Autorské čtení
Čtvrtek, 18. listopad 2004, 07:57Povídání o tom, jak se Tokugawova rodina setkala s Trillian. Povídání o odvaze. A o Andulce.
Žila byla jedna Trillian. A ta Trillian psala. Psala a psala, až napsala článek Prosím o pomoc. V zápětí další, Kostky vrhnuty. A nakonec ještě Už je to tady! Ale hlavně, hlavně napsala D(u)ny písku a tmy. Díky tomuto psaní se Tokugawa dozvěděl o kulturním centru Zahrada a o pořadu Autorské čtení – veřejná četba vlastní literární tvorby. I napadlo ho: Co se tak jít na tu Trillian podívat? Slovo dalo slovo, zakoupila se dostatečná zásoba potravin pro Andulku a už nic nebránilo prvnímu kulturnímu vyžití celé Tokugawovic rodiny.
V hale Zahrady bylo příjemné teplo. Narozdíl od okolního světa, temného a poprchávajícího. Tokugawa s rodinou prošel okolo jedné nadějně vypadající dívky.
"To bude asi ona," povídá Gaie, když společnými silami vybalovali Andulku z mnoha vrstev zateplení.
"Tak jí pozdrav," opáčila Gaia.
"Ale co když to není ona?" Tokugawa se domníval, že bude snadno identifikován podle Andulky a své lysé lebeně. Stále po dívce pošilhával a chodil kolem ní s Andulkou v náručí. Nic.
Lidé začali chodit do sálu. I Tokugawovi začali chodit do sálu a usadili se na dvou krajních židlích hnedle u vchodu. Kvůli Andule, kdyby vyváděla.
"Pozdravil's ji?"
"Ne. Asi to nebude ona. Nebo možná jo – nevím..."
Gaia zakroutila očima, jak to umí pouze ona.
Najednou se otevřely dveře a tam – "Hele, tohle je ona... asi." – Trillian.
Byla. Jakoby z oka vypadla tomu špuntovi na titulce svého blogu.
"PAPŮ!" ozvala se Andulka a Tokugawa musel vstát a jít s děťátkem pochodovat za poslední řadu sedadel. Andulka spokojeně chroupala své žížaly a Tokugawa se seznámil s Trillian. Začalo se předčítat.
Ono tohle autorské čtení byla současně i literární soutěž v několika kategoriích. První stupeň ZŠ, druhý stupeň ZŠ, středoškoláci a dospělí. Tokugawa obdivoval odvahu všech vystupujících – už se viděl, kterak stojí na podiu rudý jako rak, už se slyšel, kterak baví sál svým nesmělým koktáním...
Leckterá dílka by stála za zapsání do knihy. Třeba povídka o skřítcích Chaotikovi a Pedantovi. Nebo písnička Proč má Viki tiky. Nebo básně pana inženýra. Nebo Karlička a Poletucha...
Andulka byla zlatá. Vydržela hodinu a půl poměrně v klidu, pouze ji Tokugawa musel neustále přikrmovat mlíkem, žížalami a bumbáním. A chodit. Jak asi mohlo na předčítající působit, když se ze tmy hlediště ozývalo soustavné "PAPŮ!" a chroupání a mlaskání...
Občas musela Gaia nebo Tokugawa s Andulkou ze sálu, neboť jejich dítku začala být dlouhá chvíle, takže přišli o některé literární skvosty, které si cestou domů vzájemně vyprávěli, takže vlastně o nic nepřišli. Pokaždé, když se vrátili do sálu, pozdravila Andulka všechny přítomné hlasitým a zvučným: "Aóóój!" Obzvlášť nepříhodné to bylo u depresivně laděných básní pubertální mládeže na pokraji sebevraždy...
Ceny byly rozdány a Trillianin talent bohužel nerozpoznán. Začala přestávka. Tokugawovi se sešli s Trillian v hale a konverzovali, veskrze na téma soutěže. Po přestávce mělo pokračovat autorské čtení neohodnocených. Toho se ale rodiče Andulky už nemohli zúčastnit, neb čas pokročil, dítko snědlo všechny zásoby a navíc se pokakalo.
Tokugawova rodina tímto děkuje Trillian za nevšední zážitek. Pokud bude akce pokračovat i příští rok, rozhodně se zúčastní. A kdo ví, zda pouze jako diváci...
Pohled z druhé strany aneb Jak dopadla Trillian.
Tokugawa | Autor: Život | Názory
Starší: Trocha poezie nikoho nezabije