Půda
Pondělí, 12. červenec 2004, 10:50Obyčejná půda. Když se postaví dům, tak je prázdná. Půda, o které budu psát, prázdná není. Ani výraz plná není zcela vyhovující. Některé půdy jsou ve své plnosti prázdné, ale tahle plností přetéká. Mezi plnými půdami je nejplnější. Je tak plná, že součet hmotností krámů na půdě uskladněných mnohonásobně převyšuje hmotnost celého domu.
Půdě dá vzniknout sběratel. V lepším případě. V horším případě celé generace sběratelů. Sběratelství se totiž dědí. Na půdě, o které píšu, pracovali sběratelé tři. Praprasběratel, prasběratel a sběratel. Půda je měla a má ráda. Nikomu jinému než svému sběrateli nedovolí najít věc. Žádnou. Svému sběrateli nikdy neublíží. Ostatní však drásá rezavými hřeby, omračuje padajícími trámy, znečišťuje ptačím trusem a motá do všudypřítomných záclon pavučin.
Sběratel svou půdu laská. Vždycky najde místo pro nové a nové předměty. Jeho půda dává vzniknout dalšímu rozměru, tři standardní nestačí. Sběratel se na své půdě pohybuje se zvláštním svitem v očích. Polaská se z předmětem, který vytáhne odněkud z jiného rozměru, sfoukne šedesátiletý nános prachu a řekne: "Topení. Strčíš to do zásuvky a topí to..." Nikdy to však neudělá, protože někde v hluboko tuší, že by díky tomuhle topení mohl přijít o celý dům a tím pádem i o svou půdu.
Někdy se stane, že sběratel potřebuje část své půdy využít jiným způsobem. Napadne ho třeba, že postaví malé podkroví. Povolá své dva zetě a začne s jejich pomocí stěhovat předměty z jedné strany půdy na druhou. Je zvláštní, že se dům nezačne naklánět. Půda se samo sebou brání. Z místa, které podle všeho mělo být dávno prázdné, vykukuje stále víc a víc předmětů. A tehdy, po půl dni přenášení, se ve sběrateli něco zlomí.
Stojí bezradně uprostřed hory předmětů a velmi tiše, aby ho půda nezaslechla, pronese: "Tohle vyhodíme..." Zeťové berou předměty do rukou, vlastně do konečků prstů, protože mají strach, že dostanou sněť. Hora se pomalu přesouvá z půdy na zahrádku. Tráva kolem předmětů ihned schne a žloutne. Nakonec je zahrádka plná. U hory předmětů stojí sběratel a zeťové. Sběratel je čistý, zeťové vypadají jako předměty.
Sběratel chvíli váhá a laská se s vytříděnými předměty. Vezme do rukou cosi, co vypadá, že mohlo být kdysi botami a řekne: "Filcáky... Pamatujete filcáky?" Potom uchopí tři stlučená zkamenělá prkna pokrytá pěticentimetrovou vrstvou směsi pavučin, holubího trusu, prachu a mastných sazí: "Stolička..." Sekera v kůlně se rázem ztupí hrůzou. Představa, že by se do téhle stoličky měla zakousnout, je nanejvýš odporná. Sekera se tiše modlí: 'Ať to dají plamenům... ať to dají plamenům...'
Nakonec sběratel začne předměty nosit zpět na svou půdu. Z mírumilovných zeťů se v myšlenkách stávají brutální vrazi a ihned poté žháři...
Novější: Fotografie pro dnešní den
Starší: Holčička se potatila