Zaspal jsem prázdniny
Čtvrtek, 1. červenec 2004, 11:32Jura Šňůra mi připomněl, že jsou ode dneška prázdniny. Už jsem asi tak starej, že jsem na tento dříve tak vítaný fakt dočista zapomněl.
Jak dlouhý se mi zdál školní rok a jak krátké prázdniny... Pravidelně jsme je se sestrou zahajovali obřadem zvaným Pálení žákajdy. Nebylo to složité. Stačilo mrsknout aktovkou do rohu a ve dřezu spálit list po listu. Všechny ty pětky a čtyřky a poznámky a důtky... Jakmile žákovská knížka dohořela, byly prázdniny oficiálně zahájeny.
Samotné slovo prázdniny nevyjadřovalo pro sourozence Tokugawovy zdaleka to, co mělo. Spíš bych je překřtil na plniny. Dva měsíce volna jsme totiž vždycky měli úplně našvihané.
Začalo to táborem. Těšil jsem se jako blázen, zase uvidím všechny staré kamarády. Zase budu držet hlídku těsně před rozedněním, zase se pokusím políbit spící Bohunku a zase se mi to nepovede, zase budu ležet na tvrdé pryčně v podsadovém stanu, zase budou noční poplachy a bojovky, spousta výletů a táboráků, zase se zamiluju, nejspíš do Pavlíny a nebo taky ne, zase bude na konci disko a ploužák a zase se neodvážím jí dát ani pusu.
Po táboře jsme jeli na Starou Živohošť. No jasně, Živohošť je taky přes mámu. Takže? Budou tam děcka, co jsem s nima byl na táboře! Třeba i Pavlína!
Nebo Chrochro, přezdívaný Masox, který mučil děti, ale dělal to tak skvěle, že každé dítě chtělo být Chrochrem mučeno.
"Ty, hele, Chrochro, nechtělo by se ti věštit mi z karet?" žadonili jsme.
"Ale jó," odvětil blazeovaný Chrochro, "proč né..."
Sejmul jsem kartu. Kulový spodek.
"Vidím, že tě čeká velmi nepříjemný okamžik," povídá Chrochro a jebnul mě polívkovou lžící do hlavy. Další karta: žaludová sedma. "Zřejmě by ses neměl chodit koupat," děl Chrochro. Ani jsem se nedivil, když mě v zápětí vylil na hlavu šumák...
Nebo Bačkora. Nasbírali jsme si v lese velkou kouli smůly, naplácali jí do kelímku od jogurtu a kelímek narazili na klacek. Pak jsme po nocích běhali po Živohošti s hořícími pochodněmi. Občas nám kapající smůla kápla na ruku. Prostě smůla.
Nebo Ivanka, které jsme říkali Bubla-Pajmová. Už tehdy jsem dokázal ocenit jají prsa. Navíc s ní byla děsná sranda. Škoda, že s ní všude musel malej bráška, možná bych jinak... Ale co. Co bylo bylo.
Nebo Honza. Na suchu Travolta u vody Belmondo. Nebo to bylo obráceně? Byl trochu ochrnutej po dětské mozkové obrně, ale bez něj by Živohošť nebyla Živohošť. Rodiče pro nás, malé parchanty, pořádali Olympiádu. Nejvíc se při ní vyblbnul třicetiletej Honza...
Plavali jsme přes jezero na protější břeh, kde byly jen kameny, rozpálené sluncem a porosté zaschlým žabincem. Na zpáteční cestě už mi nedržely prsty pohromadě a voda mi protékala mezi nimi, tak tak jsem doplaval domů.
Nebo fronty u kiosku. Všude vosy, tácky umaštěné od klobás a zapatlané hořčicí, na zemi vyklopená zmrzlina...
A po Živohošti druhý tábor, od táty. Zase staré známé tváře, nové lásky, nová bodování, ztráty a nálezy... Jednou jsem vyměnil angličáka za pistoli, která střílela tyčky s přísavkou. Vypadala jako tryskáč a měla tři hlavně. To jsem doma dostal... A nebo ségra, když v půlce tábora nasbírala houby, vysypala je do košile a tu košili zavřela do kufru. Když pak doma ten kufr se slovy: "Maminko, přivezla jsem ti houby..." otevřela, celá rodina zápachem omdlela...
Byly to nádherný časy. Teď mi zbývá udělat takové bezva prázdniny (plniny) pro Andulku, aby na ně jednou také tak ráda vzpomínala.
Novější: Běžná informace
Starší: První slovo