Trocha poezie nikoho nezabije
Úterý, 16. listopad 2004, 08:05Je šedivo. Pošmourno a lezavo. Na refýži postávají v hloučku osamocení lidé. Zvednuté límce, pohledy upřené pod nohy. Tokugawa jakbysmet.
Pojednou však jakoby ho osvítili divadelním reflektorem. Zvonivý dívčí hlas ho vytrhl z nebytí:
Až umřem, staneme se květinami.
Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami.
Seděla na zábradlí, jediná živá mezi neživými, a recitovala Konstantina Biebla. Snad probudila většinu postávajících spáčů...
Tokugawa | Autor: Život | Názory
Starší: Jak se v Irsku hledá práce