Ztracené fotografické příležitosti
Představuji si, že tento článek bude o ztracených příležitostech, nikdy víc se neopakujících motivech, promeškaných šancích a chvílích, kdy bych si nejraději jednu vrazil. Ano, řeč bude o fotografování.
Během posledních čtrnácti dnů se mé fotografování smrsklo pouze na Aničku. Anička ležící, Anička plačící, Anička se koupající, Anička se kojící... Nechápejte mě špatně, pro mne to jsou teď momentálně ty nejlepší záběry, co jsem kdy udělal. Vždyť i Anička je to nejlepší, co jsem kdy udělal. Ovšem jaksi jsem ustrnul a zpohodlněl co se jiných motivů týče.
Například minulý týden. Šel jsem vyvenčit Huga a jen tak mimochodem mě napadlo, že dnes s sebou foťák brát nebudu, stejně ho jen zbytečně tahám a při venčení jsem nikdy nic kloudného nevyfotil. A navíc bych se musel znovu zouvat, tolik promarněného času! Když jsem pak došel na nábřeží a spatřil krvácející oblohu za Hradčany, které byly v lehkém modrém oparu a všechno se to zrcadlilo v sytě oranžové řece, málem jsem si uvázal Huga kolem krku a skončil se životem na dně Vltavy. Sakra! Pro pár vteřin, které jsem chtěl ušetřit kdovíproč a kdovínaco mi utekl tak úžasný kýč...
Nebo včera. Budík 5:50, odchod do zaměstnání 6:05. Dneska si foťák nevezmu, jsem celkově línej a ospalej, z práce pomažu rovnou domů a po cestě nic kloudného nevidno... Když jsem pak spatřil výstavní skleněnou hypermoderní budovu, před kterou lezl romský dělník po demolici stařičkého baráčku se zbíječkou, pokoušel se o mě infarkt... Dnes tam zajedu, ale pochybuji, že byť i jen kousek té ruiny ještě bude stát...
A to je vlastně všechno. Co jsem tím chtěl říct? Chtěl jsem si ulevit, vypovídat se ze své lenosti a postěžovat si na Murphyho zákony, díky kterým se mi nabídnou neopakovatelné motivy právě ve chvíli, kdy s sebou nemám fotoaparát.
Přidat na linkovací servery
Komentáře
Roj - WWW - 12.01.2007, 10:44:06
Ano! Prestoze s sebou fotak taham 90% sveho casu, nejlepsi veci jsou k foceni v tech 10 procentech :-)

