Nějak nám to děťátko roste
Středa, 23. březen 2005, 10:07, NevšedníNeviděl jsem Andulu dva dny. A málem jsem ji pak nepoznal. Už zřejmě definitivně opustila miminkovský věk, stává se z ní pravé a nefalšované dítě. Vlasy má od jednoho roku nestříhané a snad tak zůstanou, šrámy na tváři se jí množí, stejně tak jako raraši v očích.
Už dělá naprosto vědomě a cíleně legraci. Přijde k vám, pohladí vás aby ukolébala vaši ostražitost, když tu: "Ki, ki, ki!" (Šimry, šimry, šimry!) a už vás šimrá v podpaží a chechtá se tomu jako ďábel.
Nebo když přijde zvenku, ruce ledové, místo prstů střechýly.
"Táto, čí! Poď!" (Táto, pojď si číst!)
Sedl jsem si k Andule na zem a než jsem se nadál, měl jsem její ledové ruce za krkem. Samozřejmě se opět ďábelsky chechtala a strkala mi ruce i pod triko na břicho. Kde to jenom to dítě vidělo... ;o)
Začíná si hrát s Hugem, kterého bezmezně miluje. "Huo, Huo, pustííí!" volá na něj a tahá mu z tlamy gumovou kost. Sedá s ním na jeho místě, pravidelně mi nosí Hugovu misku, že už je čas ho nakrmit: "Huo, papů!"
Chodí po bytě se svým plastovým telefonem připlácnutým k uchu a veledůležitě do něj rozpráví: "Babi? Aój! Huo papů, hm. Ano? Ano. Papa, babí."
Pod žebříkem na patro si udělala svůj první bunkr. Sedí tam zašitá na bedně a skrz šprušle se vyklání jako z okna: "Dobýbe!" (Dobrý den!)
A velmi ráda čte. Nejmilejší kniha je Josef Lada Dětem. Nejponičenější je dvoustránka s čerty (Karel, Karel, do pekla zajel. Na bílém koni, čert ho tam honí.). Andule to nedá a musí se na tu dvoustranu podívat. A hned jak ji vidí, tak rychle pryč: "Pa pa, ble ble! Pa pa!"
Stárne nám, těžkne, vlasatí, rozumní a rozmlouvá se. Za chvíli jí povedu k oltáři. Někdy je mi z toho teskno.
Tokugawa | Názory