Tokugawa

Z Limni Keri do Keri

Tokugawa | 18. června 2007, 7:43 | | Ohodnotit článek 1/1 |   

Vzhledem k tomu, že Limni Keri je úplně mimo veškeré hlavní cesty ostrova Zakynthos a vzhledem k tomu, že v Limni Keriou kromě klidu není vůbec nic, profitují tu všelijaké půjčovny. Půjčovna aut, půjčovna motocyklů, půjčovna čtyřkolek, půjčovna motorových člunů a kupodivu i půjčovna horských kol. Ovšem může se stát, že si prostě nic motorového půjčit nechcete a ukrutná horská kola už jste s tisícerými díky vrátili. Pak vám nezbyde nic jiného, než pěší turistika.

Zatím se mi to jeví tak, že Řecko je zemí, kde se pěšky nechodí. Odvezli nás dvacet metrů od letadla k odbavovací hale. Odvezli nám dvacet metrů kufry od silnice k hotelu. Jezdí se tu dvacet metrů od hotelu do sámošky a dvacet metrů z pláže do taverny. Řecko je zemí, která je protkána tisíci kilometry nikde neznačených cest vedoucích odkudsi kamsi. To rozhodlo o tom, že si uděláme výlet z našeho letoviska Limni Keri do Keri, vesnice na ostrohu, kde je maják a pověstné západy slunce. A taverna.

Od moře jsme začali stoupat v půl čtvrté, vydatně namazáni faktorem 25. Raději bych byl vydatně namazán řeckým vínem, ale v tom slunci jsem nechtěl nic riskovat. Andulka už po již zmíněných dvaceti metrech prohlásila, že ji bolí nohy. Předstírali jsme vadu sluchu.

Keri leží na opačné straně 416 metrů vysokého kopce, což je současně málo i hodně. Počítáno od moře spíš hodně. Cesta, zpočátku asfaltová, šplhala neustále vzhůru, blíž a blíž bílému slunci. Blahořečili jsme všudypřítomným olivovníkům za jimi poskytovaný stín. Ani nás nepřekvapilo, když asfaltka skončila a plynule přešla v cestu podobající se strouze vymleté pozdně jarním tajícím sněhem někde v Krkonoších.

Mapu jsme samozřejmě nechali doma, ne že by nám k něčemu byla, ostatně osm z deseti cest na ní nebylo zakresleno. Ovšem rozcestí bez jakéhokoliv označení, která podle mapy navíc neexistovala, nás mátla. Rozhodli jsme se držet stále vlevo, na dohled pobřeží. Slunce pražilo, Anča remcala a Gaia byla neustále nadšená. Já méně, věděl jsem, že dříve či později musíme minout flash point, místo, odkud Andulku budu muset nést na zádech.

Cesta byla plná nástrah. Kupříkladu pes. Potkali jsme cestou fenu. Nevypadala vůbec zdravě, mátožně se zvedla zprostředka rozpálení cesty a obnažila mordu. Vzpomněl jsem si na Kingova Cuja. Fena se nám s nepřátelským štěkotem vydala v ústrety. Sotva šla, hlavu skloněnou k zemi, mžourala na nás jedním nemocným okem a jednou krvavou dírou a stále vrčela a štěkala. Gaia s Andulkou riskovala pád do rokle, tak blízko útesu šla, jen aby se feně vyhnula. Já se ze sebe snažil vydávat sebevědomé, leč chlácholivé zvuky podobné řečtině. Fena se mi pověsila za lýtka a následovala mě asi dvacet metrů v bezprostředním závěsu. Pochopitelně neustále suše štěkala. V půli této v Řecku snad mystické vzdálenosti jsem pochopil důvod – fena hlídala své neméně zbídačené poloslepé štěně. Zdá se, že si s oběma psy někdo nedávno ošklivě pohrál. Bohužel tato cesta nebyla ta, po které jsme měli jít a my se tedy kolem polodivoké psí matky museli v několika minutách vrátit nazpět. Bez fyzické, zato s psychickou újmou.

Flash point jsme minuli někdy mezi sedmým a osmým kilometrem a 300 až 400 metry nad mořem. Znáte to s tím oslem. Zastaví se, mezek jeden, a kdybyste ho ubili, kdybyste ho uprosili a mrkve mu cpali všemi tělními otvory – nepohne se. Tak je to i s Ančou. Vzal jsem jí tedy na ramena a produkci potu zvýšil na čtyřnásobek. Vystoupali jsme až k místu, odkud bylo jasné, že cesta, po které jsme kráčeli, opět není ta naše. Stáčela se, mrška, dolů k mořské hladině, k jednomu z míst, kterým se Zakinthos pyšní, k jeskyním Kerijským (Keri Caves). Prý přístupným pouze z moře. Cha.

Tento div jsme ovšem nenavštívili, neb mi Andulka spala na krku, což prakticky znamená několik nepříjemností. Za prvé vážím takto sto a patnáct kilogramů. Za druhé mám těžiště o sedmdesát centimetrů výš, za třetí se toto těžiště vychyluje v nepravidelných intervalech vpravo nebo vlevo a za čtvrté mě toto těžiště mlátí bradou do hlavy a hrozí vyrazit si zuby. Navíc už bylo zřejmě dost hodin (neměli jsme nejen mapu, ale ani hodinky, k čemu také na dovolené, že?). Takže jsme se otočili, představu řecké taverny s řeckým vínem vypudili z mysli, já nadhozem narovnal těžiště a vzhůru dolů domů.

Seskákali jsme asi sto výškových metrů, když u nás zastavila malá červená otřískaná Panda s náhonem na všechny čtyři kola. Nebudu vás unavovat spletitostí řecko anglicko české konverzace a budu psát rovnou česky.
"Hele, auto," povídá Gaia, "nestopneme ho?"
"Ne," já na to s vrozeným odporem k tomuto sportu. Navíc, kdyby to bylo na silnici, možná bych i zauvažoval. Ale tady? Na kamzičí stezce?
"Nechcete svézt?" ozvalo se spoza tak zaprášených skel, že jsem si v první chvíli myslel, že jsou kamenná. A bylo rozhodnuto. Sundal jsem ze zad spící těžiště a vsoukali jsme se do Pandy.
"Odkud jste?" ptal se řek, stále ještě udivený, že tu potkal pěšáky. My, neméně udiveni, který z řeckých bohů nám sem seslal automobil, odpověděli: "Z Limni Keri."
"A hotel?"
"Miranda."
"Cože? Miranda? Já jsem bratranec starýho Dionýsia, toho vousáče, co mu Miranda patří."
"To je ale šťastná náhoda," my nato dovtipně. On je totiž Dionýsos už od pohledu pirát, jehož bratranci tvoří polovinu obyvatel Zakynthosu a sestřenice druhou polovinu.
"Jak se vám Zakinthos líbí?" zeptal se bratranec Dionýsia a blýskl zlatým řezákem.
"Prima. Řecko jsme navštívili už potřetí. Poprvé to bylo Korfu." Bratranec očividně nevěděl, o jakém místě v Řecku mluvíme. "Kérkyra!" vzpomněl jsem si. Bratranec pokýval hlavou. "Pak následoval Peloponés a nakonec Zakynthos, Zanté."
"A co se vám tady líbí?" položil bratranec záludnou otázku a vyhlédl ven bočním okýnkem, aby viděl v přímém protislunci, které se roztříštilo na zaprášeném čelním skle, do zatáčky.
"No, máte tu překrásné olivovníky a dobré víno." Bratranec vypadal potěšeně a další cesta proběhla beze slov.

Zavezl nás přímo do Mirandy. Zastavil a vydatně zatroubil. Z přízemka vyběhla vyděšená Dionýsiova žena, která se následně vyděsila ještě víc, když pochopila, že Dionýsiův bratranec přivezl její hosty. Následující dialog proběhl v řečtině, takže si dovolím trochu literární invence.

"Proboha, bratranče, co se stalo?"
"Představ si, Mirando, tyhle blázny jsem sebral na Útesech mrtvého muže. Vůbec nechápu, jak se tam dostali."
"Nečmuchali kolem našich olivovníků?"
"Myslíš kolem těch, kde jsme zakopali Dionýsiova tchána, když mu tě odmítl provdat?"
"Ne, myslím ty, kde jsou zakopány dukáty Jacka Sparrowa, o které obral Východoindickou společnost a které mu pak Dionýsiův praděd vyfouknul, když se Černá perla potopila pod jejich vahou hned u Navagia."
"Jo u těch, ne, u těch ne..."
Miranda se na nás usmála a řekla: "Tohle je Doinýsiův bratranec. Jděte domů a dejte si víno, co jsem vám připravila." A už nikdy nedělejte podobné hlouposti, nebo potkáte jiného Dionýsiova bratrance...

Dovolená se nám zatím daří. Zítra se pojedeme podívat na Navagio, Pláž ztroskotání. Předpokládám, že další Dionýsiův bratranec, který bude šéfovat výletní lodi, už dostal echo. Řecko je přívětivé, pokud nepotkáte piráty.

Hlavu mám spálenou, bolej mě nohy a žízeň jsem zatím neuhasil ani Mirandiným vínem s buketem po hořkých slupkách z vlašských ořechů.
Přidat na linkovací servery

Komentáře

rad - 18.06.2007, 09:23:38
Super! Pesi turisti, to tam nemavaju :))

lukyn.v - WWW - 18.06.2007, 12:47:22
Nevim proč, ale při čtení druhé poloviny článku jsem si vzpomněl na film "Honba za diamantem". :)

Jinak skvělej článek. Psaní Ti fakt jde, Toku. ;)

Liki - 21.08.2009, 16:00:11
:-) Směju se na celé kolo...před 14ti dny jsem absolvovala stejnou cestu...včetně bloudění mezi olivovníky. K majáku jsme nakonec došli, západ slunce jsme stihli tak tak...každopádně informace, že z Limni Keri do Keri je to 5 kilometrů, je skutečně scestná:-) Odhaduji tak 10 - 12 kiláčků:-)

BarBie - 06.05.2011, 12:02:43
No my se chystáme do Limni Keri za měsíc a 20 dní, tak jsem zvědavá. Už se tam těším a do vesničky Keri jsem chtěla taky vystoupat, jen teď nevím s dvouma dětma. Když tu píšete, že 5 km je zcestných. :D Jinak počteníčko moc pěkné. Druhá polovina mě opravdu hodně moc pobavila. :o)

Přidání komentáře...

Jméno:	Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text:

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.