Tokugawa

Skok na navigaci

Jak jsem se potatil

Tokugawa | 4. února 2004, 8:02 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Poslední dobou jsme k sobě našli s tátou cestu. Naši se rozvedli, když mi bylo deset (opravdu je to už 21 let?). Vídali jsme se sporadicky. Až donedávna.

Když měce 2002 napadla výroba kroužků a kroužkové zbroje, táta ožil a hned mi začal pomáhat, jako by si prožíval něco, co za komančů sám nemohl. Drát jsem tehdy štípal ručně, 25000 kroužků na jednu košili, měl jsem ruce jako lazar. Táta postavil ve své nástrojárně několik cajků, které mi teoreticky měly ulehčit práci. Nic nefungovalo, což mě trápilo, ale táta byl ve svém živlu. Dál vynalézal a dál vyráběl, až konečně postavil Pimpimbum. Radoval se jako malé dítě a dával mi ze své dílny po telefonu poslechnout, jak rychle z Pimpimbumu kroužky odpadávají. Po úspěchu z Pimpimbumem vzal iniciativu zcela do své režie a vyrobil mi naviják na drát z motorku ke stěračům BMW. Byl u nás denně, zkoušel a proměřoval, stavěl a rozebíral... až postavil.

Během tohoto období jsme si na sebe zvykli a táta začal docházet i jen tak. Dokud neodešel do důchodu. Těžko se mu loučilo se svou olejem provoněnou nástrojárnou, s ocelí, chladící kapalinou a se stroji starými dvacet a více let, se kterými už nikdo jiný neuměl dělat. Vzpomínám si, jak mě jako dítě fascinovala magnetka, jak rád jsem se díval do optického posunu... Důchod (i když do něj táta odešel z vlastní vůle po osmi letech přesluhování) neudělal tátovi moc dobře – práce pro něj byla vším. Trochu jsem se o něj začal bát. Přemýšlel jsem, jakou mu vymyslím aktivitu, která by mu nahradila ztracenou práci. Koupit kytaru, abychom spolu mohli hrávat tak, jako hrával za svého mládí? Nebo foťák, to byl jeho veliký koníček... Nakonec to za nás vyřešila Andulka, a to tak, že se narodila. Z táty se rázem stal děda a to už byl důvod, aby přestal naříkat.

Zvykli jsme si chodit na jedno. Táta k nám přijede, pohraje si s Andulkou a jdeme buď k Pivrncovi nebo ke Konfuciovi. Je to velmi příjemné, nikdy jsme si vlastně pořádně nepopovídali – až teď. A já se konečně dostal k tomu, jak jsem se potatil.

Posledně jsem tátu vzal ke Konfuciovi. Trochu jsem se obával, neboť táta má rád klasické a přívětivé hospůdky s dobrým pivem a dobrým gulášem, ale bylo to zbytečné. Snědl hrnec pikantní polévky, vrchovatý talíř osmi pokladů a jako zákusek smažený ananas. A příště prý půjdeme zase sem.

Během jídla (a pití – Gambrinus) jsme si jen tak povídali a já si to nesmírně užíval. Táta mluvil o tom, jak je strašně línej, línej se doma sám i najíst, jak stokrát koukne do ledničky i když ví, že tam nic není. Jak jí zase zavře a za pět minut se jde znovu podívat, jestli tam přeci jenom něco nenajde... Potvrdil jsem mu, že pokud není Gaia doma a já se o sebe musím starat sám, tak jsem na tom úplně stejně. Nebo když jsem tátovi vyprávěl, jak k smrti nerad chodím k doktorovi, snad jen kdybych měl smrt na jazyku a zase on mi potvrdil, že je na tom také tak.

Postihl nás tam u číňana takový záchvat smíchu, až nám naše číňanka přinesla zadarmo misku pražených oříšků, neboť se všichni hosté díky nám začali tak nějak usmívat.

Poseděli jsme tam ještě dlouho a pojedli a popili, až to hezké nebylo. Nakonec už jsme neměli žádné peníze, a tak jsem si oblékl svého párkra, táta si oblékl svého párkra, já si nasadil svou mariňáckou čapku, táta si nasadil svou mariňáckou čapku, oba jsme si přihladili své vousy a zasunuli peněženku do svých modrých džín. Číňanka se směje ještě dnes.
A já také.


Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: