Trochu jsem se bál
Pátek, 4. červen 2004, 10:54Přiznávám. Ta bulka na páteři mi už nějaký pátek nedávala klidně spát. Obzvlášť, když se občas setkám s kamarádem, co už nějaký měsíc zápasí s chemoterapií, a nebo když se podívám na opuštěný blog Didactylos. Nebo když náhodou zapnu televizi a tam právě nějaký doktor ukazuje zhoubný nádor v oblasti bederní páteře.
Už to trvá dva měsíce. Čekal jsem, že to zmizí nebo aspoň přestane bolet. Nezmizelo a nepřestalo. Gaia do mě hučela, ať jdu k lékaři. Já oponoval, že když už byl na PŠT blogu porod v přímém přenosu, tak že bych navázal podobné téma z opačného konce křivky života lidského... Gaia na to, že jsem blb. Bylo u nás veselo.
Včera jsem šel k lékaři. Sám od sebe. A to mi vlastně nic není, takže je to výkon. Dřív by mi to bylo jedno, ale když je Andulka tak malinká...
"No...," povídá doktor, "nerad bych něco zanedbal..." A dal mi papír pro rentgenologa.
'Sakra,' pomyslel jsem si a měl pocit, že jsem přes levé rameno spatřil rozsvícená světla Smrťova náklaďáku.
Seděl jsem v čekárně RTG pracoviště a abych nemyslel na blbiny, četl jsem si dalšího Pratchetta. Tedy začínal číst. Další díl. Mort. Radši jsem knihu zavřel.
"Tak pojďte," vyzvala mě rentgenoložka. "Vysvlékněte se do spodního prádla."
Sakra! Co mám vlastně na sobě? Ráno se oblékám ještě v polospánku a šuplík mám plný polorozpadlých spoďárů. Vždycky, když si některé z nich beru, tak si říkám: "To by byl trapas, kdyby se ti něco stalo a musels' do nemocnice..." A už je to tady. No samozřejmě. Ty nejhorší trencle, co z nich visej nitě. A hlavně - chybí jim knoflík... víte kde. Boha jeho. To chce trochu duševní rovnováhy...
Dáma mě osnímkovala (celkem 4x) a poslala mě domů. Zítra si mám zavolat. Zítra je dnes. A víte co? Nic! Zaplať pámbu. Důsledek rychlého růstu mezi 16. až 18. rokem věku. Předepsány rehabilitace. Ten náklaďák za levým ramenem byl nejspíš svoz blbejch myšlenek v blbou dobu. Áááách jo. Ten svět je krásnej...
Tokugawa | Autor: Život | Názory
Starší: Paul McCartney