Tokugawa

Skok na navigaci

Sraz základky po 20 letech

Tokugawa | 20. června 2007, 8:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Vždycky jsem čekal na nějakou hranici, na zlom v mém životě. Na okamžik, od kterého bude vše jiné, než předtím. Desáté natozeniny. Přijímačky na střední školu. Patnácté narozeniny. Osmnácté narozeniny. Řidičák. Maturita. První zaměstnání. První sex. Svatba. Vlastní bydlení. Třicáté narozeniny. Narození dítěte... Nikdy žádný zlom nepřišel, všechno plynule pokračovalo dál a dál. Teď už nejspíš čekám jen na smrt. Tedy na svou, rodina má velmi nízké životní pojištění.

A do tohohle poklidu přišel sraz se spolužáky základní školy. Považte – po dvaceti letech! To byl otřes. Dvacet let od ukončení, to máte dvacet osm od začátku. Pomalu mohu začít počítat na čtvrtstoletí.

Na sraz do hospody U Kašpárka jsem šel s nemalými obavami. Dvacet let je dlouhá pauza, byť jsme spolu trávili den co den po dlouhých osm let. Za dvacet let se lidé změní tak, že je nepoznáte, a to nemyslím pouze fyzický vzhled. Za dvacet let se vytratí témata, zmizelo totiž to, co nás spojovalo. Proto mi bylo tak nějak divně, když jsem kolem Hospůdky U Kašpárka projížděl krokem a pozoroval toho kluka, co mi byl povědomý

Pomalu se začali všichni scházet. Někdo někoho poznal, někoho ne. Kila navíc, vlasy namíň, zmizela bezstarostnost, přibyly starosti. Ale pořád jsme za těmi novými tvářemi byli my. Osmá Bé. V každém trochu, v každém něco jiného. Za chvíli se šoupaly stoly a U Kašpárka začalo hučet.

Všichni vydatně pili, snad aby se zbavili počátečních obav. A možná taky ne, možná takhle chlastaj pořád. Já nepil, neb jsem blb. A tak se stalo, co se v podobných případech stává – ujel mi vlak. Prostě jsem byl mimo, což mě celý večer mrzelo. Zase na druhou stranu, on drobný náhled na situaci není k zahození. Takže jsem pozoroval a snažil si pamatovat.

První vzpomínky otevřela Radka, která s sebou přinesla na zteřelých papírcích milostné básně, které jsme jí psali třesoucím se rukopisem plným hrubek. Úplně jsem viděl, jak to v lavici píšu: "Já ti koupím kytičky, porodíš mi dětičky."
Asi chápete, že to nemohlo dopadnout valně.

Kája s Ivanem poměřovali, kdo z nich má větší břicho. Sázeli jsme na Ivana, zakulatil se za ty roky. Ale prohrál. Když Kája vyvalil tu věc, co měl pod trikem, bylo najednou U Kašpárka těsno. Břicho bylo všude, ještě teď mám kus obtisklý na brejlích. Vidět to břicho Ripleyová, pak byl s Karlem ámen.

Moc si z toho večera nepamatuju, tak nějak jsem si jen prohlížel všechny ty povědomé tváře a poslouchal je, až mi konkrétní děje unikly a zbyly jen pocity. Všechny holky se z káčat vyklubaly a jsou z nich krásné dámy, mám pocit, že v naší třídě se z nějakého záhadného důvodu naakumulovaly nejlepší kusy z Vršovic. Chudinky, a musely vydržet osm let s takovými paky... Možná jsem zaujatý, protože k nim mám ke všem citový vztah, většinu z nich jsem miloval. Některé to věděly, jiné ne. Rozhodně jim to ale bylo jedno a všechny svorně pálily za kluky z osmé Á. Což nechápu, ale nedrásejme zhojené rány :o)

Vyhýbal jsem se rozhovorům o tom, kdo má jakou firmu, kolik dětí, kolik žen nebo pozemků. Tohle mě nikdy nezajímalo. Chtěl jsem se dozvědět něco o nich, jenže na to je jedna noc za dvacet let málo. Ale co, v podstatě jsme všichni stále stejní, to bylo více než zřejmé.

O půlnoci dorazil Filip, můj nejlepší kamarád ze základky. Stejná vizáž, stejný hlas, stejná gesta, bylo to prima. S Filipem jsem tenkrát hrál šipky, trefovali jsme se do terče a nebo spíš do vrat kůlny a ani jsme nevěděli, že nám na hlavu pozvolná spadá spad. Radioaktivní. Myslím, že to byla Filipova babička, kdo poslouchal Svobodnou Evropu a přišel nám na zahradu říct o Černobylu. Filip se schoval, já ne. Filip má vlasy, já ne. Haj hou.

Čas letěl, najednou byly tři ráno a nás začali vyhazovat. Tiskly se ruce, mlaskaly pusy, sliby chyby, nejspíš zase za dvacet let. Jestli se mi budou holky pořád líbit jako letos... Několik ctihodných matek pokračovalo na pochybných diskotékách do brzkého rána, já naložil Filipa a jeho skládací kolo a chystal se ho odvézt. Když tu mi do vozu přisedl Kája. Pod obraz. Ne že bych měl v autě obrazy, to se jen tak říká.

"Vem mě domu."
"Jasně, Kájo, kde bydlíš?"
"Nahoře," řekl a mávl rukou. Podívali jsme se s Filipem na sebe a začali se smát.
"No jo, ale kde – nahoře?"
"Tam. Mě... Měcholupy."
"Kde v Měcholupech?"
"Tam. Nahoře. Doma."
A tak jsme jeli. Hovorem jsme udržovali Káju vzhůru a na každé křižovatce se ptali, kam máme jet. Nezabloudil ani jednou. Skutečně bydlí tam, doma, nahoře v Měcholupech.

Byl to vydařenej sraz. Zopakoval bych si ho klidně měsíc co měsíc. Koupím si krejčovské metry, slepím je tak, abych dostal 20 x 365 políček a začnu stříhat.
Přidat na linkovací servery



Komentáře

aTeo - WWW - 20.06.2007, 10:23:54
Tak tos´ měl s nejlepším kámošem kliku. Já se na toho svýho těšil jak malej kluk a pak jsem hodinu s úžasem poslouchal neuvěřitelné historky. V hlavní roli jeho šéf. Nějakej Aštar Šeran... Po hodině jsem šel jinam a on pilně dělal ďolíky do hlavy ostatním spolužákům. Ach jo. :-/

Tokugawa - WWW - 20.06.2007, 10:34:17
aTeo, zažil jsem kdysi něco podobného. V hlaví roli Amway :o)

inka - WWW - 20.06.2007, 10:45:39
krásný, úžasný a vtipný. jsem srab, k žádnému srazu jsem nikdy nenašel odvahu.



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: