Japonská kuchyně
Pondělí, 1. březen 2004, 09:53Shan ze Skryté zahrady mě svými recepty na Terijaki a Teppanjaki vyprovokoval k napsání spotu o tom, kterak jsem uctil hosty japonskou stravou.
Ponejprv to byl Ivan a Petra. Dělal jsem chřestové závitky. V rychlosti: Naklepané telecí plátky naložené do marinády. Do nich je zabalen chřest a to celé zprudka osmaženo.
Těšil jsem se, jak budou na tu nádheru zírat, jak si pochutnají a jak budou do světa vytrubovat, že u Tokugawů se jí jako v Kjótu. Jenže...
Nevím, čím se to stalo, ale to telecí se mi na pánvi nějak smrsklo. Tedy - smrsklo se dost. Tak moc, že přeštíplo zabalený chřest. Tehdy seděl Ivan s Petrou před talířem, na kterém měli velký kopec rýže a dvě malinké hnědé kuličky podezřelého vzhledu.
Další situace byla ještě o něco lepší, a to z toho důvodu, že k nám byli poprvé pozvaní Gaininy rodiče. Chtěl jsem se vytáhnout, a tak jsem celý den připravoval japonské suši. Všechno jsem pěkně načinčal, jídlo se povedlo, suši bylo jako ze sušibaru. Kdybych ho kupoval, vyšlo by mě tak na 8.000,- Kč.
Gaiin táta je ovšem jedlík staročeský, svíčková, rajská, vepřová a to točí pořád dokola. Seděl před tácem s rýžovou lahůdkou a koukal, ve tváři pobledlý. Pak do suši píchl prstem, ke kterému posléze přivoněl. To už jsem věděl, že jsem šlápl vedle. Nakonec se odhodlal a jedno suši vložil do úst. Dvakrát třikrát žvýkl a zbytek vydloubal z ústní dutiny ven.
Narychlo jsme uvařili španělské ptáčky a situace byla zachráněna.
Nevím, jestli se ještě někdy odvážím někomu předložit stravu, na kterou není zvyklý a kterou nikdy před tím nejedl.
Tokugawa | Autor: Život | Názory
Starší: Hladoví slovenští Romové