Tokugawa

Skok na navigaci

Česko-čínské vztahy

Tokugawa | 5. října 2003, 19:09 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 |   

Je to už pěkných pár dní co máme Andulku doma. Jeden by řekl, že nám péče o ni už musela přejít do krve a že se obslužné činnosti staly rutinou. Jenže opak je pravdou. Den pomalu končí, Andulka leží vykoupánkovaná a navoňánkovaná v postýlce a my padneme napůl umdlení do křesel.
'Uuuuiiiíííí,' ozve se. Vyskočíme k Andulce, ale Andulína spinká jako... jako nemluvně.
'Uuuuiiiíííí,' ozve se znovu. Jsou to naše žaludky! Vždyť my se za celý den ani nestačili najíst! A co hůř, přes neustálý zmatek nám to ani nepřišlo na mysl.

Takhle to dál nejde. Dneska už vařit nebudeme, skočím k našemu číňanovi. Čínský bufet U Konfucia má blíž k restauraci než k bufetu. Navštěvujeme ho od jeho otevření poměrně hojně, oslavujeme tam narození dětí našich přátel, narozeniny, chodíme tam na čaj, zkrátka a dobře stali jsme se štamgasty. Hlavní číňanka si nás pamatuje a poslední dobou, když jsem přišel bez Gaii, se ptávala na miminko. Ještě ne, ubezpečoval jsem ji. Až do teď.

Nechal jsem si zabalit dvě večeře, pro Gaiu voňavé a křehké kuře s rýží a pro sebe kuře na kari.
"Pro manšelka doma?" zeptala se číňanka.
"Ano," usmál jsem se na ní. Věděl jsem, co přijde.
Číňanka ukázala rukama na svém štíhlém těle tvar těhotného břicha: "Už bejby?"
"Už."
Číňanka spráskla ruce a honem něco zabrebentila směrem ke kuchyni. "Je to kluk nebo cholka?"
"Holka."
"Kolik má?"
"Tři a půl kila. A měří padesát centimetrů."
Číňanka položila na pult padesáticentimetrové pravítko. "To je mališká... Jak dlouho už?"
"Jsou doma čtrnáct dní. Dva týdny."
"Acha..." Podala mi naši večeři. Zdálo se mi, že je tam těch mističek nějak víc než obvykle. Poděkoval jsem.
"Postravit manšelka..."

Doma jsme zjistili, že nám přidala misku pražených oříšků a misku se salátem. Druhý den jsme se rozhodli zajít s Gaiou ke Konfuciovi znovu a ukázat jim Aničku. Naše číňanka tam nebyla. Dali jsme si tedy konvičku jasmínového čaje, pražené oříšky a Gaia si objednala zmrzlinový pohár.

Z kuchyně se vynořila naše číňanka. Ukazuji jí, aby se šla podívat do kočárku. S úsměvem od ucha k uchu přicupitala a jala se obdivovat naši malou. Podívala se na Gaiu a přejela si prstem po nose (Má nosánek po mamince – pozn. překladatele). Odběhla a přinesla ten zmrzlinový pohár.
"Kdo?"
Ukazuji, že je to pro manželku. Číňanka se zhrozila: "Ne ne. To ne tobré pro bejby. To ne."
Svorně jsme kroutili hlavami, že to nevadí, o zmrzlině nám nikdo nic neříkal. Číňanka se nenechala přesvědčit a postavila pohár přede mne.
"Čaj tobrý, tochle ne tobrý," a ukázala na pohár. "V Čína jeden měsíc tochle ne pro matka. Ne ne." Pak se zase rozzářila jako sluníčko a podívala se do kočárku. Ukázala si na oči a na mne (Má oči po tátovi – pozn. překladatele). A odběhla.

Seděli jsme s Gaiou u čaje a já zakusoval zmrzlinu. Brrr. Číňanka za chvíli přicupitala znovu a vláčela za sebou velkého číňana. Oba se kochali naší Andulí.
"Má vlas?" ptala se číňanka. Andulka měla totiž čepici.
"Má. Po tátovi." To jako že zatím dost málo.
Číňanka se zachichotala žertu a zmizela.

Takže Andulka byla poprvé v hospodě. Vyhrávalo jí k tomu čínské karaoke a voněl jasmínový čaj. Doufám, že to v ní zanechá hluboké stopy a Andulí bude tíhnout k Asii jako její otec. Z Číny je to do Japonska přeci jen skok, ne?


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: