Že nesníš tu žížalu

Pondělí, 4. duben 2005, 06:39,  Nevšední

Dlouho jsem Andulku neslyšel. A to většinou znamená lumpárnu. Vyběhl jsem na zahrádku, odkud se to ticho podezřele linulo a tam... Andulka s dědou seděli u záhonu na bobku a ryli se motykou v hlíně. Občas děda vytáhl slizkou žížalu a podal jí Andulce. Andulka žížalu pečlivě prohlédla a položila ji do misky z uříznutého dna petflašky. Miska se žížalami jen hemžila. Přisedl jsem na bobek k nim. Andulce se právě poměrně velká žížala proplétala mezi prsty.
"Žížaja, táto, hm!" řekla Andulka a podrbala se na tváři. Bohužel právě rukou s žížalou.

V duchu jsem se rozsvítil a zamyslel se nad tou krásou dětství. Čímž jsem ovšem přestal dávat pozor. Že by pozor dával děda, to od něho nemohu chtít. Když se zabere do činnosti, která ho baví, tak se duševně vyrovná Andulce, takže opora veškerá žádná.

Na počátku bylo slovo. I tentokrát: "Papů!" Jak jsem to zaslechl, uvědomil jsem si možnou pravdu a okamžitě nabyl vědomí. Andulka měla ruku prázdnou, zato kolem pusy byla celá upatlaná od hlíny. Žížala byla fuč! A Andulka spokojeně přežvykovala.

"ANDULO!" zvolal jsem hlasem plným autority. "Otevři pusinku! Honem!" Andulka nechtěla, ale nakonec se podvolila a dala mi nahlédnout do dutiny ústní. A tam... Uf! Nebyla to žížala. Pouze granule pro želvy. Děda mé malé drama ani nezaregistroval, dál tahal žížaly z hlíny. Sáhl jsem po tašce s želvím žrádlem, raději to odnesu, aby si Andulka nedala druhý chod. A spadla mi čelist. Vedle otevřené plechovky s granulemi byla druhá plechovka. Také otevřená. Se sušenými moučnými červy...

Tokugawa  |  Názory