Návrat ze zaměstnání
Pátek, 29. duben 2005, 08:08, NevšedníPřišel jsem domů z práce, unavený věčným sezením, šlachy na předloktích opět mírně bolavé, oči vykoukané a uslzené. Ještě že už je jaro! Na vrátkách byla kolíčkem na prádlo připevněná cedule: NEZVONIT! Takže malá Stela, moje týden stará neteř spí. Nebo Andulka. Otevřel jsem odemčené dveře. V domečku nikde nikdo. Prošel jsem kuchyní a vyšel na zahrádku.
"Ahoj," povídám. Nikdy by mě nenapadlo, že takové prosté slovo "Ahoj" může způsobit takovou hrůzu. Olča zařvala a postavila se. Tím se lavička zhoupla a Gaia na druhé straně šla k zemi. Také zařvala. To vyděsilo babičku Boženku, díky čemuž také zařvala, následkem čehož se probudila v kočárku Stela a... ano, pod záclonou chránící jí před hmyzem začala řvát. Do toho štěkala Iška jezevčík a skákal na mne pitbul Olda. Andulka nic. Dál s Vojtou jedla písek.
Na počátku bylo slovo. To je neoddiskutovatelný fakt. Slovo má obrovskou moc. Já jím mohl vyvraždit naši rodinu po přeslici.
"Stejdo! Mám eštovice!" hulákal Vojta, když mi dával pusu na přivítanou. Prima den. Bacily neštovic jsem spláchl Rulandským šedým, výběrem z hroznů. Hořčičná sklenice s velbloudem. Bona. Slunce svítilo, stromy kvetly, hovor šuměl...
"Jak se máš, Andulko?"
Andulka ke mně obrátila své poměnkové oči, vytrčila palec k nebi a povídá: "Bajč! (Fajn!)"
Já také. Já také...
Tokugawa | Názory