Tokugawa

Skok na navigaci

Ještě pár vzpomínek na dovolenou v Řecku

Tokugawa | 27. července 2007, 7:04 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 |   

Gaia konečně usedla ke klávesnici a jala se přepsat své zápisky z dovolené do elektronické podoby:

Po mnoha očekávaných peripetiích s vybíráním termínu dovolené, schválení dovolené a nečekaných peripetiích s hlídáním psíka Huga jsme konečně 29. 5. vybrali díky internetu a adresy www.invia.cz cíl dovči. Odlet 1. 6., cíl Řecko, ostrov Zakynthos.

V 5.30 se ocitáme na letišti v Ruzyni. Dýchá to tam na mě takovým zvláštním dojmem a tajně si přeji být diplomatem nebo letuškou. Tedy do doby než usednu do letadla. Romantika je pryč a já naprosto racionálně uvažuji zda mám skutečně důvěřovat neznámému pilotovi a tomu obrovskému stroji. Musím se přiznat, že tentokrát i zodpovědnost ještě i za život Andulky mě tentokrát donutila obrátit se k Tokugawovi se slovy: "Nevystoupíme? Dovolená nám za to nestojí, u nás je také krásně. Máme krásnou holčičku a máme se spolu tak dobře!" Snaha donutit Tokugawu k výstupu z letadla však byla marná. Suše odpověděl, že statisticky je letadlo nejbezpečnější dopravní prostředek a věta: " ...a kdyby něco... tak všichni naráz..." mi klidu skutečně nepřidala. Křečovitě jsem držela usmívající se Andulku a kochajícího se Tokugawu. Oba mi ukazovali, jak je vidět Vltava, a támhle, že je ZOO... Nuceně jsem se usmívala a v duchu se modlila, ať již vystupujeme.

Po několika turbulencích jsem čekala na vypadnutí masky a pečlivě pročítala jak nasadit záchrannou vestu. Neustále jsem sledovala výraz letušek a doufala, že včas rozpoznám, jak se situace skutečně má. Situace se měla, zaplať Pánbůh, skvěle. V 11.00 řeckého času jsme se již rozhlíželi z jedoucího autobusu po krásách ostrova Zakynthos.

Zakynthos je příjemný, malý a zelený ostrov. Dovolená byla moc pěkná a splnila svůj účel – pohoda a odpočinek. Tokugawa vám již vše popsal, ale nedá mi, abych nevyštrachala své zápisky a nepopsala vám ze svého pohledu pár nezapomenutelných zážitků.

Naše zážitky s cestováním po ostrově Zakythos na kole byly velmi veselé. Z vyprávění Tokugawy to tak nevyznělo, ale musela jsem se opravdu hodně smát, když jsem si představila, jaký je na nás pohled. Dva blázni na neskutečně těžkých kolech, dehydrovaní, unavení a upocení a za jedním z nich v sedačce dítě, které se dožaduje, abychom jeli rychleji, že rychlejší jízda se ji líbí víc. Smála jsem se vyčerpanému Tokugawovi, jak Andulce velmi klidně (možná proto, že neměl víc dechu) vysvětluje, že na tuto otázku teď opravdu není vhodná chvíle. A ta malá potvůrka se jen trošku vykloní ze sedačky a pokračuje v konverzaci svým sledkým: "A pvoč, taťko?"

Komický pohled asi byl i na mě, když jsme při jednom skvělém výletě na kole míjeli uprostřed nádherného olivového háje přejetého asi 2 metry dlouhého hada. Trošku mi strnul úsměv na tváři, tyhle potvůrky a ještě neznámé, nemám příliš v lásce. Rozhodla jsem se, že nedám nohy ze šlapek a tak mi vlastně nic nehrozí. Od mého předsevzetí mě však odradila jedna drzá a sakra velká vosa, která mi vlítla za tričko. Měli jste vidět ten fofr, jakým jsem za jízdy seskočila z kola, odhodila ho, fofrem svlékla tričko a vosu vyhnala.

Mým úžasným nápadem, který zde již můj úžasný manžel také popsal, byl pěší výlet na západ slunce do vesnice Keri. Podařilo se mi Tokugawu i Andulku navnadit a navíc je i přesvědčit o cestě přes horský masiv, kterým vede dle mapy velmi příjemná cesta. Sice... trošku do kopce, ale nejsme žádné bačkory. I vydali jsme se. Tentokrát naštěstí vybaveni alespoň vodou a opalovacím krémem. Já kráčejíc nadšeně vpředu a kochajíc se krásou okolí, Andulka občas reptajíc, občas nadšeně běžíc a Tokugawa v hlavě s myšlenkou, proč tak rychle kývl na můj nápad. Já se tetelila na sluníčku, Tokugawa s Andulkou vyhledávali stinná místa. Asfaltka skončila a my pokračovali po kamenité stezce. Náhle se objevila cedulka s nápisem "Death end". Domluvila jsem Tokugawovi, že to je zajisté cedulka jen pro automobilisty a šli jsme dál. Úsměv mi strnul na tváři teprve ve chvíli, kdy jsme museli projít okolo opravdu štěkající a hrůzu nahánějící feny. Soustředila jsem se jen na to, ať neudělám žádný nepřiměřený pohyb a není ze mně cítit strach. Během minuty jsme zjistili důvod chování zbídačeného zvířete. Chránila své štěně, které bylo stejně zbídačené jako ona. Cítila jsem s ní a bylo to opravdu hrozně smutné. Chránila své mládě a my chránili zase to své. Nevím, kdo se bál víc. Asi ona, o to víc štěkala. Byla sama, zubožená, poloslepá a přesto, nebo možná právě proto, tak odvážná. Tak tomu říkám "máma". Prošli jsme v klidu. Hrozné bylo však zjištění po půl kilometru. Cesta byla uzavřená bránou a cedulí "Private" a nám nezbývalo než okolo psí mámy projít zpět. Bylo mi z tohoto zážitku fakt dlouho špatně.

I podruhé jsme bez vzájemné újmy prošli. Došli jsme zpět za ceduli "Death end", kde jsem si všimla ještě jedné cedule. Byl to ukazatel, který naznačoval cestu směr Skopos (413m). "Aha, tak tudy musíme," hlásala jsem zvesela Tokugawovi. On se však příliš radostně netvářil. Andulku jsme nalákala na krásné pohledy za samého vršku na Želví ostrov Marathonisi, a tak jsme stoupali. Kamenitá cesta se postupně změnila v hrubě kamenitou pěšinu. Došli jsme k neznačenému rozcestí. Vpravo nebo vlevo? Shodli jsme se bez mapy, že asi vlevo a pokračovali. To už ale Andulka velmi hlasitě bojkotovala náš společný výlet. Tokugawa na mě hodil nehezký pohled, Andulku si hodil za krk a šli jsme dál. Snažila jsem se něco velmi vtipného vyprávět, přesto však nálada houstla a houstla. "Dojdeme jen za támhleten kopec a tam už jistě uvidíme vesnici," ukazovala jsem do dáli. Za kopec jsme došli, ale vesnice nikde. Před námi jen nádherný pohled na moře a na naši cestu, která se stáčela dolů k moři. "Dojdeme na konec tohoto údolí, jestli tam není odbočka. A pokud ne, jdeme zpět," prohlásil neoblomně Tokugawa. Snažila jsem se opět zlehčit situaci a jemně vtipkovala, že ta cesta asi vede ke Kerijským jeskyním, a to že je asi trošku jinde než kam jsme chtěli dojít. "Asi jsme na tom neznačeném rozcestí měli uhnout doprava." Po této větě mě upocený Tokugawa probodl pohledem: "Na to nemysli ani ve srandě," prohlásil, narovnal si spící Andulku za krkem a šli jsme zpátky. Raději jsem mlčela. Jen v duchu jsem si tak přemýšlela, že jsme celkem odvážní. V těch sandálech po těch šílených kamenech a ještě v takovém pařáku. Co kdybychom si zvrkli nohu nebo jsme horkem omdleli, nebo šlápli na nějakou jedovatou potvoru? Chtěla jsem na to Tokugawu upozornit, ale... nač dráždit hada bosou nohou, že?

Jistě víte z článků Tokugawy, že vše dopadlo dobře a my se dokonce automobilem dostali bezpečně zpět.

Podařený výlet. Podařené i ostatní zážitky. Zkrátka velmi podařená dovolená. Díky všem zúčastněným a těm nezúčastněným Zakynthos vřele doporučuji!
Přidat na linkovací servery



Komentáře



Přidání komentáře...

Jméno: Možno použít OpenID
E-mail:
URL:
Nadpis:
Text: