Tokugawa

Skok na navigaci

O osobní odvaze

Tokugawa | 3. února 2004, 7:12 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Rád bych napsal něco málo o osobním hrdinství. A o pohledu do sebe sama. Není to lehké, ale není to zase až tak těžké...

Nerad odpovídám na otázky typu: "Co bys udělal, kdyby..." Jsem člověk poměrně zásadový, který si myslí, že ví co by udělal. Jenže už si vůbec není jistý jestli by se tak zachoval i kdyby došlo na lámání chleba.

Krizové situace, kdy bych se měl zachovat podle připravených scénářů, se mi vyhýbají jako čert svěcené vodě. Dříve mi to vadilo. Měl jsem pocit, že je mi upíráno zasáhnout do spravedlnosti světa. Dnes vím, že je to od života milosrdenství, neboť mi mnohokrát ušetřil zklamání ze sebe sama...

Poprvé se situace kolem mne vyhrotila v jedné tramvaji. Už jsem o tom psal, nechme to tedy spát. Tehdy se mi přímo nabízela příležitost a já mlčel. Navenek. Uvnitř to vřelo, ale nic víc.

Další příležitost zachovat se podle svých představ jsem měl nedávno. Asi v půl osmé večer jsem šel naší ulicí a už z dálky jsem slyšel opilý mužský hlas, vyřvávající na celé kolo: "Sig heil! Ať žije Hitler, Hitlera na vás vy svině. Sig heil!" Mozek mi začal pracovat na plné obrátky a zprostředkovával mi různé obrazy a myšlenky: banda neonácků, stud, romové, vztek...
A pak jsem je uviděl. Ožrala asi čtyřicetiletý, běloch, zpitý pod obraz a rómka, která ho doprovázela, také řádně napitá.
"Končim s tebou, ty hajzle, tos už přehnal!" řekla najednou žena a otočila se, že odejde pryč.
"Cože, ty krávo?! Hitlera na tebe. Plyn na tebe, sig heil!" Chytil ji za rameno a dal jí facku.
Tak strašně mě svědily pěsti. Tak strašně jsem mu chtěl rozmáznout ksicht po zdi domu. Neudělal jsem nic.

Ten samý den jdu kolem drogerie. Vidím, jak nějaký muž vyjde na ulici a po pár metrech se dá do běhu. Když mě minul, vyběhla prodavačka: "Pane, pane počkejte."
Asi si tam něco zapomněl, napadlo mě. Ale muž nezastavil, naopak. Prodavačka za ním ještě kousek běžela a pak to vzdala. Kdybych věděl o pár kroků dřív, že je to zloděj – zastavil bych ho? Už o tom pochybuji...

Včera v deset hodin v noci na nás někdo zvoní. Pokaždé jsem z těchto nočních návštěv rozzloben, ať je to kdokoliv. Obvykle dojdu do předsíně a rovnou otevřu tlačítkem vchodové dveře, protože k nám chodí jen příbuzní nebo kamarádi. Nevím proč jsem to tentokrát neudělal. Zvedl jsem sluchátko a povídám: "Prosim..."
Ticho. "No co je?" říkám už podrážděně. Zvonek začal zvonit jako šílený. Ze sluchátka se ozvalo: "Vojedu tvojí matku ty gaunere..."
To byla poslední kapka. Obul jsem se, všechen strach byl najednou fuč a já si to s tím člověkem šel na férovku vyřídit. Konečně. Dostane nakládačku nejen za mámu, ale za všechny ty lidi dřív, kterým jsem mohl pomoci, ale nepomohl. Od bytu k vchodovým dveřím je to slabých dvacet metrů. Otevřel jsem a... vpravo nikdo, vlevo nikdo, naproti nikdo...
Tak zase nic.

Předchozí situace, ta zklamání, která jsem si sám uštědřil, mě naučila nesoudit druhé. Vždyť nikdy nevím, jak se zachovám já sám.


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: