Ještě musíme počkat." Najednou jsem ale opravdu cítila takové tlaky, že jsem jen oznámila: "Rodím, už to nezastavím, nejde to. Promiňte, jsem možná hysterická, ale já už rodím."
Jedna asistentka zavolala doktorku, druhá mi něco píchla do žíly, třetí mě napojila na monitor. Koukám na displej monitoru. Pupajzi, za chvíli se uvidíme! Blikající čísla se však divně mění: 160, 130, 90.
"Ztrácíme miminko, musíme začít," doběhla doktorka. "Tak mamino, musíme začít, je to na vás. Zavřete oči, v kontrakci nádech a tlačte jak nejvíc můžete."

Přísahám, že jsem si myslela, že je konec. Že umírám a že nikdy neuvidím své dítě ani Tokugawu. Napadaly mě omluvy Tokugawovi, aby mi odpustil, že možná umřu já i náš Pupajz. Do toho jsem zaslechla: "To sami nezvládneme, zavolejte primáře." A pak: "Nemůžu ho sehnat." Je to jasný, je konec. Najednou se ke mně naklonil Tokugawíček a hlasem, který jsem u něj nikdy neslyšela, říkal: "Gainko, musíš! Jsi úžasná! Prosím, Gainko, zatlač!" Tak já ještě žiju. Tak dobře, zatlačím. A zase jen pocit, že už je konec. Ke konci tlačení mě vždy přivedl k životu jen hlas doktorky, který říkal: "Dobře mamino, tak znova. Nádech a tlačit a pořádně."
Jen jsem si řekla, ještě jsem neumřela, ještě to můžu změnit. No a na popáté se to povedlo. Pak bylo ticho.

Malá se nalokala plodové vody a odnesli ji vedle vysát. Já se probrala úplně bez bolestí a ptala se: "Co miminko? Stalo se něco?"
"Je v pořádku, je to holčička, slyšíte ji?" A to už se ozval ten nejkrásnější pláč, co jsem kdy slyšela – řev naší Andulky. Tokugawa šel za ní a mne šili. Ale žádnou bolest jsem necítila, jen jsem vnímala, jak mi je krásně, že žiju a porodila jsem holčičku. Tokugawa přišel s malou v náručí, se slzami v očích a řekl mi: "Gainko, ta je tak nádherná. Děkuju," a plakal.
Má první věta byla tak trošku zmatená: "Fakt se ti líbí?" a koukala jsem na poněkud protáhlý tvar hlavičky naší malé.
"Jo, je nejkrásnější a ty jsi moc statečná. Díky, miluji tě." A to už jsem plakala i já. Jen to naše sluníčko si nás zvědavě a bez pláče prohlíželo. A já konečně cítila, že je všechno v pořádku, že malá je zcela zdravá a teď že už jsem opravdová maminka.

A to je celé. Možná se to zdá být drsné, ale prvorodičky, nebojte se! Není to tak hrozné. Pravda, hned po porodu jsem Tokugawovi říkala, že Andulinka bude jedináček, ale dnes, tj. dvanáctý den po porodu, to vidím úplně jinak. Vždyť se na tu naší Pupajzku podívejte! Stojí to za to!!! Takže žádné strachy a hurá do porodů.


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: