Náš kutloch
Úterý, 29. červen 2004, 06:52Včera se to stalo. Mlhavé představy se zostřily, vybarvily a dostaly obrys. Viděli jsme náš budoucí byt. Už to není jen kresba na papíře, za kterou jsme s obavami platili. Už je to téměř k nastěhování. Samozřejmě není všechno jak má být. V kuchyni není na podlaze dlažba a nejde zavírat okno a v předsíni je zase dlažba jiné barvy, ale to jsou jen detaily, které budou do převzetí bytu odstraněny.
Okna jsou na západ, slunce posouvá po podlaze obdélníky světla! To je něco, co jsem po osmi letech života v temném přízemí málem zapomněl! A ten výhled! Původně to vypadalo, že z okna uvidíme komíny z Kralup, ale kdeže! Vlevo barokní kostel, napůl skrytý v zalesněném kopci, pod okny rozpadající se tvrz. Kousek dál se rýsuje hora Říp a vlevo za ní České středohoří! Zabírám si balkón. Pořídím na něj ratanové sezení. Budu se dívat na posvátnou horu Čechů a zapadající slunce bude zlátnout a rudnout v demižonu s medovinou a višňovkou. A na klíně budu mít nějakou uklidňující knihu. Třeba Ainulindalë, Hudbu Ainur.
Už se těším. Už se tak těším až Andulce zařídíme její pokojík. Nikdy jsme s Gaiou jako děti neměli vlastní pokoj. A vždycky jsme si ho přáli. Andulka bude mít ten nejlepší bunkr, jaký se dá postavit. Už vidím ta lana a sítě na šplhání, trámy s propletenými větvemi a stan!
Škoda, že Gaia včera zapomněla vzít Blechu. Ukázal bych vám ten výhled z okna. Novější: Ráno s vrabcem
Starší: Pryč odtud aneb norština