Vyhlazení Lidic a tátovo vyprávění
Čtvrtek, 10. červen 2004, 06:17Právě před 62 lety byla na návrh K. H. Franka srovnána se zemí obec Lidice. Akce vyprovokovaná úspěšným atentátem na protektora Heydricha. Jejím cílem bylo ukázat národu, co ho čeká v případě, že se postaví Německu na odpor...
Lidice mi připomněl táta, který byl u nás včera na návštěvě. Seděli jsme, popíjeli pivo a večeřeli čerstvě upečený chléb s máslem.
"Zítra je desátého?" povídá táta mezi řečí. "To byly vyhlazený Lidice..."
Tak nějak se mu zkalil zrak a táta začal vzpomínat na své dětství. Sám pocházel z obce asi pět kilometrů od Ležáků, další vyhlazené vesnice. Do řeči jsem mu neskákal, nechtěl jsem ho přerušovat, protože ty staré válečné historky rád poslouchám...
"Jak sou vedle nás ty kasárna," povídá, "tak tam byli Němci. Wehrmacht. To bylo velký štěstí, protože Wehrmacht byla normální řadová armáda, záklaďáci jako každej. Štěstí, že to nebyli SS. To byli svině. Dobrovolníci. Ale Wermachťáci ne. Byli tu tankáni, vobrněný jednotky. Taky se ta naše ulice za války jmenovala Panzerstrasse.
To víš, já byl malej kluk, na konci války mi bylo šest. Je tam na rohu ještě ten pomník z revoluce?"
Přisvědčil jsem.
"Jo. Knitl, Kolečko a na toho třetího si nevzpomínám. To byl důstojník naší armády. Koukali jsme na ně ze dveří baráku. Měli pušky a leželi na rohu. Pamatuju si, jak z kasáren vyšel oficír s takovou hůlčičkou, pajdal na jednu nohu. Ten náš důstojník zamířil a trefil toho Němčoura přímo do tý pajdavý nohy. Pamatuju se, jak mu hůlka vodlítla a jak z kasáren vyběhli dva kluci, čapli oficíra na andělíčka a šup s ním zpátky do kasáren.
Knitl nebo Kolečko chtěli do kasáren hodit granát, ale nepřehodili na tu dálku plot. Granát vybouchnul před kasárny, šleha to byla pořádná. No a my... šup a byli jsme doma u mámy. Pak už jsme koukali jenom z okna.
Wermachťáci vylezli na střechu kasáren a vytáhli tam kulomet. A pěkně z vrchu ty chlapy dole postříleli. Dva byli mrtvý hned, ale ten důstojník se držel za břicho a snažil se zvednout. Nešlo mu to. Ležel u takovýho sklepního okýnka a lidi, co byly dole, se ho ptali, co pro něj můžou udělat. Prej jim řekl, že nic, ať zůstanou schovaný. To víš," obrátil se na mne táta, "vystrčili by hlavu a na pomníku by přibylo další jméno. A von to věděl.
Z kasáren vyběhli Wermachťáci v takovejch jako pískovejch uniformách, měli pušky s bajonetem. Jeden došel k tomu zraněnýmu důstojníkovi a kuňk, vrazil do něj ten bajonet...
No jo, je to dávno. Wehrmacht vždycky pochodoval naší ulicí, já, mrňous usmrkanej, jsem se držel jednoho z nich za ruku. To víš, byl to mladej kluk, taky měl doma rodinu. Kdepak. Ještě že tu nebyli esesáci. Ten voják najednou jen tak vystřelil do vzduchu, já se leknul, div jsem se neposral a pelášil jsem k mámě. A von se smál..."
Byl to příjemný večer. Až půjdu příště kolem pomníku, už to nebude jen kus kamene se jmény...
Tokugawa | Autor: Život | Názory
Starší: Fotografie pro dnešní den